9ZOBRAZENÍ

AMERICKÝ a britský útok na Irák už začal. Zatímco Blairova vláda nepřestává prohlašovat v parlamentu, že „nebylo přijato žádné konečné rozhodnutí“, Royal Air Force (RAF, Královské letecké síly) a americké bombardovací stíhačky tajně změnily taktiku a vystupňovaly aktivitu svých „hlídek“ nad Irákem na mohutný útok na vojenské i civilní cíle.

Americké a britské bombardování Iráku vzrostlo o 300 procent. Jak vyplývá z odpovědi ministra obrany na interpelaci člena parlamentu, svrhly Královské letecké síly mezi březnem a listopadem na Irák více než 124 tun bomb.

Od srpna do prosince došlo k 62 útokům amerických letadel F-16 a tornád RAF, což v průměru představuje jeden bombardovací let za dva dny. Útoky byly údajně zacíleny na iráckou „protivzdušnou obranu“, mnoho jich však spadlo do těch nejobydlenějších oblastí, kde došlo nevyhnutelně k úmrtím civilistů.

Podle Charty OSN a konvencí o válce a mezinárodním právu jsou tyto útoky akty pirátství: v principu se neliší od bombardování Španělska německou Luftwaffe ve třicátých letech, které bylo předzvěstí její invaze do celé Evropy.

Bombardování je „tajnou válkou“, která do zpráv pronikne jen zřídkakdy. Od roku 1991 nijak nepolevilo (zejména potom v posledních čtyřech letech) a nyní je patrně nejdelší angloamerickou bombardovací kampaní od druhé světové války.

Aby se vlády USA a Velké Británie ospravedlnily, prohlašují, že mají mandát OSN dohlížet na tzv. „bezletové zóny“, které vyhlásily po válce v Zálivu. Tvrdí, že tyto zóny, které jim dávají kontrolu nad většinou iráckého vzdušného prostoru, jsou legální a podporované rezolucí Rady bezpečnosti č. 688.

Je to lež. Žádná rezoluce Rady bezpečnosti na bezletové zóny nepoukazuje. Abych se o tom ujistil, zeptal jsem se Dr. Butruse Butruse Ghálího, který byl generálním tajemníkem OSN v roce 1992, když byla rezoluce č. 688 schvalována. „Téma bezletových zón nebylo nadneseno, a proto ani debatováno – a to ani slovem,“ odpověděl. „Rezoluce nedávají žádné zemi legitimitu k tomu, aby vysílala svá letadla, aby napadala Irák.“

V roce 1999 Tony Blair prohlásil, že bezletové zóny umožnily USA a Británii vykonat „důležitý humanitární úkol“ na ochranu Kurdů a etnických Mádanů, etnických Arabů z močálových oblastí na jihu Iráku. Ve skutečnosti však britská a americká letadla kryla opakované invaze sousedního Turecka do severního kurdského Iráku.

TURECKO je pro americký „nový řád“ klíčové. Dohlíží na ropná pole na středním východě a ve střední Asii, je členem NATO a příjemcem zbraní a vojenského vybavení v hodnotě miliard dolarů. Právě Turecko rovněž slouží jako základna pro britské a americké bombardéry.

Dlouhotrvající povstání kurdské populace v Turecku je Washingtonem pokládáno za hrozbu „stabilitě“ turecké „demokracie“, která je zástěrkou jeho armády, pokládané za jednoho z nejhorších porušovatelů lidských práv na světě. Statisíce tureckých Kurdů byly vystěhovány a asi 30 tisíc jich bylo zabito. Turecko je, narozdíl od Iráku, „naším přítelem“.

V roce 1995 a znovu poté v roce 1997 asi padesát tisíc tureckých vojáků, podporovaných tanky a bojovými letouny, prostor pod tím, co západ označoval za „kurdské bezpečné nebe“, obsadilo.

Terorizovali zde kurdské vesnice a vraždili civilisty. V prosinci 2000 se vrátili, aby se v této oblasti dopouštěli těch samých krutostí, kterých se turecká armáda beztrestně dopouští na svém vlastním kurdském obyvatelstvu.

Za to, že se zapojil do americké koalice proti Iráku, byl turecký režim odměněn úplatkem ve výši 6 miliard dolarů. O tureckých invazích se v Británii informuje jen výjimečně. Tak rozsáhlá je dohoda, kterou za zády parlamentu a britské veřejnosti uzavřela Blairova vláda, RAF a Američani, když čas od času přestávají držet svou „humanitární“ stráž - a umožňují Turkům zabíjet Kurdy v Iráku.

V březnu 2001 piloti RAF, kteří hlídali „bezletové zóny“ v kurdském Iráku, poprvé veřejně protestovali proti tomu, že jim byla vnucována spoluvina na turecké kampani. Piloti si často stěžovali, že jim je nařizován návrat na jejich základnu v Turecku, aby umožnili tureckým leteckým silám bombardovat ty samé lidi, které měli „chránit“.

Piloti prohlašovali, s odkazem na tvrzení Dr. Erica Herringa, odborného asistenta na univerzitě v Bristolu a specialistu na irácké sankce, že kdykoli chtěli Turci napadnout irácké Kurdy, byly hlídky RAF odvolány na základnu a technickému personálu bylo nařízeno vypnout radary – aby turecké cíle nebyly viditelné. Jeden britský pilot uvedl, že jednou poté, co převzal hlídku, viděl, jak byly kurdské vesnice útoky zdevastované.

ROVNĚŽ americkým pilotům, kteří létají spolu s britskými, je nařizováno vracet se zpět do Turecka, aby umožnili Turkům devastovat kurdské „bezpečné nebe“.

„Kdybyste tam byl, viděl byste, jak přilétají turecké F-14 a F-16, plně naložené municí,“ řekl jeden pilot listu Washington Post, „aby se o hodinu a půl později vrátili – bez munice; byla vypotřebována.“ Když se Američané do iráckého vzdušného prostoru vrátili, viděli „hořící vesnice, mnoho kouře a ohně“.

Turci ale nedělají nic víc než Američané a Britové, kryti svou humanitární maskou. Obrovský rozsah angloamerického bombardování je ohromující, přičemž Británie je v onom tandemu tím minoritním partnerem. Během osmnácti měsíců do ledna 1999 (kdy jsem byl naposled schopen potvrdit oficiální americká čísla) provedla americká letadla 36 tisíc letů nad Irákem, z čehož 24 tisíc tvořily bojové mise.

Pojem „bojová“ mise je nicméně velmi ošidný. Irák nemá v podstatě žádné letecké síly a žádnou moderní protivzdušnou obranu. „Bojová“ mise tedy znamená shazování bomb nebo odpalování raket na infrastrukturu, která byla už beztak zničena dvanáctiletým embargem.

Wall Street Journal, autentický hlas amerického establišmentu, to výmluvně popsal, když informoval o tom, že USA čelily v Iráku „skutečnému dilematu“. Po osmi letech prosazování bezletových zón v severním (i jižním) Iráku tu zůstávalo už jen pár cílů. „Přišli jsme i o tu poslední kůlnu,“ protestoval jeden americký úředník.

Viděl jsem výsledky těchto útoků. Když jsem před třemi lety odjel ze severního města Mosul, viděl jsem zemědělskou vodní nádrž a náklaďák, které byly zničené šrapnelem z rakety. Poblíž byly kostry asi sto padesáti ovcí.

Sedmičlenná rodina, pastýř, jeho čtyři děti a otec s matkou, tu byla spálena a roztrhána na kusy. Byla to rozrytá, odhalená země bez stromů: měsíční krajina. Pastýř, jeho rodina a ovce byli jasně viditelní ze vzduchu.

Pastýřův bratr Hussain Jarsis souhlasil s tím, že se se mnou setká v cementárně, kde byla rodina následně pohřbena. Dorazil ve staré Toyotě s vdovou po pastýři. Hrbila se žalem, její tvář byla zakryta. Za ruku držela své jediné zbývající dítě a seděla s ním vedle náspu, pod nímž byly čtyři dětské hroby. „Chci vidět pilota, který zabil mé děti,“ křičela na nás.

Pastýřův bratr mi řekl: „Slyšel jsem výbuchy - a když jsem přišel hledat svého bratra a jeho rodinu, letadla stále kroužila nad hlavou. Ještě jsem se nedostal k náspu, když propuklo čtvrté bombardování. Zasáhly je poslední dvě střely.“

„V té chvíli jsem nechápal, co se děje. Náklaďák hořel. Byl to velký náklaďák, ale roztrhl se na kusy. Nezůstalo nic kromě pneumatik a poznávací značky.“

„Viděli jsme tři mrtvoly, ale byly to jen části těl. S poslední střelou jsem viděl, jak vyhodila jednu z ovcí do vzduchu.“

Nebylo známo, jestli to udělala americká nebo britská letadla. Když byly detaily útoku doručeny ministerstvu obrany v Londýně, jeho úředník řekl: „Když jsme ohroženi, vyhrazujeme si právo na masivní akci.“ Význam tohoto útoku spočíval v tom, že byl vyšetřen a potvrzen vysokým úředníkem OSN Hansem Von Sponeckem, který kvůli němu přijel z Bagdádu.

Činitel OSN potvrdil, že poblíž místa nebylo nic, co by mohlo připomínat vojenské zařízení.

Své poznatky Von Sponeck zaznamenal v důvěrném interním dokumentu nazvaném „Letecké údery na Irák“, připraveném bezpečnostní sekcí OSN.

POTVRDIL také další podobné útoky (a rovněž ty jsou zdokumentovány): útoky na vesnice nebo na rybářský přístav v sousedství skladiště OSN. Útoky byly tak pravidelné, že Von Sponeck nařizoval zastavení pomocných konvojů OSN každé odpoledne.

DÍKY TOMU si Von Sponeck, vysoký úředník OSN s vynikající kariérou a zkušenostmi ze svého působení po celém světě, nadělal mocné nepřátele ve Washingtonu a Londýně.

Američané požadovali, aby jej generální tajemník OSN Kofi Annan propustil, a byli překvapeni, když se Annan za svého hlavního zástupce v Iráku postavil.

Za pár měsíců nato ovšem Von Sponeck pochopil, že už nemůže řídit humanitární programy v Iráku, ohrožené jak ilegálním bombardováním, tak americkou politikou záměrného blokování humanitárních dodávek.

Na protest rezignoval, stejně jako to učinil jeho předchůdce Denis Halliday. Ten označil Američany a Brity prosazované embargo za „genocidní“.

Nyní je jasné i z oficiálních dokumentů, že se USA připravují na možná jatka v Iráku. Pentagonská „Doktrína pro skupinové městské operace“ říká, že pokud Bagdád rychle nepadne, stane se terčem „drtivé palební síly“. Odpor Stalingradu za druhé světové války je zde zmiňován jako „poučení“.

Tříštivé pumy, hluboko pronikající „bunkrové“ bomby a ochuzený uran budou použity skoro určitě. Ochuzený uran je zbraní hromadného ničení. Je-li použit v raketách a tankových střelách, jeho výbušná síla rozšiřuje ozáření po celé oblasti, zejména v pouštním prachu.

Profesor Doug Rokke, americký armádní fyzik specializovaný na likvidaci ochuzeného uranu v Kuvajtu, mi řekl: „Jsem na tom jako většina lidí v jižním Iráku. Měl jsem na svém těle 5000krát překročenou úroveň ozáření. To, co nyní vidíme – dýchací problémy, problémy s ledvinou a případy rakoviny - jsou toho přímými následky. Spor, jestli je ochuzený uran příčinou těchto problémů, je umělý. Mé vlastní špatné zdraví je toho dokladem.“

O NEJNIČIVĚJŠÍ zbrani hromadného ničení se média letmo zmínila nedávno, když UNICEF, Dětský fond OSN, vydal svou výroční Zprávu o situaci dětí ve světě.

Lidské náklady Američany prosazovaného embarga vůči Iráku jsou uvedeny ve statistikách, které si nevyžadují žádný komentář.

„Míra irácké dětské úmrtnosti se od roku 1990 skoro ztrojnásobila na úroveň, na níž se nacházejí některé z nejméně rozvinutých zemí na světě,“ říká zpráva.

„Úpadek země za poslední desetiletí je mnohem hroznější než u ostatních 193 zkoumaných zemí. UNICEF konstatoval, že čtvrtina iráckých dětí nyní trpí podváhou a více než pětina je zakrslá kvůli podvýživě.“

Podle pravidel embarga je Iráčanům trpěno méně než 100 britských liber na osobu, z nichž mají přežít po celý rok.

Do dnešního data dosáhly náklady současného „tajného“ a ilegálního britského bombardování Iráku miliardy liber.