4ZOBRAZENÍ

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století byla Argentina jednou z nejbohatších zemí světa. Měla podobnou pozici jako např. Kanada, Austrálie nebo Nový Zéland - mnoho volné půdy, extrémně liberální prostředí a rychle rostoucí životní úroveň, která roku 1914 téměř dosáhla úrovně Německa a byla vyšší než ve Švýcarsku nebo Švédsku. V letech 1857 až 1943 se v Argentině usadilo 3 476 392 imigrantů, převážně z Itálie a Španělska, a mnoho dalších z Ruska, Německa i Čech. Počet obyvatel se jen za posledních dvacet let před první světovou válkou zdvojnásobil a ekonomika rostla o 6 procent ročně. Díky britským investicím byla vybudována obrovská železniční síť a díky americkým základy potravinářského průmyslu. Buenos Aires bylo největším a především nejbohatším latinskoamerickým městem.

Jak je možné, že kdysi relativně bohatá země,která přitáhovala až 200 000 emigrantů ročně, se v průběhu několika desetiletí dokázala ekonomicky zmrzačit a nakonec skončila v hluboké depresi, kvůli které se mnoho jejích obyvatel snaží vrátit do země svých předků?

Před rokem 1911 byla země ovládaná málo početnou oligarchií statkářů a vyšších vrstev, které nicméně přály hospodářskému rozvoji. Po tomto roce začaly demokratické reformy, jako v mnoha zemích však přechod k demokracii nebyl jednoduchý a k moci se postupně dostalo mnoho různých populistů, slibujících všechno všem. Právě tehdy vznikla tradice rozhazování peněz s cílem získat si voličskou podporu, politika veskrze krátkozraká a dlouhodobě kontraproduktivní. Vlády také využívaly nacionalisticko-populistických nálad a začaly vystupovat proti zahraničním investorům, kteří původně vybudovali celá průmyslová odvětví, především potravinářství a těžbu ropy. Výsledkem byly rostoucí finanční problémy a omezení zahraničních investic, což dlouhodobě podvázalo ekonomický růst.

Ekonomické potíže se ještě zvýraznily po vypuknutí světové krize. V roce 1930 se moci chopila armáda a zahájila dlouhé období vojenských převratů a politické nestability. Během krize se stále silnějšími stávali fašisté a různé nacionalistické proudy, často podporující státy Osy. Nakonec se v roce 1946 stal prezidentem jejich populární představitel, Juan Domingo Perón, obdivovatel Mussoliniho diktatury. „Mussolini je největším mužem tohoto století“, prohlásil. Všechny devizové rezervy investoval do sociálních výdajů, na výstavbu průmyslu a zvyšování platů. Znárodnil centrální banku, železnice, telekomunikace, plynárny, energetiku, ocelárny, pojišťovny a dokonce největší opoziční deník. Zavedl třináctý plat, stavěl nové byty pro dělníky, nemocnice a školy. Již v roce 1951 však vyčerpal veškeré rezervy a své výdaje financoval tištěním peněz, což vyvolalo inflaci, která Argentinu od té doby prakticky neopustila.V roce 1952 stouply ceny o 40 procent a hospodářství bylo na stejné úrovni jako před deseti lety. O tři roky později musel Perón rezignovat a uprchl do Paraguaye.

Dalších třicet let následovalo střídání vojenských diktatura krátkých období civilních vlád. Žádná nebyla schopna zahájit ekonomické reformy - inflace se stále zvyšovala, deficity rozpočtů též a státní dluh astronomicky rostl. Na příkladu Argentiny se ukazuje, jak těžké je snížit inflaci, pokud už jednou vypukla, a především neadekvátně vysoké státní výdaje, na které není dostatek peněz.

Teprve na přelomu osmdesátých a devadesátých let se reformnímu prezidentu Menemovi podařilo snížit inflaci na cca 2 procenta, a nastalo několikaleté období hospodářského rozmachu, který země desítky let nezažila. Vláda však nakonec znovu nedokázala držet rozpočet v rozumných mezích a centrální banka z obav před inflací - devastující hospodářství po desítky let - držela extrémně restriktivní měnovou politiku, což dohromady způsobilo krizi, kterou se Argentina v roce 2001 nechvalně "proslavila" po celém světě.

Vývoj posledních desetiletí ukázal, že největším nebezpečím pro latinskoamerické ekonomiky je nezodpovědný populismus politiků, kteří v lidech vyvolávají nerealistická očekávání. Je zajímavé, že podobný vývoj zažily i jiné státy Jižní Ameriky jako Brazílie, Chile nebo Uruguay. Pouze Chile však přistoupilo k radikálním reformám a výsledkem je již dvě desetiletí trvající prosperita.