191ZOBRAZENÍ



Katarze 1. světové války pomohla zplodit dva podstatou totožné, krvavé totalitní režimy, komunismus a nacismus. Absolutní zlo holocaustu a absolutní zlo komunistických vyhlazovacích metod se téměř vymykají lidskému chápání. Nacismus byl poražen ve válce, kterou vyvolal. Komunismus se však jako smrtící infekce šířil po celém světě. Terorizoval a vraždil milióny nevinných desítky let po válce.

Katarze 1. světové války pomohla zplodit dva podstatou totožné, krvavé totalitní režimy, komunismus a nacismus. Absolutní zlo holocaustu a absolutní zlo komunistických vyhlazovacích metod se téměř vymykají lidskému chápání. Nacismus byl poražen ve válce, kterou vyvolal. Komunismus se však jako smrtící infekce šířil po celém světě. Terorizoval a vraždil milióny nevinných desítky let po válce.

Přes stále živou zkušenost s oběma ďábelskými ideologiemi zůstává jistá pachuť. Zatímco nacismus a všechny jeho novodobé formy jsou všeobecně a po právu odsuzovány, komunismus se těší nezanedbatelné rehabilitaci a otevřené zastávání jeho myšlenek není, na rozdíl od těch nacistických, trestné a stále častěji ani morálně odsuzované. Nošení hákového kříže je obecně považováno za zavrženíhodné a trestné, zatímco nošení komunistické rudé hvězdy, srpu a kladiva je netečně přecházeno. Oděv s vyobrazením krutého kubánského komunisty Ernesta Che Guevary najdeme v šatníku nejednoho mladého člověka. Rumunská automobilka Dacia se nestydí promítat v televizi reklamu na nejnovější vůz, ve které mezi jinými vystupují Lenin, Castro a Marx s tezí, že je třeba nové revoluce. V obecném povědomí stále přežívá zhoubná teze o komunismu jakožto v zásadě krásné myšlence, která je však neuskutečnitelná anebo se její uskutečnění zatím nepodařilo. Jde tu ovšem o něco víc. Jde o přiznání si, že nejen komunismus, ale i samotný marxismus jsou scestné a z podstaty zlé. Poznání, že marxismus je zlý sám o sobě, ať jej ohýbáme jakkoliv, v obecném povědomí chybí a chybí především ve školních osnovách.

Nejen proto se musíme ptát, zda zkušenost s komunismem a nacismem znamená nemožnost jejich opakování? Víme, že nebezpečí obou ideologií je stálé. Nebezpečí komunismu a zejména komunistů je však živější a výraznější. Jak napsal francouzský politolog Alain Besancon: „…komunistická idea znetvořila princip reality a morálky do té míry, že mohla skutečně přežít 85 miliónů mrtvol… …Komunismus je zvrácenější než nacismus v tom, že nežádá, aby se člověk stal zločincem vědomě, ale využívá obecného ducha spravedlnosti a dobroty k šíření zla.“

Stále proto musíme přemýšlet, kudy se ubírají myšlenky budoucích tyranů? Kdo a jak usiluje o totální kontrolu našich životů? Jak vážné a jak patrné jsou dnešní hrozby totalitní moci? Jako by se generálové neměli připravovat na minulou válku, měli bychom my přemýšlet o nových formách hrozeb pro svobodu jednotlivce a demokratické uspořádání. Nebudeme-li, zbudou nám jen oči pro pláč a okovy.

Neodvažuji se přirovnávat dnešní hrozby svobodě či demokracii k běsnění komunistů nebo nacistů. Na to ani nemám morální právo. Vedle komunistů dnes v euroatlantickém prostoru neexistuje jiná reálná totalitní hrozba, od které by bylo v dohledné době možné očekávat i jen zlomek krutostí, kterých se dopouštěli komunisté a nacisté. Navzdory tomu však existuje nemálo nebezpečných jevů, které nesmíme podceňovat.

Po skončení 1. světové války marxisté seznali, že komunismus nelze v evropských zemích, nepočítaje Rusko, nastolit revolucí dělnické třídy. Dělnická třída nebyla schopna nahlédnout poznanou nutnost „osvobození se“ v revolučním běsu. Klasická marxistická teorie selhala. Dělníci si byli vesměs vědomi, že komunisty tolik nenáviděný kapitalismus přinesl prosperitu většímu množství lidí než kterýkoliv jiný ekonomický systém. Vítali, že řadě z nich kapitalismus umožňoval etablovat se ve střední třídě. Odpověď na toto dilema klasických marxistů nalézají v první polovině 20. století tzv. marxisté kulturní. Jejich myšlenky významně nabyly na vlivu během „květinových“ 60. let 20. století a od té doby jsou stále vlivnější. Podle jednoho z prvních kulturních marxistů, italského komunisty Antonia Gramsciho si dělníci svůj útlak neuvědomují, protože jsou indoktrinováni křesťanstvím a buržoazním, západním systémem hodnot, které jim zabraňují rozpoznat, že jsou utlačováni. Pro klasické, ekonomické marxisty byl nepřítelem kapitalismus. Noví, kulturní marxisté nenávidí kapitalismus neztenčenou měrou, jsou však přesvědčeni, že revoluci nezlomně stojí v cestě západní kultura a křesťanské vidění světa. Uskutečnění revoluce proto musí předcházet proměna vědomí mas, musí být vybudován nový proletariát. Pěšáci v boji se západní kulturou a budoucí proletáři jsou pro kulturní marxisty různé menšiny s různě definovanou identitou – ženy utlačované tradiční rodinou, většinovou společností diskriminované rasové menšiny, sexuální menšiny utlačované společenskými konvencemi, dokonce někteří zločinci a další. Kulturní marxista Herbert Marcuse napsal: „Existuje jedna věc, kterou můžeme říci s naprostou jistotou. Tradiční revoluční idea a tradiční revoluční strategie skončily… …to, co musíme provádět, je jistý druh prostupující a šířící se dezintegrace systému.“ Významným cílem kulturního marxismu je vytěsnit ze společnosti křesťanství a především zničit tradiční rodinu jakožto diktát sexistického a sociálního útlaku. Pohlavní identita člověka má být věcí osobní volby nyní znemožněné výchovnými stereotypy tradiční rodiny. Náš každodenní život, školy, církve, média, podniky se mají stát bitevními poli, na kterých je třeba svést zápas o revoluční uvědomění nového proletariátu. Tradice, rodina, vlastenectví a především křesťanská morálka mají být odhaleny jako zastaralé zkostnatělé stereotypy.

Komunismus i nacismus usilovaly o lidskou duši, chtěly stvořit nového člověka, chtěly nastolit nový světový řád. K tomu potřebovaly totální kontrolu nad každým aspektem lidských životů, byly to totalitní režimy. Cíle kulturního marxismu nejsou jiné. Klasičtí marxisté docilovali totálního podřízení člověka bezbřehým a všudypřítomným násilím. Strategie kulturních marxistů je však odlišná. Jejich pohnutky jsou nad očekávání přitažlivé, líbivé, mají nevinnou, zdánlivě tolerantní a svobodomilnou tvář. V praxi se s kulturním marxismem setkáváme v podobě politické korektnosti, dekonstruktivismu, multikulturalismu, genderových studií, radikálního feminismu, teorie reprodukčních práv a jiných roztodivných disciplín, které jsou již pevně etablovány také na českých vysokých školách.

Demontáž základního kamene západní kultury – tradiční rodiny, ponížení západní kultury pod všechny ostatní a její stigmatizace jako přirozenost člověka utlačující tyranie, shazování vlastenectví a národní suverenity jako něčeho zastaralého a špatného, vyprázdnění jazyka pomocí diktátu politické korektnosti, odstraňování všeho křesťanského, to vše jsou nástroje soudobé radikální západní levice stojící na základech kulturního marxismu. Kradmé likvidování západního hodnotového řádu má být, řečeno slovy marxisty Charlese Reicha, novou revolucí, která se nebude podobat revolucím minulosti a která „Nebude vyžadovat použití násilí a nelze jí úspěšně násilím čelit.“

Až dekonstrukce Západu postoupí dostatečně daleko, budeme žít ve společnosti atomizovaných jedinců vyznávajících kult slasti a zábavy, zbavených otěží západních mravních hodnot a konvencí, zbavených vědomí příslušnosti k národu. Kritéria pro rozlišování správného a špatného budou čím dál rozmazanější. Budeme pak vůbec ještě schopni rozpoznávat svobodě a demokracii nepřátelské jevy? Pokud ano, budeme ochotni za hodnoty Západu bojovat? Kulturní marxismus není hrozbou sám o sobě, otevírá však cestu hrozbám jiným. Usiluje o hodnotové odzbrojení západní společnosti, o likvidaci jejích přirozených obranných mechanismů.

Nacismus i komunismus se pokoušely uchvátit duši násilím. Byly zbrklé a dnes jsou tam, kam patří – na smetišti dějin. Kulturní marxismus je trpělivý a má hezkou, tolerantní tvář. Vytváření nového proletariátu vyprazdňováním západní kultury již trvá desetiletí a desetiletí možná ještě bude trvat.

Zajisté nejsme svědky světové konspirace s nějakým systematicky sledovaným cílem. Kulturní marxisté nepotřebují jednotné velení ani organizační strukturu, nepotřebují být koordinováni kudy a jak se ubírat. Povrchní argumentace kulturního marxismu umožňuje každému stát se ze dne na den intelektuálem. Negace všeho západního je snadnou cestou k postmoderní ctnosti a kavárenské vznešenosti. Kulturní marxismus je zkrátka samohybný. Vždyť kdo by byl proti rovnosti, toleranci a odbourávání starých, omezujících a přežitých dogmat?