147ZOBRAZENÍ

  

Hodně se teď mluví a píše o zamýšlené radarové základně, součásti protiraketového komplexu USA, která by měla stát kdesi v brdských lesích. A řeč je stále o jakési žádosti Spojených států amerických, jež má snad vzbuzovat pocit hrdosti. Hrdosti nad tím, že velké a mocné Spojené státy žádají nás, malé a bezvýznamné, o přátelskou a spojeneckou službu. Mezi lidem s bujnou fantazií dokonce kolují představy o finančně výhodném pronájmu pozemku strýčku Samovi... Kdepak.

Nepochybné patrně je, že USA svou základnu chtějí. Horší to bude s představou, že existuje nebo dokonce bude existovat nějaká americká žádost v pravém slova smyslu, žádost o to, aby si v Brdech směli svou radarovou základnu postavit. S cizí armádou je to totiž vždycky zapeklitá věc; i soudružská pomoc Varšavské smlouvy neblahé paměti se snažila vydolovat jakýsi zvací dopis československých pracujících. Přece jen, někdo za tu cizí armádu musí nést zodpovědnost. Aspoň morální.

Něco podobného to bude i s tou americkou radarovou základnou. Vždyť si vymalujme v těch nejčernějších barvách, že si tu Američané něco postaví a něco nehezkého se přihodí. Ať už nějaký teroristický útok v pražském metru, anebo dokonce nějaké ty střely s plochou dráhou letu udělají z brdských lesů kvůli radaru měsíční krajinu. Na čí odpovědnost to pak bude, až se budou hledat obětní beránci? Bláhoví jsou ti, kdož by pak se zadostiučiněním mířili káravým prstem přes oceán. Američané to totiž mají vymyšleno podobně jako tehdy vojska Varšavské smlouvy.

Alespoň soudě podle tónu a slov webových stránek amerického velvyslanectví v České republice, které skýtají jakési povídání o tom, jak ta budoucí základna žádoucí, bezpečná a vůbec skvělá. Nicméně, není třeba ani číst mezi řádky vpravdě orwellovským titulkem opatřeného materiálu „Fakta o protiraketové obraně“, abychom si z tohoto asi nejoficiálnějšího dokumentu, jaký má dnes veřejnost k dispozici, učinili výmluvný obrázek, jak to s tou americkou žádostí doopravdy je.

Tak především, jednou provždy zapomeňme na jakýkoliv pronájem či nějaká finanční odškodnění, neboť americké ministerstvo zahraničí zcela upřímně praví, že „Spojené státy nemají v úmyslu platit hostitelské zemi za užívání příslušné lokality ani nájem ani paušální částku.“ Tečka. Nějaké obchodní vztahy však čekali zřejmě jen nenapravitelní apoštolové místní odrůdy učení o všemocném Trhu (buď požehnán, ó Velký). Kdepak, s bratrstvím ve zbrani se nekšeftuje, tam nerozhoduje poptávka a nabídka, tam rozhoduje ten silnější.

Vše pochopíme z podrobnějšího pohledu na tón celého materiálu. Tak především nikde není ani slovo o nějaké žádosti Spojených států. Celý materiál datovaný na 22. ledna tohoto roku je stroze úřednicky nadepsán jako „Oznámení o rozhodnutí Spojených států amerických zahájit formální jednání s Českou republikou a Polskem ohledně umístění raketového obranného zařízení v Evropě“. Nikoliv rozhodnutí o „žádosti“, ale o „zahájení jednání“. Vypadá to jako drobnost, ale jazyk diplomatů se neplete.

Taktéž další věty, jako „Spojené státy americké kontaktovaly Česko a Polsko a zahájí jednání o možném umístění amerického protiraketového obranného zařízení na českém a polském území“, neříkají vůbec nic o nějaké žádosti. Naopak je konstatováno, že „Česká republika (sic!) a Spojené státy věří, že evropská protiraketová obrana posílí bezpečnost USA a jeho spojenců v Evropě“ a v odstavci výmluvně nadepsaném: „Proč by Česká republika mohla mít zájem o umístění protiraketových zařízení?“ je konečně naznačeno, kdo o umístění protiraketových zařízení bude ve skutečnosti formálně žadonit.

A komu by to ještě pořád nedošlo, dozví se to natvrdo: „Česká republika, podobně jako několik dalších evropských zemí, vyjádřila zájem o umístění zařízení protiraketové obrany na svém území.“ Takže prrr, páni politici, prrr, páni novináři s nějakou „žádostí“! Ve skutečnosti je to všechno úplně jinak.

Ostatně stačí dobře poslouchat našeho předsedu vlády, Mirka Topolánka, který to také říká (na mimořádné tiskové konferenci 20. ledna) tak, jak to je: „Vláda Spojených států amerických nás včera večer v pozdních hodinách informovala, že se rozhodla zahájit s ČR jednání o možnosti umístění prvku systému protiraketové obrany na našem území.“ Všichni jsme to slyšeli a můžeme číst: nikoliv „nás požádala“, ale „informovala, že se rozhodla“. Na tom už nic nemění, že ve své vlastní rétorice už sklouzl premiér do žargonu, kterým se debata hemží dodnes: „Vláda je připravena žádost USA seriózně zvážit a o podmínkách umístění radarové stanice důsledně vyjednávat.“ Hleďme, najednou je tu namísto „informace o rozhodnutí“ nějaká „žádost“. Pan ministr zahraničí Karel Schwarzenberg také svou rétorikou nenechal nikoho bystrého na pochybách: „Tím, že ty radary tady umístíme, jsme před hrozbou útoku z nečekaných stran chráněni. Tak, jak ty rozhovory budou probíhat, je americká strana velice vstřícná a nebudeme mít žádné potíže.“ Hleďme, hleďme! Hodní kluci americký nám nebudou dělat žádné potíže a vstřícně ten náš vytoužený a vymodlený radar umístí...

Nikoliv tedy imperialistická Amerika chce se nám sem do středoevropské idyly vecpat s radary a raketami. To my „vyjádřili svůj zájem“ o umístění, lépe řečeno, to my se o dobrodiní americké protiraketové základny přímo ucházíme. Správně tedy jásají mladofrontové titulky o tom, že USA se konečně „rozhodly“. V této perspektivě nejeví se už jednání jak této tak minulých vlád až tak servilním a pomateným, dokonce i to utajování a neochota k veřejné diskusi mají své důvody. Naše vlády to svým občanům totiž chystají už dlouho jako radostné překvapení: ucházeli jsme se, prali jsme se o to, a získali jsme to!

Patrně i zde vyhrabou budoucí historici nějaký ten zvací dopis, který ukáže tu holou pravdu, že jsme Spojené státy o tu radarovou základnu vlastně na kolenou prosili. Zamést bychom si měli, před vlastním prahem.