136ZOBRAZENÍ



Americký měnový a bankovní systém značně přispíval ke krizi. I pan Ben Bernanke vhodně demonstroval ve své knize Kvantitativní uvolňování: „ redukce v peněžní zásobě významně scvrkává ekonomickou aktivitu a tvoří deflaci. Po čtyřech letech takového scvrkávání se zjistilo, že byl potřebný obrovský nárůst v měnové zásobě na oživení americké ekonomiky a na upřednostnění aktiv před hotovostí. Měnový systém byl založen na Zlatém standardu, na systému, který zafixoval cenu zlata oproti dolaru a jiným měnám rozvinutého světa.“

Člověk se může snadno splést, pokud se podívá na cenu zlata, které následně vzrostla jako protiklad k realitě, že to byl dolar, kdo byl znehodnocen. V roce 1935 to byl okamžik, co se americká měnová zásoba navýšila o 75%, přičemž cena zlata za unci se zvedla z 20 na 35 dolarů. To bylo znehodnocení dolaru. Přineslo to tsunami likvidity do bankovního systému, kdy vklady opouštěli banky a proudily zpět do průmyslu. Zdůrazňujeme, že to nebyla událost zlata, ale událost peněz - tehdy bylo zlato penězi. I na těchto dolarových bankovkách můžete vidět, že zlato bylo tehdy součástí peněžního systému.

2. 

Druhou fází konfiskace zlata bylo předání zlata pod kontroly vlády, mimo privátní majitele. Vláda se dostala do pozice kontroly obnovení a režie fondů. Navzdory divokému bujení dolaru v systému, důvěra v něj zůstala i nadále vysoká, jako by byl stále spojen se zlatem. Tak dlouho, jak zůstala důvěra v měny, hodnota dolaru zůstala pevná.

Kdyby bylo zlato v rukou jednotlivců a soukromých institucí, stejně jako je vydávání peněz, mohlo to vést k tomu, že by bylo prodávané za zahraniční zlato. To by narušilo vládní úmysl znehodnotit dolar. Americká vláda musela zkonfiskovat svým obyvatelům zlato proto, aby zajistila úspěch navyšování tisku nové měnové zásoby. Úspěch znehodnocení dolaru zlatem byl úspěšný, neboť oživil poptávku po americkém zboží před 2. světovou válkou.

Fixní směnný kurz, později “pohyblivý”

To, co se často dnes přehlédne je fakt, že svět byl tehdy místem pouze fixních směnných kurzů. Proto změna kvantity peněz “stála” jeden vládní dekret. A to se nezměnilo! Kvantitativní uvolňování dělá totéž. Předseda Ben Bernanke je žákem těchto dob. Využil své poznatky, které se snaží aplikovat do politiky dneška, aby se vyhnul deflaci nebo krizi. Předběžně to funguje. Americká politika zatím není ani v deflaci ani v krizi… I když je jasné, že potřebuje intenzivní podporu velmi soustředěné vlády a občanů, aby to vnímali pozitivně. A to ještě předtím, než jeho politika vyprodukuje přesvědčivé oživení. Dnes nemá žádný jiný nástroj!

Něco podstatného se však stalo. To hraje konfiskaci do karet. Ne však pro účel obyčejného znehodnocení dolaru nebo nárůstu měnové zásoby. Žijeme ve světě údajně plovoucích směnných kurzů. Směnné kurzy jsou hnány tržními silami, aby odrážely jejich hodnotu proti jiným měnám. Intervence centrálních bank se nedějí na široké frontě, ani přímým řízením směnných kurzů nebo prostřednictvím měnové zásoby mezi vládami za účelem řízení směnných kurzů v zákulisí. Konec konců, bylo by až příliš drahé nechat měny najít si svou vlastní úroveň na volném trhu v konkurenčním prostředí, ve kterém dnes žijeme. Je tu však bod, kdy tržní síly jsou dostatečně silné na vzepření se vládním přáním. Prostřednictvím klesající důvěry. Takové propady důvěry mohou a také ovlivňují směnný kurz měny a to i navzdory snahám centrálních bank na zmaření tohoto “řízení” měny. Dříve potřebná podpora zlatých a devizových rezerv. Argument, že zlato nemůže být použito kvůli tomu, že by mělo deflační vliv na měnový systém, ignoruje vynalézavost monetárních autorit!

Domníváme se, že navzdory vší práce, kterou v monetární systému zlato sehrálo, by pohyblivá cena zlata měla možnost předejít deflačním dopadu!