128ZOBRAZENÍ

V klasickém pětistupňovém schématu integrace (zóna volného obchodu, celní unie, společný trh, měnová unie, politická unie) se může vytváření společného či jednotného trhu jevit jen jako jeden ze stupňů integrace, jako přechodná etapa, kterou musí prodělat každý úspěšný integrační proces. Za 100 nebo 200 let se tak bude možná jevit i budování jednotného trhu v EU.

Pro dnešek však platí, že trh je ústředním prvkem integračního procesu na evropském kontinentu. To neznamená, že státy neusilují o spolupráci a užší propojení i v jiných oblastech. Události, spjaté s vývojem společného trhu EU, je však ovlivňují nejvýrazněji. Stačí připomenout dosavadní výsledky společné zahraniční či obranné politiky a srovnat s nimi události, spjaté s rozvíjením unijního trhu – pak je okamžitě jasné, co skutečně hýbe Unií: je to odstraňování ekonomických bariér, snaha vytvořit férové „hřiště“ a jasná pravidla pro všechny hráče v Unii i mimo ni, boj za volný pohyb lidí (původně jen za volný pohyb zaměstnanců!) a za rovné zacházení v práci a stále více i mimo ni, úsilí o zavedení jednotné měny, snaha řešit problémy, které přináší existence trhu kontinentálních rozměrů pro sociální systémy členských zemí, ale také pro jejich kulturu, sport či vzdělávání.

Kontinentální trh, který se formuje pod hlavičkou EU, je základním prostorem integrace. Pro pokrok této integrace proto stále platí konstatování ekonoma Loukase Tsoukalise: „Evropské city úzce souvisí s ekonomickým ovzduším.“

Evropskou politiku každého desetiletí lze spojit s nějakým velkým ekonomickým projektem: Padesátá léta byla dobou snah o nadnárodní spolupráci v rámci jednotlivých ekonomických sektorů, 60. léta byla ve znamení vzniku celní unie, další desetiletí je spjato s neúspěšným úsilím o měnovou integraci, jejímž výsledkem je vytvoření Evropského měnového systému. V osmdesátých letech se rozjel impozantní proces budování jednotného trhu a konec 20. století byl dobou zápasu o jednotnou měnu. Toto desetiletí má být dobou budování evropské informační ekonomiky a dohánění USA, časem se však může ukázat, že jeho největší přínos spočíval v rozšíření jednotného trhu na území, kde skutečný trh dlouho (nebo dokonce nikdy) nefungoval.

Při pohledu zpátky se můžeme ptát, zda lze budování unijního trhu vůbec dokončit a zda to není spíše trvalý, nekončící zápas. S tím souvisí konkrétnější otázka: co to je trh unie? Je to jen volný prostor bez vnitřních bariér a omezujících monopolů? Nebo je to místo, kde se také prolínají a střetávají různé představy o cílevědomém a řízeném ovlivňování ekonomických procesů? Státy, které jsou hlavní oporou evropské integrace, to staví před otázku, zda se jejich úkol vyčerpá jen odstraněním bariér, jež vytvořily okolo svých národních trhů, nebo zda mají dělat i něco více: aktivně budovat nový tržní prostor.

V praxi se to projevuje trvalým soupeřením mezi zastánci volného trhu a obhájci slabší či silnější regulace. Výsledkem tohoto soupeření není jednoznačná převaha toho či onoho směru, ale spíše nejrůznější typy kompromisů.

Názorně to lze vidět už na sektorovém trhu pro uhlí a oceli, který byl vytvořen v rámci Evropského sdružení uhlí a oceli. Vznik tohoto společenství lze chápat jako významný krok k liberalizaci ve strategicky významných sektorech, které se státy vždy snažily důkladně kontrolovat. ESUO však zároveň ovlivnily i tehdy nové ideje silných státních zásahů do ekonomiky, spjaté s budováním sociálního státu. V jeho praxi se proto prosadila idea "regulované soutěže" pod silnou nadnárodní kontrolou, kterou prováděl Vysoký úřad, nejvyšší orgán tohoto společenství. Za časů ESUO také začala tradice výjimek ze společných pravidel: výjimku na ochranu před konkurencí získalo např. belgické uhlí a italskou ocel.I Evropské hospodářské společenství představovalo podobný amalgám (francouzské) regulace a liberalizace „na německý způsob“. Pro hodnocení jeho dopadů však nestačí jen srovnávat různá opatření, která EHS zavedlo (např. odbourávání cel mezi členy na jedné straně a posílení celních i jiných bariér vůči okolnímu světu na straně druhé). Je třeba vnímat i kontext, v němž EHS působilo: v době, kdy zavádělo svá liberalizační opatření, v celé Evropě prudce expandoval sociální stát (podíl státních výdajů na celkovém HDP jednotlivých zemí se v období 1960 - 1985 zvýšil u Dánska o 150 procent a jinde o 50 až 100 %). Sociální opatření na úrovni státu umožnila čelit dopadům liberalizace, prosazované Evropskými společenstvími.

A tak i když sociální otázky zůstávaly v naprosté většině mimo oblast působení Společenství, státy stejně musely řešit sociální dopady budování společného trhu. Když se o nich začalo v 90. letech stále více jednat i na úrovni EU, bylo to skryté přiznání státu, že už nedokáže řešit tyto problémy sám tak, jako v prvních etapách integrace.

Zatímco v 60. letech byla liberalizátorem Evropská společenství a stát vypadal přinejlepším jako neutrální činitel, o desetiletí později se jejich role mění: Evropská společenství nejsou schopna prosadit velké liberalizační kroky a naopak pod tlakem sílící vnější konkurence posilují celní bariéry vůči svému okolí. Část států Společenství, zejména Británie, začíná naopak od konce 70. let provádět rozsáhlou liberalizaci nejen v oblasti výroby, ale i v oblasti služeb, zejména finančních. Státy jako Francie, které trvají na dosavadní keynesiánské praxi silných státních zásahů do ekonomiky, prožívají zejména v 1. polovině 80. let krušné časy.To vytvořilo podmínky pro přechod do nové etapy budování trhu v rámci Společenství: pro vytváření společného trhu. Pohled na postoje jednotlivých zemí však ukazuje, že k tomuto kroku přistupovaly členské země z nejrůznějších, často velmi neliberálních důvodů. Reformní Británie to měla jasné – na úrovni Společenství se mělo dít to, co provedla sama u sebe. Ale už pro Nizozemce byl společný trh spíše prostředkem kontrolovaného přizpůsobení se nové situaci, Francie v něm viděla nástroj pro modernizaci své ekonomiky, Němci raději zůstávali v pozadí a v Itálii se podpora či odpor vůči společnému trhu lišila sektor od sektoru. Když se k ES připojili Španělé a Portugalci, bylo nutné věnovat větší pozornost sociálním dopadům nově budovaného trhu: i proto vznikly kohezní fondy a vzrostly výdaje na podporu chudých regionů.Zdrojem evropských rozhodnutí, tj. tlaků na změnu uvnitř členských zemí, mohou být tedy nejrůznější místa či úrovně EU. Ale i když se v Unii něco rozhodne, ještě to neznamená, že se rozhodnutí uplatní stejně a ve stejné míře u všech členských zemí. Ani to není možné: unie velmi často přijímá jen rámcová rozhodnutí, která pak státy uplatňují podle svých možností a zvyklostí.

Tato mozaika různých motivací ukazuje, před jak obtížným úkolem stála Evropa, když chtěla provést zásadní reformu svého nedostatečně spojeného trhu. V žádné zemi však neexistoval nepřekonatelný odpor proti hluboké reformě existujícího volného trhu. To vytvořilo prostor pro nadnárodní instituce: taktovky se tehdy chopila Evropská komise a držela ji téměř do poloviny 90. let.

Díky společnému trhu získalo Evropské společenství novou prestiž a nový elán. Při jeho přípravě se prosadila řada opatření, která by byla jen o pár let dříve nemyslitelná: o důležitých věcech se začalo rozhodovat většinou, vážně se projednávala otázka vytvoření jednotné měny, státy udělaly první krok k odbourání vnitřních hranic (schengenská dohoda), zrodila se evropská sociální politika (vypracování Sociální charty v roce 1989). Jednotný trh překročil i hranice Unie – v roce 1994 byl prostřednictvím Evropského ekonomického prostoru rozšířen na země Evropského sdružení volného obchodu. S výstavbou jednotného trhu se změnila i povaha evropské politiky: vedle států a evropských institucí do ní stále více začaly zasahovat regiony a zájmové skupiny všeho druhu.

Oficiálně byl jednotný trh dobudován v roce 1993, jednotlivým zemím však trvalo až do konce století, než přijaly všechny směrnice, důležité pro jeho fungování. Výstavba jednotného trhu se tak prolínala nejen s první velkou krizí Unie po Maastrichtu, ale také s novou etapu ekonomické integrace: s budováním měnové unie. Jednotná měna začala naplno fungovat od roku 2002, stále však k ní patří jen těsná nadpoloviční většina členů EU. Měna navíc přinesla některé neočekávané dopady (jsou s ní spojovány ekonomické problémy Německa i Itálie) a tak Unie bude zřejmě potřebovat ještě řadu let, než bude možné označit tento projekt za opravdu dokončený.

Vytvoření jednotné měny bylo součástí úsilí o koordinaci hospodářských politik členských zemí: v EU se nebuduje jen měnová unie, nýbrž hospodářská a měnová unie. Nejen trh, ale i řízení ekonomiky se tak přesouvá na evropskou úroveň – a navíc mimo dosah národních vlád. Přispívá k tomu fakt, že měnu spravuje Evropská ústřední banka, na jejíž rozhodnutí mají členské státy i instituce Unie formálně jen malý vliv. Ale to neznamená, že se jej nesnaží a nebudou snažit získat.

Vytvoření jednotného trhu zajistilo, že země EU zůstaly navzájem nejvýznamnějšími obchodními partnery: obchodní výměna v rámci společného trhu představuje obvykle tři pětiny až dvě třetiny zahraničního obchodu dané země. Jednotný trh vytvořil prostor pro ekonomické působení téměř půl miliardy lidí a vedle trhu USA je to největší tržní prostor světa. Výstavby jednotného trhu využila řada zemí EU k tomu, aby přenesla na unijní úroveň rozhodování o mnoha dalších otázkách, zejména sociálních, bezpečnostních a justičních. Budování jednotného trhu tak daleko přesáhlo jakékoli čistě ekonomické hranice.

Na to musela a musí reagovat i Česká republika, která je členem Unie od roku 2004: svým vstupem nezískala jen přístup k jednotnému trhu a k prostředkům, které Unie vynakládá na podporu chudších zemí a oblastí. Převzala i řadu povinností v sociální oblasti a zdravotnictví, v dopravě a ochraně vnitřní bezpečnosti, v zahraničním obchodě i v zahraniční a obranné politice. Většina těchto povinností by bez budování jednotného trhu zřejmě neexistovala.