136ZOBRAZENÍ



Před vypuknutím 1. světové války dlužily Spojené státy Evropě 50 milionůdolarů. Když v roce 1918 válka skončila, dlužila Evropa Spojeným státům 10,5miliardy dolarů v tehdejší hodnotě. Americký průnik na evropský kontinent bylsoučasně počátkem snah o sjednocení a pacifikaci Evropy.

Cílem vítězů 1. světové války, především USA, bylo rozbití velkých mocenskýchstátů a zničení jejich vlivu v Evropě: Rakousko – Uherska, Německa, Ruska aTurecka. V těchto státech vládli dědiční monarchové, kteří byli současněhlavními oporami náboženských idejí a církví. Likvidace všech těchto pilířůmocenské stability byla základní podmínkou úspěšnosti světového nástupuamerického mezinárodního kapitálu do takto uvolněného prostoru a jeho politicképrojekce: Internacionalizace světa, jeho socialisace, oslabení a později odstraněnívelmocenského postavení Evropy v něm (zbavení zámořských kolonií) a jejípostupné podřízení kosmopolitním neevropským cílům, až po globalisaci světa podvedením levicových liberálů USA.

K tomuto účelu byla programově aplikována idea atheismu a idea národnostní vjejí odstředivé podobě. Současně tak byla prakticky likvidována hospodářská apolitická moc aristokracie (většinou křesťanské) a církví.

V dějinách Evropy po pádu Říma až do doby osvícenecké a francouzské revolucepřevládala univerzální idea náboženská, která měla ohromnou moc a vliv na osudyEvropy. Po francouzské revoluci však vznikla národnostní idea, vzbuzená toutorevolucí, která měla rozbít mocné státní útvary, rozkouskovat Evropu, zničit mocšlechty a církví. Před francouzskou revolucí národnostní idea neexistovala, národyjí nepřikládaly žádný význam. O osudu národů rozhodovaly panovnické sňatky,dědické nároky dynastií, nebo válečná vítězství či porážky. NapoleonBonaparte nakládal zcela libovolně s územím jednotlivých národů a vyvolalv Evropě národnostní myšlenky. Evropské universální náboženské myšleníbylo v této etapě vývoje lidské společnosti, začínající zrychleným tempemsměřovat k úplné emancipaci člověka jako svobodné duchovní bytosti, rozvrácenoideami přirozených lidských práv, svobod, lidské a občanské rovnosti anárodnostní idea se tak stala jedním z dalších účinných prostředkůpostupné mocenské pacifikace Evropy jako duchovně, kulturně a relativně i politickyspřízněného celku, a to podle osvědčené imperiální zásady rozděluj a panuj.

Filosofický základ poskytl národnostní ideji v Německu Herder a od té chvílese jí dostávalo všeobecné propagace, jejímž následkem bylo rychlé pronikánítéto a postupně i dalších ideí, ideí postupného drobení až k atomizaci najednotlivé lidské bytosti, do všech evropských zemí bez ohledu na jejich historickéhranice, zájmy dynastií, plány státníků, diplomatů a církví. Svým poslánímbyla idea národnostní revoluční od samého počátku – likvidace stávajícíhopolitického a mocenského stavu. V propagačním tvaru usilovala tato idea opřetvoření Evropy na takových základech, aby každému národu, i nepočetnému, sedostalo samostatnosti. Souběžně s národnostní ideou byla zcela účelově aprogramově použita idea liberalismu, po níž pak následovaly ideály demokracie asocialismu. Všechny směrovaly k destrukci aktuálního evropského myšlení astávajících mocenských poměrů.

Význam, který národnostní ideji připisoval americký president Wilson, vyjádřil nakonci své řeči z 8. ledna 1918, když řekl:

“Je to zásada spravedlnosti pro všechny národy a kmeny a jejich právo žít vespolekve stejných podmínkách svobody a bezpečnosti, ať jsou silné nebo slabé.”

Na základě mírové smlouvy (1919 a 1920) vznikla ČSR, bylo osamostatněno Polsko,utvořeno království S.H.S. (dnešní Jugoslávie), k Dánsku byla připojenaseverní polovina Šlesvicka, Francii vráceno Alsasko – Lotrinsko, k Rumunskupřipojena Besarábie, Sedmihradsko a část Banátu, k Itálii přivtěleny Tyroly,Terst, atd. předtím byly utvořeny jako samostatné státy Finsko, Estonsko, Lotyšsko aLitva. Toto přerozdělení bylo v Evropě provedeno s odvoláním naspravedlivou národnostní ideu, avšak skutečným důvodem k němu byly mocenskézájmy a záměry s Evropou, zejména ze strany USA. Vzdor tomu prohlásil Wilson 11.února 1918 v americkém kongresu. “Národy a země nesmějí již být dálepředávány z nadvlády do nadvlády jako nějaké zboží nebo kostky ve hře.Určité vymezené požadavky národnostní musí být v mezích možnostíuspokojeny, aby nebyl pokoj Evropy a celého světa rušen.”

Když se záhy ukázalo, že toto rozdělení Evropy bylo předehrou k bolševickýmrevolucím, které měly Evropu znovu sjednotit v bolševickou internacionální mocnostpod vládou komunistického Ruska, vystoupila propaganda národnostní idejes výkladem, že principy svobody a sebeurčení národů nelze plně uskutečnit dovšech důsledků, jednak vzhledem k promísenosti národů, zvětšující sesměrem na Východ, a jednak vzhledem k nutnosti respektování zeměpisných ahospodářských podmínek. Jejich nerespektování by znamenalo učinit nové národnístáty neschopnými života, čímž se zdůrazňovala nutnost podřízení jedněchnárodů druhým, tedy rehabilitace stavu, který v Evropě existoval už předjejím rozdrobením. Všechny státy v Evropě měly tedy dále a znovu národnostnímenšiny, často i početně i jinak významné, zejména když tyto minority měly zasebou velký a mocný stát národa, k němuž příslušely. Národnostní idea sepřetvořila z vnitřní záležitosti států v otázku mezinárodní a takbyla manipulace soustředěna do pravomoci mezinárodních společností (Společnostnárodů, od roku 1945 OSN) a stala se prostředkem mezinárodní politické manipulace.Problémy, které byly dříve přehledné v rámci velkých států, staly senepřehlednými v rámci nenárodnostních, cizích, mezinárodních institucí.

Československý stát bez jakéhokoli raison d‘étre byl experimentem státu, umělevytvořeného na základě výsledků 1. světové války na přání vítězné VelkéČtyřky /USA, Velká Británie, Francie, Itálie/. Nebyl založen ani na principusebeurčení, ani na principu národnostním (žilo v něm 46,81% Čechů aSlováků, ostatní obyvatelstvo bylo jiných národnostní). Byl vytvořen jako klín,zabraňující styku Německa s Rakouskem, což bylo symbolicky vyjádřeno státnívlajkou. Československo nebylo zbudováno pro vojenskou nebo politickou sílu, nýbržk docílení hospodářského úspěchu a proto dostalo hlavní přírodní zdroje aprůmyslové bohatství starého Rakouska a bohatý díl přírodních zdrojů Uher,hýčkáno Francií, Spojenými státy a Anglií jako instrument jejich politického vlivuv Evropě. Zájem vítězných velmocí se k němu upínal vzhledem k tomu,co se od něho očekávalo v budoucnu: Československo mělo největší možnosti ahrozilo mu největší nebezpečí. Obchodně a průmyslově vyvinuté obyvatelstvo mělorozšířit po východní Evropě síť obchodních tepen, které by daly životvyčerpaným národům, politikou těsné spolupráce mělo ulehčit utrpení sousedů astát se vůdcem v rozvoji střední Evropy na zásadách parlamentní demokracie.Tyto záměry byly v současné době pouze modifikovány, jejich podstata se všaknezměnila. T.G. Masaryk byl tímto posláním ČSR srozuměn a není zajisté náhodou,že V. Havel byl v Izraeli prohlášen Masarykovým pokračovatelem.

Vzájemný poměr Čechů a Slováků byl v roce 1918 pro velmoci zcela zanedbatelnýa nezajímavý. Jejich hlavní myšlenkou, jež vedla k rozhodnutí mírovékonference vytvořit ČSR, bylo zřídit v centru Evropy vysoce vyvinutý a soběstačnýprůmyslový stát, fungující na principech parlamentní demokracie, a to bez ohledu nanárodnostní vztahy. Vše za jediné podmínky, že v něm německý a maďarský živelnebude tvořit většinu. Naopak při zřizování Rakouska a Uher se nehledělok hospodářským potřebám, ale k tomu, aby byli soukmenovci pod jednoustřechou. Rozdíl byl v tom, že v případě ČSR šlo o přátele vítězů,v druhém případě o jejich nepřátele.

Mír St. Germainský, Wilsonových 14 bodů a Versaillský kongres daly vzniknout novýmstátním útvarům, nedisponujícím přirozeně regulujícím principem tradice,špatně odolávajících totalitní bolševické propagandě a primitivní sociálnídemagogii a s nepatrnou nebo žádnou váhou v dějinách Evropy. Československonemělo nikdy velkou, mocnou šlechtu ani vlastní vlivnou buržoazii a proto celé jehopolitické dějiny jsou poznamenány plebejstvím jeho politiků i obyvatelstva.Politický vliv tradičních středoevropských velmocí byl v Evropě anulován abylo započato s prováděním koncepcí na sjednocování Evropy, které z nímělo v celosvětovém měřítku postupně učinit druhořadý kontinent (Vanderlipůvnávrh na banku Spojených států evropských, Panevropa R. Coudenhove – Kalergiho,Briandův návrh evropské konfederace, atd.). Tradiční evropské státy měly býtpředevším zbaveny svých kolonií a tím značné části svých trhů a svéfinanční síly, což bylo nutným předpokladem pro úspěšné zahájenífinanční a mocenské expanze v Asii, Africe a Latinské Americe ze stranykosmopolitní finanční moci. Hitlerem vedená vzpoura národně socialistickéhoNěmecka tyto záměry na čas pozdržela a současně usnadnila jejich realizaci poporážce Německa ve 2. světové válce, kdy následovalo nové přerozdělenísvětových mocenských pozic a v Evropě 45 let okupace, po jejímž ukončení senyní opět přistupuje k nové formě podřízenosti Evropy.

Autoři sjednocovacích koncepcí pro Evropu, Rusové a Američané, usilují omechanické sjednocení už přes 70 let a usilují o ně ve svém velmocenském zájmu.Ukazuje se však naprosto nesporně, že ryze politické řešení problému reorganizaceEvropy pod zorným úhlem politické účelnosti, je nemožné. Každý pokus vybudovatnový kontinentální či dokonce světový, mezinárodní řád se zřetelem jen na cílea zájmy světových velmocí, nemůže skončit jinak než chaosem. Imanentní slabinouvšech spolků států v minulosti bylo a zřejmě i bude nedostatek úzkého právního amravního spojení mezi organizací centrální spolkové moci, jeho reprezentací ajednotlivými lidmi, nazývanými jednoduše lidem. Přes všechnu obrovskou finanční avojenskou moc sjednocovatelů Evropy jsou možnosti všech tvůrců velkých,integrovaných politických systémů, velmi omezené. I kdyby se formálně podařilopostavit ve smyslu logické právní architektury ladnou budovu právního sjednoceníevropských národů, nepanoval by v ní onen soulad, duch dobrovolné přijatéhopodřízení a sebeobětování, onen sociálně charismatický prvek, bez něhož i státsám se stává neoduševnělým a mechanickým Leviathanem. Právní a mocenské technikynemohou tento problém rozřešit, pokud ho vnitřně nepříjmou lidé. Ani na začátku21. století by vláda Sjednocené Evropy neměla komu panovat, protože by neměla svévlastní poddané, které by inspirovala, kteří by vizi Sjednocené Evropy přijali zasvou.

Tradiční evropské státy (Anglie, Francie, Německo, Itálie, Rakousko, skandinávskézemě apod.) jsou si tohoto problému vědomy. Není si toho vědoma reprezentaceČeskoslovenska. Nasazení internacionálních poradců presidenta, izolace jeho kabinetuna Hradě, konstrukce osobní moci a autoritářské výkonné organizace pod Hradem,vzbuzují přirozenou nedůvěru Evropy, z níž plynou nebezpečí vážných rizikpro stát. Václav Havel se stává pro Evropu národů nepřijatelným tím, že na sebevzal úlohu mluvčího cizích, neevropských sjednocovacích koncepcí.

Naprostá většina Evropanů pociťuje potřebu oprostit úsilí o duchovní a kulturnísolidaritu lidstva od podivností pacifismu, internacionalismu a kosmopolitismu, kteréEvropu vnitřně ničí a kazí a jejichž hlasatelem se stal právě V. Havel. Duchovníjednota Evropy stojí nad, ale i mimo politické boje a nad i mimo fakt, že existujíválky. Klást požadavek, že se Evropané musí vzdát svého bojovného ducha, že semusí podřídit pacifickému míru v zájmu světa, aby bylo dosaženo duchovní akulturní beztvarosti, může být pouze axiomem nesmyslné logiky, odporující smysluevropských dějin. Ještě osudnějším axiomem je vnucovaný názor, že je nutnévzdát se silného a vyhraněného svérázu národů a nahradit jej bezbarvou, jednotnouzamerikanisovanou duchovní jednotou Evropy nebo z vnějšku vnucenou zdánlivou jednotoupolitickou, vojenskou a hospodářskou, jak o to usilovali nadnárodní bolševickýinternacionalismus a americký kosmopolitismus posledních 45 let. Naopak: jen Evropasestávajících ze silných, svérázných a sebevědomých národních jednoteks hlubokými kořeny a jasně vyhraněným hlubinným duchovním charakterem, můžeprospět vytvoření vysoké společné duchovnosti, která, stejně jako nebyla zničenaposledními dvěma světovými válkami a téměř půlstoletou okupací, nebude zničenaani jinými válkami a okupacemi, kterým snad bude ještě Evropa v budoucnostipodrobena.

Ve své dlouhé minulosti mohla Evropa, bezesporu právě díky svým mnohotvárnýmsložením, tak dlouho udržet světovládu, přičemž hegemonie přecházela ponenáhluz jednoho národu na druhý tím, že každý národ podle jakési imanentníposloupnosti přebíral vedení, dala tato mnohotvárnost evropskému duchu velikýpřínos myšlenek, tradic, novou duchovní sílu. Mocná síla Evropy tkví v tom,že měla vždycky národy vyznačující se větší zkušeností, větší zralostí avedle toho mladší a vitálnější národy. Posloupnost těchto národův přebírání vedoucího mocenského postavení stála Evropu mnoho krve, aleprávě tou sílila velká evropská civilizace. Není důvodu předpokládat, žebudoucnost se bude příliš lišit od minulosti, nesměřuje-li Evropa ke své zkáze.Neuvědomí-li si president a vláda Československa tyto skutečnosti včas, riskuje, žeimanentní vývoj Evropy Československo smete.