88ZOBRAZENÍ



Po pádu sovětského impéria předpovědělamerický politolog Francis Fukuyama, že zhrouceníkomunistické ideologie povede k celosvětovému vítězstvíliberální demokracie. Fukuyama označil tento vývoj hegelovskyza "konec dějin", za což byl později nemilosrdně a vysmíván.

Ve skutečnosti Fukuyama samozřejmě netvrdil,že vítězstvím liberální demokracie lidské dějinyskutečně skončí. Argumentoval pouze, že se tak končídějiny ve svém dosavadní podobě. V jeho pohledu byvítězství liberální demokracie bylo vítězstvím rozumu asvobody, což by znamenalo definitivní konec tisícileté érydoktrinářského tmářství a různých forem tyranií.

Lidská energie by mohla být konečněvyužívána především tvořivým způsobem a nemusela by býtzbytečně utrácena na pouhé přežívání ve stínu různýchdogmat a politického násilí. Fukuyama byl ovšem kritizován iproto, že, vzato čistě pragmaticky, liberální demokracie seprý nezdá být vhodným společensko-politickým zřízením zahranicemi euroatlantického prostoru. Bývalé komunistickézemě byly údajně pro nastolení liberální demokracie zraléproto, že jejich hodnotový systém byl demokracii otevřen.

Co ale země mimo západní civilizační okruh?V druhé polovině devadesátých let se Fukuyama ocitl v ještětěžší defenzívě poté, co Samuel Huntington publikoval svouesej, a později iknihu o střetu civilizací. Podle něj semáme připravit nikoliv na vítězné tažení liberálnídemokracie, ale na ideový střet, a možná i ozbrojenékonflikty mezi různými civilizačními okruhy.

Když 11. září 2001 podnikli islámštífanatici teroristický útok na Spojené státy, zdálo se, žese Huntingtonova chmurná vize začíná naplňovat. Zatímcozejména mnozí evropští intelektuálové a politici, jejichžpostmodernímu vidění světa Huntington docela vyhovoval, se po11. září oháněli střetem civilizací a varovali předarogancí Západu, Bushova administrativa se vydala opačným,"fukuyamovským" směrem. Bush a jeho lidé evidentněvěří, že střet s islámským světem nevychází zkulturních a náboženských odlišností, ale z toho, žejedním z hlavních zdrojů terorismu a dalších problémů jeskutečnost, že islámský svět, snad jen s výjimkou Turecka,nemá fungující demokracii.

Ve Washingtonu se tak stále více hovoří otom, že nadcházející útok na Irák nemůže být pouhýmvojenským výbojem, který odstraní jednoho diktátora, ale žeto musí být začátek determinovaného úsilí demokratizovatcelý islámský svět. Podle autorů této nové doktríny jenutné demokratizovat islámský svět nejenom proto, že ideályliberální demokracie jsou univerzálně platné, ale i zčistě pragmatických důvodů - demokracie nejsou okolnímusvětu nebezpečné. Irák je pro tuto novou doktrínu ideálnímzkušebním kamenem. Nejenom že je ze všech islámských zemínejvíce sekulární, ale je to také země poměrně moderní.Navíc jakékoliv budování demokracie vyžaduje ekonomickýrůst a infrastrukturální modernizaci, což je možnéfinancovat lépe v zemi s obrovskými zásobami ropy než v zemibez jakýchkoliv vlastních zdrojů. Pesimisté namítnou, žeukotvení demokracie není možné bez naprosto radikálníchopatření, jako je striktní oddělení státu a náboženstvía sekularizace práva, a že islámské země právě proto proliberální demokracii nejsou zralé.

Optimisté namítnou, že se přesně totopodařilo v Turecku a že se Američanům podařilo demokracii po2. světové válce úspěšně ukotvit v naprosto nezápadnímJaponsku nebo Jižní Koreji, i když to znamenalodlouhodobou vojenskou přítomnost. Rozsoudit tento spornení snadné. Jisté ovšem je, že Bushovy USA se už rozhodly,že využijí své obrovské převahy nad zbytkem světa kexportu liberální demokracie. To v sobě nese jak možnostradikální proměny světa k lepšímu, tak, v případěneúspěchu, možnost naprosté katastrofy. Rok 2003 se takmůže skutečně stát "koncem dějin". Bohužel neníjisté, zda se bude jednat o optimistickou vizi Fukuyamy nebospíše o katastrofický scénář připomínající chmurnévize připisované proroku Nostradamovi.