244ZOBRAZENÍ



Jednalo se o nejotresnejsi valku devadesatych let a prece k ni doslo za neobycejne male pozornosti sveta - nepocitame-li ovsem tezarske korporace, zbrojarske firmy a vyrobce pocitacu a mobilnich telefonu. Napravit neznalosti o valce se snazi clanek, ktery prelozil jeden clen CSAF pro Literarni noviny. Uverejnujeme jej ve verzi pred redakcnimi upravami Literarnich novin.

Genocidni valka v Kongu, ktera zacala v roce 1998 a nyni je pozastavena vratkym mirovym procesem, zabila zhruba 3 miliony lidi. Jedna se o nejvetsi krveproliti behem celych devadesatych let. Jeji pocatky byly ovlivneny jinym velkym krveprolitim devadesatych let – rwandskou genocidou z roku 1994. Ta je zapadnimi komentatory casto vyzdvihovana jako ukazka „neschopnosti zasahnout“. Skutecne se v te dobe ukazala „neschopnost“ mezinarodniho spolecenstvi a zejmena USA. Ty odmitly poskytnout leteckou prepravu africkym vojakum, kteri se chteli rozmistit, aby zabranili genocide. Odmitly take pro popis toho, co se tehdy ve Rwande delo, pouzit slovo genocida. Rovnez Francie jednala se zlocinnou nezodpovednosti – intervenovala az pote, co genocida probehla, a pouze pomohla odklidit jeji pachatele do Konga.

Ironii zustava, ze „mezinarodni spolecenstvi“ bylo tak znechuceno svou „neschopnosti zasahnout“, ze umoznilo, aby byl pripad Rwandy vyuzit jako duvod pro bombardovani Jugoslavie, bombardovani a napadeni Afghanistanu a bombardovani a okupaci Iraku, cimz jasne demonstrovalo, ze jeho zajem o Africany trpici terorem a genocidou je pouze retoricky. Kdyz Rwanda a Uganda napadly v roce 1998 Kongo, nevenovala se teto mezinarodni agresi prilisna pozornost. To, ze armady techto rezimu (jejichz dustojnici byli cviceni na vojenskych skolach v USA a jinych zapadnich zemich) nemely prilisne uspechy na bojisti, jim mohl vynahrazovat fakt, ze byly zcela beztrestne. Z hlediska geopolitickeho schematu USA zamereneho na izolaci Sudanu byly „protivahami“. Uganda byla modelovym prikladem neoliberalnich strukturalnich uprav, verne plnicich predpisy MMF. A samotna genocida ve Rwande byla pouzita k tomu, aby poskytla rwandskemu rezimu volnou ruku pri okupaci Konga: Jestlize „mezinarodni spolecenstvi“ nebylo schopno zasahnout, aby zabranilo genocide v roce 1994, jakym pravem by ted chtelo vytykat rwandske armade, ze dela vse potrebne pro svou obranu? A to i v pripade (jak se to casto v ruznych pripadech „sebeobrany“ stava), ze by rwandska sebeobrana zahrnovala vrazdeni nevinnych, okupaci cizich uzemi a v konecnem dusledku ohrozeni bezpecnosti vlastniho lidu?

A tak kdyz zemrely miliony lidi, a to vetsinou v oblastech okupovanych Ugandou a Rwandou v primem dusledku okupace, vyvolalo to mimo samotnou Afriku jen maly zajem. Jen malo lidi, a to i tech, kteri se zajimali o africke zalezitosti, bylo obeznameno se zakladnimi fakty o valce. Pochopit tragedii Konga ovsem mohou pomoci dve knihy vydane v roce 2002. Lidove dejiny Konga napsal Georges Nzongola-Ntalaja, vysokoskolsky pedagog, ktery prednasel v Africe a v USA a v soucasne dobe pracuje pro Rozvojovy program OSN. Africke sazky v konzske valce je sbornik eseju o ruznych aspektech valky, jehoz editorem je africky vysokoskolsky pedagog John F. Clark.

Nzongola-Ntalaja vypravi ve sve knize dejiny valky z lidove nacionalisticke perspektivy. S poctivosti, sympatii k lidu a vztekem vuci drancovani a olupovani Konga starymi i novymi kolonialisty, v kombinaci se znalostmi a vztahem k zemi vytvoril knihu, ktera zahrnuje mnohem vice nez jen nedavnou valku a kterou stoji za to si precist. Tyto dejiny Konga doplnuje Clarkova kniha zamerujici se na mezinarodni aspekty konfliktu s kapitolami o ruznych intervenujicich sousedech, Kabilove rezimu, vzbourencich a klicovych otazkach tykajicich se zbrani, uprchliku a ekonomiky valky.

Determinanty: Slabost Konga a rwandska genocida

Nzongola-Ntalaja se pta: Jak mohlo dojit k tomu, ze staty, ktere jsou pokud jde o rozlohu, pocet obyvatel a zdroje oproti Kongu trpasliky (tedy Rwanda a Uganda), mohly napadnout a okupovat sveho mnohem vetsiho souseda? „Takova situace by byla nemyslitelna, pokud by konzske statni instituce fungovaly normalne jako organy vladnuti a narodni bezpecnosti spise nez jako mafianske organizace slouzici sobeckym zajmum Mobutua a jeho okoli (str. 214). A dodava, ze kdyby Kongo melo schopnou a zodpovednou vladu, mohlo v roce 1994 zastavit genocidu ve Rwande, nebo alespon zabranit tomu, aby pachatele genocidy vyuzivali konzske zakladny k najezdum na Rwandu pote, co genocida skoncila.

Genocida se nicmene odehrala. Po zabiti zhruba 800 000 Tutsiu a umirnenych Hutuu uprchli pachatele genocidy (milice nazyvane interhamwe i vojaci z rwandskych ozbrojenych sil [FAR]) s francouzskou pomoci a spolu se stovkami tisic Hutuu do uprchlickych taboru v Kongu. Rwandska vlastenecka armada (RPA), ozbrojena slozka Rwandske vlastenecke fronty (RPF) tvorena prevazne Tutsii, ovladla s podporou ugandskeho rezimu Rwandu. Iterhamwe se rychle reorganizovaly a zacaly z konzskych taboru podnikat najezdy na rwandske uzemi. V roce 1996 RPF napadla a znicila tyto konzske tabory, pricemz ovsem zabila podle odhadu az dve ste tisic hutuskych civilistu. Behem desetimesicni valky, ktera nasledovala, pomohly Rwanda, Uganda, Angola a dalsi zeme svrhnout v Kongu Mobutuovu diktaturu a nastolit vladu Laurenta Kabily.

Rezim Laurenta Kabily

Kabila, ktery byl nastolen koalici sousednich statu, postradal silnou zakladnu domacich stoupencu a byl zavisly na svych zahranicnich spojencich – zejmena na Rwande, Ugande a Angole. Vsechny tyto tri zeme pomahaly nastolit Kabilu ve snaze zastavit utoky na sve uzemi vedene z Konga: utoky interhamwe na Rwandu, napadani Ugandy povstaleckou skupinou jmenem Spojene obranne sily (ADF) a najezdy UNITA na Angolu. Absence posunu k demokratizaci a Kabilova zavislost na vnejsich podporovatelich ve vojenskych a bezpecnostnich zalezitostech vedly k tomu, ze v pocatecnich mesicich sve moci Kabila neziskal mnoho domacich stoupencu. Pritomnost Rwandanu a Ugandanu v klicovych mocenskych pozicich byla dalsi pricinou nelibosti. Kdyz byla Rwanda obvinena ze zlocinu proti lidskosti pro svou roli ve valce z let 1996-1997, Kabila odmitl umoznit vysetrovani OSN. To jej stalo mezinarodni i domaci podporu.

Podle Kevina C. Dunna se Kabila pokusil distancovat se od svych byvalych podporovatelu v roce 1998, kdyz nahradil klicove tutsijske ministry kandidaty z Katangy, ale „Rwanda a Uganda brzy ukazaly, ze nebudou jen prihlizet tomu, jak je muz, ktereho pomahaly vynest k moci, pomalu vyrazuje ze hry.“

Podle Nzongola-Ntalaja ovsem Rwandane a Ugandane nezautocili v reakci na Kabilovy snahy o jejich marginalizaci. Misto toho podle nej vyuzily Kabilovu neschopnost ziskat domaci podporu, jeho nekompetenci ke zvladani problemu zeme a to, ze neudrzel vladnouci koalici. Kabila se pokusil zkonsolidovat svou moc odstranenim souperu, cimz prispel k dezintegraci konzskeho statu.

Valka zacina

Dunn i Nzongola-Ntalaja se shodnou v tom, ze valka byla spise invazi nez obcanskou valkou. Rwanda a Uganda mely zpocatku urcite uspechy, prevzaly klicova vychodni mesta a take zasahly hloubeji do vnitrozemi a obsadily hydroelektricky komplex Inga Dam zasobujici Kinshasu a kinshaske letiste. Ale at uz byly Kabilovy prehmaty jakekoli, vnejsi invaze byla odmitnuta a primela mnohe podporit jeho rezim. Vzbourenecke skupiny shromazdene a podporovane Ugandou a Rwandou (vcetne Raccemblement congolais pour la democratie - RCD, ktere se pozdeji rozpadlo, a Movement de Liberation du Congo) byly pokladany za zasterky utocicich a okupacnich mocnosti. Navic byly vnitrne rozdelene – klienty Rwandy byli konzsti Tutsiove, zatimco klienty Ugandy byvali stoupenci Mobutua, levicovi intelektualove a oportuniste. Takova kombinace mohla byt podle Nzongola-Ntalaja konzskemu lidu jen stezi sympaticka.

Kabila odpovedel zorganizovanim „lidovych“ sebeobrannych skupin, ktere napadaly utocniky i konzske Tutsie. Pozorovatele slyseli v Kabilove protitutsijske retorice ozvenu rwandske genocidy, ale (jak poznamenavaji autori Clarkovy knihy) i sami utocnici pachali otresne ukrutnosti, z nichz nikoli nejmensi bylo i odriznuti Kinshasy od vody a elektrickeho proudu. Objevily se i lidovejsi milice bojujici s utocniky, zejmena Mai-Mai, zalozena roku 1993 a predurcena stat se behem druhe valky hlavni politickou silou.

Kabiluv rezim nakonec nebyl zachranen ani lidovym odmitnutim invaze ani sebeobrannymi skupinami. Namisto toho doslo k intervenci Angoly a Zimbabwe v Kabiluv prospech a ve snaze zabranit uspechu invaze Ugandy a Rwandy. Angolsti vojaci prevzali kontrolu nad Inga Dam. Komanda ze Zimbabwe obsadila kinhasske letiste. Po intervenci Agoly a Zimbabwe se vojenska situace dostala do slepe ulicky. Jednotlive valcici strany, ktere nebyly schopne dosahnout rozhodujiciho vitezstvi na bojisti, zahajily roku 1999 podepsanim Dohod z Lusaka mirovy proces.

Deleni a loupeni

Nzongola-Ntalaja tvrdi, ze Dohody z Lusaka byly od zacatku chybne. Zaprve proto, ze nepriznavaji, ze valka byla vnejsi agresi, a zachazeji se vsemi stranami stejne – tedy s Rwandou a Ugandou, zahranicnimi agresory, kteri zahajili valku, i se Zimbabwe a Angolou, ktere intervenovaly na zadost rezimu a v mezinarodnim pravnim ramci. A zadruhe proto, ze jeste dlouho do roku 2003 nemela mise OSN pravomoci na vymahani miru podle kapitoly VII a postradala autoritu k odzbrojovani bojovniku.

Dohody z Lusaka vyznacily bod obratu, kdy skoncily hlavni strety mezi bojovniky. Ale to neznamenalo konec utrpeni konzskeho lidu. Namisto toho se valka (ponechame-li stranou boj mezi etnickymi skupinami Hema a Lendu v Ituri, ktery trva dodnes) stala jednoduse valkou proti civilistum. Zeme byla v podstate rozdelena, Zimbabwe a Angola kontrolovaly klicove regiony na zapade a Uganda a Rwanda na vychode. Nasledoval rezim pleneni a drancovani, ve kterem se tito ruzni okupanti spojovali s konzskymi warlordy a nadnarodnimi korporacemi a sitemi ve vykradani zeme a potlacovani jejich obyvatel. Nejvetsi podil umrti byl na vychode, v oblastech kontrolovanych Rwandou a Ugandou.

Jak uvadi Nzongola-Ntalaja, Rwanda mela z tohoto pleneni mnohonasobny prospech: „Rwandane ziskali na okupovanych uzemich moznost udilet zahranicnim firmam koncese na tezbu vzacnych kovu jako nobium a tantal... Rwanda ma take nejvetsi prospech z... tezby kolumbia-tantalitu (neboli koltanu), pro nejz je hlavnim obchodnim centrem mesto Bukavu.“ (str. 237). Drancovala i Uganda, jak ve sve knize uvadi John F. Clark: „Napriklad v roce 1997 bylo zlato a jeho slouceniny druhym nejvetsim zdrojem ugandskych prijmu z vyvozu (nasledovaly za kavou), pricemz se jednalo o castku 81 milionu americkych dolaru, respektive o 12 % veskerych prijmu z vyvozu. Za povsimnuti stoji, ze sama Uganda produkuje zlata extremne malo... Ugandske kamiony, plne takovych produktu jako je mydlo, plech, zbozi z umele hmoty a konzervovane potraviny nyni zaplnuji silnice do Konga a dopravuji tam plody ugandskeho lehkeho prumyslu, ktere tam budou obchodovany za mistni zbozi.“

Ale nedrancovaly jen Rwanda a Uganda, ackoli jejich drancovani melo mnohem vetsi a nicivejsi rozmery nez drancovani ze strany Angoly a Zimbabwe, ktere zasahly, aby je zastavily. Dunn informuje, ze angolska okupace Inga Dam a okolnich oblasti „pomohla ochromene ekonomice Angoly a poskytla ji faktickou kontrolu nad povodim reky Kongo.“ V dalsi kapitole diskutuji Koyame a Clark hospodarske dopady valky na jeji ruzne ucastniky. S odkazem na zpravu Rady bezpecnosti OSN popisuji vytvoreni spolecne angolsko-konzske ropne spolecnosti. Behem intervence Zimbabwe se „armada a nekteri vladni urednici... zapletli... do mnoha nezakonnych kontraktu a spolecnych podniku, ktere slouzi predevsim k obohaceni vysokych armadnich dustojniku a clenu Mugabeho vlady.“ Popisuji jednotlive pripady: „Gecamines, konzsky tezebni gigant, poskytl „bonusy“ primo jednotlivym zimbabwskym vojakum... Ale jeste mnohem znamejsim pribehem je pripad COSLEG, spolecne firmy vytvorene konzskou statni dovozni a vyvozni firmou COMIEX a OSLEG, zimbabwskou spolecnosti vlastnenou nekolika obchodniky, byvalym pracovnikem ministerstva obrany a generalporucikem Zimbabwskych ozbrojenych sil... Dalsi obchod, v ramci ktereho mela byt zimbabwske tezebni spolecnosti KMC Group poskytnuta koncese na tezbu kobaltu a medi, cekal na podpis prezidenta Lauranta Kabily v dobe jeho zavrazdeni v lednu 2001.“

Mezitim se zhroutil system verejneho zdravotnictvi, ekonomika a potravinovy system. Spise nez prime nasili to byl tento kolaps, co zabilo ty zhruba tri miliony lidi, kteri zemreli ve valce. Doslo take k masivnimu presidlovani. Humanitarni situace je stale kruta.

Navzdory vsemu loupeni zjistily zeme, ktere okupovaly Kongo, ze ekonomicke a politicke naklady valky a okupace jsou vysoke. Angola se pote, co se uspesne vyporadala se svym povstanim, snazila stahnout. Zimbabwe „vstoupilo v roce 1999 do nejhorsi krize za celou dobu sve nezavislosti... rust HDP... se v roce 1999 zastavil, v roce 2000 pokleslo HDP o 6 %... Vladni rozpoctovy deficit se dramaticky zvysil... na 22,7 % HDP v roce 2000... hodnota zimbabwskeho dolaru klesla z 12,11 zimbabwskych dolaru za jeden americky dolar v roce 1997 na 55 zimbabwskych dolaru za jeden americky dolar v cervnu 2001... Vladni vnitrni dluh se roku 2000 takrka vymkl kontrole.“ Rwandska RPF, jejimz puvodnim duvodem k intervenci bylo v letech 1996-1997 chranit konzske Tutsie a zabranit vpadum interhamwe do Rwandy, zjistila v roce 1998, ze zpusobila tolik zasti proti sobe i proti konzskym Tutsium, ze jsou znovu v ohrozeni. Ugandsky rezim celil otazkam, proc intervenoval v zahranici, kdyz se neni schopen vyporadat s domacim povstanim. Vsech zemi se dotykaly nejen drasticky rostouci vojenske naklady – z nichz meli zisk jen prodejci zbrani – ale take korupce jejich vojenskych struktur a oslabeni jejich vojenskych kapacit, nemluve o jejich mezinarodnim postaveni. Tyto faktory vedly k obnovene vaznosti v mirovych rozhovorech a k touze okupujicich zemi stahnout se. Prave trvani Laurenta Kabily na vojenskem reseni, ktere zejmena jeho angolsti spojenci nechteli, je mohlo vest k tichemu souhlasu s jeho vrazdou a nahrazenim jeho synem Josephem Kabilou v roce 2001.

Vlada Josepha Kabily a soucasny mirovy proces

Nzongola-Ntalaja napsal, ze prezidenstvi Josepha Kabily je „obtizne hodnotit, protoze nevladne. Zeme je rozdelena mezi warlordy. On vladne v Kinshase.“ Vec jiz ma cenu sledovat je podle nej Mezikonzsky dialog a soucasna vlada Narodniho svazu. Kdyby tato vlada mohla vytvorit celostatni armadu, ziskat kontrolu nad celym uzemim a usporadat skutecne volby, konzska nocni mura by mohla skoncit. Casova osa je kratka. Vlada narodni jednoty byla vytvorena v cervnu 2003 a ma dva roky na to, aby uspela v techto zkouskach. Uspech miroveho procesu (jednani probihaji v JAR) byl podle Nzongola-Ntalaja prekvapivy: „Nikdo neocekaval, ze se dostanou tak daleko, ale mezinarodni spolecenstvi dalo jasne najevo, ze chce, aby se Konzane drzeli planu. Nekteri z tech lidi se dopustili straslivych zlocinu, ale doufam, ze uspeji,“ napsal s tim, ze valcici strany ukoncily podpisem mirove smlouvy nejhorsi cast valky. Mirova smlouva je navod k rozdeleni moci, podle ktere ma byt Joseph Kabila i nadale prezidentem, ale ma mit ctyri viceprezidenty, pricemz tri budou patrit k ruznym valcicim stranam a ctvrty vzejde z neozbrojene opozice. Prozatimni parlament narodni jednoty ma mit 500 poslancu a 120 senatoru, jejichz kresla maji byt rozdelena podle stejneho klice jako posty viceprezidentu.

To, ze jsou v prozatimni vlade pritomny sily zodpovedne za loupeni a genocidni nasili v Kongu vede k otazce, zda se lze dostat kupredu. Nzongola-Ntalaja souhlasi: „Tato situace neni pro Kongo ojedinela. Podobne to je v jinych konfliktech, v Afghanistanu, Iraku, Kosovu, Sierra Leone, Liberii. Chcete ty zlocince dostat k moci, nebo je chcete pronasledovat? A jestlize je chcete pronasledovat, mate k tomu dostatecne prostredky?“

„Do Sierra Leone poslali Britove 3000 elitnich jednotek, aby zastavili RUF. Ale problemy v Liberii pokracuji. Kongo je prilis velke. Nikdo nema prostredky nebo vuli odzbrojit tyto milice, uveznit vsechny zlocince a predat je spravedlnosti. A tak s nimi musime spolupracovat. Amnestie neni nejlepsi reseni, ale nekdy je nevyhnutelna.“

Ve valce i v miru byl zvlaste kriklavy dvoji metr mezinarodniho spolecenstvi. At uz byly rezimy Sadama Husajna v Iraku a Talibanu v Afghanistanu sebekrutejsi, nemely tolik obeti jako ti, kdo se dnes podileji na konzske prozatimni vlade. Amnestie pro Sadama nebo Taliban je pro americke elity a tvurce verejneho mineni nemyslitelna, zatimco jen pokrcili rameny nad sdilenim moci v Kongu jako nad tim nejlepsim, co bylo za danych okolnosti mozne. A tak uz ani neprekvapi, jestli bude jednou masakr v Kongu pouzity na dukaz toho, ze je treba bombardovat nejake jine nestastne lidi, podobne jako byl pouzivan masakr ve Rwande ve stejne dobe, kdy bylo naprosto ignorovano a opomijeno zabijeni v drancovanem Kongu. Situace se pravdepodobne nezmeni, dokud se lide – mineno lide mimo loupici korporace, oportunisticke statni funkcionare a spoluvinna media – nezacnou zajimat o Afriku a neco se o ni nedozvedi. Knihy Nzongola-Ntalaja a Clarka k tomu mohou napomoci.