86ZOBRAZENÍ

Komunismus vám nepřipadá zas tak hrozný, když je řeč o znárodňování hollywoodských filmů prostřednictvím torrentů. Prý je dnes dokonce módní být pirátem a hlásat, že majetek je zločin. Všechno dnes touží po svobodě, peníze jsou kořenem všeho zla a korporace zotročují lid. Tak tak, říkat podobné věci je dnes zkrátka in, nicméně mi opravdu můžete věřit, že žít v zemi, kde komunismus reálně funguje, je ve skutečnosti pěkný opruz.

A vím taky, že módní je dnes i sociálno všeho druhu. Nakonec sám používám Facebook. Jenže žít v reálném socialismu je nesmírně frustrující. Socialismus z člověka udělá naprostého asociála. Mohu to sám dosvědčit, neboť jsem v reálném socialismu strávil celé mládí. Kdybyste prodělali stejnou zkušenost, zaručuji vám, že byste slovo „sociální“ hluboce, z duše nenáviděli.

Být sociální byla povinnost

Všechno to začalo, když lidi napadlo, že by si všichni měli být rovni. Že bohatí by neměli mít víc peněz než chudí. Že chudí jsou potřebnější. Myšlenka rovnosti, že si všichni zaslouží slušně žít, byla velmi populární. No ale abych to zkrátil, prarodiče se nakonec museli vystěhovat ze své vily ven a spousta chudých lidí se zase nastěhovala dovnitř. Lidé usoudili, že moji prarodiče nepotřebují pozemky ani auto, že není fér, aby měli všeho tak moc, když ostatní mají tak málo. A usoudili taky, že je obzvlášť nefér, aby hrabiví kapitalisté zotročovali chudé, neboť spousta chudých ani neměla práci a byla hladová, zatímco boháči si žili v okázalých vilách, nacpávali se vybranými jídly a dokonce nosili šperky. To spoustu lidí doopravdy žralo. Bez práce totiž lidé hladovějí a pak se moc, moc, moc hněvají na ty, kteří mají tolik jídla, že ho ani všechno nesnědí.

Tyto hlasy získaly v politice na síle. Abych to znovu zkrátil, přišla a odešla druhá světová válka a za dalších pár let jsem se narodil já, Andor Jakab, ve velice socialistickém Maďarsku. Všichni měli práci! Nemít práci byl dokonce zločin. Nezaměstnaným se říkalo „közveszélyes munkakerülö“, což znamená nebezpeční pobudové. Nebylo jich však mnoho, pár básníků, hrstka intelektuálů; většina lidí práci měla. A všichni museli být povinně moc, moc, moc sociální. Všichni museli být kamarádi, lidé se oslovovali „elvtárs“, což znamená soudruhu. Asociálové se tenkrát netrpěli tak jako dnes. Víte, dnes spoustu lidí popuzuje, že jsem tak sociálně nezodpovědný, že ani nechci nikoho zaměstnat. Jenže asociálno bylo v Maďarsku ještě před dvaceti lety vyloženě nezákonné. Dokonce tak, že existovala pouze jedna strana, která se jmenovala Maďarská socialistická dělnická strana (MSZMP). Byla to skutečně velká strana a všichni měli práci. Nikdo nemusel o zaměstnání škemrat.

Nerovnost se schovala pod pultem

Socialismus chránil pracující. Tenkrát nikdo nemusel řešit dilema, zda si založit firmu, nebo ne. Založit si vlastní firmu a vykazovat zisk se totiž tenkrát nesmělo. Bylo to protizákonné. MSZMP zatkla spoustu darebáků, kteří chtěli vykořisťovat dělnickou třídu a hrabat zisky. Všichni si byli rovni, přinejmenším v tom smyslu, že všichni měli co jíst – chleba, máslo, mléko. Vejce. To vše bylo levné a dostupné. V neděli vepřové s bramborem. Dokonce jsme měli i televizní stanici. Jmenovala se Maďarská televize. Běžel v ní televizní program, každý den kromě pondělí. V pondělí v televizi nedávali nic. Od úterý do neděle nás ale televize učila, že socialismus je dobrý a že jednoho dne dospějeme do komunismu, kdy nikdo nebude potřebovat peníze, protože všichni budou mít vše, po čem zatouží, a zadarmo.

Před Vánoci MSZMP obvykle dovezla banány a pomeranče z kapitalistických zemí, abychom byli ještě spokojenější. Jelikož nám však ani 40 let přípravy na slibovaný komunismus nestačilo, nedovezla strana nikdy tolik banánů, aby bylo dost pro všechny. A tak je prodavačky v obchodech schovávaly pod pult, a když jste znali někoho, kdo chránil pracující lid a socialismus před kapitalistickým nepřítelem z nějaké obzvlášť významné stranické kanceláře, mohli jste se na něj s důvěrou obrátit a on vzkázal prodavačce, aby vám kilo banánů odložila. Museli jste je však koupit diskrétně, protože ostatní by se na vás velice rozhněvali. Proč vy berete kilo a oni nic? Kolovaly tenkrát takové zvěsti, nevím, nakolik pravdivé, že v socialismu si vedoucí straničtí funkcionáři mohou koupit tolik banánů, kolik jen sní.

Na návštěvě u zlých kapitalistů

Na střední škole, zhruba před dvaceti lety, jsme se učili, že kapitalismus je moc špatný a socialismus moc dobrý. Soudružka učitelka říkala, že kapitalismus je špatný, protože chamtivé kapitalistické korporace, například Coca-Cola, zotročují pracující lid a dokonce do té své pochybné černé limonády sypou nějaké drogy či co, nejspíš kokain. A ti ubozí mladí lidé pak poslouchají nějakou divokou muziku a válejí se po zemi, protože jsou na tom kapitalistickém svinstvu úplně závislí. Ve škole nám dále vysvětlovali, že v socialismu má každý všechno, co potřebuje, že neexistují lidé bez práce a že socialismus chrání pracující lid před hamižnými kapitalisty, kteří by je ze všeho nejraději zotročili. A byla to pravda. Pokud člověk potřeboval kupříkladu telefon, mohl se obrátit na stát, že by si rád zřídil telefon, a stát jej zapsal do pořadníku. Za deset až patnáct let, pokud úředník usoudil, že telefon skutečně potřebujete, vám přístroj zapojili. Telefonování bylo velmi levné, pokud jste ovšem nechtěli volat do zahraničí, což se nesmělo.

Co bych vám tak ještě řekl. Chleba byl opravdu hodně levný. Dokonce tak, že spoustě Maďarů, kteří dnes mají hlad, se do očí derou slzy, když si vzpomenou, jak levný byl za socialismu chleba. Mohli klidně spořádat kilo i dvě. Maso bylo o něco dražší a tu a tam i zelené, ale většinou ne. Takže socialismus měl i své světlé stránky. Ale celkově jsem z něj byl psychicky opravdu na dně a velice jsem záviděl Zápaďanům jejich kapitalistický způsob života.

Jednou nám dovolili vycestovat do Vídně, to je v Rakousku. U nás se sice platilo forinty, které nebyly směnitelné za západní měny, ale socialistická strana byla tak velkomyslná, že nám nějaké západní peníze přislíbila, když jsme slušně poprosili. Bylo mi tedy dovoleno zakoupit pár šilinků, to by dnes bylo nějakých 20–30 eur, strana mi vydala pas a posadila mě na autobus, abych si mohl na vlastní oči prohlédnout ten zkažený západní svět. Prohlédl jsem si jej a usedavě se rozplakal. A když jsem se vrátil, propadal jsem opravdu hlubokým depresím, obzvlášť ve škole, kde jsem musel soudružce učitelce opakovat, jak je kapitalismus špatný a socialismus dobrý. Jinak by mě nejen vyhodili ze školy, ale nepustili by mě na univerzitu, nebo by mě rovnou zavřeli a pak dělali problémy celé rodině. Jenže chleba byl levný, tak levný, až už to dál nešlo a Sovětský svaz se zhroutil a my vstoupili do Evropské unie.

V socialismu přežívají a vzkvétají nikoli ti nejschopnější, nýbrž ti nejzkorumpovanější

Socialismus je založený na ideologii ochrany. Chrání slabé zhruba stejně jako mafie „chrání“ živnostníky. Socialisté dokážou nadělat obrovské škody, zvláště ti národní. Jako ti svalovci v gangsterkách, holohlaví, neurvalí a s tlustým krkem. V ostatních nejprve vzbudí nervozitu a potřebu ochrany, a pak – za „férový“ podíl na zisku – jim nabídnou své „služby“. Zaručí jim pevné zdraví. Taková nabídka se samozřejmě těžko odmítá, poněvadž oni vás ochrání, ať chcete, nebo ne. V socialismu potřebují lidé stále víc ochrany. Je to šikmá plocha. Stále víc lidí musí být chráněno stále důkladněji, a tak musí stát vybírat stále víc daní, jinak by samozřejmě nemohl ochránit všechny potřebné.

Dávám přednost kapitalismu

Nezlobte se, ale opravdu dávám. Je podle mě logičtější a navíc si myslím, že ta nabídka nucené ochrany je jen obyčejné vybírání výpalného. Podvod, trik, švindl, klam, podvrh, podfuk, levota. Věšení bulíků na nos. Vysoké daně jsou ve skutečnosti úplně zbytečné. Nikdo je nepotřebuje. Ani zaměstnavatel, ani zaměstnanec. Je to lež, že daně jsou báječné, protože je platí hlavně bohatí, zejména banky, mezinárodní korporace a vlastně všichni ostatní, jenom ne vy. Ochranu krajních socialistů ve skutečnosti nikdo nepotřebuje. Vím, že opět zním obhrouble, ale opravdu jsem o tom přesvědčen. Mnohem míň daní by bohatě stačilo a nemuseli bychom trpět všechny ty falešné úřady, které lidem víc škodí, než pomáhají. Krajní socialisté jsou jako slon v porcelánu. My zaměstnavatelé bychom se se svými zaměstnanci úplně v klidu dohodli, kdyby nás ti trollové neustále neštvali proti sobě. V pohodě bychom spolu vyšli, kdyby socialisté nikoho nechránili.

Co by ale dělali potřební, kdybychom boháče zdaňovali méně?

Pracovali. Řešení je jednoduché. Všichni bychom se zkrátka dohodli, že těhotné ženy, ženy vracející se z mateřské nebo ženy obecně, mladé, staré, nemocné, postižené, zkrátka všechny, kdo by potřebovali pomoct, by mohli podnikatelé zaměstnávat bez dodatečných odvodů státu.

Například bych chtěl vzít někoho za 760 eur čistého. V tomto hypotetickém scénáři by přišlo na konkurz mnoho uchazečů. Kdybych měl štěstí, pár z nich by bylo osvobozených od státních odvodů. Pak bych stál před poměrně snadným podnikatelským rozhodnutím. Buď budu na zaměstnance vynakládat 1080 eur měsíčně, nebo vezmu někoho „osvobozeného“, čímž se mi podstatně sníží náklady a konkurenceschopnost/ziskovost mé firmy výrazně stoupne. Všichni mí zaměstnanci by samozřejmě brali stejně, tedy 760 eur měsíčně, bez ohledu na zdravotní stav. Tak by stát všem potřebným pomohl nejvíce. A pomohl by i mně, protože by mě tolik nesdíral z kůže a nerdousil naprosto absurdními regulacemi. Navíc by sám pochopitelně dál vybíral spoustu peněz na daních od neosvobozených pracovníků, z DPH a ze spotřebních daní u legálních drog jako alkohol nebo cigarety. Z těchto prostředků by pak mohl pomoct lidem, kteří nemohou pracovat vůbec. Věřte mi, že takové řešení by bylo sociálně mnohem zodpovědnější než socialismus.

Zvláště pak národní socialismus. Ale o tom zase až příště.