Výsledky vyhledávání pro dotaz mezinarodni

Výsledky vyhledávání v sekci: Česká republika

Vznik a vývoj Strany svobodných občanů

ODS sice vyhrála volby roku 2006 se ziskem 35 % hlasů, ale sama nemohla sestavit většinovou vládu. Do poslanecké sněmovny se dostalo pět politických stran: ODS, ČSSD, Strana zelených, KSČM a KDU-ČSL. Tyto strany získaly celkem 94 % hlasů, hlasovalo pro ně celkem 5 029 823 lidí z celkových 5 348 976 voličů. [7]Volby tak ukázaly i to, že ani mimo parlament není na pravici žádná relevantní politická síla. Z výsledků plyne, že jedinou další relativně významnou stranou mimo Poslaneckou sněmovnu (stranou, která se nedostala do Sněmovny, ale měla přes 1 % voličů), byla SNK Evropští demokraté s 2,08 %. Ostatní subjekty lze považovat za marginální, s podporou pod 1 % hlasů.[8]Rozdělení mandátů po volbáchMandáty v Poslanecké sněmovně se rozdělily mezi pět vítězných stran. Nejvíce mandátů získala Občanská demokratická strana, 81 poslaneckých míst. Česká strana sociálně demokratická získala 74 mandátů. Strana zelených 6 mandátů. Komunistická strana Čech a Moravy 26 mandátů. Křesťansko-demokratická unie – Československá strana lidová 13 mandátů.[9]Jediná pravicová strana ODS nemohla sestavit většinovou vládu a i za účasti malých stran KDU-ČSL a SZ, vznikla tak ve Sněmovně patová situace 100 na 100 mandátů.Trvalo skoro půl roku, než premiér Topolánek získal ve Sněmovně pro svoji vládu důvěru za podpory dvou přeběhlíků z ČSSD. Předseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek mezitím musel rezignovat na svůj post předsedy strany, poté co za zády KDU-ČSL a ODS vyjednal pro KDU-ČSL menšinovou vládu s ČSSD za podpory komunistů.[10]Seskupení ODS, KDU-ČSL a Strany zelených tak nelze označit za „vítěznou koalici“, tak jak ji definuje Novák a Lebeda (2004), podle nichž „vítězná koalice je každá koalice s absolutní většinou v parlamentu“[11]Díky přeběhlíkům z ČSSD, kteří umožnili vznik vlády, nelze vládu označit ani jako čistě menšinovou, jíž je, jak uvádějí Novák a Lebeda (2004), „každá vláda, která nemá podporu nadpoloviční většiny v parlamentu.“ [12]  4. Program stranyV této třetí části popíšeme program Strany svobodných občanů tak, jak byl postupně tvořen a přijímán Republikovým sněmem a Republikovým výborem strany.Základní ideové a programové dokumenty může přijímat jednak Republikový sněm (Článek 8, odst. 6, písm. d Stanov), tak Republikový výbor (Článek 9, odst. 5, písm. i).[37]Republikový výbor je nejvyšším orgánem strany, pokud nezasedá Republikový sněm. Je tvořen 49 lidmi, 5 z nich jsou ze své funkce členové Republikového předsednictva (předseda a čtyři místopředsedové) voleni Republikovým sněmem na 2 roky, 14 z nich jsou předsedové krajských sdružení voleni na dva roky krajskými sněmy, a 30 členů je voleno přímo Republikovým sněmem.Republikový výbor se schází minimálně čtyřikrát ročně a krom jiného přijímá právě ideové a ideové dokumenty většinou v podobě Politického programu, který je stěžejním programovým dokumentem strany.4.1 Základní politická filosofieStrana svobodných občanů má své základní programové cíle a politickou filosofii vtěleny přímo do stanov, a to v článku 2.Znění stanov je v kompetenci Republikové sněmu, nejvyššího orgánu strany, který je tvořen všemi členy. Současné znění článku 2 je platné od ustavujícího sněmu, který se konal 14. února 2009. Republikový sněm se schází jednou ročně.V úvodu článku 2 se praví:„Strana svobodných občanů vychází z iniciativy občanů České republiky, kteří si přejí žít ve svobodné a suverénní zemi, spravované státem, který chová úctu ke svým občanům, k jejich životu, majetku, svobodě a osobní odpovědnosti. Své cíle strana prosazuje férovým způsobem na základě svobodné diskuse demokratickými metodami při respektování platných právních předpisů.“[38]Oddíl 1 pojednává o postoji Svobodných k dvěma důležitým pojmům - Svoboda a odpovědnost.Bod a) oddílu 1 udává, že svoboda je pro Svobodné, nejdůležitější hodnotou, kterou jako strana chtějí podporovat:„a) Za nejcennější hodnoty, které chce podporovat a rozvíjet, považuje svobodu jednotlivce, svobodnou vůli člověka, jeho schopnost odpovědně se rozhodovat a volit lepší variantu z více možných, lidskou kreativitu a iniciativu. Respekt ke svobodě pro Stranu svobodných občanů znamená respekt k tradičním hodnotám, toleranci etnickou i náboženskou.“[39]Bod b) udává základní východisko pro politické rozhodování:„b) Od respektu ke svobodě se odvíjí politické rozhodování Strany svobodných občanů a mírou svobody se poměřují dosažené výsledky. Za neodmyslitelnou součást ochrany svobody považují Svobodní ochranu vlastnictví.“[40]V bodu c) Svobodní uvádí, že politický systém státu má fungovat na spravedlivé, svobodné soutěži lidí, jejich myšlenek, iniciativ a projektů s tím, že musí respektovat morální a etické zásady:„c) Základem politického systému je pro Svobodné spravedlivá a svobodná soutěž osobností, myšlenek, iniciativ a projektů při respektování morálních a etických zásad.“[41]Bod d) pojednává o tom, že Svobodní nesouhlasí se systémy, které jdou proti svobodě lidí a ohrožují tak jejich práva.„d) Nadřazenost principu osobní svobody a odpovědnosti nad jinými cíli vede Svobodné k zásadnímu odmítání myšlenkových směrů a hnutí, které ohrožují práva a svobody druhých.“[42]V bodu e) se dočteme, že spolu se svobodou je také svázána odpovědnost každého z nás:„e) Součástí svobody je odpovědnost.“[43]Oddíl 1 nám ukázal, že Strana svobodných občanů staví svou filosofii na ideologii liberalismu.Jak popisuje Heywood ve své knize Politické ideologie: „Liberálové jsou přesvědčeni, že lidé jsou především a ze všeho nejvíce jednotlivci nadaní rozumem. Z toho vyplývá, že každý jednotlivec by se měl těšit co největší svobodě slučitelné se stejnou svobodou všech. Jednotlivci sice mají nárok na stejná osobní a politická práva, odměňováni by však měli být podle svého nadání a ochoty pracovat.“[44]Oddíl 2 pojednává o neméně důležitém pojmu tradice.Svobodní zde uvádí, že je pro ně důležité navazovat na dědictví západní civilizace a vytrvale usilovat o uchovávání české státnosti.„Strana svobodných občanů se hlásí k duchovnímu, kulturnímu a politickému dědictví západní civilizace, navazuje na tradice české státnosti a na vytrvalé úsilí o získání svobody reprezentované Františkem Palackým, Karlem Havlíčkem Borovským, Tomášem G. Masarykem a dalšími.“[45]Třetí oddíl se zabývá pravidly, principy a právem.V bodě a) Strana svobodných občanů vychází z Hayekovy politické filosofie. Hayek v knize právo, zákonodárství a svoboda popisuje:„Svoboda může být zachována jen sledováním principů a je ničena sledováním účelnosti…Z poznatku, že prospěch civilizace spočívá ve využívání většího množství znalostí, než lze využít v jakémkoli uvědoměle slaďovaném úsilí, vyplývá, že není v naší moci budovat žádoucí společnosti jednoduchým poskládáním jednotlivých prvků, které se samy o sobě zdají žádoucí. Ačkoli pravděpodobně každé prospěšné zdokonalení musí být postupné, nejsou-li jednotlivé kroky vedeny souborem spojitých principů, výsledkem bude nejspíše potlačení individuální svobody...To, že svoboda může být zachována jedině tak, že se s ní bude nakládat jako s nejvyšším principem, který nesmí být obětován jednotlivým výhodám, plně pochopili vůdčí liberální myslitelé 19. století, z nichž jeden dokonce liberalismus označil jako „systém principů“. Takový je hlavní motiv jejich varování ohledně toho, „Co je a co není vidět v politické ekonomii“, a před „pragmatismem, jenž navzdory úmyslům jeho představitelů vede nezbytně k socialismu“. To, že bychom se měli zřeknout všech principů nebo „ismů“, abychom se naučili lépe ovládat své vlastní osudy, se dokonce i nyní vyhlašuje za nové moudro našeho věku.“[46]„a) Svoboda muže být zachována jedině sledováním principů, je ničena sledováním prospěchářství.“[47]V bodě b) se píše, že regulace mají být střídmé. Zákonodárný sbor, který je vytváří, jich nemá vydávat nad míru.„b) Ke ctnostem politické a zákonodárné činnosti patří střídmost při vydávání regulací.“[48]V bodě c) píší, že právo nemá a nemůže nahradit morální hodnotový systém.„c) Právo nemá a nemůže nahradit morální hodnotový systém.“[49]V bodě d) uvádí:„d) Strana svobodných občanů usiluje o návrat k předsocialistickým právním tradicím a o reformu právní filosofie.“[50]4 oddíl pojednává o pojmu stát, a jak se k němu Svobodní staví:V bodě a) uvádí, že stát má sklon ubírat lidem svobodu. Státní moc, proto musí být omezena a kontrolována svými občany.„a) Státní moc má sklon rozhodovat za občany a tím ohrožuje jejich svobodu, proto musí být omezena a kontrolována.“[51]V bodě b) Svobodní píší, že je pro ně důležité usilovat o Evropu suveréních demokratických států bez ohledu na jejich velikost.„b) Ve snaze pro každého vymezit a zabezpečit svobodný prostor chráněný proti zásahům veřejné moci, považujeme za nepřijatelné úsilí prosadit neomezenou vládu většiny v evropském prostoru. Strana svobodných občanů usiluje o Evropu rovnoprávných a suverénních demokratických států bez ohledu na jejich velikost.“[52]Bod c) 4. oddílu:„c) Dlouhodobé tolerování institucí poznamenaných demokratickým deficitem zákonitě vede k omezování práv a svobod jednotlivců a k nespravedlnostem, jež nelze vyvážit žádným jiným přínosem.“[53]V bodě d) Svobodní píší, že je nutné zachovat suverenitu České republiky.„d) Suverenita České republiky je základní podmínkou zachování skutečné demokracie, ve které hlas voliče má ve volbách smysl.“[54]Bod e): „e) Uniformita není politickým cílem.“[55]Bod f) oddílu 4: „f) Úctu ke svobodnému rozhodování státu považuje Strana svobodných občanů za analogii úcty ke svobodě člověka.“[56]Oddíl 5, článek 2 stanov Strany svobodných občanů pojednává o volném trhu. V 5. oddílu části a) se říká:„Svoboda ekonomické iniciativy a spravedlivá soutěž volného trhu umožňuje nejlépe každému jednotlivci dosahovat svých osobních cílů. Blahobyt není ani politickým cílem, ani politickou filosofií. Pokud se stane míra blahobytu jediným kriteriem politického rozhodování, je politický systém vystaven enormním rizikům a nestabilitě, protože ne vždy je možné blahobyt zaručit a protože existují hodnoty, kterým je třeba dát přednost před blahobytem. To platí jak pro českou domácí politiku, tak pro současnou evropskou integraci.“[57]5 oddíl část B:V této části Svobodní navazují na myšlenky ekonomických liberálů, jakými byli například Adam Smith, či David Ricardo.„Myšlenky volného trhu se v 19. století staly ve Spojeném království a v USA ekonomickou ortodoxií. Víra ve volný trh vyvrcholila doktrínou laisses-faire (doslova „nechte (je) konat“). Jádrem této doktríny je teze, že úloha státu v ekonomice by měla být nulová: ekonomiku by měl stát jednoduše nechat na pokoji a podnikatelům by měl dovolit, aby konali, jak se jim zlíbí.“[58]„b) Hospodářská spolupráce států nevyžaduje politickou integraci. Největší překážkou hospodářské spolupráce je politické zasahování do svobodného rozhodování podnikatelských subjektů.“[59]4.2 Politický programPolitický program Svobodných aktuálně obsahuje 15 kapitol – Pojetí státu, Zahraniční politika, Vnější bezpečnost, Reforma právní filosofie, Hospodářská politika, Daňová a rozpočtová politika, Měnová politika, Silniční doprava, Ochrana životního prostředí, Zdravotnictví, Sociální politika, Školství a věda, Zemědělství, Veřejná správa a samospráva. Politický program Svobodných dále obsahuje dvě přílohy – Svobodný trh informací zabývající se autorským právem a médii a dokument „Evropská dohoda“, který ukazuje představu Svobodných o evropské spolupráci.V této kapitole se vzhledem k omezenému rozsahu této práce zaměříme jen na některé kapitoly.Pojetí státu, omezení moci a mezinárodní spoluprácePro svobodné „stát je společenstvím osob a majetku, garantuje uspořádané vztahy mezi lidmi a vlastnické vztahy, je oprávněn a povinen řešit spory občanů.“[60] Státu je svěřena moc k používání donucení, proto „Politická a donucovací moc musí být včetně autority právního pořádku podrobena omezení, kontrole a musí být vyvážena.“[61]Konkrétní omezení státní moci Svobodní dále rozebírají v dalších kapitolách. Svobodní prosazují jednak ústavní omezení pro zadlužování státu, dále pro zvyšování daní. Svobodní prosazují „ústavní zákon o rozpočtové kázni, který by stěžoval vládám přijímat deficitní rozpočet“[62] a dále navrhují „omezit možnost zvyšovat daně třípětinovou ústavní většinou. Návrh zákona, který by představoval zvýšení sazeb daní, by musel projít třípětinovou většinou.“Omezit veřejnou moc chtějí svobodní i formou lidové kontroly, a to jak na celostátní, tak na lokální úrovni. Svobodní prosazují tzv. lidové veto. Proti rozhodnutí parlamentu „mají mít občané možnost iniciovat lidové hlasování, které parlamentní rozhodnutí buď potvrdí, nebo zamítne. V případě zamítnutí by mělo zpravidla následovat rozpuštění Parlamentu.“[63]Podobně na úrovni krajů a obcí „Svobodní prosazují, aby občané obce, resp. kraje mohli referendem (lidovým vetem) zvrátit rozhodnutí obce, resp. kraje. Příslušné rozhodnutí zastupitelstva vstoupí v platnost vždy až po uplynutí lhůty, v níž lze na základě petice shromáždit potřebný počet podpisů pro vypsání referenda, pokud petice podána nebyla, nebo okamžitě po té, kdy referendum rozhodnutí nezamítne. V případě, že se lidé vysloví v referendu pro zamítnutí, rozhodnutí zastupitelstva nevejde v platnost a musí se konat nové volby do zastupitelstva. V některých případech omezování svobod (jako zvyšování daní) jsou Svobodní pro povinné konání referenda (obligatorní referendum).“[64]Tento princip neznamená, že se bude konat každou chvíli referendum: „Možnost referenda má preventivní účinek. Zaručuje, že zastupitelé budou mít tendenci rozhodovat tak, aby se referendum nemuselo konat. V případě, kdy by zastupitelé rozhodovali v rozporu s vůlí lidu, ohrozili by vlastní postavení, protože zamítavé referendum by znamenalo nové volby.“[65]Stát podle Svobodných musí být svrchovaný (suverénní).  „Svrchovanost je nepopiratelné právo samostatně jednat efektivně podle vlastních pravidel jak v normální tak v extrémní situaci k tomu určeným úřadem.“[66]Ruku v ruce se svrchovaností (suverenitou) Svobodní vyznávají v mezinárodních vztazích princip nevměšování. „Svrchovanost znamená, že se žádný stát nemá svévolně vměšovat do záležitostí jiného státu. Tím se nevylučuje z bilaterálních vztahů možnost jednat o čemkoli, na čem se strany hodnou. Respekt k svrchovanosti druhého státu však končí, jakmile sám začne porušovat či ohrožovat svrchovanost jiného státu. V takovém případě a jen v takovém případě je namístě vnější intervence.“[67]Svobodní obhajují, pokud jde o vojenské aliance, filosofický přístup Organizace Severoatlantické smlouvy oproti Evropské unii.  Filosofické pojetí NATO stojí na principu konsensu, zatímco přístup Evropské unie stojí na možnosti přehlasovávání:„NATO představuje odlišné východisko pro řešení sporů a krizových situací oproti Evropské unii. Oba přístupy (konsensus všech členů versus majorizace a různá kvóra pro blokační minority vycházející z budování nevraživé rovnováhy a vyvažování) jsou do značné míry protikladné a neslučitelné. Právě proto, že důsledný respekt k svrchovanosti je součástí politické filosofie NATO, dávají této alternativě Svobodní přednost.“[68]Svobodní odmítají současnou podobu Evropské unie a jako alternativu prosazují volný svazek suverénních zemí. Principy takové spolupráce Svobodní vtělili do dokumentu nazvaného „Evropská dohoda“. Svobodní říkají, že pokud by se nepodařilo prosadit tzv. Evropskou dohodu, jsou pro vystoupení z EU.Jak se uvádí v politickém programu, „Zahraničně-politickým cílem Svobodných ve vztahu k EU je v součinnosti s dalšími evropskými demokraciemi prosadit Evropskou dohodu. Nebude-li možné nalézt shodu na podobném uspořádání evropských poměrů, budou Svobodní navrhovat, aby za určitých podmínek Česká republika opustila Evropskou unii a aby se stala členem EFTA, to znamená, že by nebyl narušen volný obchod ČR se zeměmi EU.“[69]Pro vystoupení z EU jako legitimní alternativu se vyslovil nejen Republikový výbor Svobodných formou politického programu, ale i Republikový sněm, který přijal usnesení následujícího znění:„Svobodní usilují o svobodnou a svrchovanou Českou republiku, a proto považují vystoupení z Evropské unie za legitimní cestu k samostatnosti, ke skutečné demokracii a k ekonomice založené na principech svobody.“[70]Předseda Svobodných to ve své knize Jak vystoupit z EU doplnil následovně: „Vystoupení z EU není cíl sám o sobě. Nejvyšším cílem je svoboda občanů České republiky. Vystoupení z EU je možnou cestou k tomuto cíli,"[71]Podle návrhu Evropské dohody by se podle Svobodných mohly evropské demokratické státy sdružit v „Evropském společenství“, kde by státy „dobrovolně spoluprac[ovaly] za účelem vzájemného prospěchu.“[72] Kompetence společenství se mají omezit „na záležitosti překračující hranice: tj. oblasti politiky, kde činnost jednoho státu má přímý vliv na vnitřní záležitosti druhého státu. To zahrnuje pravidla svobody cestování, obchod mezi členskými státy; přeshraniční znečišťování životního prostředí, uchování svobodného trhu zboží, služeb, pracovních sil a kapitálu.“[73]Evropský parlament by se v pojetí Svobodných skládal jen ze zástupců národních parlamentů, Evropská komise by pozbyla práva iniciovat zákony. Vstup do společné měny euro by byl dobrovolný. Stěžejním cílem společenství by byl volný obchod. „Evropské společenství bude jednotným trhem a celní unií. Přitom bude usilovat o odstraňování obchodních bariér a o mezinárodní spolupráci.“[74] Evropská dohoda jakožto mezinárodní smlouvy by byla standardně vypověditelná: „Tuto smlouvu může kterákoliv ze smluvních stran vypovědět na základě svých ústavních postupů a v souladu s mezinárodními zvyklostmi.“[75]Daně a ekonomikaSvobodní považují za pilíř své politické filosofie nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Odmítají i vyvlastňování tzv. ve veřejném zájmu: „Vlastnické právo je právem absolutním. Svobodní jsou zásadně proti návrhům umožňujícím vyvlastňování majetku ve prospěch kohokoli, oprávněné není ani vyvlastňování ve veřejném zájmu.“[76]Svobodní navrhují omezení daní a veřejných výdajů. Chtějí zrušit jednak několik malých daní – daň dědickou, daň darovací, daň z převodu nemovitostí, daň silniční, daň z elektřiny, daň z uhlí a daň z plynu – a daň z příjmu fyzických osob.[77]Výpadek ve státním rozpočtu chtějí Svobodní kompenzovat zrušením dotací – dotací exportu, či investičních pobídek[78] nebo zavedením školného na státních vysokých školách.[79]5. Typologie stranyV této páté části budeme analyzovat ideové a politické zařazení Strany svobodných občanů dle různých politologických členění a kritérií. Využijeme k tomu i průzkum mezi politology, kterých se zeptáme na znalost Strany svobodných občanů a požádáme je o zařazení vybraných politických stran na pravo-levé škále.

Pokračovat na článek


Evropský soud

Rozsudky Evropského soudního dvora v souvislosti s aplikací evropského zatýkacího rozkazu a jejich význam pro justiční praxi a právní úpravu České repRozsudky Evropského soudního dvora (celým názvem Soudního dvora Evropských společenství, resp. Soudního dvora Evropské unie – dále převážně jen „ESD“), které řeší tzv. předběžnou otázku, představují významný zdroj poznatků pro aplikaci evropského zatýkacího rozkazu (dále jen „EZR“) v členských státech EU, tedy pro jeho vydávání, ale i jeho výkon. Platí přitom, že výklad aktů orgánů EU v těchto rozsudcích je závazný pro všechny soudy členských států EU.1Soudy ČR se při rozhodování o výkonu EZR z druhého členského státu EU relativně často odvolávají na tyto rozsudky. Stejně tak lze předpokládat, že státní zástupci činí svůj návrh na rozhodnutí o výkonu EZR vůči soudu (§ 411 odst. TrŘ) po zvážení relevantních rozsudků ESD či přímo s výslovným odkazem na ně. Pochopitelně rovněž obhájci osob, které mají být na základě EZR předány z ČR, využívají pro svou argumentaci zmíněných rozsudků. Používání rozsudků ESD za těmito cíli bývá více či méně přiléhavé. Na pomoc praxi předávacího řízení v ČR a na podporu využívání těchto rozsudků za zmíněnými cíli subjekty, které se účastní předávacího řízení podle § 408 a násl. TrŘ, se budeme dále věnovat některým z nich. Jsme si přitom vědomi toho, že význam rozsudků ESD v oblasti vydávání a výkonu EZR je pouhým zlomkem významu, které tyto rozsudky mají.II. Rozhodovací pravomoc ESD, předběžná otázka, naléhavá předběžná otázkaS ohledem na to, že všechny rozsudky ESD týkající se výkladu rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy3 (dále jen „rámcové rozhodnutí o EZR“), tedy aplikace EZR v členských státech EU (viz dále jejich přehled) byly prozatím vydány přede dnem vstupu Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, podepsané v Lisabonu dne 13. 12. 2007,4 v platnost, tj. před 1. 12. 2009, zmiňme nejprve právní základ, který tomuto soudnímu orgánu do 31. 11. 2009 umožňoval specifickým prostředkem, tj. rozhodováním o tzv. předběžných otázkách zajišťovat jednotný výklad a jednotnou aplikaci práva EU ve všech členských státech. Jak bude rovněž zmíněno, bude tento právní základ účinný i pro určitou dobu v budoucnu. Jde o ne zcela přehlednou materii, protože smlouvy zakládající jednotlivá společenství, zejména Evropské společenství, resp. Evropskou unii, a ustavující rovněž ESD se vyvíjely, takže došlo pochopitelně jednak k různým změnám textu a přečíslovávání článků těchto smluv a k vydávání jejich tzv. konsolidovaných znění, což se dotklo i úpravy postavení a pravomoci ESD. Toto vše může komplikovat pochopení právního základu pro rozhodování ESD o předběžných otázkách. Vzhledem k cíli tohoto čl. proto zmíníme právní základ pouze velmi přehledně a s notnou dávkou zjednodušení.5ESD jako jeden ze základních orgánů Evropských společenství (Evropské unie) podle čl. 7 Smlouvy o Evropském společenství (dále jen „SES“) získal originární pravomoc rozhodovat v řízení o předběžných otázkách podle čl. 234 (původně 177) SES. Podle tohoto čl. se otázky mohou týkat a) výkladu této smlouvy, b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány Společenství a c) výkladu statutů subjektů zřízených aktem Rady, pokud tak tyto statuty stanoví. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat ESD (nazývaný ve zmíněné smlouvě Soudní dvůr) o rozhodnutí o této otázce. Vyvstane-li taková otázka při jednání před vnitrostátním soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na ESD.V otázkách policejní a justiční spolupráce v trestních věcech získal ESD pravomoc rozhodovat předběžné otázky na základě Smlouvy o Evropské unii (dále jen „SEU“). Podle čl. 35 
odst. 1 (původně čl. K.7) SEU má ESD (nazývaný ve zmíněné smlouvě Soudní dvůr Evropských společenství) pravomoc za podmínek stanovených v tomto čl. rozhodnout o předběžné otázce týkající se platnosti a výkladu rámcových rozhodnutí a rozhodnutí, výkladů smluv uzavřených podle hlavy VI a o platnosti a výkladu aktů, které je provádějí. Podle čl. 35 odst. 2 SEU mohl každý členský stát prohlášením učiněným při podpisu Amsterdamské smlouvy nebo kdykoli později uznat pravomoc ESD rozhodovat o předběžných otázkách podle odstavce 1. Odstavec 3 pak stanovil členskému stát, který učinil prohlášení, povinnost uvést, že buď a) každý soud tohoto státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, může požádat ESD o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se platnosti nebo výkladu aktu uvedeného v odst. 1, která se v řízení před ním vyskytla, považuje-li je za nezbytné k vydání svého rozsudku, nebo že b) každý soud tohoto státu může požádat ESD o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se platnosti nebo výkladu aktu uvedeného v odst. 1, která se v řízení před ním vyskytla, považuje-li je za nezbytné k vydání svého rozsudku.K uznání pravomoci ESD rozhodovat o předběžných otázkách ze strany ČR došlo v návaznosti na její přistoupení do EU. Podle prohlášení k čl. 35 odst. 2 SEU přijala ČR jurisdikci ESD s tím, že si vyhradila právo ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. b) přijmout ustanovení vnitrostátního práva v tom smyslu, že jestliže vznikne otázka platnosti nebo výkladu aktu uvedeného v čl. 35 odst. 1 SEU v řízení před národním soudem, vůči jehož rozhodnutí již není podle vnitrostátního práva opravný prostředek, je soud povinen obrátit se na ESD.6V oblastech spadajících do působnosti článků 29 až 42 hlavy VI SEU, tj. v oblasti policejní a justiční spolupráce v trestních věcech (a dalších oblastech prostoru svobody, bezpečnosti a práva) lze dále využít řízení o naléhavé předběžné otázce, které je upraveno v čl. 23a Protokolu o statutu Soudního dvora a čl. 104b Jednacího řádu Soudního dvora.7Poté, co vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, jež změnila dvě zakládající smlouvy EU, a sice SEU a SES, kterou zároveň přejmenovává na Smlouvu o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“), je právním základem pro rozhodování ESD, resp. nyní Soudního dvora Evropské unie čl. 19 odst. 3 písm. b) SEU8 a čl. 267 SFEU.9Podle čl. 19 odst. 3 písm. b) SEU rozhoduje ESD na žádost vnitrostátních soudů o předběžných otázkách týkají-
cích se výkladu práva EU nebo platnosti aktů přijatých jejími orgány. Podle čl. 267 písm. b) SFEU (bývalého čl. 234 SES) má ESD pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty EU. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat ESD o rozhodnutí o této otázce. Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen se na ESD obrátit. Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, které se týká osoby ve vazbě, rozhodne ESD v co nejkratší lhůtě. Pokud jde o řízení o naléhavé předběžné otázce, čl. 23a Protokolu 
(č. 3) o statutu Soudního dvora Evropské unie10 stanoví možnost, aby jednacím řádem bylo upraveno zrychlené řízení a rovněž naléhavé řízení v souvislosti se žádostmi o rozhodnutí o předběžné otázce týkajícími se prostoru svobody, bezpečnosti a práva.Postup vnitrostátních soudů ČR rozhodujících v trestním řízení ohledně předběžných otázek, jež jsou v působnosti ESD (v dikci TrŘ „Soudního dvora zřízeného předpisy Evropských společenství“) stanoví § 9a TrŘ. Novelizace trestního řádu byla provedena zákonem č. 539/2004 Sb. s účinností od 1. 11. 2004. § 9a odst. 1 především vyloučil proceduru rozhodování o předběžných otázkách upravenou v § 9 ohledně těch předběžných otázek, které rozhoduje výlučně ESD. V případě, že soud podává na ESD žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, rozhodne zároveň za použití § 173 odst. 1 TrŘ o přerušení řízení (§ 9a odst. 2 TrŘ), přičemž při podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se řídí příslušnými předpisy, které upravují řízení před tímto soudem (§ 9a odst. 3 TrŘ). Rozhodnutí, které ESD ohledně předběžné otázky vydá, je závazné pro všechny orgány ČR činné v trestním řízení (§ 9a odst. 4 TrŘ).Rámcové rozhodnutí o EZR je právním aktem Rady EU, a tedy nepochybně aktem, který spadá do jurisdikce ESD.11 V souvislosti s uvedeným rámcovým rozhodnutím je třeba připomenout dočasné omezení pravomoci ESD ohledně právních aktů podle hlavy VI SEU orgány EU v oblasti policejní a justiční spolupráce v trestních věcech přijatých před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost (tj. do 31. 11. 2009 včetně) a od 1. 12. 2009 nepozměněných. Podle čl. 10 odst. 1 až 3 Protokolu (č. 36) o přechodných ustanoveních12 zůstávají pravomoci ESD nezměněné, a to nejvýše po dobu pěti let, přičemž během této doby mohou být zmíněné právní akty předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce pouze soudů těch členských států, které uznaly pravomoc ESD. Viz k tomu shora zmínku ohledně čl. 35 odst. 2 SEU.Jak shora uvedeno, trestní řád stanoví, že k ESD se s předběžnou otázkou ohledně výkladu rámcového rozhodnutí mohou obracet jedině soudy,13 čímž není vyloučeno, aby v rámci trestního řízení před soudem podnět k takovému postupu podal státní zástupce či obhájce. Potřebu podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce vůči ESD, resp. oprávnění či povinnost takovou žádost podat posoudí soud samostatně i bez podnětu procesních stran. Pokud jde o otázku platnosti nebo výkladu aktu uvedeného v čl. 35 odst. 1 SEU v řízení před soudem ČR, vůči jehož rozhodnutí již není podle vnitrostátního práva opravný prostředek, je soud povinen obrátit se na ESD.14 Pokud jde o předpisy upravující řízení před ESD ve smyslu § 9a odst. 3 TrŘ, jsou jimi mimo smlouvy, které založily ESD, již shora citovaný Protokol o statutu Soudního dvora Evropské unie a Jednací řád Soudního dvora Evropské unie.V podrobnostech, které již překračují rámec tohoto čl., lze odkázat na sdělení Ministerstva spravedlnosti zveřejněné na jeho webové stránce o zahajování řízení o předběžné otázce vnitrostátními soudy, které vychází z Informativního sdělení, jež bylo publikováno v Úředním věstníku EU (viz C 143, 11. 6. 2005, s. 1–4), a odkazující dále na doplněk učiněný v důsledku vstupu v platnost shora zmíněného řízení o naléhavé předběžné otázce (viz Úř. věstník EU C 64, 8. 3. 2008, s. 1). V návaznosti na vstup Lisabonské smlouvy v platnost bylo vydáno Informativní sdělení o zahajování řízení o předběžné otázce vnitrostátními soudy, které bylo zveřejněno v Úředním věstníku EU (viz C 297, 5. 12. 2009, s. 1–9) a nahradilo původní sdělení.15III. Přehled rozsudků ESD souvisejících s aplikací evropského zatýkacího rozkazuJak shora v souvislosti s popisem pravomoci ESD naznačeno, lze cum grano salis jeho rozsudky vydané v souvislosti s výkladem rámcového rozhodnutí o EZR a významné pro aplikaci EZR v členských státech EU rozdělit do dvou skupin:a) na ty, které byly vyneseny v otázce platnosti rámcového rozhodnutí o EZR jako aktu orgánu EU a ohledně otázek s jeho platností souvisejících, ab) na ty, které byly vyneseny za účelem výkladu konkrétních ustanovení zmíněného rámcového rozhodnutí.Do skupiny a) lze zařadit:– rozsudek ze dne 3. 5. 2007 ve věci C-303/05 Advocaten voor de Wereld (Úř. věstník EU C 140, 23. 6. 2007, s. 3), jenž vykládá čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí o EZR v návaznosti na čl. 31 odst. 1 a čl. 34 odst. 2 SEU (právní základ a platnost rámcového rozhodnutí jako nástroje III. pilíře, zásada legality stíhání trestných činů a ukládání trestů, zásada oboustranné trestnosti a výjimky z ní), a– rozsudek ze dne 1. 12. 2008 ve věci C-260/08 Ignacio Pédro Santesteban Goicoechea (Úř. věstník EU C 296, 11. 10. 2008, s. 4), jenž vykládá čl. 31 a 32 rozhodnutí o EZR (vztah rámcového rozhodnutí o EZR k jiným právním aktům, v daném případě Úmluvě o vydávání mezi členskými státy Evropské unie ze dne 27. 9. 1996).K rozsudkům v této skupině můžeme přiřadit rovněž rozsudek ze dne 16. 6. 2005 ve věci C-105/03 Maria Pupino (Úř. věstník EU C 193, 6. 8. 2005, s. 3–4). V něm šlo sice primárně o výklad čl. 34 odst. 2 SEU, ale pro námi sledovanou oblast je významný v otázce nepřímých důsledků rámcových rozhodnutí a tzv. eurokonformního výkladu právních předpisů členských států, včetně těch, které byly vytvořeny za účelem implementace právních aktů EU, tj. z hlediska vymezení účinků rámcových rozhodnutí obecně. Podle něj je – zjednodušeně řečeno – národní soud, který je vázán svým vnitrostátním právem, povinen vykládat své vnitrostátní právo „v co největším možném rozsahu ve světle znění, jakož i účelu rámcového rozhodnutí“.16 Jinými slovy řečeno, i tento rozsudek zavazuje vnitrostátní soud při splnění podmínek shora uvedených obrátit se žádostí na rozhodnutí předběžné otázky na ESD, zejména tehdy má-li – v našem případě – pochybnosti o výkladu rámcového rozhodnutí o EZR.Do skupiny b) lze zařadit:– rozsudek ze dne 18. 7. 2007 ve věci C-288/05 Jürgen Kretzinger (Úř. věstník EU C 235, 6. 10. 2007, s. 4), jímž byl vyložen čl. 54 Schengenské prováděcí úmluvy, tj. zásada ne bis idem mimo jiné v návaznosti na rámcové rozhodnutí o EZR (skutečnost, že členský stát, ve kterém byla osoba podle vnitrostátního práva odsouzena konečným rozsudkem, může vydat EZR s cílem nechat takovou osobu zatknout za účelem výkonu tohoto rozsudku podle rámcového rozhodnutí o EZR, nemůže mít dopad na výklad pojmu „výkon“ ve smyslu čl. 54 citované Úmluvy),– rozsudek ze dne 1. 2. 2008 ve věci C-388/08 Artur Leymann a Aleksei Pustovarov (Úř. věstník EU C 44, 21. 2. 2009, s. 23), jenž vykládá čl. 27 odst. 2 a čl. 27 odst. 3 písm. c) rámcového rozhodnutí o EZR (odlišný popis skutku, na němž byla založena obžaloba, od popisu skutku, který je předmětem EZR, pojem „jiný trestný čin, než kvůli kterému byla osoba předána“ – zásada speciality, řízení o udělení sou hlasu),– rozsudek ze dne 17. 7. 2008 ve věci C-66/08 Szymon Kozlowski (Úř. věstník EU C 223, 30. 8. 2008, s. 18), jenž vykládá čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí o EZR (rozhodování soudu o odmítnutí vykonat EZR předáním osoby mající pobyt ve vykonávajícím členském státě, pokud si tam zřídila své skutečné bydliště, a osoby zdržující se v tomto státě, pokud si v důsledku své stálé přítomnosti v tomto státě po určitou dobu vytvořila k němu vazby, které jsou srovnatelné s vazbami vzniklými v důsledku bydliště), a– rozsudek ze dne 6. 10. 2009 ve věci C-123/08 Dominic Wolzenburg (Úř. věstník EU C 282, 21. 11. 2009, s. 8), jenž vykládá čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí o EZR v návaznosti na čl. 12 SES (rozhodování soudu o odmítnutí vykonat EZR předáním osoby, která je občanem státu, jenž EZR vydal, a která pobývá na území státu, jenž má EZR vykonat, po dobu pěti let).K rozsudkům v této skupině můžeme přiřadit rovněž celou řadu rozsudků ESD, které vykládají čl. 54 Schengenské prováděcí úmluvy, tj. překážku trestního stíhání vycházející ze zásady ne bis in idem, protože důvody pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu podle čl. 3 rámcového rozhodnutí o EZR a důvody, pro které je možné odmítnout výkon EZR podle čl. 4 tohoto rámcového rozhodnutí, je třeba vykládat ve světle těchto rozsudků. Viz např. rozsudek z 28. 9. 2006 ve věci C-467/04 Giuseppe Francesco Gasparini a další (Úř. věst. EU C 294, 2. 12. 2006, s. 10).17 Obdobný význam bude nepochybně mít i očekávaný rozsudek ve věci C-261/09 Gaetano Mantello (viz Úř. věstník EU C 220, 12. 9. 2009, s. 25). Jím bude vykládán pojem „stejný čin“ ve smyslu čl. 3 bodu 2 rámcového rozhodnutí o EZR, totiž řešeno, zda tuto otázku posuzovat podle práva členského státu, který EZR vydal, nebo podle práva členského státu, který jej má vykonat, či konečně podle autonomního výkladu pojmu „stejný čin“ na základě práva EU. Podle poznatků z praxe státních zastupitelství a soudů se tato otázka jeví rovněž aktuální v ČR. V konkrétním případě téměř totožném s trestní věcí, v níž Vrchní zemský soud ve Stuttgartu žádost o předběžnou otázku vůči ESD podal, rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2010 sp. zn. 14 To 11/2010 o předání osoby do Itálie na základě posouzení totožnosti skutku, jenž je předmětem evropského zatýkacího rozkazu, se skutkem, pro který již byla osoba v Itálii pravomocně odsouzena, podle práva ČR.Jak je patrno, role ESD v souvislosti s výkladem rámcového rozhodnutí o EZR, resp. s aplikací EZR nebyla před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost pouze potenciální, ale zcela faktická a efektivní.18 V další části čl. se budeme věnovat problematice výkladu dvou vybraných otázek z rámcového rozhodnutí o EZR z pohledu judikatury ESD, totiž čl. 4 odst. 6 (fakultativní důvod pro nevykonání EZR z důvodu zdržování se, pobytu nebo státního občanství předávané osoby na území státu vykonávajícího EZR) a čl. 27 (zásada speciality). Půjde nám přitom jak o praxi předávacího řízení, tak o oblast legislativy de lege lata a de lege ferenda.IV. Výklad čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí o EZR (důvody pro odmítnutí předání osoby – trvalý pobyt, státní občanství, zdržování se na území předávajícího státu)Čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí o EZR stanoví fakultativní důvod, pro který je možné odmítnout výkon EZR. Konkrétně podle tohoto ustanovení může vykonávající justiční orgán odmítnout výkon EZR, byl-li vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, vyžádaná osoba se zdržuje ve vykonávajícím členském státě, je jeho státním příslušníkem nebo zde má trvalé bydliště a tento stát se zaváže provést výkon trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím svobody v souladu se svým vnitrostátním právem. Zřejmě lze mít za to, že vzhledem k povaze příslušného předpisu i citovaného ustanovení bylo na členských státech, zda a popř. jak toto ustanovení implementují do svých vnitrostátních právních řádů. Tento závěr, zdá se, podporuje i příslušná judikatura ESD, která zdůrazňuje, že primárně je třeba umožnit realizaci EZR a fakultativní odmítací důvody, pokud jsou implementovány, je třeba uplatňovat spíše restriktivněji.19 Na druhou stranu si lze představit, že by kupříkladu obhájci právě skrze iniciaci řízení o předběžné otázce před ESD mohli usilovat o prosazení takového výkladu, který by měl ve výsledku fakticky ukládat povinnost členským státům fakultativní důvody upravit v národní legislativě, byť ve formě možnosti dané příslušným vykonávajícím justičním orgánům, anebo tak učinit alespoň do jisté míry v zájmu rovnosti či nediskriminace. Kupříkladu omezení možnosti odmítnout výkon EZR toliko ve vztahu k vlastním státním občanům by mohlo být vnímáno jako nepřípustná diskriminace z důvodu státní příslušnosti.20Při úvahách o náležité implementaci rozebíraného ustanovení je přitom zapotřebí pamatovat na relevantní judikaturu ESD, konkrétně pak rozsudky ve věcech Szymon Kozlowski a Dominic Wolzenburg, a to v kontextu rozsudku ESD ve věci Maria Pupino, jejíž význam byl připomenut výše. Jak z tohoto pohledu vychází česká implementace?Příslušný čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí o EZR byl implementován v ustanovení § 411 odst. 6 písm. e) TrŘ. Dle tohoto ustanovení soud (konkrétně příslušný krajský soud) zamítne předání vyžádané osoby tehdy, jestliže tato osoba je státním občanem České republiky nebo má v České republice trvalý pobyt, její předání se vyžaduje k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření a osoba před příslušným soudem do protokolu prohlásí, že se odmítá podrobit výkonu tohoto trestu nebo ochranného opatření ve vyžadujícím státě, přičemž toto prohlášení nelze vzít zpět.Je zřejmé, že fakultativní důvod dle čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí o EZR byl implementován vnitrostátně jako důvod obligatorní, a to částečně. Ve světle rozsudků ESD ve věcech Szymon Kozlowski a Dominic Wolzenburg lze však dle našeho mínění vnitrostátní legislativní transpozici pokládat z unijního hlediska za vyhovující. Ostatně i v obou uvedených věcech počítá jak příslušná německá, tak i nizozemská právní úprava s povinným odmítacím důvodem ve vztahu k vlastním občanům a tento způsob implementace nebyl nikterak zpochybněn. Vedle toho pak německá úprava umožňuje fakultativně odmítnout výkon EZR též ve vztahu k jiným osobám, jež mají v Německu obvyklé bydliště a u nichž převažuje zájem na výkonu trestu v Německu.21 Nizozemská úprava pak při splnění stanovených podmínek dokonce obligatorně počítá s odmítacím důvodem ve vztahu k těm osobám, jež mají v Nizozemsku povolení k pobytu na dobu neurčitou, resp. tam nepřetržitě legálně pobývají po dobu pěti let, přičemž i tento způsob implementace byl ESD posvěcen.22Jako ještě zajímavější než samotná právní úprava se může dále ukázat praktická implementace a aplikace stanovených odmítacích důvodů v konkrétním případě. Tak například v trestní věci Szymon Kozlowski ESD upozornil, že odmítací důvody spočívající v tom, že se vyžádaná osoba ve vykonávajícím státě zdržuje či tam má trvalé bydliště, je třeba při absenci bližší unijní úpravy vykládat autonomně, tzn. nelze je vykládat s poukazem na vnitrostátní úpravu, a zcela jistě jim nelze dopřát širší rozsah a význam, než je význam unijní.23 Pojem „zdržuje se“ tak kupříkladu nelze v žádném případě vykládat tak, že tento důvod je dán, když se vyžádaná osoba toliko dočasně nachází na území vykonávajícího členského státu.24 ESD dále stanovil, že pro určení, zda se osoba na území vykonávajícího členského státu zdržuje, je třeba přistoupit k objektivnímu posouzení každé jednotlivé situace, přičemž klíčové jsou objektivní skutečnosti, kterými se vyznačuje situace dané osoby, mezi něž patří zejména délka, povaha a podmínky pobytu vyžádané osoby, jakož i rodinné a hospodářské vazby, které tato osoba udržuje k vykonávajícímu členskému státu.25Jestliže však v německém případě bylo možno chápat obvyklé bydliště (gewöhnlicher Aufenthalt) jako implementaci pojmu zdržuje se (sich aufhält) a v tomto kontextu mohlo být výkladové vodítko poskytnuté ESD relevantní pro konkrétní posuzovaný případ, kdy Polsko žádalo o předání k výkonu trestu odnětí svobody svého občana, který si toho času odpykával trest odnětí svobody v Německu, nebylo by zřejmě bez dalšího takovéto vodítko využitelné v českém případě. Český zákonodárce totiž nepřistoupil k vymezení odmítacího důvodu, který by spočíval v tom, že se na území vyžádaná osoba zdržuje. Ve světle rozhodnutí ve věci Dominic Wolzenburg se navíc zdá, že tak učinil v souladu s implementačním prostorem, který mu dopřál unijní zákonodárce.26Český obhájce by se však s poukazem na rozsudek ve věci Szymon Kozlowski mohl domáhat toho, že v naší vnitrostátní úpravě zakotvený odmítací důvod v podobě trvalého pobytu lze chápat jako implementaci odmítacího důvodu v podobě trvalého bydliště vyžádané osoby ve vykonávajícím členském státě a jako takový je třeba jej též vykládat autonomním způsobem a nikoliv striktně dle vnitrostátní právní úpravy či praxe. Mohlo by tak postačovat, že si dotčená osoba zřídila své skutečné bydliště ve vykonávajícím členském státě.27 Na druhou stranu je třeba vnímat i limity takovéto argumentace, které vyplývají jednak z rozhodnutí ESD ve věci Maria Pupino, kde bylo postulováno, že tzv. eurokonformní výklad nelze využít contra legem,28 a rovněž tak z rozsudku ESD ve věci Dominic Wolzenburg, kde bylo v tomto nizozemském případě jako přípustné shledáno omezení odmítacího důvodu pro předání k výkonu trestu na základě EZR na okruh osob (jež zároveň nejsou státními občany) s nepřetržitým pobytem na území vykonávajícího členského státu v délce alespoň pěti let.29 Zároveň ESD odmítl, že by se v tomto posledně uváděném případě jednalo o nepřípustnou diskriminaci oproti státním občanům, u nichž se v případě předání k výkonu trestu odnětí svobody bez jejich souhlasu automaticky a povinně počítá s odmítnutím realizace EZR (při současném zajištění jeho výkonu ve vykonávacím členském státě).30 Při vědomí této judikatury by aktuální česká právní úprava31 neměla činit žádné výraznější potíže, a to ani pokud jde o vlastní praktickou implementaci,32 ani z hlediska její případné kompatibility s příslušným unijním právem obecně.De lege ferenda v rámci připravovaného zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech si pak lze představit několik scénářů budoucí možné úpravy probírané problematiky. Buď by se setrvalo na stávající podobě implementace v podstatě ve stylu nizozemského modelu, nebo by se naopak omezilo dobrodiní „nepředání“ pouze na státní občany, anebo by naopak došlo k širší implementaci kupříkladu po německém vzoru, kdy by soudy mohly odmítnout realizaci EZR též ve vztahu k osobám s pouhým obvyklým bydlištěm či toliko se zdržujícím na území vykonávajícího členského státu. Jakkoliv právně se zdá, že všechny tyto varianty jsou otevřené a možné, nelze minimálně u té nejrestriktivnější z nich, která by nepředávání k výkonu trestu odnětí svobody omezila toliko na státní občany, vyloučit, že by takováto úprava mohla být rozporována z důvodu diskriminace na základě státní příslušnosti. A to i přesto, že ESD v případu Dominic Wolzenburg ukázal, že argument diskriminace je třeba posuzovat obezřetně a nelze jej nikterak „slepě“ absolutizovat.33 Zvolení posledně uváděné fakultativní varianty by pak představovalo „ráj“ především pro obhájce a potenciálně předávané osoby, které by tak získaly možnost dovolávat se „získaných pout“ ve vykonávajícím členském státě. Tato varianta se především z jejich hlediska může jevit jako subjektivně nejoptimálnější a nejspravedlivější, když by zřejmě alespoň potenciálně nejlépe umožňovala přispět k maximální možné resocializaci při výkonu trestu a poté právě ve vztahu k „nejbližšímu“ státu (tím může být za jistých okolností vykonávající stát, kde osoba kupříkladu pracuje a žije se založenou rodinou po dobu třeba i jen 4 let). Tato varianta však může být na druhé straně rozpočtově a procesuálně nejnáročnější a problematická může být i z hlediska zajištění právní jistoty a rovného zacházení. V tomto kontextu se může jevit jako jistý kompromis setrvání alespoň na stávající úpravě, resp. zvolení úpravy po vzoru „nizozemského modelu“. Zvolení nejrestriktivnější varianty spočívající v zafixování možnosti odmítnout předání jen na státní občany v sobě naopak, jak bylo naznačeno již výše, nese jistá právní rizika z důvodu založení neodůvodněně a neproporcionálně odlišujícího režimu pro státní občany a ty ostatní. Navíc by šlo o úpravu, jež by se jevila ne zcela vhodná a spravedlivá, zvláště v kontextu sjednocující Unie, kde se smazávají rozdíly mezi občany toho kterého členského státu. Konkrétní rozhodnutí v této věci však již bude spíše otázkou politickou než právní, při jejímž řešení ale bude třeba vážit řadu dílčích, často i značně protichůdných zájmů. Příkladmo uveďme zájem na tom, aby vyžádaná osoba byla předána k výkonu trestu dle EZR oproti zájmu na zajištění nejlepší resocializace ve státě, k němuž má nejužší vazby, jímž může být event. i vykonávající stát. Dále bude třeba pečlivě zvážit finanční, právní či administrativní dopady atp. Obhájci, státní zástupci a soudci pak budou muset zvolené řešení reflektovat, přičemž potenciálně využitelná pro ně bude nepochybně i relevantní judikatura ESD.V. Výklad čl. 27 rámcového rozhodnutí o EZR (zásada speciality)Zásadu speciality lze označit za standardní historickou zásadu extradičního řízení. Její podstatou je zákaz stíhat vydanou osobu pro jiný trestný čin spáchaný před jejím vydáním než pro ten, pro který byla vydána, resp. na ní vykonat trest (obvykle odnětí svobody) uložený pro jiný trestný čin spáchaný před jejím vydáním, ledaže by byly splněny určité podmínky, jež založí výjimku, resp. výjimky prolamující uvedenou zásadu. Těmito podmínkami může být především souhlas vydané osoby se svým dalším trestním stíháním či výkonem trestu uloženého pro jiný trestný čin, souhlas státu, který osobu vydal, s dalším trestním stíháním nebo výkonem trestu ve shora uvedeném smyslu či skutečnost, že osoba nevyužila stanovené doby k tomu, aby se vzdálila z území státu, kam byla vydána a odkud tak objektivně mohla učinit.34 Porušení takto koncipované zásady speciality stanovené mezinárodní smlouvou či vnitrostátním právem může vyústit až v absolutní neplatnost úkonů trestního řízení, které by byly za této situace provedeny, tedy ke zmaření trestního stíhání osoby.Povinnost respektovat uvedenou zásadu vede k závěru, že je zájmem každého státu, aby všechny jeho příslušné orgány (soudy, státní zástupci, ministerstvo spravedlnosti, policejní orgány) měly k dispozici dostatečně spolehlivou a snadno přístupnou databázi, z níž by bylo patrné, zda dotčená osoba byla vydána (předána) na území konkrétního státu a pro jaký trestný čin.35Z pohledu ČR je nutno konstatovat, že takováto zvláštní databáze, tj. databáze osob, které byly vydány či předány do ČR a které jsou chráněny zásadou speciality neexistuje, a informace, která by umožnila řešení otázky speciality, není prozatím dostupná ani v žádné jiné databázi (např. v Centrální evidenci stíhaných osob – CESO). Pokud jde o předání osob do ČR na základě EZR vydaného soudy ČR, je třeba si uvědomit, že rámcové rozhodnutí o EZR předpokládá, že předávající stát rozhodne o těch činech, které byly uvedeny v EZR, a nestanoví státu vykonávajícímu EZR povinnost předat státu, který EZR vydal, zároveň s osobou (či dříve nebo naopak později) své rozhodnutí o předání, z něhož by byl patrný čin, pro který k předání došlo. Lze tedy s větší či menší jistotou v konkrétním případě pouze presumovat, že osoba byla z druhého členského státu předána do ČR pro trestný čin, který byl předmětem EZR vydaného soudem ČR, tedy čin, který je uveden v rubrice e) EZR.36 Jinými slovy řečeno, prozatím příslušné orgány činné v rámci předávacího řízení musejí spoléhat na informace od samotné osoby či si v případě pochybnosti takovou informaci od členského státu, který dotčenou osobu předal, vyžádat. Tato situace je naprosto nevyhovující, a to pochopitelně nikoli z hlediska komfortu příslušných orgánů, ale zásadně z pohledu ochrany práv dotčené osoby na uplatnění zásady speciality a z pohledu rychlosti typické pro předávací řízení. Není tak divu, že byla i předmětem výtky v rámci evaluační procedury k provádění předávacích procedur v ČR.37V konkrétním případě může být v souvislosti se zásadou speciality jednak nejistota o tom, zda osoba byla do ČR vůbec předána a pro jaký trestný čin, a jednak o tom, zda čin, pro který byla do ČR předána, je činem totožným s tím, pro který je v ČR trestně stíhána, resp. zda jde již „jiný trestný čin“, než kvůli kterému byla osoba předána, ve smyslu čl. 27 odst. 2 rámcového rozhodnutí o EZR. Konečně v návaznosti za zásadu speciality je třeba řešit otázku, zda vůči osobě, která má být stíhána pro jiný trestný čin, je možno do doby, než bude stanoveným postupem odstraněna překážka plynoucí ze zásady speciality, konat úkony trestního řízení a jaké. ESD v otázce speciality podle zmíněného čl. 27 prozatím judikoval shora již uvedeným rozsudkem ve věci C-388/08 Artur Leymann a Aleksei Pustovarov. Jak již bylo ovšem shora také uvedeno, v otázce totožnosti činu (skutku) je třeba zohlednit i rozsudky ESD vykládající čl. 54 Schengenské prováděcí úmluvy (zásada ne bis in idem, zákaz dvojího trestu). Jinými slovy řečeno, těmito rozsudky je nutno posuzovat nejen totožnost skutku podle shora zmíněného ustanovení, ale i ve smyslu čl. 27 odst. 2 rámcového rozhodnutí o EZR. K posuzování pojmu „stejný čin“ přispěje nepochybně i očekávaný rozsudek ve věci C-261/09 Gaetano Mantello (viz též shora), který se ovšem bude věnovat otázce výkladu čl. 3 bodu 2 rámcového rozhodnutí o EZR, tj. totožnosti skutku v souvislosti s důvody pro odmítnutí předat osobu do druhého členského státu EU.Postupy, které jsou výrazem zásady speciality, upravuje tedy čl. 27 rámcového rozhodnutí o EZR. Především stanoví v odst. 2 samotnou podstatu zásady speciality. S ohledem na závěry, které budou učiněny v dalším výkladu ve vztahu k implementační legislativě ČR jak de lega lata, tak de lege ferenda, ocitujme odst. 2 doslovně: Kromě případů uvedených v odst. 1 a 3 nelze osobu, která byla předána, stíhat, odsoudit nebo jinak zbavit svobody za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána a kterého se dopustila před svým předáním.38První z možných situací, resp. výjimek, kdy se neuplatní zásada speciality ve smyslu zákazu stíhání předané osoby pro jiný čin spáchaný před předáním než ten, pro který byla předána, upravuje odst. 1 čl. 27. Jde o to, že kterýkoli členský stát může generálnímu sekretariátu Rady oznámit, že ve vztahu k těm členským státům, které učinily totéž prohlášení, je pro trestní stíhání, odsouzení nebo jiné omezení osobní svobody předané osoby presumován jeho souhlas, pokud není v rozhodnutí o předání osoby příslušným orgánem stanoveno jinak. Pro ČR prozatím tato možnost dána není, neboť ČR toto prohlášení dosud neučinila.Další situace, resp. výjimky, kdy se neuplatní zásada speciality ve smyslu zákazu stíhání předané osoby pro jiný čin spáchaný před předáním než ten, pro který byla předána, vymezuje odst. 3 tak, žea) osoba neopustila území členského státu, kterému byla předána, ve lhůtě 45 dnů od svého konečného propuštění, i když k tomu měla příležitost, nebo se vrátila na území tohoto státu poté, co ho opustila,b) trestný čin nelze potrestat trestem odnětí svobody (custiodial order) nebo ochranným opatřením spojeným se zbavením osobní svobody (detention order),c) v trestním řízení nemůže být použito opatření omezující osobní svobodu (measure restricting personal liberty),d) osobě může být uložen trest nebo opatření, která nezahrnují zbavení osobní svobody (deprivation of liberty), zejména peněžitý trest nebo opatření jej nahrazující, i když tento trest nebo opatření mohou vést k omezení její osobní svobody (restriction of ... liberty),e) osoba souhlasila se svým předáním a případně se zároveň vzdala práva na uplatnění zásady speciality v souladu s čl. 13 rámcového rozhodnutí,f) osoba se po svém předání výslovně vzdala práva na uplatnění zásady speciality ohledně konkrétních trestných činů, které byly spáchány před jejím předáním,g) justiční orgán, který předal osobu, dal k jejímu stíhání pro jiný trestný čin spáchaný před předáním svůj souhlas.39ESD provedl ve svém rozsudku ve věci Leymann a Pustovarov ohledně zásady speciality výklad ustanovení čl. 27 odst. 2, odst. 3 písm. c), g) a odst. 4. Odhlédneme od specifik konkrétní věci, v níž byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podána (změna popisu trestného činu týkající se dotčené kategorie omamné látky), kterážto specifika našla výraz v konkrétních předběžných otázkách, a soustředíme se na výrok pod body 1) a 3) rozsudku ESD.40Z výroku 1) učiníme ten závěr, že při posouzení, zda trestný čin, který byl spáchán před předáním osoby a pro který má být předaná osoba stíhána, odsouzena nebo jinak zbavena své osobní svobody, je jiným trestným činem ve smyslu čl. 27 odst. 2, je třeba vycházet ze znaků skutkové podstaty trestného činu podle zákonného popisu tohoto trestného činu v členském státě, jehož orgán EZR vydal, a ověřit jejich shodu, nebo naopak neshodu se znaky skutkové podstaty trestného činu, pro který byla osoba předána, jakož i shodu údajů uvedených v evropském zatýkacím rozkazu s údaji ve spisu vedeného v dalším řízení. Ne všechny odlišnosti, resp. změny oproti původnímu popisu činu jsou však stejně důležité, resp. mají v souvislosti s ochranou osoby na základě zásady speciality stejné následky. Rozsudek výslovně stanoví, že určité změny okolností, pokud jde o čas či místo spáchání činu, nejsou z námi sledovaného úhlu pohledu významné. Výslovně vypočítává, že jde o změny, které jsou výsledkem důkazního řízení vedeného v rámci trestního řízení ve státě, jehož orgán vydal EZR a kam byla osoba předána, pro čin, který byl popsán v EZR, přičemž se musí jednat o změny, které nemění povahu, resp. podstatu činu, který byl podstatou EZR, a konečně o změny, které nezakládají některý z důvodů pro odmítnutí vykonat EZR předáním osoby, které jsou uvedeny v čl. 3 a 4 rámcového rozhodnutí o EZR. S ohledem na konkrétní případ proto nepřekvapí, že se ve výroku 2) rozsudku uvádí, že změna popisu trestného činu spočívající ve změně omamné látky není takovou změnou, která vedla k označení činu jako „jiného trestného činu“ než toho, pro který došlo k předání, ve smyslu čl. 27 odst. 2 rámcového rozhodnutí o EZR.Dospěje-li se na základě shora uvedených úvah k závěru, že čin, pro který má být předaná osoba stíhána, odsouzena nebo jinak zbavena své osobní svobody, je jiným činem ve smyslu čl. 27 odst. 2 rámcového rozhodnutí o EZR, je třeba zvážit, jaká má být reakce příslušného orgánu ve státě, kam byla osoba předána, na toto zjištění. Rozsudek ESD zde rozebíraný k tomu v návaznosti na konkrétní trestní věc, v níž došlo k předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, uvádí, že k trestnímu stíhání je třeba opatřit souhlas ve smyslu čl. 27 odst. 3 písm. g), ledaže by bylo možno uplatnit výjimky uvedené v čl. 27 odst. 3 písm. a) až f) rámcového rozhodnutí o EZR. Z výroku v bodě 3) tak vyplývá, že souhlas s postupem podle čl. 27 odst. 4 musí být opatřen pouze tehdy, je-li třeba vykonat trest nebo opatření spojené se zbavením svobody. To znamená, že pokud trest nebo opatření spojené se zbavením osobní svobody osobě uloženo být nemá, není dodatečného souhlasu třeba. Předaná osoba také může také stíhána a odsouzena za takový trestný čin před opatřením souhlasu, pokud během trestního stíhání pro tento trestný čin nebo v rozsudku o něm nebylo uloženo žádné opatření omezující svobodu. Jinými slovy řečeno, trestní stíhání osoby pro jiný čin, než pro který byla osoba předána, je možno zásadně provádět, pokud není spojeno s trestem nebo opatřením spočívajícími ve zbavení, resp. omezení osobní svobody takové osoby nebo pokud není dána jiná výjimka uvedená v čl. 27 odst. 3 písm. a), e) a f), jinak je potřeba vyžádat si souhlas ve smyslu čl. 27 odst. 3 písm. g). Tato restrikce platí však ve vztahu a pouze ve vztahu k „jinému činu“, takže předaná osoba může být na své svobodě omezena ve vztahu k činům, ohledně nichž může být při respektování zásady speciality stíhána, tj. ve vztahu k činu, k jehož trestnímu stíhání byla předána na základě EZR, ale pochopitelně i ve vztahu k činům spáchaným po svém předání.Zkoumáme-li aktuální právní úpravu zásady speciality v předávacím řízení v § 406 TrŘ z pohledu shora uvedeného rozsudku, dospějeme k bezesporu zajímavým zjištěním. Stanoví-li totiž § 406 odst. 1 TrŘ, že předanou osobu nelze stíhat, omezit její osobní svobodu či ji osobní svobody zbavit pro jiný trestný čin spáchaný před předáním než ten, pro který byla předána, pokud není dán některý důvodů taxativně uvedených v písm. a) až f), musí nepochybně naše úvahy de lege lata dospět k závěru, že implementace rámcového rozhodnutí o EZR byla provedena způsobem, která neodpovídá čl. 27 rámcového rozhodnutí tak, jak byl vyložen ve zmíněném rozsudku ESD. Jinými slovy řečeno, v otázce možností orgánů činných v trestním řízení při postupu proti osobě, která má být stíhána pro jiný čin, než pro který byla předána, je implementační úprava ČR příliš restriktivní.Toto konstatování vede ke dvěma otázkám: Jaký má dopad tento nesoulad do praxe předávacího řízení v ČR, které je postupem upraveným vnitrostátním právem vytvořeným za účelem implementace rámcového rozhodnutí o EZR? Jak je možno zhojit nastalou situaci do budoucna?Pokud jde o první otázku, musí soudy ČR a ostatní orgány činné v předávacím řízení postupovat podle platného, byť nedokonalého vnitrostátního práva. Musí tak na základě již shora citovaného rozsudku ESD ve věci Maria Pupino činit za použití eurokonformního výkladu svého vnitrostátního práva.41 Je samozřejmě otázkou, kde končí takový eurokonformí výklad a začíná již postup, resp. rozhodnutí contra legem. Dále je třeba rovněž zdůraznit, že eurokonformní výklad nemůže stanovit nebo zpřísnit trestní odpovědnost osob jednajících v rozporu s unijními ustanoveními, jež nebyly náležitě provedeny do vnitrostátního zákonodárství.42 Nápravy zmíněného stavu legislativy ČR přitom nelze dosáhnout tím, že bude předložena předběžná otázka vůči ESD, protože ten – přísně vzato – v otázce posouzení kvality vnitrostátní právní úpravy z hlediska jejího souladu s rámcovým rozhodnutím nemá žádnou pravomoc a ani případné nedostatečnosti by nemohl napravit.43 Jedinou možností tedy – a to je i odpověď na druhou otázku – je změna § 406 TrŘ.44Zmíněná legislativní změna musí především dokonaleji ve shodě s dikcí a smyslem shora uvedeného ustanovení rámcového rozhodnutí vymezit zásadu speciality, resp. její rozsah, v jakém bude vůči osobě předané do ČR zásada na její ochranu uplatňována, a určit výjimky, za nichž se zásada speciality neuplatní, tedy přiléhavěji implementovat ustanovení čl. 27 odst. 2 a 3. Dále musí upravit související otázky, jako je procedura opatření souhlasu předané osoby s jejím trestním stíháním pro jiný čin, než pro který byla předána, a opatřování souhlasu s trestním stíháním předané osoby pro takový čin od orgánu členského státu, který osobu do ČR na základě EZR vydaného soudem ČR předal.Pokud jde o zásadu speciality jako takovou, bude její podstatou jak zákaz trestního stíhání předané osoby nebo výkonu trestu či ochranného opatření takovou osobu pro jiný skutek spáchaný před jejím předáním, tak zákaz zbavení této osoby její osobní svobody. Výjimky, které musejí být v souladu s rámcovým rozhodnutím o EZR a naší úpravou hmotného a procesního práva trestního stanoveny, povedou k prolomení zásady speciality v návaznosti na pobyt předané osoby na území ČR po stanovenou dobu a nevyužití objektivní možnosti území ČR opustit, jakož i v návaznosti na opatření nemající za následek zbavení, resp. omezení osobní svobody (vazbu) v rámci trestního stíhání či uložení trestu či ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody v rámci trestního stíhání. Další skupina výjimek bude navazovat na dispozici právem na uplatnění zásady speciality, kteréžto právo přísluší jak osobě předané na území ČR, tak osobě ještě se nacházející ve státě, který vykonává EZR vydaný soudem ČR. Poslední výjimkou, kdy dojde k prolomení zásady speciality, bude již tradiční souhlas státu, který osobu do ČR předal, přičemž o souhlas je třeba žádat ihned poté, co jeho potřeba vznikne, a v mezidobí lze vůči osobě provádět takové úkony, které nejsou spojeny s omezením či zbavením její osobní svobody. Koncepce výjimek ze zásady speciality je přitom taková, že postačí vždy naplnění jedné z takto stanovených podmínek.VI. ZávěrEZR představuje v praxi nepochybně nejužívanější a nejefektivnější nástroj EU, který má přispívat k účinnému boji členských států s kriminalitou. Je hojně aplikován příslušnými vnitrostátními orgány členských států, a to na základě relevantní implementační právní úpravy jednotlivých států. Ta je však determinována příslušnou unijní úpravou, kterou může monopolně a autoritativně interpretovat pouze ESD. Tento čl. měl za cíl vyzdvihnout právě roli ESD v rámci řízení o předběžné otázce a poukázat na využití jeho judikatury v české justiční praxi i legislativní činnosti.Příspěvek jsme po shrnutí právního základu pro řízení o předběžné otázce a přehledu relevantní judikatury v dané oblasti zaměřili na rozbor dvou praktických problémových okruhů, souvisejících s aplikací EZR, k nimž ESD dostal příležitost se vyjádřit a s nimiž se ostatně ve své justiční praxi i legislativní činnosti potýkají členské státy EU, včetně ČR.V prvním případě se jednalo o problematiku úpravy i aplikace jednoho z důvodů pro odmítnutí předat osobu do druhého členského státu na základě EZR, spočívajícího v tom, že osoba, na niž byl EZR pro účely výkonu trestu vydán, je státním občanem, má trvalé bydliště či se zdržuje ve vykonávajícím členském státě. Druhý případ se pak týkal úpravy, aplikace a interpretace tzv. zásady speciality. V obou případech nám posloužily relevantní rozsudky ESD k rozvinutí úvah využitelných pro účely české justiční praxe, jakož i legislativní úpravy de lege lata a de lege ferenda. Zatímco první uvedený případ dopadal na situaci českých orgánů v pozici vykonávajícího justičního orgánu, druhý se vztahoval na situaci českých orgánů v pozici justičních orgánů vydávajících EZR, které mají dbát na respektování zásady speciality po výkonu EZR jimi vydaného a realizovaného orgány druhého členského státu.Aniž si činíme nárok na to, že bychom problematiku zpracovali vyčerpávajícím způsobem, snažili jsme se upozornit na možnosti a limity využití relevantní judikatury ESD naší justiční praxí, a to všemi zainteresovanými hráči – počínaje obhájci přes státní zástupce a soudci konče. Ve vztahu k rozebíraným právním otázkám jsme si povšimli deficitů stávající úpravy a pokusili se nastínit úvahy o možnostech právní úpravy de lege ferenda. V závěru nezbývá než znovu zdůraznit, že implementační prostor i justiční aplikační praxe přitom budou nepochybně vždy významně determinovány rozhodovací činností ESD v námi sledované oblasti. Judikatura ESD bude jistě i v budoucnu dále rozvíjena, prohlubována a obohacována o nová rozhodnutí tak, jak si to bude vyžadovat praxe jednotlivých členských států.1 Srov. k tomu Bobek, M. Které české soudy budou mít povinnost obracet se na Soudní dvůr v rámci řízení o předběžné otázce? Právní rozhledy, 2004, č. 5, s. 174 a násl. S ohledem na dobu, kdy čl. vznikl, tj. před platností Amsterdamské smlouvy (viz dále výklad čl. 35 Smlouvy o Evropské unii), se ovšem autor věnuje rozhodování předběžných otázek v oblasti komunitárního práva. Rovněž svůj závěr, že „z logiky a účelu řízení o předběžné otázce plyne, že všechny soudy členských států jsou vázány právním názorem ESD“, činí autor ve vztahu k rozhodování ESD v oblasti komunitárního práva. Srov. k tomu též Kmec, J. Evropské trestní právo. Mechanismy europeizace trestního práva a vytváření skutečného evropského trestního práva. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 102 a násl.2 Srov. k tomu Kmec, J. Evropské trestní právo. Mechanismy europeizace trestního práva a vytváření skutečného evropského trestního práva. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, zejména s. 127 a násl. Autor mimo jiné nastoluje otázku tzv. europeizace trestního práva členských států EU prostřednictvím rozhodování ESD. Dále zdůrazňuje, že princip vzájemného uznávání není alternativou harmonizace trestního práva členských států EU, ale harmonizaci je třeba naopak pokládat za nutnou podmínku úspěšnosti fungování tohoto principu v praxi. Uvedený princip se v mezidobí stal základním principem justiční spolupráce v trestních věcech, takže toto autorovo konstatování v roce 2006 je třeba považovat za více než jasnozřivé, protože odlišnosti v právních řádech jednotlivých členských států, včetně nedokonalostí při implementaci rámcových rozhodnutí jsou jednou z hlavních, ne-li nejdůležitější příčinou problémů justiční spolupráce.3 Úř. věstník EU L 190. s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34, v anglickém jazyce Council Framework Decision 2002/584/JHA of 13 June 2002 on the European arrest warrant and the surrender procedures between Member States, Úř. věstník EU L 190, 18. 7. 2002, s. 1–18, ve znění rámcového rozhodnutí Rady EU 2009/299/SVV ze dne 26. 2.2009, kterým se mění rámcová rozhodnutí 2002/584/SVV, 2005/214/SVV, 2006/783/SVV, 2008/909/SVV a 2008/947/SVV a kterým se posilují procesní práva osob a podporuje uplatňování zásady vzájemného uznávání rozhodnutí na rozhodnutí vydaná v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně, Úř. věstník EU L 81, 27. 3. 2009, s. 24–36.4 Úř. věstník EU C 306, 17. 12. 2007.5 Viz k tomu Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 107 a násl. a rovněž tam citovanou literaturu.6 Srov. k tomu Declaration by the Czech Republic on Article 35 of the EU Treaty in Documents concerning the accession of the Czech Republic, the Republic of Estonia, the Republic of Cyprus, the Republic of Latvia, the Republic of Lithuania, the Republic of Hungary, the Republic of Malta, the Republic of Poland, the Republic of Slovenia and the Slovak Republic to the European Union, Úř. věstník EU L 236, 23. 9. 2003, s. 980. „The Czech Republic accepts the jurisdiction of the Court of Justice of the European Communities in accordance with the arrangements laid down in Article 35(2) and (3)(b) of the Treaty on European Union. The Czech Republic reserves the right to make provision in its national law that when a question concerning the validity or interpretation of an act referred to in Article 35(1) of the Treaty on European Union is raised in a case pending before a national court or tribunal against whose decisions there is no judicial remedy under national law, that court or tribunal is obliged to bring the matter before the Court of Justice.“7 Viz Úř. věstník EU C 143, 11. 6. 2005, s. 1–4 a Úř. věstník EU C 143 L 24, 29. 1. 2008, s. 39–43.8 Srov. k tomu Úř. věstník EU C 115, 9. 5. 2008, s. 13–46.9 Srov. k tomu Úř. věstník EU C 115, 9. 5. 2008, s. 47–200.10 Srov. k tomu Úř. věstník EU C 115, 9. 5. 2008, s. 47–200.11 Srov. k tomu rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 3. 5. 2007 ve věci C-303/05 Advocaten voor der Wereld VZW vs. Leden van de Ministerraad, který jednak potvrdil svou jurisdikci ve vztahu k uvedenému rámcovému rozhodnutí a jednak deklaroval jeho platnost: „Přezkum položených otázek neodhalil žádnou skutečnost, kterou by mohla být dotčena platnost rámcového rozhodnutí rady 2002/584/JHA ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy.“ Úř. věstník EU C 140, 23. 6.2007, s. 3.12 Viz Úř. věstník EU C 115, 9. 5. 2008, s. 10–11.13 Viz k tomu shora již citovaný článek Bobek, M. Které české soudy budou mít povinnost obracet se na Soudní dvůr v rámci řízení o předběžné otázce? Právní rozhledy, 2004, č. 5, s. 174 a násl. Srov. též k tomu body 11 až 17 Informativního sdělení o zahajování řízení o předběžné otázce vnitrostátními soudy (Úř. věstník EU C 297, 5. 12. 2009, s. 2–3).14 V případě pochybností o platnosti příslušného předpisu je tato povinnost dána již i těm soudům, vůči nimž jsou k dispozici ještě i řádné opravné prostředky. Srov. k tomu rozsudek ESD z 22. 10. 1987 ve věci Foto Frost, věc 314/85.15 Vydání tohoto informativního sdělení webová stránka Ministerstva spravedlnosti ještě nereflektovala.16 Srov. k tomu např. Špicar, P. K povinnosti eurokonformního výkladu českého práva a k rozšíření jeho dopadu na oblast III. pilíře Evropské unie. Trestněprávní revue, 2005, č. 10, s. 253–259.17 K některým rozsudkům viz podrobněji Polák, P., Hýblová, H. Přehled judikatury k mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 48–57.18 Srov. k tomu Bříza, P., Švarc, M. Komunitarizace trestního práva v Lisabonské smlouvě a její (případná) reflexe v právním řádu České republiky. Trestněprávní revue, 2009, č. 6, s. 167, kde autoři judikaturu ESD trefně a s noblesou označují jako velmi kreativní, teleologickou a expanzivní (poznámka autorky).19 Viz rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 6. 10. 2009, věc C-123/08, Dominic Wolzenburg, body 57–62. Srov. též např. rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 17. 7. 2008, věc C-66/08, Szymon Kozlowski, bod 36.20 Srov. čl. 18 SFEU (někdejší čl. 12 SES) : „V rámci použití Smluv, aniž jsou dotčena jejich zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoliv diskriminace na základě státní příslušnosti. Evropský Parlament a Rada mohou řádným legislativním postupem přijímat předpisy zakazující takovou diskriminaci.“21 Viz rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 17. 7. 2008, věc C-66/08, Szymon Kozlowski, bod 17.22 Viz rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 6. 10. 2009, věc C-123/08, Dominic Wolzenburg, body 21–25.23 Viz rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 17. 7. 2008, věc C-66/08, Szymon Kozlowski, body 42, 43.24 Viz rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 17. 7. 2008, věc C-66/08, Szymon Kozlowski, bod 36.25 Viz rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 17. 7. 2008, věc C-66/08, Szymon Kozlowski, bod 48.26 Viz rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 6. 10. 2009, věc C-123/08, Dominic Wolzenburg, Bod 77.27 Viz rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 17. 7. 2008, věc C-66/08, Szymon Kozlowski, bod 46 a bod 57 první odrážka výroku.28 Viz rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 16. 6. 2005, věc C-105/03, Pupino, bod 47.29 Viz rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 6. 10. 2009, věc C-123/08, Dominic Wolzenburg, bod 74. V tomto kontextu ESD považoval za relevantní odkázat i na jiné předpisy, které právě s dobou pobytu v délce pěti let spojují významné právní následky v podobě nabytí práva trvalého pobytu, jakož i možnost požádat o předání výkonu uloženého rozsudku, resp. výkonu trestu, viz směrnice 2004/38 (čl. 16/1), resp. rámcové rozhodnutí 2008/909 (čl. 4/7a).30 Viz rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 6. 10. 2009, věc C-123/08, Dominic Wolzenburg, body 73, 74, ve spojení mj. s body 68, 69, 70.31 Srov. § 411 odst. 6 písm. e) TrŘ ve spojení s relevantními ustanoveními zákona o pobytu cizinců (např. § 83 ve spojení s § 68).32 Přesto jsme zaznamenali jednu problematickou trestní věc (sp. zn. 3 Nt 105/2009-70), kdy nejprve příslušný Krajský soud v Ostravě zamítl návrh na předání slovenské státní občanky k výkonu trestu odnětí svobody na Slovensko mj. právě s poukazem na judikaturu ESD ve věci Szymon Kozlowski, jakož i věci Maria Pupino. Tato občanka přitom nedisponovala trvalým pobytem v ČR. Zdůrazňovala však, že v zemi pobývá šest let a má tu již vytvořeny úzké vazby. Následně však bylo příslušné usnesení Vrchním soudem v Olomouci zrušeno (sp. zn. 2 To 68/2009) z důvodu, že nedošlo k dostatečnému ověření skutkového stavu a také proto, že argumentaci zmíněnými rozsudky vyhodnotil tento stížnostní soud jako nerelevantní. Vyzdvihl přitom neexistenci vnitrostátní implementace odmítacího důvodu „zdržuje se“, jakož i zákaz eurokonformního výkladu contra legem.33 Srov. rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 6. 10. 2009, věc C-123/08, Dominic Wolzenburg, např. body 68, 69, 70.34 Srov. k tomu pro ilustraci čl. 14 Evropské úmluvy o vydávání, vyhl. pod č. 549/1992 Sb., a § 389 TrŘ. Pro úplnost je třeba dodat, že zásada speciality chrání osobu, která byla vydána do druhého státu, také v dalším směru. Promítá se totiž rovněž do povinnosti státu, kam byla vydána, vyžádat si souhlas státu, který osobu vydal, pro účely jejího vydání do dalšího, tj. třetího státu. Srov. k tomu čl. 28 rámcového rozhodnutí o EZR.35 Srov. k tomu též Zeman, P. Dosavadní zkušenosti s aplikací evropského zatýkacího rozkazu ve srovnání s mezinárodním zatykačem. Trestní právo, 2010, č. 1, s. 28–29.36 Viz vyhl. č. 258/2006 Sb., kterou se stanoví vzor evropského zatýkacího rozkazu a vzor osvědčení o vydání příkazu k zajištění majetku nebo důkazního prostředku.37 Srov. k tomu Hodnotící zprávu o praktické aplikaci EZR v ČR – 15691/2/08 REV 2 CRIMORG 194. Po bodem 7.2. 1. 3. byly nejprve konstatovány problémy existující v tomto směru v ČR (s. 39) a posléze pod bodem 4. bylo dáno doporučení provést nezbytná opatření, např. vytvořit vhodné databáze, aby orgánům ČR bylo umožněno přezkoumat podmínky předání osob jak za účelem trestního stíhání, tak výkonu trestu ve vztahu k zásadě speciality (s. 46). Nutno přitom zdůraznit, že ČR ovšem není jediným státem, který čelí problémům shora naznačeným.38 Except in the cases referred to in paragraphs 1 and 3, a person surrendered may not be prosecuted, sentenced or otherwise deprived of his or her liberty for an offence committed prior to his or her surrender other than that for which he or she was surrendered.39 Postup v souvislosti se souhlasem justičního orgánu, na základě jehož rozhodnutí k předání osoby došlo, se stíháním pro jiný trestný čin spáchaný před předáním, tj. žádost státu, který původní EZR vydal, a její náležitosti, jakož i podmínky rozhodování o takové žádosti, upravuje odstavec 4. Rámcové rozhodnutí vychází zásadně z toho, že při udělování dodatečného souhlasu jde o proceduru obdobnou rozhodování o výkonu EZR.40 Výroky rozsudku ESD oficiálně publikované znějí: 1) Za účelem určení, zda se jedná o „jiný trestný čin“, než kvůli kterému byla osoba předána, ve smyslu čl. 27 odst. 2 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, jenž vyžaduje řízení o udělení souhlasu uvedené v čl. 27 odst. 3 písm. g) a čl. 27 odst. 4 tohoto rámcového rozhodnutí, je třeba ověřit, zda znaky skutkové podstaty trestného činu podle zákonného popisu tohoto trestného činu učiněného ve vystavujícím členském státě jsou znaky skutkové

Pokračovat na článek


Ke vztahu mezinárodních závazků EU a jejích členských států .......

 V souvislosti s přibližujícím se (snad) přistoupením České republiky k Evropské unii se věnuje značná pozornost harmonizaci českého práva nařízením či směrnicím ES, případně dalším komunitárním právním aktům, majícím přímo či nepřímo závaznou povahu. Poněkud stranou pozornosti (nejen české) právní veřejnosti zůstávají povinnosti přistupujících členských států upravit mezinárodní závazky tak, aby byly slučitelné s acquis communautaire, a to i přesto, že případná porušení těchto závazků jsou sankcionována stejně, jako udržování rozporu s intrakomunitárními předpisy.Tato problematika je zajímavá tím, že se zde řeší problém kvalitativně odlišný od konfliktu mezi komunitárním právem a právem národním. Zde stačí zdroj konfliktu odstranit změnou vnitřního zákonodárství, což je v suverénní pravomoci každého státu a k příslušné změně je třeba hlavně politické vůle. Na rozdíl od toho konflikt mezi závazky, jež pro členský stát EU vyplývají z komunitárního práva, a jeho klasickými mezinárodními závazky v realitě vyžaduje – vedle vlastní politické vůle – i diplomatické úsilí, které povede ke změně příslušného mezinárodního závazku. Z pohledu členského státu EU se přitom jak komunitární, tak jiný mezinárodní závazek často mohou jevit jako dva mezinárodní závazky, vždyť sama Smlouva o Evropském společenství je mezinárodní smlouvou. K pochopení této problematiky je třeba předeslat, že zmíněný konflikt nastává zejména tehdy, kdy určité mezinárodněprávní vztahy jsou upraveny na úrovni EU tzv. „vnější smlouvou“. Ta je součástí acquis communautaire stejně tak, jako nařízení a směrnice. Z pohledu druhé smluvní strany je však klasickou mezinárodní smlouvou, takže je třeba na ni aplikovat jak právo komunitární, tak mezinárodní.Poté je třeba vymezit povinnost členských států aproximovat své mezinárodněprávní závazky komunitárnímu právu.Nejprve si tedy definujeme ony vnější smlouvy EU, abychom se později mohli zamyslet nad řešením rozporu mezinárodních závazků členských států EU a s nimi buď povinnostmi aproximace na jejich straně, anebo naopak přezkumem platnosti uzavřených komunitárních smluv.I. Právní povaha vnějších smluvEvropské primární právo svěřuje Společenstvím (čl. 300 SES, čl. 101 SESAE, dříve implicitně i čl. 6 SESUO) i Evropské unii (čl. 24 a 38 SEU) právo uzavírat smlouvy se třetími státy a mezinárodními organizacemi. Pojem „smlouva“ však nevymezují. Podle Evropského soudního dvora („ESD“) má pojem smlouvy „obecně označovat jakýkoliv závazek přijatý podle mezinárodního práva, který je závazný, bez ohledu na jeho formální označení“, např. rozhodnutí OECD. Proto „smlouva“ či „dohoda“ v rámci vnějších vztahů má stejný význam jako „smlouva“ podle čl. 2/1(a) Vídeňské úmluvy o smluvním právu (1969 i 1986, dále jen „VÚSP“), která představuje kodifikaci obyčejového práva ohledně svého předmětu, jakkoliv formálně Společenství a všechny jeho členské státy nejsou VÚSP vázány; to platí rovněž i o smlouvách s mezinárodními organizacemi, které nespadají do věcné působnosti této úmluvy. Široká definice smlouvy v posudku 1/75 by přísně vzato mohla zahrnovat i jednostranné právní úkony, např. embarga.Od vnějších smluv jakožto mezinárodně závazných právních aktů je nutno odlišovat neformální nebo nezávazná ujednání. Takové dokumenty nejsou úmluvami podle mezinárodního práva a nespadají do pojmu smlouvy podle práva komunitárního. Používají se zejména v otázkách citlivých nebo důvěrných, nebo tehdy, kdy právní závaznost by z jakýchkoliv jiných důvodů nebyla žádoucí. Proto se také na ně nevztahují formální pravidla uzavírání vnějších smluv.Vnější smlouvy jsou součástí mezinárodního práva veřejného, součástí práva komunitárního, a tudíž i součástí práva aplikovatelného na území členských států a jejich orgány.1.Vnější smlouvy jako součást mezinárodního právaVnější smlouva je především součást mezinárodního práva veřejného, protože druhou smluvní stranou je další subjekt mezinárodního práva. Proto podléhá mj. obyčejovému režimu, kodifikovanému ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu z roku 1969 resp. 1986.ESD zdůraznil, že ES musí své pravomoci vykonat při dodržování mezinárodního práva. Vnější smlouvy tedy váží mezinárodněprávně Společenství. Mezinárodně- právní závaznost se však týká v případě tzv. smíšených smluv i členských států (viz níže).2. Vnější smlouvy jako součást komunitárního právaVnější smlouva je i součástí komunitárního práva, a to díky uzavíracímu aktu (nejčastěji nařízení, v jehož příloze je obsažena), jímž je vnější smlouva inkorporována do komunitárního práva. Uzavírací akt je přijímán orgány Společenství jako jiné komunitární akty a publikován v Úředním listu (viz níže).V hierarchii pramenů práva ES se vnějším smlouvám přisuzuje místo mezi primárním právem ES a sekundárními právními akty podle čl. 249 SES, a to pro(i) mezinárodněprávní prvek v nich obsažený, který je řadí před ostatní sekundární právo ES, protože ES musí své pravomoci vykonat při dodržování mezinárodního práva, (ii) závaznost „pro orgány ES i pro členské státy“ (čl. 300/7 SES). Orgán ES nemůže tedy vydat akt sekundárního práva ES, který by odporoval vnější smlouvě řádně uzavřené a platné. Toto postavení potvrzuje ostatně i sám čl. 300/6 SES: ESD zajišuje slučitelnost návrhu vnější smlouvy pouze s primárním právem ES, nikoliv s ostatním sekundárním právem ES.Závaznost, předvídaná čl. 300/7 SES, i platnost vnějších smluv nastává podle norem mezinárodního práva, aniž by byla nutná jejich komunitární recepce či transformace – jde o monismus vztahu mezinárodního a komunitárního práva. Z toho vyplývá, že vnější smlouva řádně uzavřená Společenstvím je integrální součástí komunitárního práva ode dne nabytí účinnosti. Tato skutečnost má dva zásadní důsledky:(i) Vnější smlouva může založit práva a povinnosti s bezprostředním účinkem v komunitárním právu.Podle Soudu nejsou vnější komunitární dohody v důsledku svého mezinárodního rozměru zbaveny bezprostředního účinku, ale jeho aplikace není bezpodmínečná. Soud vyžaduje, aby takové ustanovenía) vyhovovalo obecným požadavkům kladeným na bezprostřední účinnost jakékoliv komunitární normy, totiž jasnost, bezpodmínečnost a právní dokonalost; současně Soud odmítá vyloučit automaticky bezprostřední účinek jen z důvodu povahy dohody či pro stručnost jejího vyjadřování, jinými slovy bere v potaz rozdílný charakter různých druhů komunitárních norem,b) v případě dohod smíšených spadalo do komunitárních pravomocí; ustanovení v pravomoci členských států nemohou být nadána bezprostředním účinkem.Bezprostřední účinek může způsobit právní nerovnováhu při použití zásady reciprocity v případě, kdy třetí země s dualistickou koncepcí inkorporuje dohodu do vnitřního zákonodárství opožděně nebo vůbec ne: příslušníci takové země budou mít ve Společenství jistá práva, jejichž ekvivalenty nebudou po kritickou dobu přiznány občanům EU ve třetí zemi. Jde o země, kde se mezinárodní dohoda nepovažuje za přímou součást vnitrostátního práva, ale je třeba, aby byla zvláštním aktem převzata do vnitřního práva, má-li být jeho součástí. Bezprostřední účinek není vázán na reciproční účinek u druhé smluvní strany. Podle ESD má vnější smlouva bezprostřední účinek tehdy, jestliže s ohledem na text, smysl a význam dohody obsahuje jasně a jednoznačně formulovaný závazek, jehož splnění či působení není závislé na vydání dalšího právního aktu. Uveďme pro zajímavost nejdůležitější příklady toho, kdy vnější smlouva bezprostřední účinek nemá. Z důvodu (1) vysoké abstrakce textu a (2) možného ohrožení společné obchodní politiky Soud odmítl bezprostřední účinek ustanovení smlouvy GATT a následně Dohody WTO. Doktrína se však shoduje v tom, že spíše jde o nevůli ES podřídit se některým ustanovením Dohody WTO a obligatorního rozhodčího panelu WTO. Zmíněná judikatura Soudu o bezprostředním účinku, a tudíž o jednostranném asymetrickém zatížení členských států – znásobená ještě retroaktivní působností těchto rozhodnutí – má zásadní právní a finanční důsledky, jichž se členské státy ES hledí vyvarovat. Činí tak prosazováním vágních formulací v oblastech příznivých pro bezprostřední účinek, aby se mu vyhnuly. Např. v ustanoveních evropských dohod o přidružení je v souvislosti s pohybem pracovníků užita vágní formulace odkazující na „podmínky a způsoby užívané v členských státech“.(ii) Rozhodnutí orgánů vytvořených vnějšími smlouvami jsou rovněž součástí komunitárního práva.Vše, co bylo výše řečeno o vnějších dohodách, beze zbytku platí i o aktech, přijímaných paritními orgány, vytvořenými na základě vnější smlouvy (např. rozhodnutí Rady přidružení), které ESD považuje rovněž za akty komunitární – akty přijaté orgány Společenství. Toto sekundární vnější právo je závazné i pro druhou smluvní stranu, zpravidla na základě jejího mezinárodněprávního závazku obsaženého ve vnější smlouvě. Závaznost a účinnost sekundárního vnějšího práva nastává – podobně jako u vnějších smluv – podle norem mezinárodního práva. K podtržení intrakomunitární závaznosti je i sekundární vnější právo systematicky přebíráno do Úředního listu ES a zpravidla uvozeno nařízením nebo rozhodnutím mimo nomenklaturu čl. 249 SES. Proto ESD má rovněž pravomoc odpovídat na předběžné otázky týkající se výkladu takových rozhodnutí podle čl. 234 SES. Dále tyto akty mohou mít i bezprostřední účinek. I nezávazná rozhodnutí takovýchto orgánů mohou mít právní účinky, protože je třeba je vzít v úvahu při stanovení povinností stran podle takové smlouvy. Pokud vnější smlouva založila soudní orgán, řešící spory mezi Společenstvím a druhou smluvní stranou, taková rozhodnutí by pak měla být závazná i pro ESD, a to proto, že jsou součástí komunitárního práva. ESD je však žárlivý na svou úlohu posledního arbitra komunitárního práva, a proto trvá na tom, aby členské státy a Společenství při sjednávání vnější smlouvy zajistily takovouto úlohu ESD. 3. Právní základ vnějších smluvPrávní základ vnějších smluv, tj. odkaz na ustanovení komunitárního práva, o něž se smlouva opírá, souvisí s uzavíráním smlouvy a je samostatnou otázkou, o níž se často vedou spory. Tímto právním základem se nikdy nemíní procesní čl. 300 SES, ale ustanovení hmotněprávní, stanovící pravomoc Společenství v dané oblasti explicitně či implicitně. 4. Smíšené smlouvyOd sdílení pravomocí je třeba odlišit pojem smíšenosti, zejména smíšených smluv. Pojem smíšenosti není protikladem pojmu výlučnosti pravomocí, ani synonymem jejich sdílenosti. Pouze ukazuje, že Společenství nemá úplnou pravomoc ke sjednání celého obsahu konkrétní smlouvy, která však sama může pokrývat více oblastí, z nichž některé mohou být ve výlučné pravomoci Společenství.Smíšené smlouvy jsou tedy možné pouze tehdy, mají-li se týkat oblastí, v nichž Společenství nemá žádnou explicitní či implicitní pravomoc. Pokud jde o ostatní signatáře mezinárodních konvencí, podle ESD „není nutno upravit a stanovit, pokud jde o ně, rozdělení pravomocí ...mezi Společenstvím a členskými státy, zejména protože se může během času změnit. Postačí ostatním smluvním stranám sdělit, že daná věc je předmětem dělby pravomoci uvnitř Společenství, což znamená, že přesná povaha této otázky je vnitřní záležitostí, do níž není třeba třetím stranám zasahovat“. Pozitivněprávní úpravu techniky smíšených smluv v primárním právu nám patrně nabídne po vstupu v platnost Niceská dohoda alespoň pro oblast obchodu v čl. 133/6/2 SES, podle něhož „. odchylně od odstavce 5 pododstavce 1 spadají do společné působnosti Společenství a členských států dohody v oblasti obchodu kulturními a audiovizuálními službami, služeb v oblasti vzdělávání a v oblastech sociálních věcí a zdravotnictví. Ke sjednání takovýchto dohod je proto kromě rozhodnutí Společenství podle příslušných ustanovení čl. 300 nutný společný souhlas členských států. Takto sjednané dohody uzavírají společně Společenství a členské státy.“ Otázkou zůstává, zda individuální ratifikace všemi členskými státy lze zahrnout pod pojem „společný souhlas členských států“. Jakkoliv lze najít významné hlasy doktríny ve prospěch tohoto výkladu, podle názoru autora tomu tak není: jde o typ souhlasu, který se na jiným místech Smlouvy ES používá právě pro souhlas vyjádřený členskými státy společně, např. se složením Evropské komise (čl. 214/2 SES).Důvody smíšené povahy některých smluv jsou zásadně tyto:(i) Existence závazků nad rámec pravomocí převzatých ze členských států na Společenství: dohody o přistoupení nového státu (čl. 49 SEU), všechny evropské dohody o přidružení (i přes široký výklad ESD čl. 310 SES ve věci 12/86 Kramer) nebo Smlouva o Evropském hospodářském prostoru z Porta 2. 5. 1992, a to např. pro ustanovení o politickém dialogu.(ii) Ustanovení o finanční pomoci (poprvé u asociační dohody s Řeckem), jakožto exces pravomocí přidělených Společenství je argument, který se v minulosti vždy výrazně uplatňoval, jsou i dnes přípustná u těch typů dohod, jež předpokládají finanční pomoc financovanou dílem i z pokladen členských států; nestačí pouhý příspěvek na správní a režijní výdaje vyplývající z dané smlouvy ze strany členských států (např. příspěvky na činnost Světové obchodní organizace), ale musí jít o spolufinancování konkrétních programů či akcií, založených na takové smlouvě. II. Vnější smlouvy uzavřené členskými státy a jejich vztah ke komunitárnímu právuVýše jsme popsali druhy vnějších právních aktů, jež mají být cílem aproximace mezinárodněprávních závazků členských států, potažmo států kandidátských. Nyní je třeba položit si otázku, jak má tato aproximace vypadat.ES má skutečnou pravomoc přezkumu smluv uzavřených členskými státy i v rámci vnějších vztahů. Tento přezkum je vykonáván za podmínek, které se liší mezi smlouvami ES, ESAE a bývalého ESUO.Smlouva ES rozlišuje přezkum smluv uzavřených členskými státy před nabytím platnosti Smlouvy ES (resp. smlouvy o přistoupení) a po nabytí platnosti.1. Vnější smlouvy uzavřené členskými státy před nabytím platnosti SESUzavřel-li členský stát smlouvu před nabytím platnosti SES, je posléze povinen respektovat čl. 307 SES, podle něhož Smlouva ES neovlivňuje platnost těchto smluv. Smyslem čl. 307 SES je dodržení zásady respektování práv třetích osob podle mezinárodního práva. V podstatě jde o to, že EU jakožto „společenství práva“ , jež samo se cítí být vázáno mezinárodní právo dodržovat, nechce motivovat své členské státy k tomu, aby samy mezinárodní právo porušovaly. Případné rozpory se Smlouvou ES však mají členské státy povinnost – i v rámci zásady loajality (čl. 10. SES) – odstranit všemi prostředky dostupnými podle mezinárodního práva, včetně výpovědi příslušné smlouvy, nelze-li dosáhnout změny smlouvy diplomatickou cestou, pokud je výpověď podle mezinárodního práva možná. Pouhá neaplikace sporných závazků dnes již nestačí z důvodu právní jistoty, je třeba formální změny či výpovědi, jakkoliv dříve se již sama neaplikace Soudu zdála být dostatečnou. Odstranění rozporů má členský stát činit nejlépe ve spolupráci s ostatními členskými státy. Důvody pro zachování takového mezinárodněprávního rozporu na straně členského státu, např. složitost politické situace, lze zvažovat maximálně ve vztahu k přiměřenosti doby, po niž členský stát své mezinárodní smlouvy nepřizpůsobil, nemůže však ospravedlnit trvající porušování čl. 307 SES.Článek 307 SES je však použitelný jako právní základ pro konstatování porušení komunitárního práva ze strany členského státu pouze pro případy, kdy vnější smlouva ukládá konkrétní povinnost odporující komunitárnímu právu, nikoliv pouze umožňuje-li přijmout opatření, které by komunitárnímu právu odporovalo. K porušení čl. 307 SES je třeba, aby tato možnost byla skutečně využita.2. Vnější smlouvy uzavřené členskými státy po nabytí platnosti SESSmlouvy uzavřené členskými státy po nabytí platnosti SES jsou upraveny jen rozhodnutím Rady z 22. 7. 1974 zavádějícím konzultační mechanismy ohledně smluv členských států se třetími zeměmi, formálně nespadajících do pravomocí ES. Kontrola těchto smluv je založena na obecné povinnosti členských států zdržet se „jakýchkoliv opatření, jež by mohla ohrozit uskutečnění cílů této smlouvy“ (čl. 10 SES). Nedodržení tohoto závazku by pak bylo sankcionováno použitím čl. 226 SES. Uzavře-li tedy členský stát vnější smlouvu odporující SES, minimálně ohrožuje subjekty komunitárního práva (a koneckonců i mezinárodní partnery) skutečnou právní nejistotou.Po nabytí platnosti Niceské smlouvy bude i primární právo výslovně připouštět, že členské státy mají právo v oblasti obchodu, která zásadně spadá do výlučné pravomoci ES, uzavírat mezinárodní dohody „se třetími státy nebo mezinárodními organizacemi, jsou-li tyto dohody v souladu s komunitárním právem a jinými rozhodnými mezinárodními dohodami“ (čl. 133/5/4 SES). To znamená především tolik, že chtějí-li členské státy uzavřít obchodní dohodu, musejí respektovat nejen věcnou působnost společné obchodní politiky ES na obecné úrovni, ale i zjišťovat, zda ES tuto věcnou působnost využila uzavřením konkrétní obchodní smlouvy.Navíc – jako praktický nástroj může Komise zasílat členským státům doporučení k zajišťování mezinárodněprávní koherence mezi členskými státy a EU. III. Důsledky neharmonizace mezinárodních závazkůVýše jsme konstatovali, že právní akty v rámci vnějších vztahů jsou – pokud jde o tzv. 1. pilíř – součástí komunitárního práva. Proto nesplnění povinnosti k odstranění rozporů na mezinárodněprávní úrovni je porušením komunitárního práva jako každé jiné.Některé důsledky, které z toho pro členské státy plynou, již byly naznačeny. Předně může jít o řízení před Evropským soudním dvorem, o povinnost aplikace komunitárních vnějších aktů na základě zásady přednosti komunitárního práva a konečně i povinnost členských států nést odpovědnost za škodu způsobenou porušením komunitárního práva.Zatímco zásada přednosti komunitárního práva a povinnost členských států nést odpovědnost za škodu způsobenou porušením komunitárního práva jsou obecné problémy, jež není vhodné na tomto místě rozebírat , soudní přezkum vnějších komunitárních smluv vykazuje určitá specifika, která budeme diskutovat v budoucnu, a to z následujícího důvodu: jde-li o zjišťování porušení na straně členských států nepřizpůsobením jejich mezinárodněprávních závazků, mohou se často tyto členské státy bránit námitkou, že uzavřená vnější komunitární smlouva z nějakého důvodu odporuje primárnímu komunitárnímu právu, což je Soud oprávněn zjistit přezkumem platnosti uzavřených komunitárních vnějších smluv anebo jejich výkladem. Proto se v budoucnu musíme zabývat příslušností Soudu k přezkumu uzavřených komunitárních vnějších smluv.IV. ZávěrNeoprávněně zůstává stranou zájmu právní veřejnosti vztah mezinárodních závazků EU a jejích členských států. Předchozí řádky měly naznačit, že i pro praxi mohou být zdrojem řady užitečných právních argumentů v případě, že mezi nimi existuje rozpor. Poznámky pod čarou: ** Autor je docentem na Katedře Evropského práva Právnické fakulty.1 Zde hovoříme o tzv. paradoxu komunitárního práva, jež – ačkoliv jde o samostatný právní řád – se zakládá na právním aktu z jiného právního řádu – mezinárodního práva. K tomuto paradoxu viz blíže Tichý, Arnold, Svoboda, Zemánek, Král, Evropské právo, C. H. Beck Praha 1999, s. 197. Jde samozřejmě o rozporuplnou otázku, část mezinárodněprávní doktríny řadí komunitární právo mezi tzv. regionální právo mezinárodní. V duchu již překonané terminologie, že „Společenství vytváří nový právní řád mezinárodního práva (26/62 Van Gend en Loos, SbSD 1963, s. 1) se lze setkat i s pojmem „komunitární mezinárodní právo veřejné“ – srov. Nettesheim M., Das kommunitäre Völkerrecht, Juristenzeitung 12/2002, s. 569.2 Právem nedefinovaný pojem „vnější smlouva“ se zakládá na označování celého souboru vztahů EU s nečlenskými státy nebo mezinárodními organizacemi jako „vnější vztahy“, a to zejména proto, aby se i terminologicky zdůraznilo, že zahraniční vztahy členských států nadále samostatně existují; srov. blíže Svoboda P. Právo vnějších vztahů Evropské unie, Linde Praha 1999, s. 13.3 Smlouva o Evropském společenství atomové energie.4 Platnost Smlouvy o Evropském společenství uhlí a oceli skončila 23. 7. 2002.5 Posudek 1/75, SbSD 1975, 1355, bod 2.6 Posudek 2/92, SbSD 1995, s. 521.7 U nás publikováno pod č. 15/1988 Sb.8 Potvrzeno v rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora Fisheries Jurisdiction (GB v. Island). ICJ Reports 1973, 3, bod 36.9 Právo mezinárodních smluv, jejichž stranou je mezinárodní organizace, mělo být regulováno Vídeňskou úmluvou o smluvním právu z 21. 3. 1986, která však doposud nenabyla platnosti z důvodu nedosažení potřebných 35 ratifikací (srov. čl. 85/1 VÚSP 86). K současnému stavu ratifikací viz webovou stránku multilaterálních úmluv OSN <http://www.un.org./Depts/Treaty/trait.htm>. VÚSP 86 má proto závaznost zvykového práva. Přesto se jí ESD dovolává (např. 327/91 Francie v. Komise SbSD 1994, I-3641, bod 25). VÚSP 86 byla připravena Komisí pro mezinárodní právo, jejímž posláním je jednak kodifikovat mezinárodní zvyklosti, jednak povzbuzovat progresivní rozvoj mezinárodního práva. Že jde o zvykové právo nejvyššího stupně, dále navozuje skutečnost, že VÚSP 86 namnoze kopíruje VÚSP 69, platnou mezi státy: viz Recueil des traités des Nations unies, částka 1155, 1980.I.18232, s. 354–377; srov. k tomu též § 46 rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora z 25. 9. 1997 ve věci Gabčíkovo – Nagymaros (Maďarsko v. Slovensko).V důsledku povinnosti loajální či upřímné spolupráce (65/93 EP v. Rada, SbSD 1995, I-1195), podle níž všechny orgány napomáhají Společenství dosáhnout jeho cílů, lze závaznost vnějších smluv podle čl. 300/7 vztáhnout i na orgány Společenství. V případě vnějších smluv, které uzavírá samo Společenství bez účasti členských států, je třeba mít na paměti, že závaznost předvídaná čl. 300/7 SES je pouze závazností komunitární: podle mezinárodního práva mezinárodní smlouvy zásadně nezakládají práva či závazky třetích států nebo organizací (čl. 34 VÚSP). To vyplývá z toho, že Společenství i jejich členské státy jsou samostatnými mezinárodněprávními subjekty. Soud tuto tezi – byť nejasně – potvrdil: slova „jsou závazné... pro členské státy“ čl. [300] znamená, že tyto smlouvy zavazují členské státy „stejným způsobem jako orgány“ a že členské státy stejně jako komunitární orgány odpovídají za splnění závazků vyplývajících z těchto smluv. Plněním těchto závazků tudíž členské státy plní nejenom povinnost vůči příslušným nečlenským státům, ale především vůči Společenství, které nese odpovědnost za řádné plnění smlouvy.

Pokračovat na článek


Anarchismus jako extrémní demokracie

V několika nedávných diskusích (o budoucí společnosti, výzvě „S pravičáky se nemluví“ a o antifašismu) přišla na přetřes i otázka vztahu anarchismu a demokracie. Jestliže se o nich většina diskutujících vyjadřovala jako o základních protikladech, přinášíme článek, jehož český překlad vyšel již před rokem a půl a vidí tento vztah z trochu jiného úhlu pohledu.S tím, jak se marxismus a vůbec státní socialismus v narůstající míře diskreditoval, zde byla mezi levičáky tendence k obratu k jiné tradici, k tradici demokratické revoluce. Demokracie může být chápána jako základ pro opozici vůči autoritářstvím kapitalistické společnosti (Morrison, 1995; Mouffe, 1992; Trend, 1996; Wood, 1995). Jak soudí jedna vlivná práce, „úkolem levice proto nemůže být zřeknutí se demokratické ideologie, ale naopak její prohloubení a rozšíření ve směru radikální a pluralitní demokracie… Socialismus je jednou ze složek projektu radikální demokracie, ne naopak.“ (Laclau and Mouffe, 1985, str. 176, 178)“Demokracie” má dnes dva protikladné významy: ospravedlnění existujícího státu versus tradici revolučního lidového osvobození. Je ideologickou oporou existujících „demokratických“ států západu a jinde – právě proto, že demokratické ideály jsou tak přitažlivé. Periodické volby a (relativní) svoboda vyjadřování a sdružování jsou užívány k ospravedlnění společnosti, kde hrstka skutečně vládne nad většinou. Kapitalistická demokracie je užívána soupeřícími frakcemi vládců k tomu, aby řešili své spory bez (velkého) krveprolití. Slouží ke kooptování vzbouřeneckých lidových sil. Ale demokracie je také voláním utlačovaných proti vládnoucím elitám – myšlenkou, že běžní lidé by se měli podílet na institucích, které utvářejí jejich společnost, a kontrolovat je. Tato myšlenka demokracie jde zpět ke kmenovým radám, klasickým Athénám, k velkým buržoazním revolucím Anglie, USA a Francie, k americkým abolicionistům, a, dnes, k ideálům milovaným miliony. Je právy, vyrvanými vládcům zápasem a krví lidu. Je kritériem pro posuzování státu – a pro jeho odsouzení. Jako taková už nemůže ztratit svůj revoluční potenciál. Tento teoretický vývoj je zajímavý pro ty z nás, kteří nechápou socialistický anarchismus jako nic jiného než nejextrémnější, nejsoudržnější a nejhlouběji pronikající demokracii. Autoři jako Paul Goodman (1965) a Noam Chomsky (1994) prohlašovali své verze anarchismu za rozšíření demokratické tradice od Jeffersona po Johna Deweye. Benjamin Tucker, americký anarchista devatenáctého století napsal: „Anarchisté jsou prostě nezastrašení jeffersonovští demokraté.“ (1888; str. 11) Současný anarchista Murray Bookchin píše „...svobodná společnost bude buď demokratická, nebo jí nebude dosaženo vůbec.“ (1995; str. 17). Historický vztah mezi anarchismem a demokracií je ovšem velmi nejednoznačný. To by nemělo být překvapivé, pokud si uvědomíme, jak vágní a otevřené jsou oba termíny. Tak jako „socialismus“ nebo „svoboda“ znamenají mnoho odlišných věcí pro mnoho odlišných lidí. V Co je vlastnictví?, první práci, kde se označil pojmem „anarchista“, jej Pierre Joseph Proudhon výslovně postavil proti „demokratovi“: „Slyším některé z mých čtenářů odpovídat: …‘Jste demokrat.‘ ‚Ne.‘… ‚Co potom tedy jste?‘ ‚Jsem anarchista.‘“ (citováno ve Woodcock, 1962, str. 12). Ale po letech Proudhon obhajoval nahrazení státu demokracií dobrovolných sdružení výrobců, „obrovskou federací sdružení a skupin sjednocených vazbou demokratické a sociální republiky.“ (citováno v Guerin, 1970; str. 45).Anarchismus může poskytovat ojedinělý pohled na dva významy demokracie. Liberálové a sociální demokraté věří v demokracii a mohou si říkat „demokratičtí socialisté“. Ale ačkoli jsou značně kritičtí k aspektům systému, v konečném důsledku se podřizují mystifikujícímu aspektu demokratické teorie. Přijímají existující stát jako nedemokratický, ale doufají, že jej změní, učiní jej „ještě demokratičtějším“. Na druhou stranu, autoritářští revolucionáři – stalinisté, radikální nacionalisté atd. – se věru nezamilovávají do demokratického zatemnění amerického imperialismu. Ale zamýšlí nahradit tento stát novým státem, takovým, ve kterém jsou noví vládci. Odmítají ideál lidové samosprávy. Anarchisté ovšem mohou odmítnout tvrzení, že existující státy by měly být podporovány, protože jsou demokratické, ale zároveň pokračují v podpoře demokracie jako osvobozující vize. K tomu ovšem musí být demokracie a anarchismus přijaty jako slučitelné. K vyjasnění této otázky budu nejdříve diskutovat kritiku anarchismu ze stanoviska demokracie a pak kritiku demokracie ze stanoviska anarchismu. Demokratický anti-anarchismus Demokracie a její kritici (1989) Roberta Dahla je významným vyjádřením věci demokracie, jasně napsaným a pečlivým. Předtím, než se pustí do své argumentace, Dahl diskutuje dvě hlavní „námitky“ vůči demokracii, jmenovitě anarchismus a „poručnictví“. Definuje anarchismus, celkem snesitelně, jako „společnost sestávající se pouze z dobrovolných sdružení, společnost bez státu“ (str. 37). Rychle dodává: „Protože demokracie může být klidně tím nejžádoucnějším procesem pro řízení těchto sdružení, může se také stát převládající formou vlády v anarchistické společnosti.“ (str. 37) To objasňuje, že anarchismus nestojí proti demokracii, ale proti „demokratickému státu“. Naneštěstí nám nevysvětlí, co myslí „státem“: „Nehodlám definovat pojem ‚stát‘ přísně.“ (str. 359) Podle všeho jej ovšem používá ve významu „hlavní prostředek organizovaného donucování“ (str. 43, viz též str. 359). Dahl přechází k argumentování, že nějaké donucování je nutné a že anarchisté jsou špatní v tom, že se absolutně staví proti všemu společenskému donucení. Cílem by mělo být „…minimalizovat donucení a maximalizovat souhlas“ (str. 51). V podstatě souhlasím s jeho argumentem. I třeba po staletích anarchistické svobody budou nové anarchistické společnosti potřebovat nějaký způsob ke kontrole individuálních psychopatických zabijáků nebo násilných organizovaných kontrarevolucionářů. Dahl ovšem zdá se předpokládá, že donucení znamená stát. Připouští, že předliterární lidé jako Inutité (Eskymáci) žili spokojeně po staletí nebo tisíciletí bez států, ale neuvědomuje si, jak se vypořádali se sociální potřebou donucení. Měli donucení, ať už veřejným míněním nebo organizovaným násilím – přinejmenším byl každý muž ozbrojen a organizován kmenovou radou. Neměli ovšem stát.Kropotkin definoval stát takto: „Idea státu… obsahuje existenci moci umístěné nad společností… koncentraci mnoha funkcí života společnosti v rukou hrstky…. Celý mechanismus legislativy a policejní kontroly byl rozvinut, aby podřídil některé třídy nadvládě jiných.“ (1993; str. 160) Srovnatelné myšlenky byly vyjádřeny Engelsem: „...tato moc, vzešlá ze společnosti, ale umístivší se nad ní, a odcizující se od ní více a více, je stát…sestává se nejen z ozbrojených mužů, ale také z hmotných doplňků, věznic a donucovacích institucí všech druhů…“ (citováno v Lenin, 1970; str. 290, 292)Argumentem anarchistů není, že je možné okamžitě zrušit veškeré donucování (ačkoli někteří to mohou stavět i tímto způsobem). To, co je možné, je zrušit byrokratickou, sociálně odcizenou instituci státu. „Demokratický stát“ by měl být odsouzen ne proto, že je stále donucovatelský, ale proto, že nemůže být opravdu demokratický. Svou samotnou povahou musí tento nástroj donucování, který stojí nad a proti společnosti, sloužit vládnoucí menšině proti utlačované většině. Dahl se nevypořádává s touto otázkou přímo, ta se ale vztahuje k hlavnímu tématu jeho knihy. Tvrdí, že moderní společnost je příliš velká a komplexní na to, aby byla založena na přímé a tváří v tvář se odehrávající demokracii předliterárních kmenů nebo pozdějších městských států. Pro demokracii, jaká existuje ve velkém měřítku, je třeba „vynález“ zastoupení. Pouze zastupitelská vláda (a v důsledku stát) mohla do moderního světa přinést demokracii, prohlašuje. To ale má dvě stránky. Zastoupení umožňuje jakous takous demokracii ve velkém měřítku moderních národů, ale toto velké měřítko umožnilo vytvořit formu elitní vlády, která stále mohla být nazývána demokracií. Namísto přímé, participativní demokracie tu máme vrstvu volených politiků a vládních byrokratů, kteří stojí mezi lidmi a skutečným rozhodováním. Čas od času si pasivní občané volí tyto „zástupce“, aby za ně dělali politiku. Wood (1995) uvádí názory vůdčích postav mezi zakládajícími otci USA: „Jejich argumentem nebylo, že zastoupení je nezbytné ve velké republice, ale naopak, že velká republika je žádoucí, takže zastoupení je nevyhnutelné…. Zastoupení… je zamýšleno k tomu, aby fungovalo jako filtr.“ (str. 216) Nepochybně je nějaký stupeň zastoupení nebo delegování z nižších do vyšších těles nezbytný. Jako federalisté s tím anarchisté v obecné rovině souhlasí. Ale význam zastoupení a všech ostatních aspektů demokracie by se drasticky změnil v odlišném sociálním kontextu. Anarchisty navrhované změny mohou být shrnuty do dvou konceptů: Zaprvé vytvoření rovnostářské společnosti, v níž oddělené skupiny utlačovatelů a utlačovaných už nebudou existovat (kapitalisté a pracující) nebo redefinují své vztahy na rovné (muži a ženy, euro-američané a afro-američané, severo-američané a latino-američané). Tam, kde je bohatství distribuováno rovnoměrně a neexistuje útlak, společnost už není vtahována do odlišných směrů soupeřícími a nepřátelskými silami. Nepotřebuje stát, aby držel věci pohromadě; je jednodušší maximalizovat souhlas a minimalizovat donucení. Zadruhé (a zde většina marxistů nebude souhlasit) anarchisté chtějí společnost založenou na přímé demokracii skrze lidová shromáždění – na pracovišti, v komunitě a v mnoha dobrovolných sdruženích. Více rozhodnutí se dělá lokálně, a následně méně centrálně. Tím více lidí zažije demokracii tváří v tvář jako každodenní způsob života, čím více jich bude skutečně kontrolovat jakékoli zástupce vyslané do delegátských shromáždění. Policie a armáda by byla nahrazena milicí – ozbrojenými lidmi. „Pokud by celý lid byl skutečně suverénní, už by pak nebyli ani vládnoucí ani ovládaní… stát by byl totožný se společností a zmizel by v průmyslové [a jiné –WP] organizaci” (Guerin, 1970; str. 17). Dahl si je vědom těchto argumentů a do určité míry s nimi souhlasí. Usiluje o snížení sociálních a politických nerovností. Obhajuje vysoce vzrostlou participaci a rozhodování na úrovni místních komunit. Podporuje demokratický socialismus, kde je ekonomika společensky vlastněná a regulovaná, ale firmy konkurují jedna druhé. Na rozdíl od většiny stoupenců „tržního socialismu“ obhajuje, aby firmy byly demokraticky řízeny svými zaměstnanci, jako výrobní družstva nebo dřívější jugoslávský systém: „…Bylo by omylem podceňovat význam autoritářských institucí v každodenních životech pracujících lidí a následky zavedení demokratičtějšího systému na řízení ekonomických podniků.“ (str. 332)Sám ovšem podceňuje následky takové decentralizované demokratizace na centralizovanější národní a mezinárodní instituce společnosti. Odmítá myšlenku drastické přeměny společnosti zastávanou marxisty i anarchisty. Sám pojem „tržní socialismus“ naznačuje, že i v „socialismu“ ekonomika nebude celkově řízena demokratickým rozhodováním, ale trhem. I když souhlasí, že taková společnost je vysoce nerovná, popírá, že je v ní vláda menšin (protože tu jsou soupeřící elity). Tato společnost – jíž nazývá „polyarchie“ – je nedokonalá, ale tvrdí, že je stále demokratická a zaslouží si podporu. V praxi, pokud ne svým záměrem, je jedním z těch, kdo přijímají roli demokracie jako ospravedlnění existujícího patriarchálně-kapitalistického státu. Součástí problému je, že kdykoli Dahl podepírá teorii odkazem na praxi, vždy se věnuje existujícím demokraticko-kapitalistickým státům. Užití tohoto modelu vytváří spíše omezený pohled na to, čím je demokracie schopna být. Anarchisté se v kontrastu s tím zaměřují na historické revoluce (např. Dolgoff, 1974; Kropotkin, 1986; Volin, 1974). Poučení, která anarchisté vyvozují z těchto revolucí, jsou shrnuta Bookchinem (1996): „Od převážně středověkých rolnických válek reformace šestnáctého století k moderním povstáním průmyslových dělníků a rolníků vytvořili utlačovaní lidé své vlastní formy komunitních sdružení … k nahrazení utlačovatelských států… Tato sdružení na sebe vzala institucionální podobu místních shromáždění… nebo zastupitelských rad úkolovaných odvolatelných delegátů.“ (str. 4) Tyto historické příklady nemohou „dokázat“ správnost radikálně demokratické společnosti, ale poskytují dostatečný důkaz o její možnosti. Anarchistická anti-demokratičnostVztah mezi anarchismem a demokracií byl nastíněn z jiné strany, Erricem Malatestou, velkým italským anarchistou (aktivním od sedmdesátých let 19. století až do třicátých let století dvacátého). Na rozdíl od individualistické, anti-organizační tendence v anarchismu Malatesta obhajoval, že by se anarchisté měli organizovat a podporoval sebeorganizaci pracujících lidí. Ve dvacátých letech napsal k tomuto tématu dva krátké články s námětem shrnutým v názvu jednoho z nich: „Ani demokraté, ani diktátoři: Anarchisté.“ (Malatesta, 1995; str. 73-76 a 76-79)Domníval se, že kapitalistický demokratický stát je výhodnější než diktatura, i kdyby jen proto, že anarchisté mohou užívat jeho ideologii proti němu: „…Nejhorší demokracie je vždy lepší, i kdyby jen z osvětového úhlu pohledu, než i ta [sic] nejlepší diktatura… Demokracie je lež, je… ve skutečnosti oligarchií, tedy vládou hrstky ve prospěch privilegované třídy. Ale můžeme proti ní stále bojovat ve jménu svobody a rovnosti…“ (str. 77)Jak z toho může být viděno, většina Malatestovy opozice proti demokracii je ve skutečnosti namířena proti demokratické ideologii jako odůvodnění kapitalismu a státu. To ale promíchává s žalobou samotného konceptu vlády většiny. „…nejsme ani pro vládu většiny, ani pro vládu menšiny; ani pro demokracii ani pro diktaturu… Jsme… pro volnou dohodu… Jsme pro anarchii.“ (str. 76)Demokratické pojetí je „vláda většiny s ohledem na práva menšin“. V patriarchálním kapitalismu „vláda většiny“ znamená vládu dominantní menšiny, která formuje většinové veřejné mínění kontrolou médií jinými způsoby. „Práva menšin“ bývají často používána proti jakékoli snaze většiny převzít cokoli z majetku bohatých. Ale „vláda většiny“ a „práva menšin“ jsou také rozhodnými výkřiky proti vládnoucím menšinám a předsudky nakaženým masám, které je následují. Malatesta zdůrazňuje, že většina je často špatná, ve srovnání s nejosvícenější menšinou. Kdyby vládla většina, tvrdí, musela by diktovat menšině, vnucujíce jí svou vůli. To je právě tak špatné, jako vláda většiny. Jak můžeme spoléhat na to, že většina bude respektovat práva menšin, když většina nad menšinou bude vládnout? Z těchto důvodů Malatesta zásadně odmítá vládu většiny. Takovým názorům musí být odpovězeno. Zastánci občanských svobod dlouho argumentovali, že je zde mnoho oblastí života, kde kolektivní rozhodování není nezbytné. V těchto oblastech, takových jako sexuální orientace, většina nemá žádné právo diktovat menšině. Velký počet lidí by dnes respektovala práva „souhlasících dospělých“ provozovat menšinové sexuální praktiky. Jak argumentoval Thomas Jefferson pro náboženskou svobodu: „…Nebude mi činit žádnou újmu, bude-li můj soused tvrdit, že je dvacet bohů nebo že není žádný. Nevykrádá mi to kapsu ani mi to neláme nohu.“ (Dewey, 1957; str. 111) Anarchisté usilují o to, široce rozšířit dosah dobrovolného sdružování pro takovéto námi samými vybrané aktivity, aktivity mimo sféru vlády většiny. Stále tu ovšem jsou oblasti, které si vyžadují kolektivní rozhodování. Například může být potřeba, aby si komunita rozhodla, jestli si postaví novou silnici. Konsensus by byl nejlepší, ale lidé často nesouhlasí. Mohou se zde nad touto otázkou polarizovat menšina a většina. Nelze s tím naložit jako se záležitostí dobrovolného sdružení (ačkoli ti, kdo nesouhlasí, mají vždy svobodu sebrat se a jít pryč – ale i jiné komunity se musí rozhodnout, jestli postavit silnici). Buď silnice bude postavena, nebo nebude. Jestliže se většina vyjádří pro postavení silnice, pak může být proti-stavitelská menšina vyzvána, aby se podílela, aby odevzdala svůj díl práce nebo společenského bohatství. V každém případě bude žít v komunitě s novou silnicí, jíž nechtěla. To není donucení policií, ale realitou. Rozhodnutí muselo být učiněno kolektivně. Není-li určeno hlasem většiny, jak tedy potom? Komunita si může určit, že taková rozhodnutí musí být jednohlasná. Ale co když každý nemůže souhlasit? Pak bude patrně menšina vetovat návrh, protože není jednohlasně přijat. Pak je to ale menšina, kdo vládne, když zabrání většině postavit silnici. Jinou možností je, že menšina souhlasí, že bude mlčet, aby „neblokovala konsensus“. To jí ale upírá právo být otevřeně započtena jako nesouhlasící. Neupírám žádné komunitě nebo sdružení právo rozhodnout se, že se spolehne na konsenzus, pouze tvrdím, že vláda většiny není ve svém principu autoritářská. Malatesta se ptá, jakým právem je menšina pod vládou většiny. Lidé s menšinovými názory mají právo podílet se na veškerém rozhodování. Mají právo pokusit se získat většinu pro své názory. Prohrají-li jedno hlasování, mohou pokračovat v podílení se a usilovat o to, stát se novou většinou. Snad v budoucnu přesvědčí dost příslušníků komunity, že nová silnice byla omylem a zbourají ji, nebo přinejmenším nebudou stavět nové. Mohou se stát většinou v ostatních otázkách. Práva menšin jsou podstatnou součástí vlády většiny. Jestliže členové komunity nemají příležitost slyšet všechny názory, včetně těch menšinových, pak nemohou skutečně rozhodnout o otázkách. Potlačení menšinových názorů v kapitalistické demokracii (silou nebo pouze nedostatkem peněz nebo nedostatečným pokrytím v médiích) je jedním ze způsobů, jakým vládnoucí menšiny vytváří iluzi, že většina vládne.Zároveň jsou práva menšin nejbezpečnější, když vládne většina oproti menšinové diktatuře. Vláda většiny a práva menšin nejsou protikladem, ale vzájemně se potřebují. Malatesta staví proti demokracii „volnou dohodu“. Ale žádný takový protiklad neexistuje. Lidé se mohou volně shodnout na vytvoření dobrovolných sdružení – jestli obchodovat se známkami nebo vyrábět boty. Ale jak pak budou fungovat sdružení? Lidé se patrně ve všem neshodnou. Musí tu být nějaký proces, pokud možno jiný než zrušení sdružení pokaždé, když se v nich všichni neshodnou. Tímto procesem je demokracie. Anarchisté nejsou pro demokratický stát, ale mohou být pro demokratickou společnost, pro demokracii jako „způsob života“. Anarchismus je demokracie bez státu. Význam anarchismu pro demokraciiProč je to významné? Viděli jsme, co se děje, když se radikálové pokouší rozvíjet demokratickou teorii, aniž by do ní zahrnuli anarchismus. Často je jen o málo víc než přeformulovaným „demokratickým socialismem“, tedy reformistickým státním socialismem. Například v Radical Democracy (1996) Davida Trenda jsou povětšinou články člena Democratic Socialists of America. Jsou poněkud zaraženi ztotožněním jejich socialismu s etatismem, ale stále nemají žádnou alternativu k užití existujícího státu k intervenci do ekonomiky. Demokratická teorie, která je skutečně radikální, by silně popírala, že existující patriarchální a rasistický kapitalistický stát je skutečně demokratický, stavěla by se proti celé sociálně odcizené, byrokraticko-vojenské státní mašinerii a navrhovala by namísto ní demokratickou federaci shromáždění a sdružení. Nic menšího nezakryje nedemokratickou – či spíše antidemokratickou – povahu naší společnosti a jejího státu. Významný pokus rozvinout radikálně demokratickou teorii, která zahrnuje socialismus, byl učiněn Chantal Mouffe a lidmi s ní spojenými. Říká ovšem dost jasně, že její „radikální demokracie“ není alternativou k existujícímu státu, ale jeho rozšířením: „To, co obhajujeme, je svého druhu ‚radikální liberální demokracie‘ – neprezentujeme ji jako odmítnutí liberálně demokratického režimu nebo instituci nové politické podoby společnosti.“ (1996; str. 20) Jejím cílem je “...rozšíření demokracie v rámci liberálně-demokratického režimu“ (1992; str. 3). Je kritická k přímé demokracii nebo ke komunitě jako k cílům. Ve skutečnosti jediné místo, kde se zdá vyrovnávat se státem, je v její diskusi o těch, kdo se staví proti „občanské společnosti“ a „státu“ (in Laclau and Mouffe, 1985). Není těžké ukázat, že „občanská společnost“ – hájenství kapitalismu, patriarchátu a rasismu – není základem pro spásu před státem. Ale „občanská společnost“ je také vnitřně antagonistická, založená na napětích mezi utlačovanými a utlačovateli, včetně třídních, genderových a rasových zápasů, mezi jinými. Tento tlak zdola za svobodu je zdrojem veškerého společenského pokroku. Mouffe tvrdí že stát má také vnitřní antagonismy, což implikuje, že je špatné odmítat stát jako takový. Poznamenává například, že stát může schválit legislativu proti genderové diskriminaci nebo na obranu rolníků proti vlastníkům půdy v chudých zemích. To je pravda, ale je to jako přídavky, které obchodní management může poskytovat pracujícím. Může to dělat, protože jej k tomu pracující nutí nebo proto, že je tak prozíravý a poskytuje užitek pracujícím, aby nevytvořili odbory – ale bez ohledu na důvod management zůstává kapitalistickým a nepřítelem pracujících. V managementu jsou rozpory, tak jako ve státě, ale ty se týkají toho, jak nejlépe potlačovat nebo kooptovat utlačované. Ani management ani stát není přítelem pracujících, žen nebo rolníků. Laclau a Mouffe dodávají, že jsou doby, kdy se stát staví proti „občanské společnosti“. „…To se stane, když je stát transformován do byrokratického výrůstku, vnuceného silou zbytku společnosti, jako ve východní Evropě, nebo v somozovské Nikaragui…“ (str. 180). Takže v zemích jako je USA, kde většina podporuje režim, stát není, jak tvrdí, byrokraticko-militaristický výrůstek nad společností. To je názor zastávaný mnoha lidmi, včetně většiny v USA. Může být zastáván, ale nechápu, jak by mohl být nazýván „radikální“. Význam demokracie pro anarchismusTak jako demokratická teorie potřebuje anarchismus, tak i anarchismus potřebuje demokracii. V historii anarchismu je i autoritářský proud. Začíná s Proudhonem, který byl rasistický, antisemitský, patriarchální a představoval si sebe sama vládnoucího Francii jako diktátor nad svou federací sdružení (Draper, 1970). Bakunin, druhý „otec anarchismu“ pokračoval ve snaze organizovat tajné společnosti, které by manipulovaly masovými organizacemi zpoza scény (Guerin, 1970; Woodcock, 1962). Anarchističtí teroristé a vrhači bomb (včetně Unabombera) jednali jako elitní hrdinové bez (nebo proti) lidu. Od té doby až dodnes anarchisté často kapitulovali buď před reformismem (podporou současného stavu) nebo před revoluční diktaturou. Proudhon dopadl tak, že byl zvolen do francouzského parlamentu. Kropotkin, třetí „otec anarchismu“ se stal nadšeným podporovatelem západních imperialistických států v první světové válce. Goodman (1965) a Chomsky (1994) by mohli být klidně označeni za reformisty. Tato anarchistická podpora reformismu se stala vážnou záležitostí, když se španělští anarchisté ve třicátých letech, kdy stáli tváří v tvář revoluční situaci, stali ministry v liberálně kapitalistické vládě. Na druhou stranu mnoho anarchistů se spojilo po ruské revoluci s bolševiky. V šedesátých letech se anarchopacifisté z časopisu Liberation stali obhájci Castra a Ho Či Mina. Snadno lze najít další příklady. Marxista Hal Draper tvrdil, že základní problém anarchismu je jeho domnělé odmítnutí demokracie. „…Anarchistické ‚libertariánství‘… se nestará o dosažení demokratické kontroly zdola, ale o zničení ‚autority‘ nad individuálním egem, a to dokonce i té nejextrémněji demokratické verze autority, jaká je představitelná.“ (1969; str. 93) Cituje Proudhona: “Kdokoli, kdo nemůže dělat to, co chce, ať už chce cokoli, má právo bouřit se, i sám, proti vládě, i kdyby tou vládou byli všichni ostatní.“ (tamtéž) Draper to komentuje: „Jediný, kdo může požívat takovou ‚svobodu‘, neomezenou společností, je despota.“ (tamtéž)Ačkoli tu je autoritářská stránka anarchistické tradice, bylo by směšné popírat, že tu je také její libertinsko-demokratická stránka, jak v teorii, tak v praxi. Ať už užívali slovo „demokracie“ nebo ne, socialističtí anarchisté dlouho obhajovali nahrazení byrokratických institucí samosprávnými sdruženími, tedy demokracií (a, jak jsem už diskutoval, silná obrana individuálních a menšinových práv není nezbytně v rozporu s demokracií nebo vládou většiny). Anarchisté organizovali masové demokratické odbory, lidové armády, samosprávné rolnické kolektivy a dělnická družstva. Marxismus měl také demokratické a autoritářské stránky, ale převládající tendencí jeho hlavních křídel, sociální demokracie a stalinismu, byl autoritářský etatismus (v čemž by Draper souhlasil). Mezi marxismem a anarchismem to je anarchismus, kdo má demokratičtější a svobodomilovnější teorii a tradici. Anarchisté mají také odlišný vztah ke svým teoretikům. Na rozdíl od marxismu a leninismu anarchismus není pojmenován podle svých historických představitelů. Nemá žádné posvátné spisy srovnatelné s Kapitálem nebo Státem a revolucí. Nemá žádný problém s odmítnutím chyb svých zakladatelů. Ovšem, je tu ještě Draperova hlavní výtka. Anarchismus, pokud není přirozeně nepřátelský k demokracii, k ní měl rozporuplný vztah. Individualistické tendence jsou v tomto ohledu nejhorší, jak bylo rozpoznáno socialistickými anarchisty. Co je pro anarchisty potřebné, je rozpoznat anarchismus jako extrémní, revoluční demokracii. Slabosti anarchismu jsou skutečné, ale mohou být opraveny zevnitř anarchistické tradice. Programem anarchismu je nahradit byrokraticko-vojenskou státní mašinérii federací lidových shromáždění a sdružení, tak decentralizovanou, jak bude prakticky možné. To je demokracie bez státu. Jakýkoli jiný program, takový jako zůstat v limitech existujícího státu, ale dělat jej „demokratičtějším“ („demokratický socialismus“ nebo „radikálně liberální demokracie“) nachází zalíbení v demokracii jako v ideologickém pláštíku vlády menšiny – patriarchálního a rasistického kapitalismu a jeho byrokratického státu.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Evropa

Evropa

Od ctvrtka 12. prosince do nedele 14. probihaly v danske Kodani protesty proti Evropske unii. Sledoval jsem medialni obraz kodanskych udalosti v ceskych mediich jen z dalky, pres internet. Mnozi mi vsak potvrdili, ze to nebyla jen internetova media a internetove verze hlavnich ceskych novin, ktera temer naprosto postradala zminky o protestnich aktivitach proti EU. Vsude se opevovalo prijeti CR do unie, Vladimir Spidla se usmival… Cil prvnich tri petiletek cesty za zarnymi kapitalistickymi zitrky byl dosazen, kdo by se tedy zajimal o kritiku. Nasledujici text je jakousi reportazi, snazici se popsat protestni udalosti onech dnu. Jde samozrejme o neuplny a subjektivni (protoze jednou osobou zpracovany) popis. Spolupracoval jsem s danskou organizaci Global Roots, ktera ale byla jen jednou z nekolika poradajicich organizaci, takze nemuzu popsat vsechny casti protestu. Jestlize ovladate anglictinu nebo nemcinu (nebo nektery skandinavsky jazyk), nevahejte si doplnit informace z mnohych elektronickych zdroju. Nektere internetove adresy se objevi v textu, jine lze najit prostym surfovanim. Muzete zacit napriklad clankem o protestech na www.indymedia.org a pres prilozene odkazy postupovat dale k jednotlivym strankam. Informace v Danstine a neco malo v anglictine je na www.modkraft.dk a www.tv-stop.dk. Na posledni uvedene adrese najdete i videoklipy z demonstraci. TV-stop je pomerne radikalni aktivisticka televize vysilajici v Kodani a casti Danska.Vse zacalo samozrejme nekolik mesicu nazpet, nicmene pripravy vrcholi posledni tyden. Od pondeli se rozjizdi omezeny provoz convergence centra, prijizdeji prvni zahranicni ucastnici pomahajici s organizaci, denni pridel spanku se zkracuje na nekolik malo neuspokojujicich hodin, ale vse se zda uspesne nastartovano. Behem ctvrtka se otevira convergence centrum v uplne podobe, zacina fungovat medialni centrum protestu, je aktivovan SMS informacni servis a hlavne prijizdeji prvni velke skupiny protestujicich, zejmena ze Svedska, Nemecka a Norska, ale i Francie, Italie, Spanelska a dalsich zemi. Hyperaktivni zacina byt take policie. Po Kodani se nelze skoro ani pohnout bez neustaleho dohledu, perlustraci apod. (Osobne jsem byl behem ctvrtecniho vecera legitimovan hned ctyrikrat, z toho jednou trvalo hadani se s policistou celych ctyricet minut…) Vecer se konaji prvni informacni setkani o planovanych protestech. Odehravaji se na vicemene tajnem miste v Christianii. Policie sem nema pristup, do Christianie se odvazuje jen ve velkem poctu a vetsinou s vydatnym odporem jejich obyvatel. Vecer ale policie uspela na jinem miste: povedlo se ji zkonfiskovat vetsinu vybaveni na patecni dopoledni aktivity (stity, molitanove chranice, helmy apod. – vse defenzivni prostredky!) a zatknout dva mistni aktivisty, kteri vybaveni prevazeli. Od pulnoci zacina tzv. akcni den a tak jiz v noci zacinaji aktiviste popisovat mesto napisy: EU – war, EU – powerty apod. Na dverich nekterych bank se objevuji cedule: ZAVRENO – pro spatne svedomi. Po peclivem uvazeni se tato banka rozhodla k dnesnimu dni, prvnimu dni summitu EU, zavrit, na pamatku obeti kapitalismu a neoliberalismu, ktere jsme tak silne podporovali. Ve svete, kde penize znamenaji moc, tato banka predstavuje obrovskou nedemokratickou instituci. Pokazde kdy jako nasi zakaznici vlozite sve penize, odkladate tak i cast sve humanity, protoze my pouzivame vase penize k podpore zbrojnich prumyslniku a jinych kriminalniku… Patecni den zahajuje spatna zprava. Policie vnikla do firmy provozujici server, na kterem byly stranky Global Roots, Modkraft a stranky reklamni kampane www.lott.dk. Stranky byly od tohoto momentu mimo provoz, to take zpusobilo, ze planovana internetova blokada se nemohla uskutecnit, protoze mela probehnout prave pres tyto stranky. V dopolednich hodinach se odehrala prvni protestni aktivita Global Roots, tzv. mass disobedience action. Bohuzel jsem se nezucastnil, protoze jsem v te dobe pracoval v convergence centru. Podle vseho se ale podilelo zhruba 1500 az 2000 lidi. Akce smerovala k Bella Center, kde probihalo vlastni zasedani EU, zastavila se ale asi 50 metru pred prvnim policejnim kordonem a pote se aktiviste pokojne vraceli zpet do centra mesta. Ozyvala se i kritika, ze se akce mela pokusit alespon o nejakou konfrontaci s policii. Mezitim se kratce po poledni v Christianii zformovala spontanni protestni akce Global Roots, ktera vyrazila na cestu Kodani smerem k mistu, kde se v odpolednich hodinach mela odehrat prvni velka demonstrace, organizovana Iniciativou za jinou Evropu. Demonstranti se kratce zastavili pred firmou Daniscos a zablokovali jeji vchod na protest proti vykoristovani tretiho sveta. Zpocatku asi dvousetclenny protest se behem cesty rozrostl az na zhruba tisicovku. Priblizne ve stejnou dobu feministicka skupina Kran na nekolik malo okamziku obsadila nakupni centrum Illums, coz je jedno z nejsnobstejsich nakupnich mist v Kodani. Italsti aktiviste mezitim obsadili na kratky cas provozovnu dealera Fiatu v Dansku, na protest proti masovemu propousteni ve Fiatu v Italii. Spontanni demonstrace Global Roots dorazila na misto odpoledni demonstrace proti rasismu prave v okamzik jejiho zacatku. Zapalovali se velke svicky na ucteni pamatky obeti deportaci, probehlo nekolik projevu a asi pet tisic protestujicich se vydalo smerem k centru mesta. Byl zde i spontanni, zhruba 500 clenny anarchisticky blok. Demonstrace prisla po necelych dvou hodinach na namesti Radhuspladsen, kde probehly dalsi projevy, bohuzel jen v Danstine, coz nebylo zrovna ohleduplne, kdyz minimalne 70% ucastniku byli cizinci. Navic to ponekud odporovalo tematu cele demonstrace, ktera byla namirena proti rasismu, xenofobii apod. V sobotu dopoledne se vsichni setkavaji na namesti pred danskym parlamentem k velke mezinarodni demonstraci. Vice nez 10 000 (nektere odhady mluvi i o 15 000) protestujicich se vydava na dlouhy pochod slunecnou Kodani. Zadni cast demonstrace tvori bloky Global Roots a anarchistu. Policie se obcas pokousi tyto bloky provokovat, specialne zjevne zamernou pritomnosti tajnych policistu ve velkych skupinkach podel protestu. Necely kilometr pred koncem se od velke demonstrace oddeluje anarchisticky blok a mala cast bloku Global Roots a zahajuji demonstraci proti policejnimu statu Evropa, organizovanou danskou Anarchistickou federaci. Asi 2000 lidi pod anarchistickymi vlajkami miri pred jednu z kodanskych veznic, demonstrovat svou podporu zadrzovanym aktivistum, zde se potkavaji se zbytkem Gobal Roots bloku, ktery se k vezeni vydal z konce velke mezinarodni demonstrace. Pred vezenim jsou oba bloky policii uzavreny z obou stran. Policie evidentne uz nechce jen prihlizet nenasilnym protestum, policejni ranari si chteji bouchnout a tak se zacina provokovat. Asi po patnacti minutach ale policie uzavreni uvolnuje a nechava demonstraci odejit. Pokracuji s casti Global Roots, ktera pokojne a bez problemu dorazi kolem osme vecer ke convergence centru. Mezitim se anarchisticka demonstrace vydava smerem k centru mesta. Policie zostruje provokace. Nejdrive ohlasuje svuj nastup narazem policejni dodavky do zadni casti demonstrace. (V podstate primo do lidi. Posledni blok tvori aktivistky idnehuset, zenskeho domu. Maji kolem sebe drevenou konstrukci a prave do ni narazi – evidentne zcela zamerne - policejni dodavka.) Pote zasahova policie obklopuje celou demonstraci a behem pochodu podnikaji policiste v plne zbroji spolu s tajnymi zasahy do davu a vytahuji jednotlive vytipovane osoby. Skoro samozrejmosti je strkani do lidi, obcas nejaka mensi ranka, aby se nereklo. Prekvapujici je, ze se demonstranti nenechali vyprovokovat, dokonce i Black Block nereagoval. Vsem bylo jasne, ze prave takove reakce se policie snazi dosahnout svymi provokacemi. Pikantni aferou se stal pripad, kdy policie pri jednom vpadu do davu zatkla sveho vlastniho kolegu, prevleceneho za demonstranta, nasli v jeho kapsach navic pripravene kameny. Danska media to samozrejme nalezite rozmazla a tak policie svym nesmyslnym chovanim docilila jen naprosto opacneho efektu. Tesne po konci anarchisticke demonstrace se objevuje zprava, ze jeden z kodanskych squatu je napaden policii a vyklizen. A tak poprve po peti mesicich a asi i naposled pouzivam v Kodani taxi. S dalsimi tremi aktivisty Global Roots chceme dorazit na misto co nejdrive. Kdyz pak ctyri antikapitalisticti aktiviste jedou plnou rychlosti uplne novym Mercedesem pohodlne posazeni v kozenych sedackach na pomoc napadenemu squatu, dochazi zprava, ze se jedna o famu. Taxi se s nami otaci a veze nas zpet ke convergence centru (uz jsme jednou zaplatili zakladni cenu, ktera stacila i na cestu zpet…). Snazime se zjistit, kdo vypustil tuto famu, ale marne.V pozdnich nocnich hodinach se odehrava posledni akce. Nedaleko convergence centra asi stovka protestujicich zahajuje spontanni, neorganizovanou reclaim the streets akci s zivou samba hudbou. Akce konci po nekolika malo hodinach, bez jakychkoliv problemu. Tim take konci kodanske protesty. V nedeli se pak jeste odehrava konference o privatizaci a jejich alternativach. Osobne si myslim, ze to byl velmi uspesny protestni vikend. Jen mam jiz tradicni vyhrady proti komunistickym vlajkam a obrazum Lenina apod., ktere se objevovaly az moc casto na onech velkych demonstracich. Marne jsem se snazil s nekterymi lidmi, nesoucimi napriklad sovetskou komunistickou vlajku diskutovat. Marne jsem vysvetloval, ze jsem tuhle vlajku musel povinne vidat skoro cele detstvi, ze kdo ji nevyvesil do okna, kdyz to bylo potreba, mohl mit pomerne velke problemy… Pral bych soucasnym zapadnim komunistum, aby prozili aspon par let ve vychodnim bloku pod vladou rudych vlajek, asi by je dneska tak vasnive nenosili… Posledni komentar si neodpustim. Kdyz v Praze v roce 2000 litaly kameny a horely barikady, media nas oznacila za vandaly, nicitele, kriminalni zivly. Kdyz se ale odehraji velke protesty bez nasili, jako napriklad nyni v Kodani, nestekne po nas ani pes. Nebo snad Zuna a ruzne hystericke redaktorky CT s jeste hysterictejsim Kaizrem v cele zanicene licili kodanske protesty? Chyba tedy asi nebude na nasi strane…

Pokračovat na článek


Vliv evropského práva na trestní postih některých negativních jevů v podnikání

 Evropské právo neobsahuje takové trestněprávní normy, které by byly přímo aplikovatelné a bez dalšího závazné na území jednotlivých států. Nicméně skutečnost je poněkud složitější a rozhodně nelze říci, že evropské právo se českého trestního práva vůbec netýká. Příspěvek proto přináší rozbor přímého a nepřímého vlivu evropského práva na trestní právo hmotné. Vedle toho se autor zabývá i „evropeizací“ českého trestního řádu (především na základě novely trestního řádu provedené zákonem č. 539/2004 Sb.) a taktéž souvisejícími změnami, navrhovanými ve Smlouvě o Ústavě pro Evropu.Odpověď na otázku, zda po loňském vstupu České republiky do Evropské unie (nebo ještě před ním) došlo na podkladě evropského práva ke změnám i v trestním právu, a pokud ano, k jakým, by mohla být zdánlivě jednoduchá. Evropské právo neobsahuje takové trestněprávní normy, které by byly přímo aplikovatelné a bez dalšího závazné na území jednotlivých států sdružených v Evropských společenstvích, resp. v Evropské unii.1 Nicméně skutečnost je poněkud složitější a rozhodně nelze říci, že evropské právo se českého trestního práva vůbec netýká, byť na rozdíl od jiných právních odvětví, zejména obchodního práva,2 nejde o tak významný vliv.3 Jak je obecně známo, evropské právo lze zatím podle převažujících názorů rozdělit na právo Evropských společenství, tj. komunitární právo, a na právo Evropské unie, tj. unijní právo.5 V nejširším slova smyslu se pak evropské právo chápe jako ta část práva odlišného od mezinárodního i vnitrostátního práva, která má teritoriální působnost na území Evropy, takže mimo uvedených dvou systémů se k němu zařazuje řada smluv sjednaných v rámci Rady Evropy, počínaje Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (u nás publikovanou pod č. 209/1992 Sb.).5 Pro účely tohoto příspěvku však budu chápat pod pojmem „evropské právo“ jen právo komunitární nebo unijní (resp. oba systémy), tedy právo Evropských společenství a právo Evropské unie.Do práva Evropské unie se zařazuje jednak komunitární právo (tedy právo Evropských společenství) jako právo upravující oblast tzv. prvního pilíře ve struktuře Evropské unie, a jednak právo upravující oblast tzv. druhého pilíře (tedy společnou zahraniční a bezpečnostní politiku) a třetího pilíře Evropské unie (tedy policejní a justiční spolupráci v trestních věcech). Zatímco komunitární právo má, jak známo, supranacionální (nadstátní) povahu, z níž mimo jiné vyplývá přednost tohoto práva před vnitrostátním právem členských států a jeho přímý účinek v členských státech, unijní právo týkající se problematiky druhého a třetího pilíře tento charakter nemá, ale je svou povahou právem mezinárodním (nikoli nadstátním), které vychází z mezinárodní spolupráce členských států a je založeno na mezinárodních smlouvách a jiných společných aktech členských států.6 Uvedené rozlišení jsem si dovolil připomenout především proto, abych měl určité teoretické východisko pro vysvětlení, v jakých směrech a za použití jakých nástrojů lze zjistit či předpokládat působení evropského práva na české trestní právo. Jak je z popsaného systému evropského práva patrné, trestní právo není obsahem komunitárního práva, takže ani neexistují trestněprávní normy, které by snad měly na území členských států přednost před jejich vnitrostátním trestním právem nebo přímý účinek v trestněprávní oblasti. To je celkem pochopitelné, protože komunitární právo je souborem právních norem zaměřených na vznik a fungování společného trhu členských států Evropského společenství, jakož i hospodářské a měnové unie,7 tj. jde o právní předpisy sledující především ochranu ekonomicky motivovaných svobod, jimiž jsou volný pohyb zboží, služeb, osob, kapitálu a plateb. Trestní právo a trestní řízení jsou tedy plně v kompetenci členských států, neboť jde o odvětví práva, které je typickým projevem státní suverenity a tu si zatím jednotlivé členské státy příliš nenechávají omezovat v trestních věcech ani v rámci posilující evropské integrace.Na druhé straně vytvoření již zmíněného třetího pilíře v rámci Evropské unie znamená i prohloubení spolupráce členských států v oblasti trestního práva, byť se tak děje za použití jiných nástrojů a pramenů práva, než jaké jsou typické pro komunitární právo.II. Přímý vliv evropských norem v některých oblastech českého trestního práva hmotnéhoJak vyplývá již z úvodních poznámek tohoto pojednání, evropské právo má na české trestní právo (ostatně jako na trestní právo všech členských států Evropské unie) jen omezený přímý vliv, a to zpravidla nikoli na podkladě komunitárního práva, nýbrž pouze prostřednictvím unijního práva upravujícího oblast tzv. třetího pilíře Evropské unie. Přitom přímým vlivem zde nelze rozumět přímý účinek charakteristický pro komunitární právo,8 ale spíše závazný pokyn členským státům k přijetí určité vnitrostátní právní úpravy v rámci problematiky, která tvoří třetí pilíř Evropské unie. Uvedený vliv je tedy možný jen na podkladě mezinárodní smlouvy, jež je podle čl. 10 Ústavy České republiky závazná a má přednost před zákonem, a právních aktů vydaných podle takové smlouvy. Mezinárodní smlouvou v tomto smyslu je pak především smlouva o přistoupení České republiky a dalších států k Evropské unii, publikovaná pod č. 44/2004 Sb. m. s., na jejímž podkladě převzala Česká republika (s drobnými odchylkami) mimo jiné i unijní právo upravující problematiku třetího pilíře Evropské unie a tím přistoupila k dosud uzavřeným mezinárodním smlouvám a dalším pramenům práva Evropské unie.Pokud jde o trestní právo hmotné, přímý vliv na jeho obsah v uvedeném smyslu se opírá o ustanovení čl. 31 písm. e) Smlouvy o Evropské unii (dále jen „SEU“), podle něhož společný postup při justiční spolupráci v trestních věcech zahrnuje mimo jiné i postupné přijímání opatření k zavedení minimálních norem o skutkových podstatách trestných činů a trestech v oblasti organizované kriminality, terorismu a obchodu s drogami. Samotná smlouva o Evropské unii jako pramen primárního unijního práva však nestanoví žádné obsahové požadavky na hmotné trestní právo členských států. Rada Evropské unie přijímá opatření a podporuje vhodnou formou a vhodnými postupy uvedenými v hlavě VI této smlouvy spolupráci sledující cíle Evropské unie. K jejich dosažení pak může Rada Evropské unie na podkladě ustanovení čl. 34 odst. 2 písm. b) SEU a z iniciativy členského státu nebo Evropské komise jednomyslně přijímat rámcová rozhodnutí za účelem sbližování zákonů a jiných předpisů členských států. Tato rámcová rozhodnutí nemají bezprostřední účinek a jsou závazná pro členské státy co do výsledku, kterého má být dosaženo, přičemž volba forem a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. V tomto směru jde o obdobu směrnic jako aktů komunitárního práva (tj. prvního pilíře), ale na rozdíl od směrnic rámcová rozhodnutí jako akty třetího pilíře nemají přímý účinek v členských státech ani nadstátní (supranacionální) charakter, ale jsou mezivládní povahy. Rámcová rozhodnutí proto vyžadují implementaci svého normativního obsahu do vnitřního právního řádu každého z členských států Evropské unie.Z výše uvedených oblastí trestněprávní úpravy, v nichž evropské právo předpokládá sjednocování či přibližování obsahu skutkových podstat trestných činů v členských státech Evropské unie, vyplývá, že se přímo netýkají trestné činnosti typické pro podnikatelskou sféru. Tomu ostatně odpovídá i zaměření a obsah dosud vydávaných rámcových rozhodnutí Rady Evropské unie a dalších aktů v oblasti tzv. třetího pilíře. Z nich ovlivnila české trestní právo v otázkách, které mohou zajímat i podnikatele, zejména rámcová rozhodnutí související s problematikou peněz, platebních prostředků a financí vůbec. Jde např. o právní akty zaměřené proti padělání společné měny eura (rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 29. 5. 2000 č. 2000/383/SVV, o posilování ochrany trestními a jinými sankcemi proti padělání v souvislosti se zavedením eura, které bylo doplněno rámcovým rozhodnutím ze dne 6. 12. 2001 č. 2001/888/SVV), přičemž pro účely společné kriminalizace padělání eura se uplatnila dokonce norma komunitárního práva (tzv. prvního pilíře) v podobě nařízení Rady ze dne 28. 6. 2001 č. ES 1338/2001, kterým se stanoví opatření nezbytná k ochraně eura proti padělání, byť uplatňování vnitrostátních trestněprávních předpisů není tímto nařízením dotčeno (viz čl. 1 odst. 3 cit. nařízení).9 Dále má zde význam i rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 28. 5. 2001 č. 2001/416/SVV, o boji proti podvodům a padělání prostředků bezhotovostního platebního styku. Do českého trestního práva se uvedené akty promítly zejména zákonem č. 134/2002 Sb., jímž bylo mimo jiné novelizováno ustanovení § 143 TrZ, podle kterého se trestněprávní ochrana poskytovaná tuzemským penězům proti padělání a pozměňování v ustanoveních § 140–142 TrZ rozšiřuje též na peníze jiné než tuzemské, tj. nejen na peníze jiných států, ale i nadstátních subjektů, což se týká právě eura jako společné měny některých států Evropské unie. Stejná trestněprávní ochrana se poskytuje též tuzemským a cizozemským bezhotovostním platebním prostředkům.Na trestnost některých negativních jevů souvisejících s podnikáním pak mají významnější přímý vliv ty normy evropského práva, jež se týkají opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, tj. jevu označovaného jako praní špinavých peněz. Podnikání je totiž mnohdy spojeno s nemalými toky peněz, a tak určitá opatření zaměřená proti legalizaci výnosů z trestné činnosti se mohou velmi výrazně dotknout platebního styku, zejména pokud se podnikatel stal obětí tzv. praní peněz, např. v podobě přijetí platby penězi pocházejícími z trestné činnosti. Navíc se opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti poměrně citelně týkají podnikatelů v celé široké oblasti finančních činností, a to jak právnických osob v podobě typických finančních institucí (banky, pojišťovny apod.), tak i fyzických osob, včetně advokátů (viz např. rozsáhlý výčet tzv. povinných osob podle § 1a odst. 7 zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů).Evropské právo v tomto směru vychází z Úmluvy Rady Evropy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu uzavřené dne 8. 11. 1990 ve Štrasburku, která byla v České republice publikovaná pod č. 33/1997 Sb. a na niž se odvolávají i dále uvedené právní akty Evropské unie. Z těchto dokumentů Evropské unie lze zmínit např. směrnici Rady Evropských společenství ze dne 10. 6. 1991 č. 91/308/EHS, o prevenci využívání finančního systému za účelem praní peněz. Jak vyplývá z jejího názvu, obsahuje především preventivní opatření, která musely členské státy Evropské unie přijmout a uvést v platnost do 1. 1. 1993 prostřednictvím svých zákonů, jiných předpisů a administrativních opatření. Účelem této směrnice nebylo nahradit výše citovanou úmluvu Rady Evropy, ale jen ji vhodně doplnit. Směrnice stanoví zejména povinnost úvěrových a finančních institucí, aby náležitě identifikovaly své zákazníky v souvislosti s určitými obchody nebo činnostmi, aby se zvláštní pozorností zkoumaly všechny obchody, u nichž se zdá být obzvlášť pravděpodobné, že souvisejí s praním peněz, a dále aby spolupracovaly s orgány odpovědnými za potírání legalizace výnosů z trestné činnosti a dostatečně je informovaly. Zbytek směrnice obsahuje převážně organizační a procedurální pravidla, včetně průlomu do bankovního tajemství.10 Z aktuálních dokumentů Evropské unie je zde dále též společná akce Rady Evropské unie ze dne 3. 12. 1998 č. 98/699/SVV, o praní peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zajištění a propadnutí nástrojů trestné činnosti a výnosů z ní, rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 26. 6. 2001 č. 2001/500/SVV, o praní peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zajištění a propadnutí nástrojů trestné činnosti a výnosů z ní, atd. Opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti jsou po našem vstupu do Evropské unie aktuální zejména s ohledem na důraz, který je zde kladen na ochranu finančních zájmů Evropské unie, jež hospodaří se značnými finančními hodnotami.Právě těch podnikatelů v České republice, kteří čerpají nebo budou využívat finančních prostředků z různých fondů a z dalších zdrojů Evropské unie, se může týkat – pokud jde o případnou trestní odpovědnost – též dopad Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, která byla uzavřena dne 26. 7. 1995 podle původního čl. K.3 SEU a vstoupila v platnost dne 17. 10. 2002. Citovaná úmluva vychází z ustanovení čl. 280 (původního čl. 209a) Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen „SES“), v němž jsou soustředěna opatření proti podvodům v rámci finančního hospodaření Evropského společenství. Evropské společenství a jeho členské státy čelí podvodům a jiným protiprávním jednáním postihujícím finanční zájmy Evropského společenství opatřeními podle tohoto článku, která odstrašují a jsou schopna zajistit v členských státech efektivní ochranu. Členské státy se zavazují učinit stejná opatření, aby čelily podvodům postihujícím finanční zájmy Evropského společenství, jaká činí, když čelí podvodům postihujícím jejich vlastní finanční zájmy. Samotná Úmluva o ochraně finančních zájmů Evropských společenství pak stanoví definici podvodu směřujícího proti finančním zájmům Evropských společenství, přičemž se jedná o úmyslné konání i opomenutí, které ovšem přesahuje naše dosavadní pojetí podvodu ve smyslu § 250 TrZ. Uvedené podvodné jednání se týká oblasti výdajů i příjmů rozpočtů Evropského společenství. Trestní odpovědnost mají nést i vedoucí obchodních společností nebo osoby oprávněné jednat jménem obchodních společností nebo mající právo vykonávat kontrolu osob jim podřízených nebo jednajících jménem společnosti. Trestné má být i jednání, které má charakter přípravy, pokusu a některých forem trestné součinnosti na podvodech spáchaných proti finančním zájmům Evropského společenství.11 K úmluvě byly přijaty dva dodatkové protokoly týkající se jednak korupce úředníků ke škodě finančních zájmů Evropského společenství a jednak praní výnosů z podvodů, z podplácení a z přijímání úplatků. Druhý z těchto protokolů požaduje též zavedení trestní odpovědnosti právnických osob za podvody spáchané proti zájmům Evropského společenství, za aktivní korupci a praní špinavých peněz, pokud tyto činy byly spáchány ve prospěch právnických osob jakoukoli osobou nebo orgánem právnické osoby, která má vedoucí postavení v právnické osobě založené na oprávnění jednat, činit rozhodnutí jejím jménem nebo provádět kontrolu u právnické osoby.Protože většina požadavků vyplývajících z citovaných či dalších předpisů Evropské unie týkajících se tzv. třetího pilíře byla přejata do českého vnitrostátního práva, včetně práva trestního, a to mnohdy již s předstihem před vstupem České republiky do Evropské unie, nebyl tento vstup od 1. 5. 2004 spojen se žádnými změnami podmínek trestní odpovědnosti či trestání. Pro příklad lze uvést už zmíněnou oblast tzv. praní špinavých peněz, kde byl novelizován zákon č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti (zejména zákonem č. 284/2004 Sb.), a trestní zákon mimo jiné v ustanoveních § 252 a 252a TrZ týkajících se podílnictví a legalizace výnosů z trestné činnosti (zákonem č. 134/2002 Sb.). Podobně např. na podkladě společné akce ze dne 22. 12. 1998 č. 98/742/JVV, o korupci v soukromém sektoru, přijaté Radou Evropské unie podle původního čl. K.3 SEU, byl novelou provedenou zákonem č. 537/2004 Sb. do ustanovení § 162a TrZ zařazen odstavec 3, který rozšiřuje dopad skutkových podstat přijímání úplatku (§ 160 TrZ) a podplácení (§ 161 TrZ) též na stejné korupční jednání v obchodních vztazích. Podle § 162a odst. 3 TrZ se totiž za obstarávání věcí obecného zájmu (ve smyslu § 160 a 161 TrZ) považuje též zachovávání povinnosti uložené právním předpisem nebo smluvně převzaté, jejímž účelem je zajistit, aby v obchodních vztazích nedocházelo k poškozování nebo bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají.12 Kromě toho na korupční jednání spočívající v podplácení dopadá i ustanovení o trestném činu nekalé soutěže podle § 149 TrZ s odkazem na ustanovení § 44 odst. 2 písm. e) a § 49 ObchZ, nebo v závažnějších případech může jít o trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 TrZ.Některé závazky České republiky však zatím nejsou důsledně splněny. Jde např. o požadavky plynoucí z rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 22. 7. 2003 č. 2003/577/SVV, o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků v Evropské unii, a to pokud jde o konfiskaci jakýchkoli výnosů z trestné činnosti. Citované rámcové rozhodnutí stejně jako některé výše uvedené mezinárodní smlouvy a další dokumenty, jimiž je Česká republika vázána, totiž zavazují členské státy Evropské unie, aby důsledně zajišťovaly a následně konfiskovaly věci a majetek, které byly užity nebo určeny ke spáchání trestného činu (tj. nástroje, prostředky), dále věci a majetek pocházející z trestné činnosti, jakož i věci a majetek, které byly nabyty za věci či majetek pocházející z trestné činnosti (tj. výnos z trestného činu). V případě, že z určitých důvodů (např. z důvodu zničení, ukrytí apod.) není možné zajistit a následně konfiskovat výnos z trestné činnosti, požaduje uvedené rámcové rozhodnutí zajištění a následnou konfiskaci jiného majetku a věcí v hodnotě odpovídající takovému výnosu. Proto již byl zpracován a koncem měsíce ledna 2005 předložen vládě návrh novely trestního řádu a trestního zákona, který mimo jiné modifikuje trest propadnutí věci (§ 55 TrZ) a ochranné opatření zabrání věci (§ 73 TrZ). Podle tohoto návrhu by bylo možné uložit trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, přičemž touto jinou majetkovou hodnotou se rozumí majetkové právo nebo jiná penězi ocenitelná hodnota, která není věcí, tedy především obchodní podíl, pohledávka apod. Zároveň tentýž návrh doplňuje ustanovení § 89 odst. 13 TrZ tak, že ustanovení o věcech se vztahuje i na cenné papíry a peněžní prostředky na účtu a ustanovení o nemovitostech i na byty a nebytové prostory, pokud z jednotlivých ustanovení nevyplývá něco jiného; věc nebo jiná majetková hodnota pak podle návrhu náleží pachateli nebo jiné osobě, jestliže ji v době rozhodnutí o ní vlastní, nebo s ní fakticky jako vlastník nakládá, aniž je oprávněný vlastník nebo držitel takové věci nebo jiné majetkové hodnoty znám. Podle navrhovaného ustanovení § 56a TrZ by rovněž platilo, že pokud pachatel věc nebo jinou majetkovou hodnotu, kterou soud mohl prohlásit za propadlou podle § 55 TrZ, před uložením trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty zničí, poškodí, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, anebo jestliže jinak propadnutí takové věci nebo jiné majetkové hodnoty zmaří, mohl by mu soud uložit propadnutí náhradní hodnoty až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci nebo jiné majetkové hodnoty; hodnotu věci nebo jiné majetkové hodnoty, kterou soud mohl prohlásit za propadlou, by byl soud oprávněn stanovit odhadem. Analogické změny jsou navrhovány i ohledně ochranného opatření spočívajícího v zabrání věci, kde se předpokládá rovněž možnost vyslovení zabrání jiné majetkové hodnoty než věci, dále doplnění podmínek pro uložení tohoto ochranného opatření, resp. pro jiná opatření místo zabrání věci, a taktéž se počítá se zabráním náhradní hodnoty.Stále u nás není uspokojivě řešena otázka trestní odpovědnosti právnických osob, jak ji v určitých směrech požadují některé mezinárodní smlouvy, včetně již zmíněných dokumentů Evropské unie (viz zejména Úmluvu o ochraně finančních zájmů Evropských společenství nebo z posledních dokumentů např. rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 24. 2. 2005 č. 2005/222/SVV). Jak známo, Poslanecká sněmovna zamítla v prvním čtení návrh zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a o řízení proti nim, který byl zpracován a předložen spolu s návrhem nového trestního zákoníku. Přestože na vhodnost zavedení trestní odpovědnosti právnických osob lze mít různé názory, faktem zůstává, že zmíněné mezinárodní i evropské úmluvy a další dokumenty vyžadují, aby právnické osoby byly vystaveny účinným, přiměřeným a odrazujícím sankcím, včetně sankcí peněžitých, byť dávají smluvním stranám (členským státům) zpravidla na výběr, zda se bude jednat o odpovědnost trestní nebo správní. Jestliže ovšem není v České republice náležitě vyřešena ani otázka správního trestání obecně a správního trestání právnických osob zvláště, bude stále obtížnější vyhovět všem požadavkům mezinárodních a evropských norem v uvedeném směru.Výše vzpomenutý návrh nového trestního zákoníku13 pak reaguje na Úmluvu o ochraně finančních zájmů Evropských společenství alespoň tím, že se v něm výslovně počítá se speciální skutkovou podstatou trestného činu poškozování finančních zájmů Evropských společenství, která je zařazena mezi trestné činy hospodářské (§ 238 návrhu) a do jejíhož obsahu se plně promítá formulace podvodných jednání v oblasti výdajů nebo příjmů rozpočtů Evropského společenství, jak to požaduje citovaná úmluva.III. Nepřímý vliv evropských norem na posuzování trestnosti určitých jednáníPodobně jako v předchozích úvahách o přímém vlivu evropského práva na české trestní právo považuji hned na tomto místě za nezbytné zdůraznit, že nepřímý vliv evropského práva, o kterém zde bude zmínka, rozhodně neznamená totéž, co se rozumí nepřímým účinkem komunitárního práva.14 Nepřímý vliv evropských norem na posuzování trestnosti určitých jednání se projeví v případě těch skutkových podstat trestných činů, které mají tzv. blanketní nebo odkazovací dispozici, tj. dovolávají se jiných, mimotrestních právních norem nebo používají určité právní pojmy a instituty upravené takovými normami. Uvedené skutkové podstaty tedy mohou odkazovat na mimotrestní právní normy, které Česká republika převzala na podkladě evropského práva v těch mimotrestních právních odvětvích a v těch oblastech podnikání, kde to bylo podmínkou členství v Evropské unii, tj. na implementované právní předpisy. Dokonce se blanketní nebo odkazovací skutkové podstaty trestných činů mohou odvolávat i na přímo aplikovatelné normy evropského práva, jestliže ty mají přednost před vnitrostátní právní úpravou nebo pokud zde taková vnitrostátní úprava chybí.Tím se při posuzování podmínek trestnosti určitých jednání může uplatnit i komunitární právo upravující oblast tzv. prvního pilíře Evropské unie, přestože jinak – jak jsem zdůraznil již výše pod bodem II. tohoto pojednání – problematika trestního práva patří do tzv. třetího pilíře. Evropské komunitární právo totiž přímo upravuje nebo ovlivňuje některé typické právní vztahy, kterým v konečném důsledku poskytuje ochranu i trestní právo. Jde zejména o otázky podnikání obecně, o oblast daní a cel, o ochranu hospodářské soutěže a svobodného přístupu na trh, o ochranu spotřebitele, o ochranu duševního vlastnictví a průmyslových práv a další, kde se vyskytují především určité typy hospodářské kriminality.Tak např. v ustanoveních § 150–152 TrZ sankcionuje trestní právo jako trestný čin některé případy porušování práv k tzv. nehmotným statkům v podobě ochranné známky, obchodního jména, chráněného označení původu, průmyslových práv, autorského práva, práv souvisejících s autorským právem a práv k databázi, přičemž z příslušných zákonných norem zakládajících tato práva je zřejmé, že byly přijaty nebo novelizovány tak, aby byly v souladu s právem Evropské unie. Proto předmětem ochrany, a to i trestněprávní, jsou v uvedených směrech v České republice stejné právní statky jako v jiných členských státech Evropské unie a případně upravené i samotným právem Evropské unie [viz např. ochranu poskytovanou ochranné známce Evropského společenství podle § 2 písm. c) a § 49–51 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění zákona č. 501/2004 Sb., a odkaz na evropské předpisy tam uvedené].Podobně se evropské právo projevuje třeba u některých trestných činů proti životnímu prostředí. Tak např. trestného činu nakládání s nebezpečnými odpady podle § 181e odst. 2 TrZ se může dopustit podnikatel (nebo i jiný pachatel), který, byť i z nedbalosti, poruší právní předpisy upravující nakládání s odpady tím, že přepraví nebezpečný odpad přes hranice státu bez oznámení nebo souhlasu příslušného správního úřadu, anebo v takovém oznámení nebo žádosti o souhlas nebo v připojených podkladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nebo podstatné údajezamlčí. Jestliže by se jednalo o přepravu nebezpečného odpadu z České republiky do jiného členského státu Evropské unie, jako zmíněné právní předpisy upravující nakládání s odpady by se uplatnila nejen naše vnitrostátní ustanovení § 53–60 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, ale zejména též nařízení Rady Evropských společenství ze dne 9. 2. 1993 č. 259/93, o dohledu a kontrole nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a o jejich kontrole, ve znění pozdějších předpisů, které bude v uvedeném směru dokonce primární pro posouzení trestnosti uvedeného činu, protože citovaná ustanovení našeho zákona o odpadech obsahují jen ustanovení nezbytná k provedení tohoto předpisu evropského práva (§ 53 odst. 1 cit. zákona).Evropské právo se může uplatnit i tam, kde určitá skutková podstata vyžaduje ke spáchání trestného činu protiprávnost jednání pachatele, přičemž posouzení otázky, zda si konkrétní osoba počínala v souladu s právem či v rozporu s ním, může být závislé právě na použití závazných a přímo aplikovatelných evropských norem. Příkladem zde budiž trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 TrZ, kterým je sankcionována činnost jinak – v případě jejího oprávněného provozování – nejen neškodná, ale přímo žádoucí, tj. poskytování služeb, výrobního nebo jiného výdělečného podnikání. Půjde-li ovšem o podnikatele, který je zahraniční fyzickou nebo právnickou osobou a který svůj status a oprávnění k podnikání na území České republiky bude odvozovat od norem evropského práva, bude možné otázku oprávněnosti jeho podnikání řešit právě jen se zřetelem k příslušným evropským předpisům (např. co do platnosti vzniku určitého podnikatele, právní formy, v níž podniká, sídla a místa podnikání, druhu a rozsahu podnikatelské činnosti apod.).Ke sjednocení trestního postihu pak může nepřímo docházet dalším sbližováním uvedených mimotrestních právních předpisů, jichž se trestní právo v blanketních a odkazovacích skutkových podstatách dovolává, a to např. na podkladě ustanovení čl. 94–97 SES v oblasti společného a vnitřního trhu.Vstup České republiky do Evropské unie tedy znamená i změnu v posuzování trestnosti těch činů, jejichž spáchání je podmíněno porušením mimotrestních právních norem, kterých se dovolávají blanketní a odkazovací skutkové podstaty, pokud jsou takové normy obsaženy v přímo aplikovatelných předpisech evropského práva, nebo pokud bylo naše vnitrostátní právo již před vstupem do Evropské unie přizpůsobeno evropskému právu. V některých případech pak může jít o změnu poměrně snadno identifikovatelnou, např. od 1. 5. 2004 se Česká republika začlenila i do celní unie Evropského společenství (srov. čl. 23 a násl. SES), takže již nelze spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 TrZ zatajením zboží dováženého do České republiky z jiného členského státu Evropské unie před celní kontrolou, protože clo se v takovém případě nevyměřuje a neplatí. Poněkud složitější by ovšem bylo nyní posouzení trestnosti v jiném případě, kde byl odsouzen za trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 TrZ český podnikatel, který svými dodávkami českého piva proslulých značek pronikl na trh s tímto zbožím ve Spolkové republice Německo, a to na úkor tzv. výhradních distributorů piva těchže značek, přičemž měl zneužít jimi vytvořených odbytových možností a dopustit se tak nekalé soutěže v podobě parazitování na dobré pověsti výrobců piva [§ 44 odst. 2 písm. d), § 48 ObchZ].15 Zde by totiž bylo nutné mimo jiné zvažovat, zda výrobci a jejich výhradní distributoři nezneužili svého dominantního postavení – pokud jde o prodej piva určitých značek – na volném trhu v rámci Evropské unie, konkrétně na trhu ve Spolkové republice Německo (srov. čl. 82 SES).IV. Vliv na trestní procesní normy a řízeníV rámci tzv. třetího pilíře Evropské unie (oblast justice a vnitřních věcí) byl zejména na podkladě Amsterodamské smlouvy přijat cíl spočívající ve vytvoření evropského prostoru svobody, bezpečnosti a práva.16 Pokud jde o trestní právo, je to právě oblast procesních předpisů a organizačních opatření, kde se začala rozvíjet užší součinnost členských států, a zde se projevila snaha o odstraňování bariér při trestním postihu určitých typů kriminality, které přesahují hranice jednotlivých států. Proto se v rámci této integrace začaly uplatňovat především takové trestněprocesní instituty, jakými jsou extradice a jiné formy soudní i policejní spolupráce v trestních věcech, výměna informací, přeshraniční sledování podezřelých osob, zřízení Eurojustu a Europolu atd.17 Podobně jako je tomu v případě trestního práva hmotného (viz výše pod bodem III.), i do českých trestních norem procesních se již dříve, než Česká republika vstoupila do Evropské unie, začaly promítat některé požadavky vyplývající ze závazných mezinárodních a evropských úmluv a jiných právních aktů. Příkladem budiž ustanovení § 79a TrŘ o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky, k jehož zařazení do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 152/1995 Sb. došlo mimo jiné v souvislosti s dalšími opatřeními proti organizovanému zločinu a tzv. praní špinavých peněz. Novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. pak byla tato možnost rozšířena i na zajištění peněžních prostředků na účtu jiné finanční instituce než banky (§ 79b TrŘ) a na zajištění zaknihovaných cenných papírů (§ 79c TrŘ).Snad nejvýraznější „evropeizaci“ českého trestního řádu však představuje až jeho novela provedená zákonem č. 539/2004 Sb. s účinností od 1. 11. 2004 (částečně od 1. 1. 2005), byť se tato zákonná změna ve sdělovacích prostředcích a u laické veřejnosti spojovala především s vášnivými diskusemi o zavedení evropského zatýkacího rozkazu, který je jejich významnou součástí. Změny jsou ovšem podstatně širší a patrně nikoli poslední.Posledně citovaná novela přinesla prakticky zcela novou právní úpravu právního styku s cizinou obsaženou v hlavě dvacáté páté trestního řádu. Nyní jsou zde tedy zařazeny obecné zásady právního styku s cizinou (§ 375–382 TrŘ), institut vyžádání obviněného z ciziny (§ 383–390 TrŘ), vydání osoby do ciziny (§ 391–402 TrŘ), zvláštní ustanovení pro předávání osob mezi členskými státy Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu (§ 403– 422 TrŘ), dále průvoz osoby územím České republiky pro účely řízení v cizině (§ 423–424 TrŘ), dožádání do ciziny a z ciziny včetně zvláštních druhů dožádání (§ 425–446 TrŘ), převzetí a předávání trestních věcí (§ 447–448 TrŘ) a uznávání a výkon cizozemských rozhodnutí (§ 449–460 TrŘ).Ve srovnání s dřívější úpravou jsou nyní stanovena mnohem podrobnější pravidla pro právní styk s cizinou, do nové úpravy byly začleněny požadavky vyplývající z některých mezinárodních smluv (resp. z jejich dodatků) i z práva Evropské unie, a to zejména z rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 13. 6. 2002 č. 2002/584/SVV, o evropském zatýkacím rozkazu a postupech při předávání mezi jednotlivými členskými státy. Právní styk s cizinou nyní obsahuje i řadu dalších nových institutů, včetně např. přeshraničního pronásledování a sledování (§ 435 a 436 TrŘ), společného vyšetřovacího týmu (§ 442 a 443 TrŘ), výslechu prostřednictvím telefonu a videotelefonu (§ 444 a 445 TrŘ), možnosti převzetí výkonu podmíněného trestu odnětí svobody (§ 458–460 TrŘ) atd.Metodicky je činnost soudů podle uvedené nové trestněprocesní úpravy usměrněna instrukcí Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 23. 2. 2005, č. j. 81/2002-MO-J/142, o postupu soudů ve styku s cizinou ve věcech trestních. Ve vztahu k právnímu styku s členskými státy Evropské unie pak byla vydána speciální instrukce téhož ministerstva ze dne ze dne 30. 12. 2004, č. j. 66/2004-MO-J/89, o postupu soudů ve styku se členskými státy Evropské unie ve věcech trestních. Podle § 405 odst. 5 TrŘ je Ministerstvo spravedlnosti zmocněno vydat vyhláškou vzor evropského zatýkacího rozkazu.18 Evropské právo zde tedy projevilo svůj přímý vliv na české trestní právo procesní zejména v podobě zvláštních ustanovení pro předávání osob mezi členskými státy Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu, která jsou obsažena v § 403–422 TrŘ (oddíl třetí hlavy XXV.). Citovaná ustanovení pak mají přednost před obecnou úpravou (§ 403 odst. 2 TrŘ). Z nich je nejvýznamnějším institutem nepochybně již zmíněný evropský zatýkací rozkaz, jehož základním smyslem je zjednodušení a zrychlení spolupráce členských států při předávání pachatelů trestných činů k trestnímu stíhání vedenému v jiném členském státě Evropské unie.Evropským zatýkacím rozkazem se rozumí zatýkací rozkaz vydaný v souladu s předpisy Evropské unie (§ 404 odst. 1 TrŘ). Podle § 404 odst. 2 TrŘ ho může vydat justiční orgán členského státu Evropské unie (dále jen „vyžadující stát“) proti osobě, která se zdržuje v jiném členském státě Evropské unie (dále jen „předávající stát“), je-li třeba vyžádat její předání za účelem trestního stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s omezením svobody,a) je-li stíhána pro trestný čin, za který podle právních předpisů vyžadujícího státu může být odsouzena k trestu odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 12 měsíců, nebo jí může být uloženo ochranné opatření spojené s omezením svobody v délce nejméně 12 měsíců, nebob) byla-li odsouzena k trestu odnětí svobody v délce nejméně 4 měsíců, anebo jí bylo uloženo ochranné opatření spojené s omezením svobody v délce nejméně 4 měsíců.Předávání osob mezi členskými státy Evropské unie na podkladě evropského zatýkacího rozkazu je založeno na níže uvedených zvláštnostech odlišujících tento postup od běžné extradice: platí zásada vzájemného uznávání soudních rozhodnutí, v případě 32 vyjmenovaných typů trestných činů (§ 412 odst. 2 TrŘ) se nevyžaduje oboustranná trestnost takového činu, členský stát je povinen předat k trestnímu stíhání do jiného členského státu i vlastního státního občana (§ 21 odst. 2 TrZ, § 411 odst. 7 TrŘ – zde jsou pochybnosti o slučitelnosti tohoto pravidla s ustanovením čl. 14 odst. 4 věta druhá LPS), při předávání nelze uplatňovat výhradu spočívající v tom, že trestný čin byl spáchán s politickým cílem, je zde omezení zásady speciality (§ 406 odst. 1 TrŘ), přičemž předávaná osoba se může zcela vzdát uplatnění této zásady a umožnit stíhání a omezení či zbavení své osobní svobody i pro jiný trestný čin, než pro který byla předána [§ 406 odst. 1 písm. e), odst. 2 TrŘ], evropský zatýkací rozkaz vydává jen soudní orgán (soud, soudce – srov. § 405 odst. 1 TrŘ), justiční orgán předávajícího státu, který obdrží evropský zatýkací rozkaz, ho již zpravidla nepřezkoumává, dožádaný justiční orgán předávajícího státu je zásadně povinen zatýkací rozkaz vykonat, tj. zatknout vyžádanou osobu a předat ji, nejde-li o stanovené výjimky (srov. § 409 odst. 3, § 411 odst. 6 TrŘ), příslušné justiční orgány spolu komunikují zásadně přímo (viz § 404 odst. 5 TrŘ), jsou striktně limitovány lhůty pro omezení osobní svobody zatčené osoby, pro rozhodnutí o jejím předání i pro výkon tohoto rozhodnutí (§ 410, § 411 odst. 11 až 13 TrŘ).19 Kromě výše uvedeného rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu se do citované novelizace ustanovení trestního řádu o právním styku s cizinou promítly i další akty evropského práva, konkrétně tzv. druhá (prováděcí) Schengenská úmluva ze dne 19. 6. 1990 k provedení Dohody ze dne 14. 6. 1985, o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích, dále Úmluva ze dne 29. 5. 2000, o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie, Protokol ze dne 16. 10. 2001 k Úmluvě o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie, rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 13. 6. 2002 č. 2002/465/SVV, o společném vyšetřovacím týmu, atd.Vliv evropského práva se v novele provedené zákonem č. 539/2004 Sb. projevil též v tom, že do ustanovení § 9a, § 224 odst. 1 a § 255 odst. 1 TrŘ byl zakomponován postup soudu České republiky v trestním řízení v případě podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce k Soudnímu dvoru Evropských společenství. Jestliže český soud v řízení podle trestního řádu podává žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru, vydá rozhodnutí o přerušení řízení. Při podávání žádosti Soudnímu dvoru o rozhodnutí o předběžné otázce se český soud řídí příslušnými předpisy upravujícími řízení před Soudním dvorem (viz zejména čl. 35 SEU, čl. 68 a 234 SES). Rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce je závazné pro všechny orgány činné v trestním řízení.20 Přestože se rozhodování Soudního dvora Evropských společenství o předběžných otázkách, které by měly dopad i na trestní právo, zatím nejeví nikterak aktuální, může nabýt na významu zejména tam, kde má evropské právo nepřímý vliv na české trestní právo hmotné v tom smyslu, jak byl vyložen výše pod bodem III. tohoto pojednání. Sporná předběžná otázka, která bude vyžadovat rozhodnutí Soudního dvora, totiž může vyvstat ohledně takové mimotrestní právní normy evropského (komunitárního) práva, jejíhož použití se dovolává blanketní nebo odkazovací skutková podstata určitého trestného činu. Mohlo by jít např. o otázku, zda určitá zahraniční fyzická osoba podniká na území České republiky legálně či neoprávněně ve smyslu § 118 TrZ, pokud své oprávnění tato fyzická osoba opírá o určité právní normy evropského práva, které jsou i v České republice přímo aplikovatelné, bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.21 Konečně citovaná novela doplnila do trestního řádu nové ustanovení § 11 odst. 4 TrŘ, podle něhož zakládají překážku věci rozhodnuté (rei iudicatae) ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f), g) a h) TrŘ též obdobná rozhodnutí soudů a jiných justičních orgánů členských států Evropské unie. Tím je tedy rozšířena zásada ne bis in idem i do evropského prostoru trestního práva (srov. ustanovení čl. 54 a 58 Schengenské prováděcí úmluvy ze dne 19. 6. 1990).Návrh další novely trestního řádu, který byl předložen vládě koncem měsíce ledna 2005 a o němž byla zmínka už výše pod bodem III. tohoto pojednání, pak reaguje zejména na rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 22. 7. 2003 č. 2003/577/SVV, o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků v Evropské unii. Podle uvedeného návrhu by měla být do trestního řádu nově zařazena úprava zajištění nemovitosti a jiné majetkové hodnoty, která byla určena ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byla užita, nebo je výnosem z trestné činnosti (§ 79d–79e TrŘ), a dále institut zajištění náhradní hodnoty pro případy, nelze-li dosáhnout vydání nebo odnětí věci, nebo zajistit peněžní prostředky na účtu, zaknihované cenné papíry, nemovitost nebo jinou majetkovou hodnotu, které jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti (§ 79f TrŘ). Kromě toho do hlavy XXV. trestního řádu má být doplněn nový oddíl osmý obsahující zvláštní ustanovení o uznávání a výkonu rozhodnutí o zajištění majetku nebo důkazního prostředku mezi členskými státy Evropské unie v intencích citovaného rámcového rozhodnutí (návrh § 460a–460n TrŘ).V. Změny navrhované ve Smlouvě o Ústavě pro Evropu a další projektyJak je jistě obecně známo, příslušná pracovní komise Evropské unie vypracovala a předložila návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Přestože tento návrh se zatím setkal u odborné i laické veřejnosti s velmi rozdílnými reakcemi a nelze odhadnout, zda a v jaké podobě bude schválen členskými státy Evropské unie jako základní primární pramen jejího práva, stojí za povšimnutí, v jakých směrech by jeho přijetí ovlivnilo i oblast vnitrostátního trestního práva hmotného a procesního.22 Podle čl. III-271 návrhu Smlouvy o Ústavě pro Evropu (dále jen „návrh“) se předpokládá, že evropský rámcový zákon by mohl stanovit minimální pravidla týkající se vymezení trestných činů a sankcí v oblastech mimořádně závažné trestné činnosti, která nabývá mezinárodního rozměru z důvodu povahy nebo dopadu těchto trestných činů nebo kvůli zvláštní potřebě potírat ji na společném základě. Jsou to tyto oblasti trestné činnosti: terorismus, obchod s lidmi a sexuální vykořisťování žen a dětí, nedovolený obchod s drogami, nedovolený obchod se zbraněmi, praní peněz, korupce, padělání platebních prostředků, trestná činnost v oblasti výpočetní techniky a organizovaná trestná činnost. Na základě vývoje trestné činnosti má mít Rada ministrů právo přijmout (jednomyslným rozhodnutím po obdržení souhlasu Evropského parlamentu) evropské rozhodnutí určující další oblasti trestné činnosti, které splňují kritéria uvedená v tomto ustanovení.Ukáže-li se, že sbližování trestněprávních předpisů členského státu je nezbytné pro zajištění účinného provádění politiky Evropské unie v oblasti, která byla předmětem harmonizačního opatření, navrhuje se, aby evropský rámcový zákon stanovil minimální pravidla pro vymezení trestných činů a sankcí v dané oblasti. Přijímal by se stejným postupem, který byl použit pro přijetí dotyčných harmonizačních opatření.Podle čl. III-272 návrhu by pak evropský zákon nebo rámcový zákon mohl stanovit pobídková a podpůrná opatření pro činnost členských států v oblasti předcházení trestné činnosti, s vyloučením harmonizace právních předpisů členských států.Ustanovení čl. III-273 návrhu vymezuje poslání Eurojustu jako orgánu, jenž má podporovat a posilovat koordinaci a spolupráci mezi vnitrostátními orgány pověřenými vyšetřováním a stíháním ve vztahu k závažné trestné činnosti, která se dotýká dvou nebo několika členských států, nebo která vyžaduje stíhání na společném základě, a to na základě operací vedených a informací poskytovaných orgány členských států a Europolem. V této souvislosti by měl evropský zákon vymezit strukturu, fungování, oblast činnosti a úkoly Eurojustu. Podle čl. III-274 návrhu by pro boj proti trestným činům poškozujícím nebo ohrožujícím finanční zájmy Evropské unie mohl evropský zákon Rady ministrů (jejím jednomyslným rozhodnutím po obdržení souhlasu Evropského parlamentu) vytvořit z Eurojustu Úřad evropského veřejného žalobce (evropského prokurátora). Ten by byl případně ve spojení s Europolem příslušný k vyšetřování, stíhání a předvádění před soud pachatelů a spolupachatelů trestných činů poškozujících nebo ohrožujících finanční zájmy Evropské unie, jak jsou vymezeny evropským zákonem podle čl. III-274 odst. 1 návrhu. Před příslušnými soudy členských států by vykonával v souvislosti s těmito trestnými činy úlohu veřejného žalobce.V rámci policejní spolupráce pak ustanovení čl. III-276 návrhu vymezuje poslání Europolu, jímž je podporovat a posilovat činnost policejních orgánů a jiných donucovacích orgánů členských států, jakož i jejich vzájemnou spolupráci při předcházení a boji proti závažné trestné činnosti dotýkající se dvou nebo více členských států, terorismu a těm formám trestné činnosti, které se dotýkají společného zájmu, jenž je předmětem některé politiky Evropské unie. Evropský zákon má vymezit strukturu, fungování, oblast činnosti a úkoly Europolu.Návrh obsahuje i ustanovení o soudní spolupráci v trestních věcech, která má být v Evropské unii založena na zásadě vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí a zahrnovat sbližování právních a správních předpisů členských států v oblastech uvedených v čl. III-270 a III-271 návrhu. V rozsahu nezbytném pro usnadnění vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí a policejní a soudní spolupráce v trestních věcech s mezinárodním rozměrem by mohl evropský rámcový zákon stanovit minimální pravidla. Tato pravidla mají přihlížet k rozdílům mezi právními tradicemi a systémy členských států a týkala by se vzájemné přípustnosti důkazů mezi členskými státy, práv osob v trestním řízení, práv obětí trestných činů a dalších zvláštních hledisek trestního řízení, která Rada ministrů předem určila (jednomyslným rozhodnutím po obdržení souhlasu Evropského parlamentu) v evropském rozhodnutí.Pokud se v citovaných ustanoveních používají pojmy „evropský zákon“ a „evropský rámcový zákon“, jde o nově navrhované právní akty Evropské unie. Podle čl. I-33 návrhu evropským zákonem je legislativní akt s obecnou působností. Je závazný v celém rozsahu a přímo použitelný ve všech členských státech. Evropským rámcovým zákonem je legislativní akt, který je závazný pro každý členský stát, kterému je určen, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků pro dosažení výsledku se ponechává vnitrostátním orgánům. Evropské zákony a rámcové zákony mají přijímat zpravidla společně Evropský parlament a Rada ministrů na návrh Komise Evropské unie řádným legislativním postupem podle čl. III-396 návrhu. Podrobnosti pak upravuje ustanovení čl. I-34 návrhu.Celkově lze tedy říci, že návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu v oblasti trestního práva – podobě jako v jiných směrech – přináší souhrnnou úpravu již stávajících evropských právních norem, které obohacuje o některé nové instituty. Podstatné je zde rozšíření výčtu oblastí, v nichž se počítá se sjednocením trestního postihu, a dále nové právní nástroje v podobě evropského zákona nebo evropského rámcového zákona, což by bylo významným normativním posunem ve srovnání se stávající právní úpravou problematiky tzv. třetího pilíře Evropské unie. V tomto směru tedy návrh přináší určité posílení vlivu Evropské unie na vnitrostátní trestní právo členských států a na jeho unifikaci. Pro případnou trestní odpovědnost podnikatelů by to mohlo znamenat jednak vyšší právní jistotu ohledně mezí trestního bezpráví v jednotlivých členských státech, resp. při podnikání ve více státech zároveň, na druhé straně však i tendenci zpřísňování trestního postihu tam, kde to bude Evropská unie považovat za nezbytné, zejména pokud půjde o trestnou činnost mimořádně závažnou a nabývající mezinárodního rozměru.Kromě změn vyplývajících z návrhu Smlouvy o Ústavě pro Evropu se na evropské úrovni pracuje na dalších dvou projektech speciálně zaměřených ke sjednocení trestního práva. Prvním z nich je projekt Corpus Juris jako návrh souhrnu trestněprávních ustanovení za účelem trestní ochrany finančních zájmů Evropské unie; jde o návrh parciální nadnárodní úpravy, která obsahuje 8 skutkových podstat trestných činů, obecnou část týkající se podmínek trestní odpovědnosti a procesní část.23 Dále se pracuje na projektu Evropského modelového trestního zákona, jehož návrh by měl obsahovat podrobnou úpravu obecné i zvláštní části a sjednotit tak komplexní nadnárodní trestněprávní ochranu společných základních hodnot v evropském prostoru.24 Tyto záměry ovšem zatím narážejí na řadu obtíží spojených zejména s rozdílnými právními tradicemi, s odlišnostmi kontinentálního a anglosaského práva, s různým pojetím některých trestněprávních institutů atd.VI. ZávěrVliv evropského práva na české trestní právo je velmi různorodý, jak jsem se pokusil naznačit v tomto nikoli vyčerpávajícím pojednání. Navíc ani po vstupu České republiky do Evropské unie rozhodně nelze považovat tento proces ovlivňování trestního práva za uzavřený. Stále užší evropská integrace na straně jedné a pokračující internacionalizace určitých typů trestné činnosti, souvisejících i s podnikáním, na straně druhé totiž vyvolávají potřebu sjednocování též v oblasti trestního práva hmotného a procesního. V tomto směru ostatně nejde jen o iniciativu evropských institucí, ale konkrétní opatření ke sbližování trestněprávních úprav jsou již běžnou součástí některých novějších mezinárodních smluv uzavíraných zejména na půdě OSN, např. pokud jde o ochranu před terorizmem, organizovaným zločinem, korupcí, legalizací výnosů z trestné činnosti, obchodováním s drogami, obchodováním s lidmi atd. Věřme, že si zde trestní právo najde své správné místo vedle jiných mimotrestních opatření a že ho nebude zneužíváno proti smyslu evropské integrace.

Pokračovat na článek


Političtí vězni z Kodaně

Summit EU probehl jiz pred nekolika tydny. Jelikoz nehorela auta a nerincely rozbijejici se vylohy, o protestech jsme se z korporativnich medii nedozvedeli nic. Stejne tak jsme se nic nedozvedeli o tom, ze i pres to, ze veskere akce byly nenasilne, ctyri lide cekaji ve vazbe na sve procesy.O tom, jak protesty proti EU probihaly jsme na nasich strankach informovali. Mesto bylo, podobne jako Praha behem summitu NATO, plne policistu, lide byli na kazdem kroku kontrolovani, obtezovani a zatykani pod sebemensimi zaminkami. Celkem bylo behem protestu zadrzeno 94 osob, nekteri lide se vubec nedostali pres hranice "svobodne Evropy". Policie pri demonstracich, obzvlaste pri mezinarodni anarchisticke demonstraci proti policejnimu statu Evropa (jak vypovidajici), provokovala jak mohla. Stejne jako v Praze, nebo kdekoliv jinde, nasadila velke mnozstvi provokateru, jeden z nich se projevoval tak silne, ze ho vlastni kolegove zadrzeli. Dokonce i danska media projevila trochu rozhorceni nad tim, ze tajni policiste na demonstracich byli ozbrojeni dlazebnimi kostkami a protizakone se maskovali. Ctyri obvineni jsou dva Svedi, Francouz a Britka, kteri padli za obet policejni akci behem anarchisticke demonstrace, kdy se tajni spolecne s uniformovanymi snazili utoky na zadni cast demonstrace vyprovokovat nasilny stret. Ze byli neuspesni je zasluhou demonstrantu, kteri prohledli policejni taktiku a nenechali se vmanipulovat tam, kde je chtela mit policie. Chvaleni policistu za zvladnuti celeho summitu, opet stejne jako v Praze, je pak vysmechem disciplinovanym a za svym si jdoucim anarchistum, a jen podporuje jejich argumenty o stale se utuzujicim a legalizovanym represim v EU.Ctyri zadrzovani jsou obvineni z danskeho ekvivalentu naseho utoku na verejneho cinitele (uderili ho zady do obusku, nebo oblicejem do kolena?), hrozi jim az nekolik let ve vezeni. Anarchisticky cerny kriz v Kodani se jim snazi pomoci jak financne, tak zprostredkovanim kontaktu s lidmi venku

Pokračovat na článek


Evropská unie - měsíc po rozšíření

 Dovolte, abych Vás přivítal na konferenci , kterou pořádá při příležitosti vstupu České republiky do Evropské unie a dalších států střední a východní Evropa Krajská hospodářská komora jižní Moravy. Nazvaly jsme tuto konferenci „EU – měsíc po rozšíření“ nebo-li anglicky „one month after“ a chceme ji věnovat určitému bilancování v rovině filozofické i finančně-ekonomické. Evropa je samozřejmě také o filozofii, ideálech, společném směřování určitého okruhu národů, je to také o tom, kam směřuje lidstvo jako celek a samozřejmě o ekonomické soutěži mezi civilizačními okruhy, jako jsou země dálného východu, asijští tygři, Severní Amerika, Evropa a další. Je to také samozřejmě o naší republice, která prošla v minulém století bouřlivým vývojem – byli jsme industriální základna Rakousko-Uherského mocnářství, byli jsme jedna z vyspělých zemí západních demokracií za první republiky. Byli jsme devastování využitím pro nacistický průmysl. Po druhé světové válce jsme získali úplně jinou orientaci v rámci sovětské hegemonie, kdy došlo k významné restrukturalizaci průmyslu, byly nám otevřeny trhy bývalého RVHP, které nebyly náročné na kvalitu, ale na kvantitu – což mělo svá pozitiva i negativa, kdy absence důrazu na kvalitu vedla k určité devastaci pracovní a profesionální kultury českých dělníků a techniků a k obecnému pojmu „šlendrián“. Došlo tady k revolučním událostem v roce 1989, které měly za následek hluboký propad hrubého domácího produktu asi až o 30%, ze kterého se naše země vzpamatovávala celá 90.léta. Nicméně v tomto období se podařilo několik významných procesů – došlo k deetatizaci ekonomiky a většiny průmyslových a dalších podniků, došlo ke změně orientace ze zemí RVHP na země západní Evropy, došlo ke zvýšení kvality produkce, došlo k silnému zvýšení produktivity práce, došlo k masivním investicím do oblasti ekologie a dopravy. Evropa nám začala pomáhat svými fondy, které vytvořila pro asociované země – jako byl Fond PHARE, ISPA, SAPARD. Samozřejmě došlo k tomu, co se stalo 1.5.2004 definitivně - a v určitých krocích v přípravné fázi - to je ke vstupu do EU. Není to zatím plnohodnotný vstup – kromě volného pohybu kapitálu a zboží tady zatím nedošlo k plnému volnému pohybu pracovní síly, ke vstupu do evropské měnové unie, k akceptování eura a k dalším integračním procesům. Domnívám se, že se toho stalo velmi mnoho – jsme zpět v něčem co by se v antice dalo nazvat „Říší římskou“ nebo ve středověku „Svatou říší římskou národa německého“ ; t e dy v   regionu chráněném před cizími vlivy zvenčí , ale myslím si, že Evropa je ještě o něčem víc než bylo toto impérium – je o demokracii, humanismu, a já nebudu samozřejmě brát řečníkům témata. svobodě a kultuře. Chtěl bych jen říci poslední blok – mluvili jsme o Evropě, o České republice, zůstává tady poslední instituce a to je Jihomoravský kraj. Jihomoravský kraj nebyl sice ocelovým srdcem republiky jako Ostrava, ale byl to ještě za totalitního režimu v řadě ukazatelů kraj, který byl na druhém místě v průměrném domácím produktu na osobu, v počtu obyvatel, v průmyslové produkci a řadě dalších oborů. Samozřejmě rozpad federace a rozpad východních trhů měly na řadu oborů negativní vliv a špatný způsob privatizace měl negativní dopad na některá velká známá jména jako je Zbrojovka Brno, Královopolská strojírna Brno a další, které tímto ztratily svoji významnou pozici, kterou měly před několika málo lety. Myslím si, že řada významných firem, které držely zaměstnanost tohoto kraje na vysoké úrovni již neexistuje nebo byly pohlceny či převedeny jinam. Je třeba říci, že náš kraj již není na druhé pozici po hlavním městě Praze, ale na třetím místě po plzeňském kraji a městě Praze. Když přicházeli v 90.letech investoři především ze západní Evropy – z Německa nebo investoři japonští, korejští, tajvantští případně američtí – objevili se v Plzni, Praze, Jihlavě a v posledních letech v Trnavě, Žilině a západoslovenském kraji v Bratislavě. Je třeba říci, že moravsk é kraje, ať už je to Brno, Olomouc nebo Ostrava, nepociťují nějaký významný příval investorů a řada ekonomických parametrů tomu také odpovídá, tzn. míra nezaměstnanosti se pohybuje mezi 10-12%. Na jižní Moravě, jsou okresy jako je Hodonín a Znojmo, kde osciluje mezi 15-20%. My bychom se tady chtěli zmínit o tom, že tento kraj má na mnohem lepší výsledky – a jak říká pan hejtman, má vysoký absorbční potenciál. Hospodářská komora jižní Moravy a brněnská komora se živě zajímají o snaží pomoci rozvoji průmyslu a podnikání v tomto regionu. Na začátku jsem hovořil o bilanci a domnívám se, že tato konference je zaměřena na bilancování filozofických i ekonomických parametrů vstupu do Evropské unie, je zaměřena na zhodnocení pozice ČR v Evropě na zhodnocení pozice jižní Moravy v ČR a v Evropě. Obchodní a hospodářská komora Brno připravila grandiózní mezinárodní projekt KONTAKT-KONTRAKT 2004 jako setkání evropských regionů, celoroční projekt prezentace a přípravy firem na mezinárodní spolupráci. Proto jsou zde dnes přítomni také naši zahraniční partneři z 9 zemí Evropy, které tímto srdečně mezi námi vítám. Dnešní konference je věnována jak projektu Kontakt – Kontrakt , tak i spolupráci mezi  regiony a především tomu, co nám vazba na Evropu přinesla v minulých deseti letech, na prognózu toho, co můžeme od vstupu do Evropy očekávat v budoucích letech.  

Pokračovat na článek


EU | Mezinárodní bezpečnost | Zahraniční komise ČSSD

EU je zásadním hráčem i na poli bezpečnostiAč často přehlížený, evropská integrace měla a má zcela zásadní bezpečnostní prvek již od svého počátku. Tak, jak narůstala síť vzájemných vztahů propojujících jednotlivé členské státy, se možnost konfliktu mezi nimi stávala čím dál menší.Evropské státy mezi sebou vedli celou řasu válek již od svého vzniku. Vzájemné soupeření vyvrcholilo ve dvacátém století dvěma světovými válkami s miliony obětí. Tato zkušenost a na ní navazující evropská integrace Evropu změnila. Díky vzájemné provázanosti umožněné právě Evropskou unií se dnes již členské státy vzájemně nevidí jako nepřátelé v anarchickém světě mezinárodních vztahů, kde je možné spoléhat pouze sám na sebe a každý další stát je potenciální útočník.Evropa se sjednocuje. Vzniká evropská identita, pocit vzájemné sounáležitosti občanů EU. Evropská unie samozřejmě není dokonalá. Nicméně pokud má Evropa konkurovat rostoucím mocnostem jako je Čína a Indie, nemůže fungovat jen jako sbor samostatných států. To jsou skutečnosti, které si ČSSD dobře uvědomuje. Proto usiluje o odstranění nedostatků integrace. Naším cílem je Evropa demokratická, občanům srozumitelná, bezpečná, sociálně spravedlivá, konkurenceschopná a ekologicky odpovědná.V souvislosti s krizemi na Balkáně v devadesátých letech si evropská státy uvědomily rovněž potřebu jednotného přístupu ke zvládání krizí mimo hranice Unie. V Maastrichtské smlouvě tak Evropa ustavila Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku jako jeden ze svých tří pilířů. Koncem devadesátých let pak Evropská unie postupně vytváří užší spolupráci i ve vojenské oblasti. Členské státy se také zavázaly k vzájemnému poskytnutí potřebné pomoci v případě napadení v závazku, který svojí jednoznačností dokonce překonává článek V. Washingtonské smlouvy. Sociální demokracie přikládá velký význam budování účinné společné zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky Evropské unie, která je nezbytným předpokladem k posílení role Evropské unie v mezinárodním společenství a významným nástrojem k předcházení krizí a konfliktů, a k účinnému zvládání vzniklých konfliktů. Již dnes prokázala Evropská unie prostřednictvím řady vojenských a policejních misí svoji schopnost aktivně a účinně působit i na tomto poli světové bezpečnosti.EU navíc potvrzuje i v těchto případech vysoký důraz kladený na legitimitu a morální oprávněnost zásahu. Evropa stále více překonává pouhé soustředění na koncept národní bezpečnosti. V dnešním světě není možné zcela oddělit bezpečnost jedné části světa od jiné. Proto Unie ve zvýšené míře akcentuje otázky lidské bezpečnosti a koncepce „zodpovědnosti chránit“. Tento přístup odpovídá dlouhodobým hodnotám sociální demokracie založených na principech rovnosti příležitostí a emancipace všech lidí.

Pokračovat na článek


Georgi Grigoriev Balkanski

Tento známý veterán bulharského anarchistického hnutí zemřel 12. října 1996 v Sofii v požehnaném věku 90 let. Od svých patnácti roku byl členem Bulharské anarchokomunistické federace (Anarchist Communist Federation of Bulgaria - FACB), jejíž počátky se datují od roku 1919 a s postupnými přestávkami existuje až do dnes. FACB zaznamenala poměrně velký úspěch v rozvoji anarchistických myšlenek v Bulharsku, jak mezi obyčejnými městskými či venkovskými dělníky tak mezi intelektuály i mladou generací. První konferencí FACB se podařilo spojit dosud bezvýznamné a početně slabé skupinky anarchistů uzavřené v kruhu, do masového hnutí, právě třeba pořádáním pravidelných propagačních mítinků a turné mluveného slova ve všech městech a vesnicích v Bulharsku. Během vlády prezidenta Stambolijskiho začaly represivní státní složky výrazněji útočit na ilegálni fungující FACB, napořklad uvězněním mnoha anarchistických militantů a jejich následujícím zastřelením "při útěku". To byla ovšem pouhá předehra k rozsáhlému politickému násilí, které mělo za cíl vyeliminovat anarchistické hnutí před provedením fašistického (fašisté se organizovali především v armádních složkách) převratu. 23. března 1923 zaútočila armáda na anarchistický mítink ve městi Yambol a během těžkých boju a ostřelování města zahynulo na 23 anarchistů. O tři měsíce později proběhl fašistický převrat a zároveň na některých místech proběhla povstání proti převratu, ke kterým se později na rozkaz z Moskvy přidali i komunisté, do té doby odmítající se připojit k ozbrojenému odporu proti fašistům, kteří během konfliktu zavraždili na 35000 lidí. Georgi uniká těsně svému zavraždění a dostává se do Československa jako uprchlík, odtud se později vrací na "moment" do Bulharska a posléze končí ve Francii, kde se připojuje k bulharským utečencům. Z Francie vedou výbor pomoci (něco na zpusob Černého kříže) pro uvězniné bulharské anarchisty a vypracovávají zde program FACB. V roce 1930 probíhá v Bulharsku amnestie a Grigoriev se vrací zpět, kde opět zakládají tajnou skupinu v Sofii, aby po dvou letech politické práce znovu proběhl národní sjezd FACB, tentokráte v naprostém utajení a s mnoha bezpečnostními opatořními, kterému Georgiev předsedal. Konference znamenala duležitý krok k znovuobjevení FACB. Ovšem v roce 1934 státní represe začíná znovu vzrůstat a Grigoriev emigruje zpět do Francie. Mezitím vypuká ve Španělsku občanská válka, kam Georgi zavítá jako delegát FACB na konferenci FAI a CNT. Potřetí se vrací zpět do rodné zemi, kde je uvězněn a stráví celou válku v koncentračním táboře až do osvobození v září 1944, kdy se FACB pokouší opět zreorganizovat, ale hned příštím rokem přebírají vládu komunisté a tisícovky militantu putují na stejná místa, kde byli před rokem - do vězení. Grigoriev odjíždí do Francie a zde pod pseudonymem Balkanski vydává dvě knihy a hraje významnou roli v bulharské exilové federaci, rovněž má klíčový podíl na poválečném ustanovení Mezinárodní anarchistické federace (IFA). Po pádu berlínské zdi se vrací na trvalo zpět, potkává rodinu, se kterou se nemohl vidit přes 40 let a znovu se aktivně zapojuje do činnosti anarchistického hnutí. 12. října 1996 umírá ve věku 90 let v Sofii.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Svět

Španělská občanská válka

1. duben - konec obcanske valky. Vzpoura a odpor. Evropa ve 30. letech prozivala jeden z nejhorsich poklesu cen na burze. V roce 1931 prisel krach na Wall Street a otresy, ktere vyvolal, byly citit siroko daleko. Vyjimkou nebylo ani Spanelsko.  Do roku 1936 nezamestnanost v mnoha mestech presahovala 30%. Z celkove trimilionove pracovni sily byl jeden milion bez prace. Podpora v nezamestnanosti neexistovala a jelikoz ceny behem peti let do roku 1936 vzrostly o 80%, mnozi se potykali s krutym stradanim. ZemedelstviSpanelsko bylo na evropske pomery znacne zaostalou zemi. Rozvoj prumyslu byl maly a 70% naroda stale zilo ze zemedelstvi. 52% pracovni sily bylo zamestnano v zemedelstvi, ktere tvorilo polovinu az dve tretiny spanelskeho exportu.  Rozdeleni pudy bylo nejhorsi v Evrope. Masivnich 67% pozemku bylo v rukou pouhych 2% vlastniku pudy. V roce 1936 10 000 majitelu vlastnilo polovinu narodniho uzemi. Zbyvajici puda patrila _stredne velkym vlastnikum' a rolnikum. _Stredne velci vlastnici' byli sice pocetnejsi nez velkostatkari, ale stejne jako oni meli velke pozemky, ktere obdelavali najemci pudy a namezdne pracujici bezzemci.  Zbytek pudy vlastnili rolnici, kterych bylo pet milionu. Jelikoz vetsina jich nemela dostatek pudy, nechavali se najimat na praci. Z jinych se stali najemci pudy. Hospodarsky rust Obdobim hospodarskeho rustu byla pro Spanelsko 1. svetova valka, kdy zustalo neutralni. Zemedelstvi prosperovalo diky exportu na rozsahle zahranicni trhy. Zaroven probehla i urcita industrializace. Po valce ale tento hospodarsky rust skoncil, hlavne kdyz Britanie a Francie prisly s celnimi barierami proti spanelskemu vyvozu.  V dobe rustu z nej meli veskery prospech velkostatkari, kdyz se vsak dostavil pokles, trpeli rolnici. Podminky ve Spanelsku 30. let 20. stoleti byly srovnatelne s Orientem. Hlad byl v obdobich mezi skliznemi normalni. Soudoby tisk prinasel zpravy o tom, jak cele okresy zily z korinku a varene travy.  Industrializace, ke ktere doslo, se soustredila predevsim do jedne oblasti - Katalanska. Lezelo na severovychode na hranicich s Francii a tak se Katalansko a obzvlaste jeho hlavni mesto Barcelona staly prumyslovym centrem Spanelska se 70% veskereho prumyslu a 50% prumyslovych delniku. Mnozi rolnici opustili pudu, aby si nasli v Barcelone praci, coz jen zvetsilo uz tak existujici nezamestnanost.  Dalsimi spolecenskymi silami byly Katolicka cirkev a armada. Krome 25 000 fararu bylo dalsich 70 000 knezi v cirkevnich radech. Samotni Jezuite vlastnili 30% narodniho bohatstvi. Pocet prislusniku radu fakticky prevysoval celkovy pocet stredoskolskych studentu. Zatimco miliony lidi byly drzeny v negramotnosti (40% neumelo ani cist ani psat), cirkev kazala povery o neuveritelnych udalostech, treba ze nekdo videl, jak socha roni slzy a jak z krucifixu kape krev.  Cirkev byla proslula tim, ze stranila zamestnavatelum a zatimco knezi zili v prepychu, rolnici v okoli hladoveli. Neni divu, ze lide cirkev nenavideli. Armada byla zase proslula svym poctem dustojniku. Na kazdych sest vojaku byl jeden dustojnik! Tato dustojnicka kasta vznikla za monarchie (ktera skoncila v roce 1931) a odpovidala za veskerou kolonialni spravu i za znacnou cast spravy v samotnem Spanelsku. Dustojnici pochazeli z vyssich trid a pribuzenske a pratelske svazky i spolecenske postaveni je svazovaly s prumyslniky a reakcnimi velkostatkari. Republika Spanelska republika se zrodila v roce 1931. Delnici a rolnici, kteri prosli lety diktatury, verili, ze ted se snad zeme zmodernizuje a ze se jejich zivotni uroven zacne zlepsovat.  Nestalo se tak. Jeden priklad postaci. Republikanska vlada zridila Institut pro pozemkovou reformu, aby provedl prerozdeleni pudy. Jak tento ale sam pripustil, provedeni jeho programu by zabralo jedno cele stoleti.  Koalice republikanu a socialnich demokratu, ktera se v roce 1931 dostala k moci, neudelala pro zlepseni zivotnich podminek obrovske vetsiny pracujicich temer nic. Nezamestnanost zustala vysoka a delnicke organizace, predevsim CNT, trpely represemi a mnoho jejich clenu bylo uvezneno. V cervnu 1933 uz bylo 9000 politickych veznu.  Vlada odmitla jit po krku prumyslnikum, velkostatkarum, armadnim dustojnikum a biskupum. Nemohla se postavit teto mensine, ktera vlastnila veskere bohatstvi a mela vsechnu skutecnou moc. Ve volbach v roce 1933 padla a k moci se dostala pravicova koalice.  Jeji vlada byla podstatou toho, co zname jako "bienno negro" - dva cerne roky. Pravice presla do ofenzivy. Koalice bohatych a mocnych ted drzela statni moc a byla odhodlana ji vyuzit k rozdrceni delnickeho a rolnickeho odporu. Hodlala si zachovat sva privilegia na ukor pracujicich. Asturie Samozrejme, ze ji to jen tak neproslo. CNT delala proti vlade, co mohla. Kratce po zmene vlady doslo v prosinci v Katalansku k povstani. Po deseti dnech bylo rozdrceno. Pristi rok se pracujici z CNT spojili se svymi spolupracujicimi z UGT (Vseobecny svaz pracujicich kontrolovany Socialistickou stranou) v jednotnem povstani v oblasti Asturie. Odborari prevzali pracoviste a pozvedli zbrane proti statu. Bohuzel byli izolovani od zbytku zeme. Po jejich porazce nasledoval nevidany masakr, kdy byly popraveny prinejmensim 3000 lidi.  V dobe, kdy byla tato vlada nucena podat demisi a vyhlasit volby na unor 1936, uz bylo 30 000 politickych veznu. Volby vyhrala Lidova fronta - koalice republikanu, socialnich demokratu a stalinistu z Komunisticke strany. Zvitezila hlavne diky tomu, ze CNT nevedla kampan vyzivajici pracujici k neucasti na volbach. V predeslych volbach takto postupovala, protoze byla presvedcena, ze volebni urny jsou podvod, jelikoz si muzete zvolit, jen kdo vam bude vladnout a ne zda vubec chcete, aby vam nekdo vladnul, nebo ne. Misto toho rikala, ze delnici, pokud chteji neco zmenit, by se meli spolehat na svoji silu v prumyslu.  Tentokrat ale CNT nezaujala zadny postoj a nechala na jednotlivych clenech, aby se sami rozhodli. Na vysledcich bylo jasne patrne, ze volit sli a to predevsim protoze Lidova fronta slibila amnestii pro vezne.  Pracujici ale necekali, az vlada svuj slib splni. Sami otevreli vezeni a pustili sve soudruhy na svobodu. A nezustalo jen u toho. Volebni vysledky byly chapany jako popud k prechodu do ofenzivy. Volili zmenu a kdyby se ji vlada nechystala provest, provedli by ji sami. Stavky V obdobi mezi unorovymi volbami a fasistickou revoltou v cervenci doslo ke 113 generalnim stavkam, 228 castecnym generalnim stavkam, ke 145 vybuchum bomb, 269 politickym atentatum s nasledkem smrti, 1287 zranenim, 215 nasilnym napadenim a k vypaleni 160 kostelu. Tohle vsechno samozrejme nebylo v programu Lidove fronty, ktery byl nemastny neslany a zamereny predevsim na udrzeni antifasisticke jednoty. Nemiril ke zniceni kapitalismu a moci spanelske elity. Casti Socialisticke strany nicmene prekrocily program Lidove fronty a mnozi z clenu UGT se opet spojili se svymi soudruhy z CNT, aby bojovali proti pasivite vlady.  13. cervna zastavilo praci 30 000 asturijskych horniku a 19. cervna uz stavkovalo 90 000 horniku po cele zemi. V kazdem dulezitejsim meste probehla alespon jedna generalni stavka. V prvnich cervencovych dnech stavkovalo uz vic nez milion lidi. Stavkujici nebojovali jen za ekonomicke pozadavky, prichazeli i s politickymi pozadavky. 14. cervence probehla velka demonstrace pred brazilskym velvyslanectvim, kde se konal bal. Pracujici meli transparenty s napisem "Republikansti ministri se bavi, zatimco delnici umiraji."  Republikanska vlada delala maximum, aby ziskala kontrolu nad situaci a Komunisticka strana odsuzovala stavky za to, ze privadi pracujici do stretu s vladou. Vlada poctive plnila cely a zavrela kancelare CNT. Puc Vsechny vladnouci tridy, kdyz uz nevi kudy kam, tak se rozhodnou, ze je treba odstranit parlamentni demokracii a znicit organizace pracujicich. Zamestnavatele nemusi vzdy nutne byt proti fasismu, protoze vi, ze se obcas k nemu musi uchylit. Jejich bohatstvi a moc jsou dulezitejsi nez vsechno ostatni. Stejne jako v Nemecku a Italii i ve Spanelsku se rozhodli, ze je treba potlacit organizovanou pracujici tridu, aby si sami mohli zachovat sve bohatstvi a dal hromadit zisky. Prestoze nekteri z nich mohou zpocatku byt proti fasismu - a ve Spanelsku takovi byli - nic to nemeni na tom, ze fasismus je jakymsi poslednim volanim vladnouci tridy o zachranu a ta s nim bude souhlasit, pokud to bude chapat jako nutnost pro zachovani sve moci. V Baskicku byli nacionaliste puvodne proti fasistum. Kdyz ale stali pred jasnou volbou _fasismus nebo socialni revoluce', nekladli Frankovi temer zadny odpor.  Puc mel zacit 17. cervence. Prvni krok provedl Franco, kdyz se zmocnil Maroka a vyhlasil "radikalni manifest." Ten zachytil jeden radista loajalni vlade a predal jej ministru namornictva. Zprava o puci se drzela v tajnosti az do osmnacteho, do 7 hodin do rana. Vlada ujistovala zemi, ze ma vse pod kontrolou. Tim mela na mysli, ze se snazi s fasisty dohodnout. Osmnacteho kabinet odstoupil a premierem se stal Barrios, pravicovy republikan. Masy Tento plan na dosazeni dohody s fasisty znicila az aktivita organizovane delnicke tridy. Fasiste v tech castech zeme, kde se v dusledku vahani vlady nesetkali temer s zadnym odporem, postupovali rychle vpred. V Katalansku a predevsim v Barcelone ale pracujici z CNT predvedli, jak je potreba bojovat. Vyhlasili generalni stavku a vysli do ulic, aby si sami nasli zbrane, ktere jim vlada odmitla vydat. Nakonec dobyli kasarna a vzali si, co potrebovali. Pomahali jim vojaci, kteri zustali verni republice a nekteri z nich obratili sve zbrane proti svym dustojnikum.  Delnici okamzite postavili barikady a behem nekolika hodin byla fasisticka vzpoura porazena. Zmocnili se zbrani a rozdali je skupinam delniku, ktere posilali do dalsich oblasti, aby zabranily vzniku vzpour. Madrid rovnez zachranilo hrdinstvi a iniciativa pracujicich. Kdyz uslyseli, co se stalo v Barcelone, dobyli kasarna Montana, hlavni vojenskou zakladnu ve meste.  Ve Valencii delnici kasarna obklicili a toto obkliceni trvalo dva tydny. Vlada ale stale odmitala pracujici ozbrojit a tak kasarny uspesne dobyli az potom, co jim byly zbrane poslany z Barcelony a Madridu. V Asturii byli fasisticti vzbourenci porazeni az po dlouhych bojich, ktere si vyzadaly mnoho mrtvych. Hornici pak vypravili petitisicovou kolonu dynamiteru, ktera pochodovala k Madridu.  Po cele zemi zastavovala fasisty na jejich ceste iniciativa delniku a rolniku. Bylo tomu tak ve trech ctvrtinach zeme. Ve zbytku se kvuli nerozhodnosti vladnich uredniku ztracel drahocenny cas. V Zaragoze se pracujicim povstani nepovedlo potlacit. Juan Lopez, celni militant CNT, to pripisoval teto skutecnosti: ".ztratili jsme prilis mnoho casu v rozhovorech s civilnim guvernerem, dokonce jsme i verili jeho slibum."  A tak akce obycejnych lidi "zachranila spanelskou Republiku." Bojovala nejen CNT, ale i clenove UGT a POUM (Delnicka strana marxisticke jednoty). Pro tyto pracujici to nebyla jen valka za porazku fasistu, ale zacatek revoluce. Nezavisle na statu vznikly delnicke milice. Podniky, ktere opustili byvali zamestnavatele, prevzali pracujici a na venkove rolnici zabirali pudu. Pro anarchisty to byla prilezitost uskutecnit sve myslenky.  Anarchismus v akci Anarchismus je tim nejnepochopenejsim myslenkovym systemem na svete. Neustale se tvrdi, ze anarchismus znamena chaos a nasili. A pritom nic nemuze byt od pravdy vzdalenejsiho. Anarchiste veri ve vytvoreni beztridni spolecnosti. Jsou proti kapitalismu jakozto systemu, ktery uprednostnuje zisky male mensiny zamestnavatelu pred potrebami velke vetsiny obyvatelstva. Je to system zalozeny na vykoristovani pracujicich, system, ktery nevyhnutelne zapricinuje chudobu, hlad a valky. Anarchiste jsou proti autoritam v tom smyslu, ze odmitaji 'pravo' jakekoli mensinky mit moc nad vsemi ostatnimi. Jsou proti statu (coz znamena vladu, armadu, policii, soudy) jakozto instituci, jejimz ucelem je vnucovat vetsine vuli mensiny.  Anarchiste veri v tridni boj, v to ze zamestnavatele a pracujici nemaji zadne spolecne zajmy a ze se pracujici musi organizovat, aby prevzali rizeni spolecnosti. Obycejni pracujici jsou k rizeni spolecnosti naprosto zpusobili. To by se provadelo prostrednictvim systemu rad pracujicich zalozenych na masove demokracii, ktery by byl mnohem racionalnejsi, demokratictejsi a efektivnejsi nez soucasne zrizeni. Anarchiste se stavi za svobodu jedince a jsou proti veskere diskriminaci na zaklade rasy, pohlavi nebo sexualni orientace. Jedinou hranici svobody jednotlivce by melo byt, aby neomezoval svobodu druhych.  Anarchiste byli uz od zacatku proti budovani byrokratickeho statniho kapitalismu v Rusku. Puvodne revoluci podporovali, ale byli proti snaham bolseviku prevzit moc do svych rukou a zasit seminka _diktatury strany'. Anarchiste jsou presvedceni, ze zpusob jakym se lide organizuji, se odrazi na podobe spolecnosti, o kterou usiluji. Zadne mensiny nemohou osvobodit pracujici tridu, pracujici trida se bude muset osvobodit sama. Demokracie a odpovednost smerem dolu jsou zakladnimi kameny anarchisticke organizace. Metodou je prima akce. Nespolehaji na zadne male skupiny a misto toho rikaji, ze pracujici maji moc a silu zmenit spolecnost sami. Tato sila spociva v jejich schopnosti organizovat se na pracovisti a nemela by se pouzivat jen k vybojovani momentalnich reforem na zamestnavatelich, ale nakonec i ke svrzeni celeho kapitalistickeho systemu. Toto presvedceni je zakladem anarchismu. Anarchiste chteji nejen kontrolu pracujicich nad prumyslem, chteji i spolecnost, kde jsou zrusene veskere vztahy nadvlady a lide neocekavaji, ze jini budou ridit jejich zivoty. Bakunin Anarchismus ve Spanelsku mel a stale ma, dlouhou tradici. Anarchisticke myslenky do Spanelska privezl v polovine minuleho stoleti Fanelli, italsky stoupenec Michaila Bakunina, ktery byl jednim ze zakladatelu moderniho anarchismu. Byla zrizena spanelska sekce Prvni internacionaly a vetsina se ji v internacionale pridala na stranu anarchistu.  Anarchismus se diky tvrdym ekonomickym podminkam, ktere museli delnici a rolnici snaset, rychle rozvijel. Pracujici stale vic prebirali myslenky syndikalismu nebo anarchosyndikalismu, ktere vznikly na prelomu stoleti. V roce 1911 doslo k vytvoreni CNT. Syndikalismus se rozvijel jako odpoved na reformismus existujicich odboru a na rostouci izolaci anarchistickych revolucionaru od pracujicich mas. K te doslo v dusledku toho, ze se mensi pocet anarchistu priklonil k terorismu a k _propagande cinem', k nazoru, ze mohou masy podnitit k revoluci tim, ze budou provadet utoky otrasajici verejnym minenim.  Syndikalismus byl pokusem vytvorit spojeni mezi anarchistickym hnutim a pracujicimi v podnicich. Jeho zakladni myslenky se odvijely od spojeni vsech pracujicich do jednoho velkeho svazu. Do nej vstoupi vsichni zamestnanci v danem podniku. Ti se pak spoji s ostatnimi profesemi na danem uzemi a vytvori se uzemni federace. Jejich delegati tvori regionalni federace, ktere jsou spojeny do celonarodni federace. Vsichni delegati byli volitelni a odvolatelni. Dostali jasny mandat a pokud jej porusili, mohli je nahradit novi delegati. Byrokracie Delalo se maximum pro to, aby se zabranilo rustu byrokracie nikomu neodpovednych profesionalnich uredniku. V cele CNT byl jen jeden profesionalni urednik. Tam, kde to slo, se odborarska prace vykonavala behem pracovni doby a jinak po praci. Tak se zajistovalo, ze odborovi urednici zustanou v kontaktu s lidmi na pracovistich. Meli takovy strach z byrokracie, ze se vasnive branili vzniku prumyslovych federaci, ktere by spojovaly vsechny podniky daneho odvetvi. V roce 1931 jejich vznik pripustili, ale nikdy nebyly plne vybudovany.  Syndikaliste se od ostatnich odboru lisili svym presvedcenim, ze se odbory daji pouzit nejen k vybojovani reforem na zamestnavatelich, ale i ke svrzeni kapitalistickeho systemu. Verili, ze syndikalisticke odbory se stanou beranidlem, ktere srazi kapitalismus na kolena. Byli presvedceni, ze pricinou toho, ze pracujici z vetsi casti nejsou revolucionari, jsou jejich reformisticke a byrokracii ovladane odbory, byrokracii, ktera clenskou zakladnu zbavuje iniciativy. Jejich alternativou bylo organizovat vsechny pracujici do jednoho svazu, ktery bude pripravovat revolucni generalni stavku.  CNT od sveho vytvoreni prozivala rychly rust a pred vypuknutim obcanske valky mela temer dva miliony clenu. Jejimi piliri bylo Katalansko a Andalusie. Velke mnozstvi stoupencu mela i v Galicii, Asturii, Levante, Zaragoze a Madridu. Nejsilnejsi byla mezi textilaky, stavari a drevari, ale i mezi zemedelskymi pracujicimi. Protoze hlasala socialni revoluci trpela krutymi represemi a to nejen za polodiktatury, ktera vladla do roku 1931, ale i za _reformnich' vlad, ktere prisly pak. Lidova fronta se svymi socialne demokratickymi a stalinistickymi stoupenci tento seznam rozsirila a byla nemilosrdna. Nepoliticnost CNT nebyla revolucni politickou organizaci. Byla prumyslovym svazem. Dokonce neustale zduraznovala svoji nepoliticnost a tvrdila, ze k provedeni revoluce je nutne jen to, aby se pracujici zmocnili tovaren a pudy. Stat a vsechny ostatni politicke instituce se pak mely samy skacet k zemi. Neverila, ze pracujici trida musi prevzit politickou moc. Podle ni se veskera moc mela hned zrusit.  Protoze byla odborovou konfederaci, organizovala vsechny pracujici bez ohledu na jejich politicke nazory. Mnozi do ni nevstoupili, protoze by byli anarchiste, ale protoze to byla nejbojovnejsi odborova organizace a jeji cinnost skutecne prinasela vysledky. Behem obcanske valky se pocet jejich clenu fakticky zdvojnasobil (to se stalo i UGT) a to alespon castecne kvuli tomu, ze pracujici proste museli vstoupit do jednech nebo do druhych odboru.  Takze CNT byla zcela jednoznacne otevrena i tem, kdo nebyli anarchiste. Doslo k mnoha vnitrnim sporum a objevily se i reformisticke tendence. Proto byla v roce 1927 zalozena Federace iberskych anarchistu (FAI). Ta stala na mistnich volne pridruzenych skupinach a nebyla tedy politickou organizaci jako takovou. Snazila se zajistit, aby CNT zustala _ciste' anarchistickou (ve smyslu jak anarchismus chapala FAI). Podarilo se ji to a mnozi z jejich clenu se stali vudcimi osobnostmi CNT. Dalsi anarchisticke organizace, ktere existovaly v dobe vypuknuti obcanske valky, byly Iberska federace libertinske mladeze (FIJL) a Mujeres Libres (Svobodne zeny).  Je zcela nepochybne, ze pocatecni odpoved na Frankuv puc byla dana skutecnosti, ze CNT a jeji anarchisticke myslenky mely vliv na velkou cast pracujici tridy. Necekalo se, az neco udelaji vladni ministri, pracujici sami prevzali kontrolu. Vliv anarchistu byl patrny i pri vytvareni milici, pri vyvlastnovani a reorganizaci pudy a pri zabirani prumyslu. Milice Kdyz se vse po 19. cervenci trochu zklidnilo, vlada zjistila, ze je ve zvlastni situaci. Zustala sice vladou, ale nemela jak uskutecnovat svoji moc. Vetsina armady se proti ni otevrene vzbourila. Tam, kde byla vzpoura potlacena, byla armada demobilizovana a zbrane ted meli pracujici. Odbory a levicove organizace se okamzite pustily do organizovani techto ozbrojenych pracujicich. Byly zformovany milice a ty se staly jednotkami revolucni armady. Deset dni po puci se v katalanskych milicich organizovalo 18 000 pracujicich. Velka vetsina z nich byli clenove CNT. Celkove se hlasilo 150 000 dobrovolniku ochotnych bojovat, kdykoli jich bude treba.  Nebyla to obycejna armada. Nemela zadne uniformy (jen satky na krku obvykle oznacovaly, ke ktere organizaci milicionar patri) ani dustojniky, kteri by oproti radovym vojakum pozivali nejakych privilegii. Byla to revolucni armada, ktera odrazela revolucni zasady tech, kdo byli v jejich radach. Vladla v ni demokracie. Zakladni jednotkou byla skupina slozena vetsinou z deseti lidi, kteri si zvolili sveho delegata. Deset skupin tvorilo setninu, ktera si ovnez volila sveho delegata. Jakykoli pocet setnin tvoril kolonu a ta mela valecny vybor odpovedny za celkovou cinnost kolony. Valecny vybor byl volen pracujicimi a byl jim odpovedny. Kolony mely vetsinou jako poradce byvale dustojniky a delostrelecke odborniky, ti ale nemeli zadnou moc.  Pracujici do kolon vstupovali, protoze sami chteli. Chapali, proc je treba bojovat a proc je nutne vytvorit _lidovou armadu'. Prijali disciplinu, protoze chapali nutnost postupovat koordinovane a ne protoze jim to nekdo prikazal. Rozkazy milicionari prijimali, protoze duverovali tem, kdo je vydavali. Sami si je totiz zvolili ze svych rad. Milice byly propojene s ruznymi organizacemi a casto mely sve vlastni noviny. Byly to politicke organizace, ktere chapaly souvislost mezi revolucni politikou a valkou.  Milice zformovane v Barcelone neztracely cas a pochodovaly na Aragon, jehoz hlavni mesto Zaragozu dobyli fasiste. Durrutiho kolona, pojmenovane po jednom z vudcich militantu CNT, tento pochod vedla a postupne osvobozovala vesnici za vesnici. Cilem bylo osvobodit Zaragozu, ktera spojovala Katalansko s druhou prumyslovou oblasti - Baskickem, ktere nebylo jen zdrojem surovin, ale melo i tezky prumysl a zbrojovky.  Durrutiho kolona predvadela, jak bojovat s fasismem. Chapali, ze obcanska valka je politickou bitvou a ne jen vojenskym konfliktem. Jak dosahovali jednoho vitezstvi za druhym, podnecovali rolniky, aby zabirali pudu a zkolektivizovali ji. Kolona skytala zastitu, ktera rolnikum umoznovala toto provest. A tak se k nim rolnici pridavali. Zasobovali pracujici-vojaky potravinami a mnozi z nich vstoupili do kolony. Durruti dokonce musel nektere z nich prosit, aby nevstupovali, aby se venkov nevylidnil a kolektivizace mohla pokracovat.  Zatimco anarchisticke milice dosahovaly jednoho uspechu za druhym, na ostatnich frontach se ustupovalo. Zaragoza vsak dobyta nebyla a rozvinula se dlouha fronta. Vina se svalovala na milicni system. Staliniste tvrdili, ze pracujici jsou nedisciplinovani a neposlouchaji rozkazy. Obvinovali anarchisty, ze nejsou ochotni spolupracovat s ostatnimi na porazce fasismu.  To byl samozrejme nesmysl. Anarchiste neustale volali po jednotnem valecnem usili a dokonce i po jednotnem veleni. Pozadovali vsak, aby kontrola nad armadou zustala v rukou pracujici tridy. Byli totiz presvedceni, ze ustaveni jednotneho veleni jeste nutne neznamena obnoveni stareho vojenskeho rezimu a dustojnicke kasty.  Hlavnim problemem, se kterym se milice potykaly, byl nedostatek zbrani. Zbrojirensky prumysl byl odriznut a delnici v Barcelone museli hodne improvizovat. Vyrabeli zbrane a odvazeli je na frontu, ale stale jich nebylo dost. Vyzbroj na aragonske fronte popisoval i George Orwell (ktery bojoval v jedne z milici POUM). Pechota "se starymi mauserovkami, ktere se po peti vystrelech obvykle zasekly, priblizne jednim kulometem na padesat muzu (sic) a s jednou pistoli nebo revolverem asi na tricet muzu (sic), byla vyzbrojena mnohem hur nez Vycvikove dustojnicke sbory kterekoli verejne skoly v Anglii. Tyhle zbrane tolik potrebne v zakopove valce, vlada nedodavala. Vlada, ktere posila na frontu patnactilete chlapce se ctyricet let starymi puskami a sve nejsilnejsi muze a nejnovejsi zbrane drzi v tylu, se ocividne boji vic revoluce nez fasistu."  A mel naprostou pravdu. Britanie na Spanelsko sice uvalila zbrojni embargo, ktere branilo prodavat zbrane obema stranam, avsak az od poloviny srpna. Vlada, ktera mela 600 000 000 dolaru ve zlate, tedy mohla zbrane dovezt. Nakonec toto zlato poslala vymenou za zbrane do Moskvy, ale kdyz zbrane prisly, tak jimi systematicky odmitala zasobovat aragonskou frontu, kterou kontrolovali anarchiste. Zbrane, ktere prisly, se posilaly pouze do center kontrolovanych stalinisty. Jeden urednik ministerstva valky, kdyz mluvil o zbranich, ktere prisly v zari, poznamenal: "Vsiml jsem si, ze se nevydavaji vsem stejne a ze jsou znacne preferovany jednotky, ktere tvori Paty pluk." A ten ovladali staliniste. Katalanske zbrojovky, ktere byly po financni strance zavisle na centralni vlade, musely svoji produkci posilat tam, kam chtela vlada. Toto zadrzovani zbrani bylo zakladem strategie stalinistu a jejich spojencu ve vlade, kterou chteli zlomit moc a prestiz CNT. Komuniste chteli ve sve snaze o znovuobnoveni pravidelne armady podryt milice. O tom ale az pozdeji.  Tento nedostatek zbrani nepostihoval jen aragonskou frontu. Ze stejneho duvodu padl i Irun. Jeden reporter to popsal takto: "Bojovali (delnici z Irunu) az do posledniho naboje. Kdyz uz nemeli zadnou munici, hazeli svazky dynamitu. Kdyz dosel i dynamit, rozebehli se kupredu s holyma rukama. a sedesatkrat silnejsi nepritel je masakroval svymi bajonety." V Asturii meli pracujici potize dobyt Oviedo, protoze nemeli temer zadnou jinou vyzbroj nez pusky a neumele vyrobene dynamitove bomby. Zadali sice o par letadel a del, ale byli odmitnuti. Strach vlady z revolucnich pracujicich byl opet dulezitejsi nez porazka fasistu.  Lez, ze milice - pry nedisciplinovane a nekontrolovatelne - byly zodpovedne za Frankuv postup, je dost casta. Vsichni, kdo ale videli milice v akci, meli jen slova chvaly pro hrdinstvi, ktereho byli svedky. Rozhodnuti vlady bylo zamerne. Rozhodla se odeprit revolucnim pracujicim zbrane, rozhodla, ze porazka revoluce je dulezitejsi nez porazka fasismu. Durruti ani nemusel rolnikum rikat, aby zabirali pudu. Pokouseli se o to uz od zalozeni Republiky. Prvni vlada Republiky dokonce poslala vojaky, aby povrazdili rolniky, kteri si sami pudu zabrali. Behem dvou prvnich let Republiky bylo zavrazdeno 109 rolniku. A prave na venkove byla spanelska revoluce nejdalekosahlejsi. Siroke vrstvy utiskovanych rolniku uz drive nasakly anarchistickou filozofii. CNT na svem sjezdu v roce 1936 dokonce zasla do velkych detailu, jak bude anarchisticka spolecnost budoucnosti vypadat. A rolnictvo se uz pak jen chopilo prilezitosti uvest tyto myslenky do praxe. Jejich usili ukazalo, co vsechno mohou pracujici lide (z nichz byli mnozi negramotni) za prihodnych podminek dokazat. Zcela vyvratili argument, ze anarchismus je neuskutecnitelny, protoze spolecnost by se bez zamestnavatelu, vlady a autorit zhroutila.  Doslo k rozsahle kolektivizaci pudy. Zabrany byly skoro dve tretiny pudy v republikanske zone (uzemi kontrolovane antifasistickymi silami). Kolektivizace se celkem ucastnilo pet az sedm milionu rolniku. Hlavnimi oblastmi byly Aragon, kde bylo 450 kolektivu, Levanta (oblast v okoli Valencie) s 900 kolektivy a Kastilie (oblast obklopujici Madrid) s 300 kolektivy. A nejenze byla zkolektivizovana puda, ale ve vesnicich se i zrizovaly dilny, v nichz mohli mistni remeslnici vyrabet naradi, nabytek atd. Pro kolektivizaci se rozhodli i pekari, reznici, holici a tak dale.  Kolektivizace byla dobrovolna a proto take znacne odlisna od nucene 'kolektivizace', kterou v Rusku vedl Stalin. Obvykle se v dane vesnici svolala schuze - vetsina kolektivu se vzdy soustredila kolem urcite vesnice - a vsichni pritomni souhlasili se spolecnym uzivanim veskere pudy, naradi a zvirat, ktere meli. To se pridalo k tomu, co jiz zabavili velkostatkarum. Puda se racionalne rozdelila na casti a urcily se skupiny pracujicich, ktere ji budou obdelavat. Kazda skupina mela sveho delegata, ktery zastupoval jeji nazory na schuzich kolektivu. Rovnez byl zvolen ridici vybor, ktery odpovidal za celkovy chod kolektivu. Dohlizel na nakup materialu, na smenu s ostatnimi oblastmi, na distribuci produkce a na nutne verejne prace jako treba vystavba skol. Kazdy kolektiv mel pravidelne vseobecne schuze vse svych clenu.  Pokud jste se ke kolektivu nechteli pripojit, dostali jste nejakou pudu, ale jen tolik, kolik jste byli sami schopni obdelat. Zamestnance nikdo mit nesmel. Nezmenila se jen vyroba, ale i distribuce, ktera ted probihala na zaklade potreb lidi. Penize byly v mnoha oblastech zruseny. Lide prichazeli do kolektivniho skladu (casto kostely, ktere se zmenily na skladiste) a dostali, co bylo k mani. Pokud byl nedostatek, zavedly se pridely, aby bylo jiste, ze kazdy dostane spravedlivy dil. Obvykle ale novy system zvysil vyrobu a k nedostatku nedochazelo.  Revoluce prisla pro zemedelstvi v prihodny cas. Uroda, ktera by se jinak sklidila a s velkym ziskem pro hrstku statkaru prodala, se takto rozdelila mezi ty, kdo ji potrebovali. Doktori, pekari, holici atd. vymenou za sve sluzby dostali, co potrebovali. Tam, kde penize nebyly zruseny, se zavedla _rodinna mzda', ktera se vyplacela na zaklade potreb a ne podle poctu odpracovanych hodin.  I kolektivy byly pomlouvany stejne jako milice. Tvrdilo se, ze kazdy kolektiv se staral jen o sebe a vsichni ostatni mu byli lhostejni. To je ale nesmysl, protoze v mnoha oblastech se zridily vyrovnavaci fondy, ktere prerozdelovaly bohatstvi z urodnejsich oblasti do chudych. Dohlizelo se na to, aby mechanizace a odborna pomoc smerovaly do oblasti, kde jich bylo nejvic treba. Jednim z dukazu pocitu vzajemne solidarity je i to, ze 1000 kolektivistu z Levanty, ktera byla pomerne rozvinuta, odjelo pomahat do Kastilie.  Zakladaly se federace kolektivu, z nichz ta nejuspesnejsi byla v Aragonu. V cervnu 1937 se konalo plenarni zasedani Regionalnich rolnickych federaci. Jeho cilem bylo vytvorit celonarodni federaci "pro koordinaci a rozsirovani kolektivistickeho hnuti, ktera rovnez zajisti spravedlivou distribuci zemedelske produkce nejen mezi kolektivy, ale i pro celou zemi." Mnohe kolektivy byly ale bohuzel zniceny driv, nez to mohly uskutecnit. A neznicila je Frankova armada, ale vojaci stalinistickeho generala Listera.  Kolektiviste se starali i o jine veci nez jen o svuj materialni blahobyt. Byli velice zapaleni pro vzdelavani a vysledkem jejich usili bylo, ze mnohe deti vubec poprve ziskaly nejake vzdelani. Nebudovali vsak normalni skolstvi. Pouzivali metody Francisca Ferrera, svetoznameho anarchistickeho vzdelavatele. Deti se naucily veci a dovednosti, ktere jsou pro gramotnost zakladni a pak se v nich pestovala zvidavost. Postarano bylo i o stare lidi a kdyz to bylo nutne, tak se pro ne budovaly zvlastni domovy. O uprchliky z uzemi kontrolovaneho fasisty bylo postarano take. PrumyslI kdyz se ve mestech revoluce nedostala tak daleko jako na venkove, mnohe jeji vydobytky stoji za zminku. Nejvic se toho dosahlo v Katalansku - prumyslovem srdci zeme a opernem bodu CNT. V Barcelone se zkolektivizovaly vic nez 3000 podniku. Vsechny verejne sluzby - nejen v Katalansku ale v cele republikanske zone - prevzaly a ridily delnicke vybory.  Lepsi predstavu o mire kolektivizace poskytuje zaznam jednoho pozorovatele. Ten rika: "zeleznice, tramvaje a autobusy, taxiky a lodni doprava, elektricke osvetleni a elektrarenske firmy, plynarny a vodarny, strojirenske podniky a automobilky, doly a cementarny, textilky a papirny, elektrotechnicke a chemicke koncerny, tovarny na vyrobu sklenenych lahvi a kosmetiky, potravinarske zavody i pivovary byly zkonfiskovany, nebo je kontrolovaly vybory pracujicich lidi (sic), coz melo oboje pro vlastniky stejny dopad." A pokracuje: "kina i divadla, noviny i tiskarny, obchodni domy i hotely, luxusni restauranty i bary byly rovnez zabaveny."  To jasne dokazuje, ze vykreslovat anarchismus jako neco spojeneho jen se smesnymi malymi dilnami je lzive. Delnicke vybory prevzaly a ridily obrovske tovarny, z nichz nektere zamestnavaly tisice delniku. Podniky se casto zabiraly, protoze vlastnici uprchli, nebo zastavili vyrobu, aby sabotovali revoluci. Delnici ale neskoncili u techto podniku a prevzali vsechna velka pracoviste. Nektere ridili a kontrolovali sami delnici. V jinych se zridily _kontrolni vybory', aby zajistovaly udrzeni vyroby (tam, kde delnici neprevzali reditelskou moc, byly tyto vybory a mely pravo veta na rozhodnuti zamestnavatele).  Na kazdem pracovisti bylo zakladni jednotkou shromazdeni vsech delniku. Delnici si zvolili delegaty, aby je zastupovali pri rozhodovani o kazdodennich zalezitostech tovarny. O cemkoliv, co bylo dulezite pro celek, muselo rozhodnout shromazdeni. To si zvolilo vybor peti az patnacti delniku, ktery zvolil reditele povereneho dozorem nad kazdodennim chodem podniku. Kazde prumyslove odvetvi melo Prumyslovou radu, v niz byli zastupci dvou hlavnich odborovych organizaci (CNT a UGT) a zastupci vyboru. V techto vyborech byli i technici, kteri jim radili po technicke strance. Ukolem Prumyslove rady bylo vytvorit celkovy plan pro dane prumyslove odvetvi.  Mzdy v podnicich se nivelizovaly a podminky se znacne zlepsily. Podivejme se, jaka zlepseni kolektivizace ve skutecnosti prinesla. Vezmeme si napriklad tramvaje. Ze 7000 tramvajaku bylo 6500 cleny CNT. Poulicni boje veskerou dopravu prerusily. Dopravni syndikat (jak se rikalo jednotlivym svazum v CNT) jmenoval sedmiclennou komisi, ktera obsadila kancelare administrativy, zatimco ostatni provadeli inspekci koleji a rysovali plan nutnych oprav. Pet dni po skonceni boju po ulicich Barcelony jezdilo 700 tramvajovych vozu misto obvyklych 600 a vsechny byly vyvedeny v cerne a rude barve CNT. Motivace zisku a zmizela a tak se bezpecnost stala dulezitejsi a snizil se pocet nehod. Cestovne se snizilo, ale sluzby se zlepsily. V roce 1936 bylo prepraveno 183 543 516 cestujicich. V roce 1937 se toto cislo zvysilo o 50 milionu lidi. Tramvaje fungovaly natolik efektivne, ze delnici mohli jeste davat penize dalsim sektorum mestske dopravy. Mzdy vsech delniku byly nivelizovany a zvysily se nad puvodni tarify. Vubec poprve se zacala pracovni sile poskytovat bezplatna zdravotni pece.  Nejenze delnici poskytovali efektivnejsi sluzby, ale jeste si nasli i cas na vyrobu raket a houfnic pro valecne usili. Pracovali prescas a v nedeli, aby prispeli svym dilem do boje proti fasismu. Abychom jeste vic zduraznili skutecnost, ze odstraneni zamestnavatelu a vladcu nevede k chaosu, muzeme poukazat i na to, ze behem dvou let kolektivizace doslo jen k sesti pripadum, kdy delnici kradli na pracovistich.  Probehla rozsahla reorganizace za ucelem zefektivneni prumyslu. Mnohe neekonomicke male podniky, v nichz bylo casto nezdrave prostredi, se zavrely a vyroba se soustredila v podnicich s nejlepsim vybavenim. V Katalansku bylo zavreno 70 slevaren. Pocet kozedelnych podniku se snizil ze 71 na 40 a Svaz drevaru z CNT zreorganizoval cely drevozpracujici prumysl. V roce 1937 centralni vlada priznala, ze katalansky valecny prumysl vyrabi desetkrat vic nez zbytek spanelskeho prumyslu dohromady a ze tato produkce by se mohla jeste zctyrnasobit, kdyby Katalansko melo pristup k prostredkum nutnym pro nakup surovin.  Prevzata ale nebyla jen vyroba. Od distribuce byli odriznuti mnozi paraziticti _zprostredkovatele'. Byl prevzat masovy obchod s rybami a vejci i trhy s nejdulezitejsim ovocem a zeleninou. V Barcelone zkolektivizovali i obchodovani s mlekem, coz vedlo k zavreni vic nez 70 nehygienickych pasterizacnich zavodu. Vsude se zrizovaly zasobovaci vybory. Stredni tridy z toho vseho byly znacne nestastne. Pro ne s jejich cilem stat se velkopodnikateli byla revoluce krokem zpet.  Opet se zrizovaly vyrovnavaci fondy na pomoc chudsim kolektivum. Presto vsak byla rada problemu. Mnohe trhy byly odriznuty ve fasisticke zone a docasne se prislo i o nektere zahranicni trhy. Surovin bylo malo, protoze zasobovaci zdroje byly odriznuty a kdyz je bylo mozne sehnat, centralni vlada neposkytla potrebne fondy. Toto byl jeden nedostatek kolektivizace. Nezabraly se banky a jiz zminovana zlata rezerva zustala v rukou vlady (CNT ve skutecnosti zosnovala plan, jak se ji zmocnit, ale v posledni chvili to vzdala).  Presto vsechno doslo k narustu vyroby a ke zlepseni zivotni urovne mnoha pracujicich lidi. Vlada byla nucena v rijnu 1936 kolektivizaci uznat vydanim vynosu, ktery ji vlastne jen potvrzoval jako hotovou vec. Zaroven to byl pokus o kontrolu nad kolektivizaci, ke ktere by v budoucnosti jeste doslo. Socialni revoluce To byl jen velice strucny pohled na probehlou kolektivizaci. Revoluce se drzela anarchistickych idealu, a proto nezustalo jen u kolektivizace. Vubec poprve mohli ve Spanelsku pracujici vyuzivat sluzeb zdravotnictvi, ktere organizovala Federace zdravotniku z CNT. Federaci tvorilo 40 000 zdravotniku - sester, lekaru, administrativnich pracovniku a nemocnicnich zrizencu. Nejvetsiho uspechu se dosahlo opet v Katalansku, kde se podarilo zajistit adekvatni zdravotni peci pro celych 2,5 milionu obyvatel.  Neposkytovaly se jen tradicni sluzby, ale i lecba pro obeti obcanske valky. Byl vytvoren i program preventivni mediciny zalozeny na mistnich zdravotnich strediscich. Na svem sjezdu v roce 1937 tito pracujici vytvorili plan zdravotni pece pro anarchisticke Spanelsko budoucnosti, ktery by se byval mohl uskutecnit, kdyby revoluce byvala byla uspesna. Zmenila se i uloha zen. Zeny ziskaly spoustu vydobytku. Co se tyce jejich role behem obcanske valky pozorovatele poukazovali na to, ze zeny hraly v odporu proti fasismu plnopravnou ulohu. Byly vsude - ve vyborech, v milicich, na frontove linii. To, ze v prvnich bitvach valky zeny bojovaly spolecne s muzi, byla samozrejma vec. Neslo tedy jen o to, ze by zeny nahrazovaly muze, kteri byli na fronte (k cemuz behem valek obvykle dochazi - kdyz je po valce a zeny uz nejsou jako pracovni sila potrebne, jsou zatlacovany zpatky domu). Zeny byly v milicich a jako sobe rovni bojovaly spolecne s muzi. Organizovaly kolektivy a podstupovaly boj se sexistickymi postoji minulosti, ktere do jakekoli skutecne revoluce nepatri.  Anarchisticka zenska organizace Mujeres Libres (Svobodne zeny) mela 30 000 clenek. Aktivni byla uz i pred valkou, kdy organizovala delnice a rozsirovala informace o antikoncepci. Potraty byly behem valky v _republikanske zone' legalizovany. Byla otevrena centra pro zeny, vcetne svobodnych matek a prostitutek.  Podle vsech zprav skutecne doslo ke zmene postoju vuci zenam. Jedna zena, ktera se ucastnila obcanske valky, prohlasila: "bylo to, jako kdybychom byli bratri a sestry. Vzdy me stvalo, ze muzi v teto zemi nepovazovali zeny za bytosti s plnymi lidskymi pravy. Ted ale doslo k te velke zmene. Jsem presvedcena, ze k ni doslo spontanne v dusledku revolucniho hnuti."  Zmena byla viditelna vsude. Zmenil se cely charakter Barcelony. Zmizely snobske restauranty a nahradily je kolektivni jidelny. Vzduch byl prosycen duchem soudruzstvi.  Spravu vsude prevzaly delnicke a rolnicke rady. Aragonska obranna rada byla jednim z jejich nejvyssich forem. Ridila celou provincii a koordinovala praci kolektivu a milici. Zastoupeny v ni byly vsechny antifasisticke sily, ale anarchiste meli vetsinu. V Katalansku byl 21. cervence zrizen Ustredni vybor antifasistickych milici. Z jeho patnacti clenu bylo pet anarchistu, UGT mel tri, POUM mela jednoho, Komunisticka strana mela jednoho a republikani meli ctyri. Anarchiste byli sice v teto provincii bezkonkurencne nejsilnejsi, ale doufali, ze kdyz se rozdeli o moc, tak se podobne vybory zformuji i tam, kde byla CNT slabsi.  Takova byla situace v roce 1936. I kdyz vlada Lidove fronty existovala, nemela zadnou moc. Prisla o represivni statni organy. Moc se rozpadla na nespocet casti a byla rozeseta po tisici mestech a vesnicich mezi revolucni vybory, ktere prevzaly kontrolu nad zemedelstvim i tovarnami, nad dopravnimi i komunikacnimi prostredky, nad policii i armadou. Vojensky, hospodarsky i politicky boj pokracoval nezavisle na vlade a dokonce vlade navzdory. Takove situaci se rika _dvojvladi'. Moc vlady byla prilis slaba, nez aby se mohla postavit moci delniku a rolniku. Moc delniku a rolniku si ale dostatecne neuvedomovala nutnost obejit se bez existence vlady. A toto selhani ji umoznilo obnovit svoji autoritu a stat se panem situace. Pokousime-li se pochopit, jak k tomu doslo, je treba se podivat na ulohu Komunisticke strany a na ulohu vedeni CNT.  Kontrarevoluce Chovani Spanelske komunisticke strany a Sjednocene socialisticke strany Katalanska (PSUC) melo vic spolecneho se Stalinovymi zajmy nez se zajmy spanelske pracujici tridy. Nejprve obe zacaly popirat, ze by doslo k revoluci. A pak delaly, co mohly, aby potlacily tuto revoluci, k niz, jak predstiraly, nedoslo. Co se jich tykalo, v obcanske valce slo jen o obnoveni demokracie ve Spanelsku. Abychom pochopili, proc zaujaly tento postoj, musime se podivat mimo Spanelsko. Stalin Stalin veril, ze nejdulezitejsi ze vseho je obrana _socialismu' v SSSR. Zajmy evropske (a dokonce i celosvetove) pracujici tridy se musely odsunout az na druhe misto, za strategicke zajmy ruske vladnouci byrokracie. A ta se ve 30. letech citila znacne ohrozena. V roce 1933 se dostal k moci Hitler a prestoze Stalin usiloval o klidne souziti s Nemeckem (tri mesice potom, co se naciste dostali k moci, Stalin podepsal prodlouzeni nemecko-sovetskeho paktu z roku 1926), vztahy mezi obema zememi se brzy ochladily.  Stalin se bal, ze Britove a Francouzi uzavrou s Hitlerem dohodu a nechaji tak volnou cestu pro utok na Rusko. Byl presvedcen, ze by pak jen spokojene sedeli a sledovali, jak si Nemecko s Ruskem budou kroutit krky. A az by se obe zeme vycerpaly, Britanie a Francie by napochodovaly na scenu jako vladcove Evropy. Proto Stalin v roce 1935 podepsal s Francii Pakt o vzajemne pomoci. Ten ale nezavazoval ke vzajemne vojenske pomoci. Pro Francouze to byl jen zpusob jak odstranit zbyvajici svazky mezi Nemeckem a Ruskem a zaroven jak primet Francouzskou komunistickou stranu, aby se uz nestavela proti obrannemu programu francouzske vlady.  Takze, aby se Britum a Francouzum zabranilo vyresit si sve spory s Hitlerem na ukor Sovetu, aby bylo jiste, ze francouzsko-sovetsky pakt nebude smeten se stolu a aby se povedlo uzavrit podobne pakty i s vladami ostatnich zemi, zejmena s Britanii, bylo nutne, aby se dostaly k moci vlady, ktere budou nepratelske vuci nemeckym zamerum s vychodni Evropou. Za timto ucelem 7. celosvetovy sjezd Kominterny v srpnu 1935 prijal linii lidovych front. Toto teleso, zname take jako Treti internacionala, sdruzovalo vsechny komunisticke strany pod ruskym vedenim. Lidove fronty Bezprostrednim cilem teto politiky bylo privest stredni tridy a cast zamestnavatelu do sirokych antifasistickych lidovych front. Aby toho dosahly, musely komunisticke strany zmirnit svoji revolucni politiku. Mel to byt boj za zachovani burzoazni demokracie, a proto komunisticke strany nikdy nezaujimaly extremni postoje, aby pritahly republikany ze stredni tridy a liberalni strany.  Politika lidovych front byla pomerne uspesna. Zacatkem roku 1936 byly zvoleny vlady lidove fronty ve Francii a ve Spanelsku. Programy techto vlad byly velice umirnene. Ve Spanelsku byl opusten pozadavek socialistu na znarodneni pudy, protoze proti nemu byli republikani. Tamni Lidova fronta sestavala z Republikanske strany, Republikanskeho svazu, Socialisticke strany, POUM, Syndikalisticke strany, baskickych a katalanskych nacionalistu (jejichz autonomii pravice ohrozovala) a samozrejme z Komunisticke strany. Kdyz obcanska valka vypukla, Stalinovy instrukce byly jasne. Veskere usili komunistu se melo uprit k jednomu cili - ziskat podporu Britanie a Francie a presvedcit je, aby opustily svoji neutralitu. V srpnu 1936 byla totiz v nadeji, ze se tak zabrani rozsireni konfliktu, podepsana dohoda o neutoceni. Stalin byl presvedcen, ze pokud Britanie a Francie tuto politiku opusti, obcanska valka by se mohla rozvinout v mnohem vetsi konflikt (Nemecko a Italie uz totiz fasistum dodavaly vojenskou pomoc). Tento konflikt, ktereho by se Rusko neucastnilo, by valcici strany privedl ke vzajemnemu vycerpani a novymi vladci Evropy by pak byli sefove Ruska. Proto se musely revolucni aspekty obcanske valky popirat a boj se musel licit jako boj, ktery neprekracuje zakladni demokraticke pozadavky (a nakonec se takovym stal). Zpocatku staliniste citili potrebu mluvit o tom, ze revoluce se provede az po porazce fasistu. Avsak brzy ustaly i tyto prazdne fraze. Stalinisticka (a leninisticka) koncepce socialismu je samozrejme znacne odlisna od koncepce anarchistu. Pro anarchismus je zasadni, ze samy masy prevezmou kontrolu a ridi spolecnost pomoci systemu rad. Pro stalinisty socialismus predstavuje znarodneni vseho a predani rizeni spolecnosti do rukou statu, ktery bude ovladat strana. Kontrola prechazi do rukou profesionalu, techniku a byrokratu, kteri si zacinaji vytvaret sve vlastni tridni zajmy. I kdyby se tedy staliniste byvali rozhodli bojovat za _socialismus', porad by byvali museli nejprve podryt moc anarchistu. Tato politika nadbihani britske a francouzske vladnouci tride byla od zacatku odsouzena k neuspechu - nejen kvuli jejich vojenske nepripravenosti, ale take kvuli jejich presvedceni, ze kdyby se v teto fazi zapletly do valky s Hitlerem, oslabilo by to jak je tak nacisty a doslo by tak k posileni pozice Ruska. Celou dobu az do vypuknuti 2. svetove valky, se Britove snazili o dohodu s Hitlerem, ktera by mu dala na vychode volnost pro napadeni Ruska. Namornictvo Cinnost namornictva, ktere zustalo loajalni Republice, byla prisne omezena, aby nedoslo k ohrozeni anglicko-francouzskych zajmu v Gibraltarskem prulivu. Namornictvo velice uspesne ztezovalo zivot Frankove zakladne v Maroku, ale muselo tuto svoji aktivitu zastavit, aby byly obe zahranicni mocnosti spokojene. Ze stejneho duvodu odmitla republikanska vlada dat Maroku nezavislost a tak Franka pripravit o jeho zakladnu. Kdyby to totiz udelala, ohrozila by britske a francouzske kolonialni zajmy v severni Africe. Spanelske Maroko by totiz mohlo byt priklad pro dalsi porobene narody. V jedne fazi dokonce vlada Britanii a Francii za intervenci nabizela podily ve spanelskem Maroku.  Revoluce, ktera propukla, byla pro komunisty tou nejhorsi nesnazi. At uz meli jakoukoliv sanci ziskat Britanii a Francii, tak fakt, ze zacala socialni revoluce, ji snizil. Nedalo se cekat, ze by britska a francouzska vlada zasahly na strane revolucionaru. Proto se musela revoluce ukryvat a nakonec potlacit. Moc kolektivu a milici musela byt znicena.  Pred vypuknutim obcanske valky mela Spanelska komunisticka strana 40 000 clenu. Prirozene vyvstava otazka, jak mohla takto mala organizace tak zasadne ovlivnit chod udalosti a casem se stat dominantni skupinou v tabore Lidove fronty.  Pri budovani strany kladli komuniste velky duraz na Katalansko, protoze to bylo srdcem revoluce. Kolektivizacni hnuti znacne rozcililo stredni tridu. Drobne podniky byly zavreny a _zprostredkovatelum' vsude dochazelo, ze jejich hospodarska uloha je zrusena, protoze distribuci prevzaly delnicke vybory. Stredni tridy by se obratily ke svym tradicnim stranam, jenze je povazovaly za neschopne zastavit kolektivizacni hnuti. Zdalo se, ze Komunisticka strana je jedinou stranou, ktera to s ochranou jejich majetku a s tim, ze jej dostanou od pracujicich zpatky, mysli vazne. Jeden byvaly komunista to komentoval takto: "V Murcii i vsude jinde jsme videl nase plakaty a letaky jak vyzivaji drobne podnikatele, aby vstoupili do strany a slibuji jim absolutni podporu soukromeho vlastnictvi." Milovymi kroky Pocet clenu Komunisticke strany rostl milovymi kroky. Behem par mesicu po vypuknuti valky do ni vstoupilo 76 700 majetnych rolniku a najemnich zemedelcu spolu s 15 485 prislusniky mestske stredni tridy. Jeji vliv byl v techto vrstvach mnohem vetsi, nez napovidaji tato cisla, protoze tisice prislusniku stredni tridy se utikaly pod jeji kridla, aniz by do strany vstoupili. Na obranu zajmu stredni tridy v Katalansku komuniste zorganizovali 18 000 obchodniku, remeslniku a drobnych vyrobcu do organizace zvane C.E.P.C.I. Solidaridad Obrero (Delnicka solidarita), noviny CNT, prinesly komentar, podle nejz byli nekteri clenove tohoto telesa "nesmlouvavi zamestnavatele, zurive protidelnicti." V breznu 1937 mela Komunisticka strana uz 250 000 clenu.  Podnikla i dalsi kroky, aby rozsirila svuj vliv. Jen ctyri dny po vojenske vzpoure se komuniste sloucili s katalanskymi socialisty a vytvorili PSUC. Mistni UGT spadala pod dominium PSUC. Celni clenove Socialisticke strany i UGT prebehli ke komunistum, nekteri tajne. Mnozi clenove Socialisticke strany nevideli skoro zadny rozdil mezi svoji linii a linii komunistu - nejdriv vitezstvi ve valce pak revoluce, smirlive postoje k zahranicnim mocnostem atd. Komuniste ale meli silnejsi stranicky aparat (zavedeny Moskvou) a tak dokazali nabirat cleny na ukor socialistu. Mnozi do strany vstoupili diky jejimu "horlivemu presvedcovani lidi, nesmirne dovedne propagande, jeji raznosti, jejim organizacnim schopnostem a prestizi, kterou ziskavala diky sovetskym zbranim." Komuniste ziskali kontrolu i nad JSU (Sjednocena socialisticka mladez). Toto uskupeni bylo vysledkem slouceni organizaci komunisticke a socialisticke mladeze. JSU mela 50 000 clenu a zformovala se kratce pred zacatkem valky. Vetsina vedoucich clenu Socialisticke mladeze behem slucovani prebehla ke komunistum a tak jim zajistila kontrolu nad novou organizaci.  Bylo by chyba tvrdit, ze prichod kontrarevoluce byl pouze vysledkem komunisticke linie a jejich cinnosti. Republikani i socialiste s komunisty souhlasili. Republikani, kteri postradali jakoukoliv skutecnou zakladnu mezi masami, se stahli do pozadi a citlivou zalezitost opozice vuci socialni revoluci a obranu stredni tridy prenechali komunistum. Dokonce i Largo Caballero - kdysi levicovy socialista a predak UGT - ktery se stal v srpnu premierem, pri vytvareni vlady prohlasil, ze je "nutne obetovat revolucni jazyk, abychom si ziskali pratelstvi demokratickych mocnosti" a ze "spanelska vlada nebojuje za socialismus, ale za demokracii a ustavni vladu." Caballero sice s komunisty zcela nesouhlasil, ale mnozi z jeho strany, dokonce i jeho nejblizsi spojenci, pro komunistickou linii proti socialni revoluci pracovali. Rovnez je treba rict, ze ucast clenu CNT ve vlade take napomohla rustu kontrarevoluce. Do katalanske vlady vstoupili v zari (nesmime zapominat, ze Katalansko bylo poloautonomni) a do celonarodni vlady v listopadu 1936. Detailneji se tim budeme zabyvat v posledni kapitole, zatim postaci, kdyz rekneme, ze jejich ucast poskytla vlade jistou duveru mas. Byla klicovym prvkem pro dokazovani svetu, ze ve Spanelsku se proste bojuje jen za obnoveni demokracie, za znovuvybudovani otresene statni masinerie a za navraceni autority a moci, ktera byla v rukou ozbrojenych pracujicich do rukou vlady. Ucast CNT slouzila ke kontrole nad masami a k jejich presvedcovani, ze se podili na vlade a ze ji tudiz musi branit. Zbrane z Ruska Komunisticka strana ale kontrarevoluci ridila. Byla to ona, kdo rozhodoval. Komuniste byli jedini, kdo jasne chapal _nutnost' kontrarevoluce a kdo byl odhodlan ji provest. A provest ji mohli diky prestizi, kterou ziskavali z faktu, ze Rusko bylo jedinou zemi, ktera Republice dodavala velke mnozstvi zbrani (jedina dalsi zeme, ktera pomahala, bylo Mexiko, to ale dodavalo jen mensi mnozstvi). A Rusove nedodavali jen zbrane, ale i vojenske poradce a techniky, kteri postupne prebirali vedeni valky. Staliniste vam budou tvrdit, ze Rusko dodavalo zbrane hned od zacatku. To je ale lez. Stalin nejdriv souhlasil s paktem o neutoceni ze strachu, aby si neznepratelil zapad. Prvni zbrane prisly az v rijnu a to ze strachu, ze nemecke a italske zbrane rozhodnou valku ve prospech fasistu. Vojenska pomoc se dodavala "tajne a za ucelem omezit moznost zapleteni Ruska do valky." Kvuli tomuto strachu, ze by se Rusko mohlo zaplest do valky s Nemeckem a Italii, se pomoc omezovala na udrzovani odporu do doby, nez Britanie a Francie zasahnou. A za tuto pomoc se muselo platit - spanelska zlata rezerva se prestehovala do Moskvy. Komuniste si uvedomovali, ze pokud se ma provest dalekosahla kontrarevoluce, stat bude muset s jejich pomoci ziskat zpet kontrolu nad armadou a policii. Nemelo smysl rikat pracujicim, aby zanechali kolektivizace a odevzdali zbrane, pokud nebylo mozne si splneni tohoto rozkazu vynutit. Na tomto pouziti sily stoji vsechny staty, a proto lze uspesnou revoluci provest jen tehdy, kdyz je lid ozbrojen.  Diky sovetske pomoci bylo pro komunisty snadne ziskat kontrolu nad ozbrojenymi silami. A to ne diky mnozstvi skutecne poslanych zbrani, ale jen diky faktu, ze Soveti byli nejvetsimi dodavateli valecneho materialu. Ministr namornictva a letectva, Prieto, si casto ze sveho uradu delal srandu a prohlasoval, ze "nebyl ani ministrem, ani nicim jinym, protoze letectvo jej vubec neposlouchalo. Skutecnym ministrem letectva byl rusky general Duglas." Militarizace Jelikoz kontrolovali zbrane, mohli si komuniste s podporou ostatnich vynutit militarizaci. Rozbili tak milicni system. Znovu byla vybudovana pravidelna armada s dustojniky, vynucenou disciplinou, salutovanim a diferenciovanymi platy. Milicim, ktere odmitly prejit pod veleni ministerstva valky (a mnohe milice CNT a POUM to skutecne odmitly) se zcela prestaly dodavat zbrane, takze si nakonec moc vybirat nemohly. Nova armada se budovala pod kontrolou komunistu. Vedeli totiz, ze bez kontroly nad armadou nemohou doufat, ze se jim podari kontrolovat antifasisticky tabor. Protoze Paty pluk (hlavni jednotka kontrolovana stalinisty) se nejvic rozptylil, komuniste ziskali kontrolu nad peti ze sesti brigad nove armady. Ziskali take kontrolu nad Generalnim komisariatem valky, ktery byl zrizen za ucelem vykonavani politicke kontroly nad armadou prostrednictvim politickych komisaru. Vetsina z nich byli staliniste a tak mohli kontrolovat i prisun politickych novin na frontu. Vsechny anarchisticke noviny bez rozdilu byly zadrzovany. A tak vsechno, co vojaci cetli, byly lzi Komunisticke strany. Obnovena byla nejen armada, ale i policie, predevsim nenavidene Civilni gardy, ktere vzdy byly bastou represi proti CNT. Ted se jim rikalo Narodni republikanska garda. Znovu se vytvarely i Prepadove gardy a zacatkem prosince mely uz 28 000 rekrutu. Carabineros, kteri slouzili jako pohranicni a celni policie a spadali pod kontrolu ministra financi Negrina (znameho sympatizanta komunistu), se rozrostli na 40 000 prislusniku. Pred valkou jich bylo v celem Spanelsku jen 16 000. Negrinuv ministersky zastupce objasnil, jaka je jejich uloha: "Jste strazci statu a ti fantastove, kteri veri, ze chaoticka situace spolecenske nedisciplinovanosti a nevazanosti je pripustna, se seredne pletou, protoze lidova armada i vy, Carabineros, budete vedet jak ji zabranit." Stat si privlastnoval mocensky monopol. Delnicke hlidky, ktere vznikly v cervenci, byly rozpusteny. Delnici meli narizeno odevzdat zbrane a ti, kteri tak neucinili, byli povazovani za _fasisty'. Tvrdilo se, ze je tech zbrani treba na fronte. To, ze na fronte potrebovali zbrane, byla sice pravda, ale tento argument slouzil jen jako prostredek k odzbrojeni revolucnich delniku. Policie totiz take mela ve svem drzeni spousty zbrani. George Orwell po _Kvetnovych dnech' v Barcelone poznamenal: "Anarchistum bylo naprosto jasne, ze i kdyz svoje zbrane odevzdaji, PSUC, politicky nejsilnejsi strana Katalanska, si svoje ponecha; a kdyz bylo po bojich, take se to skutecne stalo. Zatim mohl clovek videt na ulicich kvanta zbrani, ktere by prisly velice vhod na fronte, ktere vsak blokovaly _nepoliticke' policejni jednotky v tylu."  Ted mohla kontrarevoluce vytahnout i proti kolektivum. 7. ledna 1937 bylo narizeno rozpusteni delnickych zasobovacich vyboru. Distribuce potravin byla predana C.E.P.C.I. To vedlo k nedostatku a k hromadeni zasob, ktere zpusobovalo inflacni ceny. Vubec poprve od zacatku valky Barcelona zazivala hlad, i kdyz v ni byl potravin dostatek. Vina se hazela na kolektivy, ale vsichni dobre vedeli, ze kdyz vstoupite do PSUC, budete mit potraviny jiste. ZnarodnovaniPodnikum, ktere odmitly prejit pod jeji kontrolu, vlada odmitala poskytnout uver. Jak jsme si jiz rekli, banky nebyly zabrany, takze vlada mela na pracujici velkou hul. Bylo vyhlaseno znarodneni nejvetsich prumyslovych podniku, cimz se dostaly pod kontrolu vlady. Tvrdilo se, ze je to pro valecne usili nezbytne. Tvrdilo se, ze kolektivy jsou neefektivni a ze kazdy podnik se stara jen o svuj vlastni zisk. Nelze poprit, ze s nekterymi movitejsimi kolektivy byly problemy. CNT ale smerovala ke koordinaci prostrednictvim zespolecensteni pod kontrolou vsech pracujicich. Aby se toho dosahlo, muselo by se skoncovat s veskerym soukromym vlastnictvim vyrobnich prostredku. Neco takoveho komuniste samozrejme nemohli pripustit, protoze to ohrozovalo jejich s laskou opecovavanou stredni tridu.  V zemedelstvi byla kolektivizace povolena jen na pude fasistu, pozemky tech, kdo podporovali Republiku, se musely vratit. Jak daleko byli komuniste ochotni zajit, ukazala invaze do Aragonu. Aragonska obranna rada byla v srpnu 1937 prohlasena za nezakonnou. Po tomto prohlaseni nasledovala invaze vedena 11. divizi generala Listera (clen PSUC). Podle CNT byly puda, zemedelske naradi, dobytek a kone, zkonfiskovane stoupencum pravice, vraceny byvalym majitelum. V nekterych vesnicich bylo statkum zabaveno zrni potrebne pro setbu a 600 clenu CNT bylo zatceno. Celkove bylo zniceno 30% kolektivu a byla narusena setba plodin. Je pochopitelne, ze vysledkem teto invaze a naslednych represi nebylo nic jineho nez nenavist, odpor a deziluze. Rolnici se zacali sami sebe ptat, zac maji vlastne bojovat. Vysledna deziluze nepochybne prispela k tomu, ze za par mesicu se fronta zhroutila. Podobne utoky na kolektivy probehly i v Levante a Kastilii.  To byla ukazka, jak daleko jsou _socialiste' z Komunisticke strany ochotni v poslusnosti k Stalinovym instrukcim zajit. Jeste zlovestnejsim aspektem teto ochoty bylo, ze ve Spanelsku existovala vezeni patrici sovetske tajne policii GPU (predchudkyne KGB). V prosinci 1936 Pravda prohlasila: "Co se tyce Katalanska, zapocalo jeho ocistovani od trockistu a anarchosyndikalistu a bude provedeno se stejnou energii, s jakou bylo provedeno v SSSR."  Rozhodnuti zahajit cinnost GPU ve Spanelsku bylo prijato 14. zari na mimoradne konferenci v Moskve. Toto o cinnosti GPU ve Spanelsku napsal Krivickij: "GPU mela sva zvlastni vezeni. Jeji jednotky provadely vrazdy a unosy. Zabijela v utajovanych vezenich a poradala vyjezdove prepady. Ministerstvo spravedlnosti nemelo nad GPU zadnou autoritu. Byla moci, pred kterou se trasli dokonce i nekteri z nejvyssich uredniku Caballerovy vlady. Zdalo se, ze Sovetsky svaz drzi loajalni Spanelsko tak pevne, jakoby uz bylo sovetskym vlastnictvim."  Cilem bylo zlikvidovat revolucionare. Kdokoliv by se odvazil nahlas neco rict proti tomu, co delala, se mohl stat pristi obeti. GPU zavrazdila Nina, vudce POUM, i Camilla Berneriho, italskeho anarchisty, ktery byl kriticky k vedeni CNT. Vydaval noviny Guerra di Classe, ktere prosazovaly revolucni valku proti fasismu. Takzvani _socialiste' jej zavrazdili prave pro jeho zasadovy revolucni postoj. V cervenci 1937 _zmizelo' 60 clenu CNT. _Zmizet' je termin, ktery se pouzival tehdy a pouziva se i dnes pro ty, ktere zabila tajna policie, i kdyz dnes se pouziva jen v latinskoamerickych diktaturach. Dve cesty Vznikly tak dva vzajemne se vylucujici zpusoby boje proti fasismu. Zaprve jste mohli boj s fasismem chapat tak jako staliniste a jejich stoupenci. Mohli jste se snazit usmirit si mocne Anglie a Francie a doufat, ze zasahnou. Cili bojovat s fasismem v obcanske valce - ve valce o to, kdo je legitimnim vladcem Spanelska. Mohli jste politiku presunout az na druhe misto, odstavit revolucni politiku na vedlejsi kolej. Zadrzovat tisice zbrani v tylu a potlacovat hnuti pracujicich. Znicit kolektivizaci a obetovat vydobytky, ktere delnici a rolnici ziskali, Stalinovym mezinarodnim zajmum.  Proti tomuto zpusobu boje stal nazor, ze je treba s fasismem bojovat v revolucni valce. Udelat z revolucni politiky vasi hlavni zbran. Dat pudu a tovarny tem, kdo v nich pracuji. Sirit propagandu za fasistickymi liniemi. Dat rolnikum skutecny duvod, proc bojovat proti Frankovi. Jasne ukazat, ze kolektivizace jim prinese prospech. Ve skutecnosti ale mnozi rolnici zili ve strachu, ze staliniste jejich kolektivy znici. Davat rolnikum pudu a udelat z toho ustredni programovy bod boje, to by Franka pripravilo o spoustu vojaku, kteri byli syny a dcerami rolniku.  Dat svobodu Maroku. Organizovat tam povstani proti Frankovi, to by jej pripravilo o hlavni zdroj zasob a zbrani. Apelovat primo na evropskou pracujici tridu (protoze evropske vlady nemely na podpore spanelske revoluce zadny zajem). Apelovat na francouzske pracujici, kteri v roce 1937 vstupovali do druheho roku boje, ktery zacal o rok driv masovymi stavkami. Jejich cinnost by mohla zabranit pripadne intervenci Francie a dokonce i Britanie proti revoluci.  Zabrat zlate rezervy a vyvlastnit banky. Pouzit tyto penize na nakup zbrani a zajistit, aby tyto zbrane sly na frontu, kde jich bylo treba.  Prave tyto kroky se mely podniknout. Vitezstvi by to rozhodne nezarucilo, ale mohla se tak vykresat jiskra, ktera by mohla zazehnout celou Evropu a prolomit tak izolaci spanelske revoluce. Mohl to byt zacatek obratu pro celou Evropu. Misto toho se ale Spanelsko stalo jen dalsi obeti fasismu a obcanska valka predehrou ke krvave svetove valce. by se museli zmocnit kontroly sami. Zmocnit se ji bylo mozne a to predevsim v Katalansku, kde se mel svolat regionalni sjezd delnickych rad, ktery by zalozil Delnickou republiku. Pracujici v celem Spanelsku by nasledovali tento priklad a pak by bylo mozne zacit revolucni valku. Ne valku za navrat komunistu, socialistu a republikanu do vlady, ale valku za osvobozeni pracujicich mas.  Pracujici trida ale moc neprevzala. CNT, ktera mela nejvetsi moznost to udelat, odmitla. Misto toho si zvolila spolupraci a podporovala jeden vladni vynos za druhym, kterymi se podryvala revoluce. Z predaku CNT a FAI se objektivne stali kontrarevolucionari. Ve chvili, kdy existuje dvojvladi, bud pracujici svrhnou vladnouci tridu a sami prevezmou moc, nebo vladnouci trida znovu ziska kontrolu nad situaci. Zadna stredni cesta neexistuje. CNT si zvolila spolupraci a mohla tedy jit jen jednou cestou. Revoluce se neda delat napul. Bud se pracujici trida prosadi, nebo je revoluce ztracena. Tak proc anarchiste moc neprevzali? Podivejme se na to. Nova revoluce Jak jsme si jiz rekli, anarchiste jsou proti statu - proti vsem statum, at uz jsou liberalni, demokraticke, monarchisticke nebo totalitni. Anarchiste stat (stala armada, policie, vlada, byrokracie) chapou jako organ, jehoz prostrednictvim vladnouci trida udrzuje svoji kontrolu nad vetsinou obyvatelstva. Zakladem anarchismu je presvedceni, ze stat musi byt znicen a nahrazen systemem zalozenym na radach pracujicich a na obecnich radach. Delegati z kazdeho podniku a kazde obce by tvorili regionalni rady, ktere by pak zase posilaly sve delegaty do celonarodni a nakonec i do mezinarodni rady. Delegati by meli jasny mandat a vsechna zasadni rozhodnuti by prijimala shromazdeni pracujicich. Tyto organy casto vznikaji spontanne nebo jako organy sebeobrany - treba sovety behem ruske revoluce. Ty puvodne vznikly jako stavkove vybory, ale rychle se z nich staly organy,

Pokračovat na článek


Zahraniční politika Itálie vůči Rakousku

 Rakousko vyšlo z První světové války jako zlomená velmoc. Saint-Germainská mírová smlouva, uzavřená v roce 1919, pro něj znamenala ztrátu rozsáhlých území v důsledku rozpadu někdejší velmoci na sedm zemí. Ze třetí největší evropské mocnosti se Rakousko najednou stalo zemí druhé kategorie, nedisponující přístupem k moři, odříznutou od svého průmyslu, svých tradičních trhů a zdrojů nerostných surovin. Ocitlo se v hluboké hospodářské krizi. Kromě těchto okolností znesnadňujících existenci samostatného Rakouska zde existovala problematická identifikace Rakušanů s novým státem. Rakušané vnímali svou zemi jako dočasný útvar vzniknuvší na základě vynucené zahraniční intervence, považovali se za Němce a toužili po anšlusu, který bylo pro mnohé z nich pouze otázkou času. Ač byl Saint-Germainskou smlouvou zakázán, Rakušané věřili, že nakonec přijde a s ním i řešení všech vnitropolitických, ekonomických a dalších problémů. Evropské mocnosti však měly eminentní zájem na rakouské nezávislosti, neboť věděly, že anšlus by znamenal destabilizaci celé střední Evropy (CHASTKO:1997).    V čele těchto zemí byla Itálie, která měla zvláštní zájem na rakouské nezávislosti, neboť její vlastní imperiální plány na vybudování nové velké říše by přišly vniveč, pokud by Rakousko spadlo do německé sféry vlivu. I z tohoto důvodu Itálie zařídila ve Společenství národů půjčku pro rakouskou ekonomiku, která byla v krizi kvůli své politice deflace, nutnosti placení reparací, absenci zahraničního investičního kapitálu a burzovním spekulacím. Rakousko nutně potřebovalo zahraniční ekonomickou pomoc, ale ta byla podmiňována vysokými zahraničně-politickými požadavky, zejména zákazem anšlusu (CHASTKO:1997).    Tato práce má za cíl soustředit se na zahraniční politiku fašistické Itálie vůči Rakousku, jehož osud byl nerozlučně spjat se zachováním míru. Rakousko bylo uzavřeno uprostřed Evropy s šesti sousedy kolem sebe a bylo středem evropského napětí v meziválečných letech. Jedním z klíčových bodů mezinárodního společenství pro zachování míru bylo udržet rakouskou nezávislost před německým pangermanismem (CHASTKO:1997). Tato práce proto bude sledovat kroky Itálie a jejího vůdce Mussoliniho směřující k tomuto cíli a příčiny jejího neúspěchu.Mussoliniho intence    Mussolini chtěl po svém nástupu k moci udržovat spojenectví s Francií a Velkou Británií, neboť potřeboval čas na vybudování nové Itálie, která byla jak ekonomicky tak vojensky slabá. Svých osobních i italských ambicí, zejména revizi mírových smluv z První světové války a vybudování nového impéria, mínil dosahovat postupnými kroky (SPINOSA:1989). Proto své plány ohledně Rakouska i další uskutečňoval postupně. Invaze do Etiopie, o níž bude zmínka později, byla z tohoto hlediska nepochopitelnou chybou. Podobně jako v roce 1923 incidenty na Korfu a ve Fiume (CHASTKO:1997).    Mussolini od roku 1930, v rozporu s mírovou smlouvu z roku 1919, povoloval německé armádě cvičit na italském území. Mussoliniho počínání nelze považovat za konzistentní, spíše oportunistické. Jednou se vyjadřoval jak rasista, aby následně otočil na antirasistickou vlnu. V jednu chvíli budoval diplomatické vztahy a přátelství s Hitlerem, aby jej za chvíli odmítl (SMITH:1997).    Nespornou skutečností však zůstává, že Mussolini se obával německé expansionistické politiky. Jeho snahou bylo tuto německou ambici zaměřovat na západ, na Rýn, aby odváděl Hitlerovu pozornost od anšlusu a mezinárodní společenství od svých zájmů v Alto-Adige, tedy Jižním Tyrolsku, které po První světové válce Itálie získala od Rakouska. Toto území, strategicky výhodné zejména kvůli Brennerskému průsmyku, bylo cílem německého nacionalismu, neboť zde žila početná skupina Němců. Proto Mussolini potřeboval udržet mezi tímto územím a Německem nezávislé Rakousko, aby Hitlerova snaha sjednotit všechny Němce pod jeden stát neohrozila územní celistvost a integritu Itálie (CHASTKO:1997).    Samotné nezávislé Rakousko hrálo v italských plánech ještě jednu roli. Bylo vstupní bránou do Podunají, kde chtěla Itálie uplatňovat svůj vliv (VICHROVÁ:2007). Nicméně prvotním motivem byla obava z Hitlera a Rakousko mělo plnit roli nárazníkového pásma mezi Německem a Itálií, zaručující, že si Hitler nebude dělat nárok na Jižní Tyrolsko. Mussolini ostatně před rakouským knížetem Starhembergem, vedoucím Heimwehru - rakouské polovojenské složky, prohlásil, že Prušáci na Brenneru by znamenali válku (CHASTKO:1997).    Ovšem Mussolini si uvědomoval, že Itálie má natolik omezené zdroje, že je nemůže geograficky příliš tříštit a protože pro Itálii bylo mnohem zajímavější Středomoří a Balkán než zaalpské Podunají, tak se rakouská nezávislost stala pro Itálii důležitou pouze do té doby, dokud by nedošlo k dohodě mezi Itálií a Německem, případně dalšími mocnostmi, o rozdělení sfér vlivu v Evropě. O toto rozdělení vlivu se Mussolini pokusil už v říjnu 1932 v projevu v Turíně, kde prohlásil, že o dalším osudu Evropy by měly rozhodovat jen velmoci a z rozhodovacího procesu by měly být vyloučeny malé státy. Střední a východní Evropu měla být rozdělena mezi Německo a Itálii, přičemž Německu mělo připadnout Československo a východ směrem k Sovětskému svazu a Itálii mělo připadnout Podunají, Balkán a Blízký východ. Tento jeho plán byl však evropskými mocnostmi odmítnut (VICHROVÁ:2007)Engelbert Dollfuss    Rakousko se nechtělo stát loutkou v rukách velmocí a snažilo se vytvářet vlastní jak vnitřní tak zahraniční politiku, zejména pak reagovat na evidentní snahy Německa o připojení Rakouska pod jednu společnou říši. Rakouský kancléř Engelbert Dollfuss měl v zásadě tři možnosti jak se vyrovnat s nacistickými plány ohledně rakouské suverenity. Mohl vyvolat a udržovat patriotistické a vlastenecké rakouské nálady a vybudovat pevnou domácí politiku, odolnou vůči zahraničním tlakům. Druhou možností bylo nalézt přijatelnou formu politické a diplomatické koexistence s Německem. Třetí možností, v případě že nebude možné se s Německem dohodnout, bylo nalézt si silného spojence a ochránce v zahraničí. Tento problém musel vyřešit primárně z toho důvodu, aby mohl do země přijít zahraniční kapitál (CHASTKO:1997).    První možnost nebyla reálná, neboť vládní křesťanští socialisté nechtěli, respektive nemohli spolupracovat s opozičními sociálními demokraty. Navíc demokracie jako zřízení nebyla považována za vhodné, spíše za dočasné řešení. Druhá možnost nebyla reálná kvůli antagonismům mezi Dollfussem a Hitlerem a protichůdnými zájmy těchto dvou státních představitelů. A tak musel Dollfuss hledat podporu v zahraničí, kterou mu poskytla Itálie. Dollfussova vláda byla sice slabá a z italského hlediska bylo spojenectví nezajímavé, ale Itálie neměla, v situaci kdy Dollfuss odmítal spolupráci se sociálními demokraty, budoval stavovský stát založený na spannovství a rakouští nacisté získávali na násilnosti i popularitě, jinou možnost, pokud chtěla udržet Rakousko od Německa, než Dollfussovu vládu podporovat (CHASTKO:1997).    Přestože však Mussolini vyzbrojoval Starhemebergův Heimwehr a knížete ujišťoval, že dá Berlínu najevo, že nenechá Rakousko na holičkách, nehodlal rakouskou nezávislost podporovat bez reciprocity (SPINOSA:1989). Měl vůči Dollfussovi své požadavky. Chtěl, aby se Rakousko stalo státem na italský způsob. Proto vznikal stavovský stát, proto byl zakázán Schutzbund, tedy ozbrojené síly sociálně demokratické strany. Jiné mocnosti sice varovaly Dollfusse, že italská pomoc je v tomto směru příliš drahá, ale Dollfuss neměl na vybranou - jiného spojence neměl (CHASTKO:1997).    Ostatní země Dollfusse nechávaly osamoceného, neboť nevěřily, že by Hitler začal válku (SPINOSA:1989). Potenciální anšlus byl sice považován za destabilizující, avšak panovalo obecné přesvědčení, že šest miliónů chudých Rakušanů přecházejících do Německa by Německo spíše oslabilo, než posílilo do potenciální války (CHASTKO:1997).Mussoliniho setkání s Hitlerem    Evidentní protiklady mezi zájmy Itálie a Německa hrozily přerůst v násilí a diplomatická nedorozumění. Za účelem vyřešení rakouské otázky tak bylo dohodnuto setkání Hitlera s Mussolinim v Benátkách ve dnech 14. a 15. června 1934, které mělo vzájemné antagonismy vyřešit. Hitler ale požadoval, aby Itálie přestala chránit Rakousko, aby se rakouská vláda stala přívětivější vůči Německu, aby byla do jejího čela dosazena „nezávislá“ osoba, která by vyhlásila volby, mající vyjádřit vůli Rakušanů ohledně anšlusu. Po těchto volbách měli být nacisti vzati do vlády a veškeré rakouské ekonomické otázky měly být projednávány mezi Německem a Itálií. Hitler tedy chtěl, aby Mussolini přestal chránit Dollfussovu vládu a aby v Rakousku vládla vláda otevřená vůči národnímu socialismu (BULLOCK:1994). Mussolini na základě těchto požadavků soukromě označil Hitlera za blázna a nebezpečného šílence, neschopného sebeovládání. Nicméně oficiální komuniké stanovilo, že Německo a Itálie se nesetkaly kvůli vyřešení otázky Rakouska, nýbrž aby rozehnali mraky ve vzájemných vztazích. Pozitivní vyznění pak mělo vyjádření, že oba státy ustoupily ze svých požadavků. Německo oficiálně připustilo možnost rakouské samostatnosti a Itálie možnost povolebního vstupu nacistů do rakouské vlády (CHASTKO:1997).    Ale bylo jasné, i mezinárodně, že spojenectví mezi Německem a Itálií není možné. Anšlus by znamenal Německo na italských hranicích a co by se pak stalo s Alto Adige, Jižním Tyrolskem, kde žilo velké množství Němců? Mussolini prohlásil, že si umí představit pochodovat vedle Německa podél Rýna, ale ne podél Dunaje. Proto se snažil vyvolávat rozbroje mezi Francií a Německem, aby usměrnil německý zájem tímto směrem. Nicméně Hitler toužil po Rakousku a bylo zjevné, že časem musí jedna ze dvou mocností ustoupit (CHASTKO:1997).Atentát na Engelberta Dollfusse a italská mobilizace    Spáchání atentátu na rakouského kancléře Engelberta Dollfusse, kterého Hitler a rakouští nacisté považovali za jedinou překážku anšlusu, bylo pro svět i Mussoliniho šokem. Hitler si od atentátu sliboval buď okamžité uchopení moci v Rakousku nacisty, nebo vyvolání chaosu, ústící v destabilizaci a vypsání předčasných voleb, které by mohly vynést nacisty k moci. Po neúspěchu puče se však od celé akce veřejně distancoval a prohlásil, že o Rakousko nemá zájem (CHASTKO:1997).    Atentát však vyburcoval Mussoliniho k mobilizaci a okamžitému vyslání armády do Brennerského průsmyku, na rakousko-italské hranice. Tato akce byla mezinárodně vnímána tak, že Mussolini tímto zabránil německé invazi do Rakouska. Ovšem Mussolini to dělal kvůli Itálii a jejím zájmům, ne kvůli evropskému míru (SPINOSA:1989).    Mobilizace a vyslání armády k Brennerskému průsmyku sice bylo mezinárodním společenstvím na jednu stranu vítáno, neboť zabránilo anšlusu a tedy destabilizaci střední Evropy, na druhou stranu italská reakce budila obavy. Žádná evropská velmoc nechtěla riskovat konflikt (KENNEDY:1996). Zejména Jugoslávie měla obavy z nové války a ohrožení svých pozic na hranicích s Itálií. Velká Británie usoudila, že je načase dát Itálii najevo, že nemůže jednat autonomně a nepředvídatelně a byla v tomto podpořena Francií. Obě velmoci se bály budoucích italských kroků. Bohužel tímto svým jednáním potvrdily Hitlerovu domněnku, že protiněmecký blok není jednotný a že Itálie je ve svém jednání do značné míry osamocená (CHASTKO:1997).    Mezinárodní společenství se ve skutečnosti více obávalo Mussoliniho armády a jeho jednostranných kroků vůči Rakousku a Německu, než Hitlera. Najednou se všichni báli Mussoliniho a přitom Hitler bral neúspěšný puč pouze jako malou komplikaci, která ho nemohla svést z cesty ovládnutí Rakouska. Se smrtí Hindenburga se stal kancléřem, upevnil svou moc a po noci dlouhých nožů už nebyla šance, že by byl odstraněn vnitropolitickým tlakem, jak v to doufalo zejména USA (CHASTKO:1997).    Nový rakouský kancléř Schuschnigg, který nahradil zavražděného Dollfusse, řekl Mussolinimu na prvním vzájemném setkání v roce 1934, v reakci na italskou mobilizaci, že Rakousko je vděčné za jeho pomoc, ale že případná přítomnost italské armády v Rakousku by zničila rakouskou vládu. Schuschnigg už se neobával nacistů, domníval se, že represemi následujícími po puči bylo jejich nejtvrdší jádro zlikvidováno a více inklinoval k Německu než k Itálii. Mussolini po setkání soukromě prohlásil, že teď už se Rakousko musí bránit samo (SPINOSA:1989). Ale zároveň nechtěl připustit, aby jeho dlouholetá úspěšná politika v této oblasti byla najednou závislá na schopnostech Schuschniggovy vlády. Proto se nevzdal Rakouska a ochrany jeho samostatnosti (CHASTKO:1997).    Krátká občanská válka související s atentátem na Dollfusse nic nezměnila na konsensu Itálie Velké Británie a Německa, že musí být hájena Rakouská nezávislost. Toto bylo opětovně potvrzeno 24. září 1934 na zasedání Společnosti národů ve švýcarské Ženevě. Naposledy byl vysloven tento vzájemný konsensus na konferenci v italském Strese v dubnu 1935. Pak však přišla Mussoliniho osudná etiopská chyba (JEŘÁBEK:2003).    Francie a Velká Británie ponechávaly praktické otázky týkající se Rakouska v kompetenci Itálie a rovněž USA podporovaly Mussoliniho politiku, neboť jej vnímali jako stabilizující faktor na kontinentu, toužícímu udržet status quo. Mussolini však neměl v úmyslu udržovat mír bez toho, aby z něho vytěžil výhody pro Itálii. Z jeho přesvědčení o nepostradatelnosti Itálie pro udržení evropského míru a z implicitní nutnosti Francie a Velké Británie podporovat z tohoto důvodu jeho politiku, vycházelo jeho přesvědčení, že jeho plánované výboje v Etiopii budou mezinárodním společenstvím přijaty (KENNEDY:1996). Nikdo dlouho nevěřil, že Mussolini skutečně na Etiopii zaútočí – obecně přijímané přesvědčení bylo, že Mussolini se svými vyjádřeními pouze snaží dát najevo, že nemíní být jediným zajišťovatelem míru v Evropě. Všichni se ale báli koloniální války, která by destabilizovala jak italskou pozici v Evropě, tak reputaci Spojených národů (CHASTKO:1997).Etiopská chyba    Mussolini byl posedlý myšlenkou vybudování nového italského impéria a jeho prvotním cílem v tomto snažení se měla stát Etiopie. Zároveň si však uvědomoval, že německá moc roste a že jí Itálie nebude schopna vzdorovat. Proto lze chápat jeho soukromé prohlášení, že pokud nemůže nepřítele porazit, raději ho obejme. Mussolini si byl vědom skutečnosti, že je pouze otázkou času, kdy bude Hitler stát na Brenneru a neviděl šanci, že by mohl Německo ve sporu o Rakousko porazit. Rozhodl se proto raději soustředit na výboje v koloniích a zaútočit na Etiopii. Rakousko tak s těžkým srdcem, neboť do jeho zachování vložil mnoho úsilí, pragmaticky ponechal jeho osudu. Nemínil se jej však vzdát nadobro a bez boje a ač neviděl východisko pro zachování vlivu Itálie na jeho osud, chtěl anšlus odkládat co nejvíce. Mussolini riskoval. Doufal, že porazí Etiopii dříve, než Hitler obsadí Rakousko. Spoléhal na svou sílu, mezinárodní opozici vůči Hitlerovi a jeho domnělou slabost (KENNEDY:1996).    Mussolini se domníval, že porazí Etiopii do tří let a že by to mohlo stačit na to, aby Hitler nestihl ovládnout Rakousko. Byl rozporný – chtěl si úspěchy v koloniích získat osobní slávu, ač si uvědomoval, že toto může zabránit přežití Itálie v důsledku implicitní ztráty Rakouska. Zvýšení domnělé italské prestiže výboji v koloniích znamenalo ztrátu jejích pozic v Evropě, neboť jednoduše neměla dostatečně velkou a silnou armádu, aby dokázala úspěšně zvládat obojí. Válkou v Etiopii se Mussolini znatelně oslabil v Evropě, ač prohlašoval, že tomu tak není. Existují náznaky, že jasným a rozhodným úderem v Etiopii chtěl zastrašit Hitlera, avšak jeho etiopský neúspěch způsobil pravý opak (CHASTKO:1997).    3. října 1935 tak Mussolini, zaslepen osobními ambicemi a touhou po vybudování impéria, nedbajíc varování krále a mnoha generálů, napadl Etiopii (CLARK:1988). Hned následující den byly proti Itálii vyhlášeny sankce ze strany Společnosti národů. Byl zakázán vývoz zbraní a pro válku důležitých surovin do Itálie, dovoz italských výrobků a poskytování půjček Itálii. Ironií osudu nebyla součástí embarga ropa, surovina pro válku zcela nezbytná.Rakousko se kvůli vzájemné hospodářské provázanosti s Itálií rozhodlo nepřistoupit na sankce, zejména pod nátlakem knížete Starhemberga a ministra zahraničí Bergera-Waldenegga. Tímto rozhodnutím však přišlo o přízeň a důvěru jak Francie, tak Velké Británie a stalo se ještě závislejším na Itálii. Ovšem Schuschniggovi se příliš jiných možností nenabízelo. Považoval Itálii za jediného garanta rakouské nezávislosti, na níž nemají Francie ani Velká Británie zájem. Velká Británie byla skutečně spíše znepokojena aktivitami Japonska, které ohrožovalo její zájmy na Dálném východě, než Hitlerem v Evropě. Ten měl být umlčen appeasementem – například vzájemnou námořní dohodou z roku 1935 (JEŘÁBEK:2004).    Mussolini opakovaně ujišťoval rakouskou vládu, že italské koloniální aktivity nijak neovlivní její ochranu. Rakousko však bylo přesvědčeno, že bez záruk Velké Británie se nemůže spoléhat na svou samostatnost. Ta ale byla ve sporu s Itálií kvůli Etiopii. A Rakousko tak bylo, dle Schuschnigga, postaveno před volbu, zdali udržet dobré vztahy s Itálií, která ze společných hranic stahovala vojáky, kvůli čemuž jí nevěřil, nebo přeorientovat svou zahraniční politiku na Velkou Británii a Francii (CHASTKO:1997).    Když Mussolini napadl Etiopii, obrátilo se rakouské veřejné mínění proti němu a Schuschniggova vláda tak už nemohla otevřeně Itálii podporovat. Oficiálně Rakousko sice nepřistoupilo na sankce Společnosti národů, ale začalo se orientovat na spojenectví s Francií a Velkou Británií. Rakousko ale nemělo šanci, jak mohla Francie nebo VB rychle mobilizovat a ochránit ho před invazí, když spolu nesdíleli společné hranice (CHASTKO:1997)?    Rakousko skutečně nebylo v záviděníhodné pozici. Vzájemná hospodářská provázanost a v neposlední řadě také nutná korektnost jako odměna za dosavadní italské kroky garantující rakouskou nezávislost nedovolovaly Šchuschniggovi přistoupit na sankce Společnosti národů. Jejich odmítnutí však znamenalo izolaci Rakouska a jeho těsnější sepětí s Itálií (JEŘÁBEK:2003).    Dodnes sice existují hypotézy, zdali by bylo možné anšlusu zabránit, pokud by Rakousko přeorientovalo svou zahraniční politiku na Velkou Británii a Francii. Avšak tyto státy nebyly, jak již bylo zmíněno, bezprostředními geografickými sousedy Rakouska a bylo nepravděpodobné, že by v případě anšlusu francouzská armáda táhla přes Německo nebo neutrální Švýcarsko a Itálii na pomoc Rakousku. Velká Británie ani Francie nejevily zájem pomáhat Rakousku, navíc měly výhrady vůči budování rakouského letectva, jímž byla porušována smlouva ze Saint-Germain (JEŘÁBEK:2003).Sbližování Itálie s Německem    USA byly přesvědčené, že rozdíly mezi Německem a Itálií jsou natolik rozsáhlé i když měly tyto systémy podobné prvky, že zabrání jejich vzájemnému spojenectví. Mezinárodní společenství si však začalo uvědomovat, že pokud bude trvat na izolaci Německa i Itálie, může je to nakonec sblížit. Toto spojenectví skutečně začalo klíčit v lednu 1936, kdy Mussolini přijal německého velvyslance a prohlásil, že je načase vylepšit vzájemné vztahy a vyřešit spory ohledně Rakouska (BULLOCK:1994).    Mussolini si neuvědomoval situaci. Věřil, že Velká Británie a Francie jsou přesvědčeny, že pouze silná Itálie je schopná na kontinentu zastavit Německo a tak od nich slepě očekával podporu. Domníval se, že Velká Británie a Francie nedopustí jeho spojení s Německem a aby tomu zabránili, že Itálii podpoří a to jak v otázce Rakouska a jeho ochrany, tak v jejích koloniálních výbojích (CHASTKO:1997).    V tomto se však zmýlil a jediným zahraničně politickým výsledkem války v Etiopii bylo oddálení se Itálie od Francie a Velké Británie a přiblížení se Německu. Kvůli izolaci, v níž se Itálie ocitla, se začala orientovat na Německo, které bylo rovněž v mezinárodní izolaci (CHASTKO:1997). Mussolini přesto doufal, že pokud se po ovládnutí Etiopie spojí s Hitlerem, zastraší tím Velkou Británii a Francii natolik, že již nebudou vzdorovat jeho primárně územním požadavkům. Zejména na Středním východě, v Tunisku a na Balkáně. Ale byla to právě italská roztahovačnost, co přimělo Brity k urychlenému zbrojení (CLARK:1988).Červencová smlouva    Od útoku na Etiopii se Mussoliniho orientace na Německo prohloubila do té míry, že nebyl ochoten kvůli Rakousku vyvolat konflikt s Hitlerem a za nejlepší řešení považoval bilaterální dohodu. Vědom si Schuschniggovy náklonnosti k Německu, postaral se o vyšachování svého blízkého přítele Starhemberga z rakouské vlády a posílil tak Schuschniggovu moc. Neustálé přibližování Itálie k Německu bylo potvrzeno roku 1936, kdy se novým italským ministrem zahraničí stal Mussoliniho zeť, pronacistický Galeazzo Ciano, který nahradil nacismu nedůvěřujícího Fulvia Suviche. Cianovým primárním zahraničně-politickým cílem byla fašistická koalice s Hitlerem a vytvoření osy Berlín-Řím (JEŘÁBEK:2004).    V Rakousku vyvolávalo zjevné sbližování Itálie s Německem silné obavy. Ty byly umocňovány evidentními snahami dosavadního garanta rakouské nezávislosti, aby se Rakousko s Hitlerem dohodlo. Schuschnigg se pokoušel tomuto tlaku vzdorovat, například prostřednictvím navazování kontaktů s okolními státy, zejména státy Malé Dohody, v tomto úsilí mu ale bylo Itálií a Maďarskem zabráněno (VICHROVÁ:2007).    Schuschnigg byl bezmocný. Viděl jak mezinárodní společenství nebrání německému znovuvyzbrojování, jak nereagovalo na remilitarizaci Porýní, jak Společnost národů zradila Etiopii, přestože se jednalo o její členský stát. Zároveň si uvědomoval růst moci rakouských nacistů. V naději, že zajistí rakouskou nezávislost, začal nakonec s Německem vyjednávat o vzájemné dohodě (VICHROVÁ:2007).    Červencová smlouva, podepsaná 11. července 1936, byla vyústěním těchto jednání a jednoznačným vítězstvím německé diplomacie. Německo se zavazovalo respektovat nezávislost Rakouska, zrušit tisícimarkový poplatek při překročení vzájemných hranic, rozpustit Rakouskou legii a zastavit nacistickou propagandu na rakouském území. Cena kterou mělo Rakousko za tyto malé ústupky zaplatit byla neúměrně vysoká. Mělo připustit nacisty do vlastenecké fronty, zrušit omezení cestování do Německa, povolit návrat emigrantů do Rakouska, udělit amnestii politickým vězňům (zejména tisícům nacistů), povolit dovoz a distribuci německých říšských novin na svém území a dovolit občanům Říše vyvěšovat prapory s hákovým křížem. Nejtvrdší podmínkou však bylo přizvání dvojice nacistů do vlády a závazek provádět svou zahraniční politiku ve shodě se zájmy Německa. Za tak dramatické omezení vlastní suverenity dostalo Rakousko pouze příslib respektu vlastní nezávislosti, kterému však ani Schuschnigg nevěřil a spoléhal v tomto bodě na Mussoliniho. Otázkou zůstává, proč nakonec Rakousko tuto smlouvu podepsalo. Schuschnigg ji považoval za určité vyjasnění vzájemných vztahů (VICHROVÁ:2007). Naopak Starhemberg červencovou dohodu komentoval takto: „Zatímco Hitler touto úmluvou neposkytl Rakousku nic nového, pouze uznal stav nezávislosti Rakouska, beztak už existující, vzdalo se Rakousko svého práva kritizovat v novinách nacistické nepravosti a tím vést boj proti nacistům (JEŘÁBEK:2003).“    Červencová smlouva ve skutečnosti znamenala, že anšlus se stal pouze otázkou času. Hitler se prozatím spokojil s dosaženými výsledky a obrátil svou pozornost ke španělské občanské válce a k dozbrojování (BULLOCK:1994). Od uzavření této dohody už Německo nereflektovalo politiku Itálie a Mussolini si toho byl vědom. Německá ignorace italských zájmů došla tak daleko, že Göring otevřeně před Mussolinim prohlásil, že anšlus je pouze otázkou času. Ač toto prohlášení Mussolini kategoricky odmítl, byl si vědom skutečnosti, že doba, kdy mohla Itálie samostatně rozhodovat o svém směřování a hrát důležitou roli na kontinentu, definitivně pominula (CHASTKO:1997).Vstup Itálie do španělské občanské války    Mussolini se však nehodlal vzdát svých pozic a role v Evropě a proto opět roztříštil své síly a vstoupil na straně nacionalistů do španělské občanské války. Ne snad proto, že by španělská občanská válka hrála důležitou roli z hlediska italského směřování, ale protože republikáni byli podporováni Francií a pokud by Franco vyhrál, Francie by ztratila spojence a Itálie jednoho získala. Mussolini navíc toužil po španělských vojenských základnách na Baleárských ostrovech. V neposlední řadě se chtěl zavděčit Hitlerovi, který rovněž podporoval Franca (CLARK:1988).    Španělská občanská válka však byla pro italskou diplomacii katastrofou. Nejenže ztratila, po jednorázovém ponoření jedenácti lodí Velké Británie, jakoukoli možnost usmíření s tímto významným mezinárodně politickým hráčem, což ji vehnalo do Hitlerovy náruče, navíc prokázala svou vlastní vojenskou neschopnost (CLARK:1988).Vznik osy Berlín - Řím    Postupné sbližování politik Itálie a Německa, pokročující zejména v roce 1936, kdy italské aktivity ve Španělsku a Etiopii vzdalovaly Itálii od Paříže a Londýna a přibližovaly ji Berlínu, (JEŘÁBEK:2003) vedly Hitlera k myšlence možnosti brzkého anšlusu. Mussolini sice proti podobnému řešení i nadále protestoval, avšak v lednu 1936 dal německému velvyslanci Ulrichovi von Hassellovi najevo, že pokud bude formálně zachována rakouská samostatnost, nebude Itálie klást německým požadavkům překážky. Mussolini tak již připouštěl vytvoření rakouského satelitu ze strany Německa (JEŘÁBEK:2003).    Německo mělo zájem zbavit se italského soka ve střední Evropě. Ač bylo evidentní, že Itálie nemá kapacity na to, aby ovládala střední Evropu, mohla komplikovat zde zamýšlenou německou expanzi. Itálie si neřešitelnosti své pozice byla vědoma a byla ochotna obětovat své zájmy v Podunají pod podmínkou, že budou respektovány její zájmy ve Středomoří. Rozdělení sfér vlivu mezi Německem a Itálií proběhlo na jednání v Berlíně a Berchtesgadenu v říjnu 1936, na které přijel italský ministr zahraničí hrabě Ciano. Výsledkem jednání bylo vytvoření osy Berlín - Řím a spojenectví těchto dvou režimů, na které mezinárodní společenství pohlíželo s oprávněnými obavami. Zejména Rakousko si bylo vědomo, že od tohoto momentu je jeho osud v rukou Itálie a Německa (VICHROVÁ:2007).    Září 1937 znamená definitivní příklon Mussoliniho zahraniční politiky k německé. Při návštěvě Německa byl Mussolini nadšen armádními manévry, prohlídkami německých továren, davem 800 000 Němců naslouchajících jeho projevu a osobním Hitlerovým obdivem natolik, že došel k přesvědčení, které v soukromí mnohokráte zopakoval, že Německo v budoucí potenciální válce nutně zvítězí (KENNEDY:1996). I z tohoto důvodu v listopadu vstoupil do Anti-Kominternského paktu s Japonskem, dokonce nechal potopit italskou loď dopravující automobily do Číny, aby si neznepřátelil nového japonského spojence.    V prosinci vystoupila Itálie ze Společnosti národů. Mussolini obětoval Rakousko, kterému se zavázal ochranou. Podunajský blok, který se Itálie pokoušela vybudovat, se však tímto rozpadl a pozice Itálie jako silného evropského státu byla rovněž ztracena, neboť byla opět zatlačena do svých zaalpských hranic. To byl naprostý krach Mussoliniho zahraniční politiky a z Itálie se stal vazal Německa (SMITH:1997). Mussolini si až příliš pozdě, začátkem roku 1938, uvědomil, jakou ztrátu pozice mu spojenectví s Hitlerem způsobilo (CHASTKO:1997).Anšlus    Mussolini byl Etiopií a vojenskou podporou Franka natolik vyčerpán, že těžko mohl udržovat ještě Rakousko. Schuschnigg v důsledku výše zmíněných událostí zcela ztratil důvěru v Mussoliniho. Poté co jeho pokusy o vyjednání nových spojenectví se státy Malé Dohody padly, rostly Schuschniggem podporované snahy o návrat Habsburků na trůn v Rakousku. Toto bylo ale proti zájmům nacistů, kteří preferovali svržení Schuschniggovy vlády (CHASTKO:1997).    Začátkem roku 1938 se jevila pozice Rakouska jako neudržitelná. Nikdo v Rakousku nechtěl v případném ozbrojeném konfliktu s Německem bojovat proti svým německým bratrům a Schuschnigg, narozdíl od Dollfusse, neviděl rozdíl mezi Rakušanem a Němcem. Mnoho lidí toužilo po anšlusu, ač sám Schuschnigg prosazoval rakouskou nezávislost. 12. února přijel do Berchestgadenu aby vyjednával s Hitlerem, ale ve vyjednávání mu zcela podlehl (BULLOCK:1994). Byl ve slabé pozici. Itálie jej opustila a veřejné mínění v Rakousku podporovalo anšlus (CHASTKO:1997).    Itálie sice i nadále preferovala oddalování anšlusu, ale její schopnost efektivně vykonávat vlastní zahraniční politiku byla již dávno minimální (SPINOSA:1989). A Hitler chtěl anšlus ještě před koncem španělské občanské války, neboť ta vázala mnoho Mussoliniho sil a Hitler si nebyl jist Mussoliniho reakcí na narušení samostatnosti Rakouska (CHASTKO:1997).    Celé mezinárodní společenství si bylo vědomo skutečnosti, že nezávislé Rakousko je klíčem k evropskému míru. Ale Schuschnigg Hitlerovi podlehl. 9. března provedl svůj poslední pokus o zachování rakouské nezávislosti - vyhlásil plebiscit, v němž měli Rakušané vyjádřit svůj souhlas nebo nesouhlas s anšlusem. To bylo odvážné, ale Schuschniggovi nic jiného nezbývalo, neboť s podporou Itálie již nemohl počítat. Domníval se, že v této fázi již Mussolini pouze používá Rakousko jako prostředek nátlaku na Velkou Británii, a jakmile od Chamberlaina dostane co žádá, tak prodá Rakousko Hitlerovi (CHASTKO:1997).    12. března 1938 proběhl dlouho očekávaný anšlus Rakouska, při němž nepadl jediný výstřel a který byl obyvateli Rakouska nadšeně uvítán. Jím Itálie definitivně ztratila svou strategickou pozici v Evropě, a to jak územní, tak diplomatickou a již nebylo cesty, jak by mohla zůstat v rámci Západu. Po anšlusu se Schuschnigg stáhl a Mussolini umlkl. Nijak na anšlus nereagoval, ač si Hitler nebyl vůbec jist, jestli opět nepošle armádu na Brenner (CHASTKO:1997).    Mussolini byl anšlusem překvapen, neboť jej nečekal a už vůbec ne v tak krátkém časovém horizontu. Ač byl hluboce rozladěn a popuzen Hitlerovým jednáním, neměl žádné prostředky, jak tomuto kroku zabránit. Byl slabý. Aby si zachoval tvář, musel anšlus akceptovat. Dokonce doufal, že německá armáda na jeho severních hranicích mu umožní vstoupit do spojenectví s Velkou Británií a Francií, z čehož chtěl vytěžit uznání svých afrických kolonií z jejich strany (SPINOSA:1989).    Mussolini už teď hrál na obě strany, nečitelně měníce své výroky a politiku. Ale bylo jasné, že anšlusem ztratil svou strategickou pozici a kvůli dominanci Německa i svou samostatnou zahraniční politiku. Mussolini věděl, že pokud si chce uchovat své kolonie, musí si zajistit přízeň Hitlera. Už nemohl vysílat své jednotky do střední Evropy – existoval znatelný rozdíl mezi rakouskou armádou a armádou Třetí říše na Brenneru. Měl ještě další důvod mít zájem na spojenectví s Hitlerem - německá armáda stála na hranicích Jižního Tyrolska, kde žilo hodně Němců a existovalo zde reálné nebezpečí dalšího německého záboru (CHASTKO:1997).    Od anšlusu tak byl Mussolini zcela v Hitlerově moci a nemohl vystoupit ze vzájemného spojenectví. Anšlusem Mussolini de facto skončil. I z hlediska interního i z hlediska mezinárodního (CHASTKO:1997).    Mussolini sice anšlusem ztratil své postavení, avšak ne svou touhu i nadále hrát významnou roli na mezinárodním měřítku. Zprostředkováním Mnichovské dohody se stylizoval do role mírotvůrce a i nadále se pokoušel hrát na obě strany. Doufal, že spojenectvím s Hitlerem donutí Francii a Velkou Británii, aby mu umožnily vytvořit z Itálie nové impérium (CLARK:1988).Vstup do války    Když v březnu 1939 Hitler zabral Československo, vycítil Mussolini příležitost postoupit ve svých imperiálních plánech a po několika týdnech, aby nezůstal za Německem pozadu, anektoval Albánii, která už ale beztak byla italským protektorátem. Byl rozhořčen, že jej Hitler neinformoval o zabrání Československa (SMITH:1997). I toto však svědčilo o jeho slabé roli.    O dva měsíce později, v květnu 1939, Mussolini pokračoval v prohlubování spojenectví s Hitlerem a zvyšování tlaku na západní mocnosti, když podepsal s Německem Ocelové spojenectví. Z italského hlediska se jednalo o neprozíravý krok, nicméně Mussolini nepředpokládal, že Hitler začne válku před rokem 1943 (CLARK:1988). Ocelové spojenectví bylo výsledkem impulsu hrdosti v Mussolinim, který tak reagoval na ostrou depeši z USA. Nařídil Cianovi okamžitě podepsat smlouvu s Německem. Ten byl tak zaskočen, že smlouva byla podepsána s minimálními změnami ze strany Itálie, která se tak neprozíravě zavázala k útočné válce po boku Německa. Ribbentrop sice ujišťoval Mussoliniho, že válka nebude ještě alespoň tři roky, ale němečtí generálové už měli rozkazy ji připravovat (SMITH:1997).    Mussolini věřil, že válka nakonec neubude a že jemu se bude dařit kličkovat mezi velmocemi tak, aby získával pro Itálii nová území. Měl zájem zejména o Korsiku, Džibutsko, Tunisko, Maltu a Egypt. Ale Ocelové spojenectví mu svazovalo ruce. Když pak na setkání v Salcburku v srpnu 1939 Hitler sdělil ministru zahraničí Itálie Cianovi, že zaútočí na Polsko, byla Itálie překvapena, znechucena a na válku nepřipravena. I z tohoto důvodu se rozhodla se jí v prvotním sledu nezúčastnit. Mussolini poslal Hitlerovi takové požadavky, že musely být z německé strany odmítnuty a Itálie tak zůstala „neutrální“ (KENNEDY:1996).    Ale Mussolini nevydržel hrát tuto roli dlouho. Když viděl, že Hitler snadno dobývá stát za státem a on je ponecháván pozadu, tak se rozhodl vstoupit do války, což Itálie učinila 10. června 1940. Vypadalo to, že nemá co ztratit. Chtěla nová území. A Mussolini se navíc bál, že pokud nyní Hitlera nepodpoří, ten to bude vnímat jako zradu a připraví Itálii o některá území. Například Trentino, Jižní Tyrolsko nebo Terst (CLARK:1988). Vstupem do války však Mussolini nejenže nezískal pro Itálii nová území, ale uvrhl ji do celoevropského konfliktu, který měl pro ni, i pro něho osobně, tragické dopady.Závěr    Italská zahraniční politika, formovaná zejména Mussolinim, byla ve 30. letech 20. století značně nečitelná, což bylo dáno především osobou italského vůdce. Mussolini až příliš často upřednostňoval osobní ambice nad zájmy Itálie a mnohokrát prokázal nesprávný odhad a neprozíravost v zahraniční politice. Jeho touha po vybudování nové Římské říše Itálii zničila jak politicky a diplomaticky, tak hospodářsky. Dobrodružství v Etiopii bylo nepřipravené, stejně jako italská armáda. A v konečném důsledku znamenalo ztrátu pozic v Evropě, pro Itálii životně důležitých. Ztráta Rakouska ve prospěch Německa a Mussoliniho zaslepenost touhou po slávě a osobní velikosti se ukázaly být klíčovými prvky, které vehnaly Itálii do náruče nacistického Německa a do Druhé světové války. Od poloviny 30. let 20. století, zejména od roku 1937 už Itálie pouze splácela dluhy Mussoliniho pošetilosti tím, že zcela přišla o svou suverenitu v zahraničně politických otázkách a podléhala v nich Německu, což se jí z hlediska budoucnosti stalo osudným.

Pokračovat na článek


V Srbsku dnes vládne kultura extremismu

Nataša Kandić je zakladatelkou a výkonnou ředitelkou bělehradského Centra pro humanitární právo. Je terčem ostré kritiky především v Srbsku, ale také nositelkou mnoha významných mezinárodních ocenění. V dubnu 2004 jí byla u příležitosti zahájení festivalu Jeden svět společností Člověk v tísni udělena cena HOMO HOMINI za dlouholetou obranu lidských práv a za osobní statečnost při objasňování zločinů proti lidskosti spáchaných na území bývalé Jugoslávie. Jak se z vás vlastně stala bojovnice za lidská práva? V 90. letech došlo v Srbsku k obrovským změnám – a všechno to začalo Kosovem. V té době byl prezidentem Milošević a kosovská otázka byla velmi ožehavá. Poté, co byla Kosovu zrušena autonomie, jsme v Bělehradě vytvořili malou skupinu intelektuálů, kteří chtěli celý problém prozkoumat a udělat si objektivní obrázek o tom, co se děje, jaká vlastně je srbská politika vůči Kosovu. Nakonec jsme o tom sepsali knihu, kterou jsme nazvali Kosovský uzel. Přišli jsme na to, že celá ta protialbánská propaganda měla za cíl právě ztrátu práva Kosova na autonomii. Byla také důkazem toho, že se v Srbsku drasticky mění vztahy k ostatním národům. Tehdy jsem se rozhodla, že se budu zabývat právě tímto tématem – vztahem srbské politiky k „ostatním”. Pak přišel rok 1991, kdy začalo být evidentní, že Srbsko vede politiku štvaní chorvatských Srbů proti Chorvatsku, a přestože se domnívám, že tehdy v Chorvatsku byla porušována lidská práva, nemyslím si, že by to nabylo takových rozměrů, aby neexistovalo jiné řešení než válka. Jenže ze stylu psaní srbských médií a z výroků politiků bylo zřejmé, že si Srbsko zvolilo válečnou politiku. Části Chorvatska začaly být nazývány srbskými etnickými oblastmi a najednou se vynořila otázka administrativních hranic. Stále se také hovořilo o právu Srbů připojit chorvatské území, na kterém žijí, k Jugoslávii. Tehdy jsem začala provádět výzkum veřejného mínění k aktuální situaci. Roku 1992 začalo být jasné, že je v Srbsku – zejména ve Vojvodině, kde žije mnoho Chorvatů a Maďarů – prováděn nátlak na Chorvaty, aby se vystěhovali. Údajně kvůli zajištění prostoru pro srbské uprchlíky z Chorvatska. To byl počátek oficiální politiky, negativní a represivní vůči těm, kteří jsou „Nesrbové”, tedy odlišní. V takové atmosféře se mnozí z lidí, s kterými jsem tenkrát pracovala, rozhodli opustit zemi, aby s touto politikou neměli nic společného. Já se rozhodla zůstat a pokusit se toto dění ovlivnit tím, že budu veřejně hovořit a psát o tom, co se v Srbsku děje. Byla jsem přesvědčena, že to bude mít smysl, pokud to budu dělat objektivně. Zformovala jsem tedy organizaci, která se zabývá dokumentací válečných zločinů a porušováním lidských práv v souvislosti s národnostní příslušností, a tato organizace funguje dodnes. Co pro vás bylo v začátcích nejdůležitější? Ze začátku jsme se především snažili získat k našim zjištěním oficiální vyjádření srbské vlády. Věřili jsme, že je to svým způsobem důležité i pro společnost. Že snažit se o to, aby všechny ty oběti nebyly jen nějací „nepřátelé”, zjistit jejich jména a přiznat, že se jedná o oběti srbských válečných zločinů, zkrátka hovořit otevřeně o vlastní zodpovědnosti, je jediný způsob vybudování takového hodnotového žebříčku, jež bude překážkou zopakování všech těch balkánských událostí. Nakolik jste byli při dokumentování zločinů úspěšní? Samozřejmě, že jsme byli velmi úspěšní, protože těch zločinů bylo spácháno obrovské množství, a díky svým objektivním zprávám se nám podařilo být vlastně všude. Mohli jsme mluvit s chorvatskými, s muslimskými, s albánskými i se srbskými oběťmi. Ale jestliže se zeptáte, zda se nám    podařilo ovlivnit srbskou společnost natolik, aby jednou z jejích priorit byla právě diskuze o minulosti, převzetí zodpovědnosti za to, co se stalo, odhalení pravdy o tom, co se ve jménu Srbska dělo a co mnozí Srbové za války páchali, tak odpověď je záporná. Takovou atmosféru se nepodařilo vytvořit a podle mého názoru bude trvat ještě dlouho, než se to podaří. Ukázalo se, že zasazování se o vyrovnání se s minulostí vytváří ve společnosti animozitu proti organizacím i jednotlivcům, kteří o to usilují. Časem se tento kritický vztah ještě vyostřil, takže dnes je v Srbsku každý, kdo zmiňuje srbské zločiny nebo hovoří o cizích obětech, označen za zrádce. Troufám si ale tvrdit, že nebýt organizací jako je ta naše, byla by doba, kdy se Srbsko začne vypořádávat se svou minulostí, ještě vzdálenější. Postoj tehdejší srbské vlády je dostatečně znám. Jak ale toto vaše úsilí vnímala a vnímá srbská společnost? Když začala válka v Chorvatsku, Miloševićovi se podařilo získat velkou podporu občanů. Tenkrát se užívaly termíny jako „ustašovci” a noviny psaly způsobem, jako by se všechno, co se dělo za druhé světové války, znovu dělo teď v roce 1991. Tato propaganda vedla k tomu, že například když jely z Bělehradu tanky na Vukovar, lidé na ně házeli květiny a mávali jim, protože věřili tomu, že jedou bojovat proti těm ustašovcům z druhé světové války. A mnozí z těch lidí byli skutečně přesvědčeni, že se ustašovství vrátilo a že ohrožuje všechny normální lidi. Pochopitelně, že byli i tací, co viděli, že se jedná o propagandu, protože situace, kdy se o částech Chorvatska mluví jako o srbském etnickém prostoru, neznamená nic jiného než snahu o úpravu hranic. Snahu o připojení částí jiných států k Srbsku, zcela v duchu všudypřítomného hesla: „Všichni Srbové v jednom státě”. Takže na začátku jsme v tom našem snažení nebyli tak úplně sami. Pak přišla válka v Bosně a každému v bývalé Jugoslávii bylo Bosny nejvíce líto. Bosna, to byla krásná kultura, všem blízká a milá, kde se všichni cítili dobře a propaganda tam neměla tak velký vliv jako tomu bylo na začátku války v Chorvatsku. Velké množství tamních médií detailně informovalo o zločinech, ke kterým tam docházelo, třeba i o Srebrenici. Jenže my, co jsme se tím v Srbsku zabývali, jsme neměli přístup do velkých médií, ta držel pod kontrolou Milošević. My měli k dispozici malá média, naše čtenářská obec byla stejného názoru jako my, a v podstatě jsme byli bezvýznamní. Zatímco on i nadále používal svá média k tvrzení, že se v Bosně vede zuřivá občanská válka. Nejhůř bylo za války v Kosovu. V Srbsku se už léta na Albánce nahlíželo jako na národ tak odlišný, že není zapotřebí, aby měl stejná práva jako Srbové. Tento rasistický postoj vedl k přesvědčení, že Kosovo je srbským územím bez ohledu na to, že tam žije 90 % Albánců, k názoru, že Albánce je nutné vyhnat a že zabít Albánce není žádný zločin. Takže zločiny spáchané na Albáncích v Kosovu se v Srbsku nikoho nedotýkaly. Ani vůči Chorvatům, ani vůči Muslimům, přestože ten vztah byl nepřátelský, nebyl nikdy tak rasistický jako vůči Albáncům. Proto jsme za informace o zločinech na Albáncích sklidili ostrou kritiku, proto naši organizaci napadali, že uveřejňujeme nepravdu, aby se nakonec utvrdil názor, že naše organizace je protisrbská, že brání Albánce, kteří spáchali zločiny na Srbech. K dovršení všeho se v Srbsku vytvořilo společenské klima, v němž Srbové sami sebe vidí jako oběti, v němž se nehovoří o minulosti, kdy Albánci žili po deset let pod těžkými represemi srbské politiky, a zapomnělo se na zločiny spáchané během bombardování NATO. Existuje pouze ta pravda, která se vztahuje na zločiny spáchané Albánci po válce, anebo jako nedávno v březnu, kdy došlo k vlnám albánského násilí na Srbech, a celá historie se redukuje na to, že Albánci vyhánějí Srby. Naprosto je přehlížen fakt, že ono březnové násilí se děje pod dohledem extremistických skupin a extremistických politických stran a že je tak silné proto, že má srbský extremismus za spojence. Vztahy mezi Srby a Albánci se těžko mohou zlepšit, pokud Srbsko nepochopí, že přístup ke Kosovu jen jako k teritoriální otázce nemůže Srbům, kteří v Kosovu zůstali, pomoci. A právě toto odmítání odpovědnosti vede i k fyzickým útokům. Když letos 17. března začal útok na kosovské Srby, 18. března některé srbské extremistické skupiny protestovaly před našimi kancelářemi v Kosovu i v Srbsku a požadovaly moji demisi. Ti lidé se dokonce snažili dostat dovnitř, ale naštěstí máme v kancelářích dobře zajištěné dveře.Takže není to jednoduché zabývat se pravdou o válečných zločinech, musíte být celé té věci naprosto oddáni. Jaké jsou dnešní podmínky pro vaší práci? Změnilo se chování politiků a společnosti jako takové po odchodu Miloševiće? Po odchodu Miloševiće byla situace lepší. Za vlády Zorana Đinđiće Srbsko začalo vypadat jinak. I styl psaní médií byl jiný, byly zmiňovány zločiny a také potřeba hovořit o srbské odpovědnosti. O lepší situaci svědčí i to, že Srbsko vydalo Haagskému tribunálu nejen Miloševiće, ale i mnohé další vysoce postavené osoby. Je evidentní, že se této nové, reformně naladěné vládě nepodařilo zajistit kontrolu nad státními institucemi, jako jsou policie a armáda. Bylo jasné, že v těchto institucích zůstalo mnoho Miloševićových přívrženců. Jen tak mohlo dojít k tomu, že příslušníci policie zabijí premiéra země. Po Đinđićově zavraždění se situace v Srbsku velmi zhoršila. Nová vláda je nejen konzervativní, ale navíc ani nezastírá návrat k některým stěžejním srbským národním zájmům. Mezi ně nepatří přijetí odpovědnosti a odhalení pravdy se záměrem vytvořit lepší budoucnost či dobré vztahy se sousedy. Dnes v Srbsku vládne kultura extremismu, která hovoří jazykem, jenž se možná vyslovuje ještě negativněji proti pravdě, než tomu bylo za Miloševiće. V zemi mají velký vliv radikálové, kteří měli za Miloševiće opravnění páchat zločiny. A těmto rádikálům a jejich populistickým frázím o lepší budoucnosti věří zbídačelé obyvatelstvo. A pokud lidé věří něčemu takovému, je jasné, jak je ta společnost zubožená a jak pro ni pravda ztratila jakoukoliv hodnotu. Myslíte si, že by trestní odpovědnost za válečné zločiny měli nést i novináři, kteří podporovali Miloševićovu politiku? Skutečně existovali novináři, kteří svojí prací vyzývali k válce, a byli i novináři, kteří psali o tom, že jsou někde páchány zločiny na Srbech a nebyla to pravda... Ale ti už dávno přešli do redakcí, kde si na jejich práci nikdo nevzpomíná a ani společenské ovzduší nepřeje tomu, abychom měli soudy, které by se tomu věnovaly. Přestože byla zřízena prokuratura pro válečné zločiny, nedomnívám se, že ty soudy budou natolik kvalifikované, aby soudily za vyzývání k násilí a podněcování válečných zločinů. Dokonce ani Haag dodnes neobvinil jediného novináře, přestože si myslím, že existuje nejen dost takových, kteří by se měli zodpovídat, ale i spousta faktů, které by mohly být velmi přesvědčivými důkazy při jejich obžalobě. Za situaci v zemi však nemůžou výhradně politici. Srbové dali těmto kandidátům svoji podporu ve volbách, volili toho, kdo nejlépe formuloval jejich postoje... Srbsko vyjádřilo Miloševićovi podporu dokonce i při posledních volbách, v nichž vyhrál Koštunica. Šlo o těsné vítězství, v podstatě tolik lidí, kolik hlasovalo pro Koštunicu, hlasovalo i pro Miloševiće. Z čehož je vidět, že i ve chvíli, kdy byl odstraněn od moci, měl obrovskou podporu. Odpovědnost za srbské zločiny a zločinnou politiku tak nenese pouze Milošević, ale existuje tu i politická odpovědnost občanů, tedy voličů, kteří tuto politiku podporovali – přestože vám dnes mnozí řeknou, že netušili, o jakou politiku šlo. Poučila se srbská společnost z nedávných válek? Je dnes ochotná přistoupit na jakási pravidla „civilizovaného a demokratického světa”? Během celé války existovaly v Srbsku skupiny i jednotlivci věnující se shromažďování a zveřejňování faktů. Nelze říct, že to byla společnost, v níž všichni bezvýhradně podporovali zločinnou politiku. A také dnes, kdy po krátkém období demokratické vlády máme opět vládu represivní, existují v občanské společnosti jednotlivci i skupiny odmítající tuto politiku. Jaký je dnes oficiální postoj vlády ke zločinům spáchaným v Kosovu během bombardování NATO? O tom se v Srbsku nemluví. Hovořilo se o tom za Đinđiće, protože za jeho vlády byly v Srbsku otevřeny masové hroby Albánců, avšak dnes se o Kosovu hovoří jen v souvislosti se zločiny Albánců vůči Srbům. Srbové se dnes považují za oběti a jiné oběti neexistují, dějiny jsou úplně zfalšované. Neexistuje nic zlého, co jsme my provedli ostatním, existuje jen to, co druzí udělali zlého nám. Oficiálně chce Srbsko vstoupit do EU, ale zdá se nám, že neexistuje žádný oficiální proevropský kurs, spíše naopak... Ano, za premiéra Đinđiće bylo vidět, že jeho vláda má nějakou vizi, že Srbsko má budoucnost a že tu budoucnost vidí v Evropě. S dnešní vládou tato evropská orientace zmizela. Dnes je stejně jako roku 1991 základním problémem Kosovo. Dokonce vysvětlení ústupu od evropského kurzu jsou tvrdě konzervativní. Spolupráce s Haagem, žaloby na generály, to vše se pokládá za něco, co by mohlo Srbsko destabilizovat. Takže vláda tvrdí, že její instituce jsou stabilnější, pokud se nepřizná princip vlády práva a pokud se netrestají ti, kteří spáchali mezinárodní zločiny. Kdo nebo co podle vás dnes nejvíc ohrožuje vytváření občanské společnosti nejen v Srbsku, ale i v Kosovu? Myslím, že nikde v oblasti Balkánu nejsou podmínky pro vytvoření silné občanské společnosti. Mám na mysli zejména státy vzniklé na území bývalé Jugoslávie. Pro občanskou společnost je potřebné, aby měla tradici, aby fungovala nezávisle, sledovala nějaké obecné zájmy bez ohledu na to, kdo vládne, aby byla jakýmsi korektorem existující politiky. Balkán takovou tradici nemá. Nejvíc byla tradice občanské společnosti rozvinuta ve Slovinsku, ale když Slovinci začátkem 90. let zahájili své občanské iniciativy, bylo to mnohým v tehdejší Jugoslávii naprosto cizí. Od té doby v každé zemi vznikla občanská společnost, která v některých situacích vykazuje jistou homogenitu a dobře reaguje, ale v jiných situacích je zase vidět, že jen kopíruje postoje a politiku vlády. Například v Srbsku získal Milošević největší podporu během bombardování NATO. Všichni byli přesvědčení, že když je země napadena, nemělo by se na Miloševiće útočit. Podle mého názoru zde nejlépe fungovala občanská společnost během války v Bosně. Tehdy byla velmi homogenní ve svém odporu vůči oficiální politice. Ale dnes, dnes je velmi slabá, protože její velká část nemá jasný hodnotový žebříček a věří tomu, co říká vláda. Předpokládáme, že vaše práce je velmi náročná. Jak odpočíváte?  Protože v Bělehradě je to pro mě nejtěžší. Takže kdykoliv kamkoliv odjedu, mám pocit, že si dost odpočinu.

Pokračovat na článek


Politický systém Maďarské republiky

Ačkoliv se historie maďarské státnosti začala psát už kolem roku 1000, kdy Štěpán z rodu Arpádovců získal pro Maďary od papeže Silvestra II královskou korunu, čímž započal mimo jiné i christianizaci pohanských Maďarů, Uhry svoji svrchovanost zase brzy ztratily, a to v roce 1526, kdy byly poraženy v bitvě u Moháče Turky.Poté byla země rozdělena na tři části: východní oblast utvořila Sedmihradské knížectví, které bylo částečně autonomní na střední části Uher, kterou okupovala Osmanská říše. Západní část připadla Habsburkům, kteří se po vyhnání Turků v roce 1686 zmocnili i zbytku území obývaného Maďary. Ve dvousetletém období vlády Habsburků je nutné vyzdvihnout hlavně dvě data. Prvním jsou léta 1848-49, která přinesla revoluci, jejímž cílem bylo vydobýt si na monarchii liberální reformy a částečnou autonomii v rámci habsburského soustátí. Druhým důležitým mezníkem bylo vyrovnání z roku 1967, které ustavilo dualistickou formu vlády v monarchii: Rakousko-Uhersko. MAĎARSKO MEZI VÁLKAMIPlně suverénní stát začali Maďaři budovat až po rozpadu Rakouska - Uherska. Výchozí podmínky, za kterých stát začal po první světové válce vznikat ale nebyly zcela ideální a tento fakt velmi závažně ovlivnil vývoj nově se rodícího státu. Republika, kterou Maďaři vyhlásili v říjnu 1918, ovládala pouze jednu třetinu původního uherského území, zbytek byl vítěznými mocnostmi rozdělen mezi sousední státy; Československo, Rumunsko, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (pozdější Jugoslávie), Rakousko a také Itálie a Polsko. Nové státní hranice byly definitivně potvrzeny mírovou smlouvu podepsanou 4. června 1920 na zámku Trianon. Tzv. „trianonské trauma" se pak stalo důležitým mottem nejen meziválečného maďarského politického establishmentu. Postoj k otázce tzv. zahraničních Maďarů, tedy obyvatel, kteří se mírovou smlouvou ocitli za hranicemi svého státu, je dodnes důležitou štěpnou linií maďarské politiky. V meziválečném období došlo v Maďarsku ještě k několika dalším státoprávním zvratům. V březnu 1919 byl prezident hrabě Károly sesazen komunisty, kteří následně vyhlásili Maďarskou republiku rad v čele s Bélou Kunem. Nová garnitura si kladla za úkol nejen znárodnění ekonomiky a pozemkovou reformu, ale i zisk ztracených území. Ve všech těchto cílech byla částečně úspěšná. Republika rad byla po vojenském zásahu rumunských a československých jednotek svržena. 1. března 1920 ale nově zvolený parlament prohlásil Maďarsko za království, v jehož čele stanul regent Miklós Horthy. Pokusy Karla Habsburského o zisk maďarského trůnu nebyly úspěšné. Admirál Horthy se stal symbolem nového Maďarska, hlavou státu zůstal až do roku 1944. Horthy nastolil první nacionalistickou diktaturu v Evropě, jeho hlavním cílem byla revize trianonského uspořádání. V první zhruba polovině jeho vlády došlo k hospodářské obnově a celkové stabilizaci státu, která ale proběhla i za cenu masivního útlaku opozice. Se žádostí o změnu hranic se Horthy nejprve neúspěšně obrátil na západní mocnosti,  od roku 1933 pak maďarské územní požadavky tlumočil Hitlerovi. Částečných územních zisků docílilo Maďarsko za podpory Německa a Itálie při tzv. „vídeňských arbitrážích" v letech 1938 a 1940. Oplátkou se výpomoc vstoupilo Maďarsko po boku těchto dvou diktatur do druhé světové války. Když v roce 1942 začalo být Horthymu jasné, že mocnosti tzv. Osy válku nevyhrají, začal se Spojenci vyjednávat o separátním míru. V roce 1944 ale začali Němci Maďarsko okupovat, Horthy byl internován a vystřídán u moci radikálním hnutím Šípové kříže, které v čele se svým vůdcem Ferencem Szálasim v zemi nastolilo radikální fašistickou diktaturu. Až do konce války tak Maďarsko  zůstalo oficiálním Hitlerovým spojencem.MAĎARSKO PO ROCE 1945Maďarsku se nepodařilo vystoupit z války a ze spojenectví s nacistickým Německem a jeho hranice z roku 1920 byly postupimskou konferencí v roce 1946 v zásadě potvrzeny. Po válce prohlásil nově zvolený parlament Maďarsko opět republikou (1.2.1946) V průběhu let 1948 - 1949 proběhla v zemi za pomoci sil SSSR tzv. sovětizace, politický systém se proměnil v jednostranický s dominancí komunistické strany (Strana maďarských pracujících - MDP) o problémech „zahraničních Maďarů" se na pětačtyřicet let přestalo mluvit. Nové státní zřízení bylo kodifikováno v ústavě sovětského typu přijaté 18. srpna 1949. Stalinismus neměl v Maďarsku spolehlivou základnu: společnost byla založena velmi konzervativně a spolupráce na bázi slovanského bratrství v případě Maďarska pochopitelně nepřipadala v úvahu. MDP pod vedením Matyáse Rákosiho proto zavedla v zemi velmi tuhou diktaturu a vývoj republiky plně podřídila přáním Moskvy.K určitému uvolnění došlo až po Stalinově smrti, i když ani v této chvíli nebylo úzké navázání na moskevské vedení oslabeno. V roce 1953 se hospodářství země ocitlo na pokraji zhroucení. Došlo k mírnému ústupu stalinistických garnitur z vedení státu. Předsedou vlády se stal proreformní Imre Nagy. V tomto období se také začíná hovořit o tzv. Petöfiho kroužku, klubu, kde své postoje a názory formulovala mladá radikální inteligence. K výraznému projevu nespokojenosti se stávající ekonomikou i mírou svobod došlo v roce 1956, kdy vypuklo lidové povstání, které podpořil i dosavadní předseda vlády. Povstání bylo po krátkém váhání ze strany maďarských stalinistů a moskevského vedení krvavě potlačeno sovětskými tanky, Imre Nagy byl spolu s ostatními členy reformní vlády popraven. V čele nově pojmenované komunistické strany (Maďarská socialistická dělnická strana - MSZMP) stanul János Kadár, který zemi vedl až do pádu komunistického režimu. Jeho vládu můžeme rozdělit na dvě období. V prvním z nich bylo cílem zničit všechny přívržence reforem a nastolit stabilní autoritářský systém. Zhruba od půlky šedesátých let se ale režim začal z popudu Kadára reformovat. Metodu, která lidem za tichou podporu systému nabízela relativní ekonomický blahobyt, nazýváme „gulášový socialismus".Současnou podobu demokratického státu Maďarsko získalo na konci 80. let, kdy se v souvislosti s tzv.Perestrojkou a změnami v celém východním bloku ukázal dosavadní způsob komunistické vlády v zemi, známý pod pojmem „kadárismus“ jako příliš konzervativní a neudržitelný. Faktický proces transformace začal v květnu 1988, kdy byl dosavadní předseda komunistické strany, János Kadár, odstaven z funkce a nahrazen umírněnějšími a reformně naladěnými politiky. V této době se začínají formovat také opoziční politické strany, z nichž nejvýznamnější bylo Maďarské demokratické fórum. První svobodné volby od roku 1945 proběhly na přelomu března a dubna 1990. Předsedou Národního shromáždění se stal Árpád Göncz, který byl v srpnu zvolen maďarským prezidentem.Politický systém Maďarské republikyMaďarsko prošlo od osmdesátých let zajímavým politickým vývojem. Proces demokratizace byl odstartován ještě před rokem 1989. Maďarsko je vedle Španělska a Brazílie (ze zemí východní Evropy ještě částečně Bulharska) typickým příkladem země, která prošla Huntingtonovou terminologií řečeno „transformací“. Demokratizaci tam tedy provedli sami vládnoucí. Je zajímavé, že v letech 1988-1989 maďarští vůdci vedli rozhovory se španělskými představiteli na téma jak demokratizaci provést. V dubnu 1989 za tímto účelem přicestovala do Budapešti španělská delegace. Později bylo poukazováno na podobnost demokratizace postfrankistického Španělska z druhé poloviny sedmdesátých let a Maďarska z let 1988-1989. Na celostátní konferenci Maďarské socialistické dělnické strany (MSzMP) v květnu roku 1988 byl odstaven konzervativní komunista János Kádár (u moci od potlačení lidového povstání v roce 1956). Do čela strany se dostal premiér Károly Grosz, který však nesplňoval představy radikálních reformátorů. Uvnitř strany se proti němu zformovala opozice a ústřední výbor o rok později rozhodl o jeho odvolání. Vedení strany převzalo čtyřčlenné prezidium, složené ze stoupenců demokratizace Maďarska (premiér Miklos Németh, ministr Imre Pozsgay, předseda MSzMP Rezsoe Nyers a generální tajemník MSzMP Gyula Horn). Dne 7. října 1989 se MSzMP sama rozpustila (přeměnila se na Maďarskou socialistickou stranu – MSzP, předsedou strany se stal R. Nyers) a 23. října došlo k obnovení Maďarské republiky (tedy bez přívlastku „lidová“) se symboly Uherského království. V letech 1987-1989 se postupně formovala politická scéna, kdy byly zakládány nekomunistické politické strany, zejména Svaz mladých demokratů (FIDESZ; registrován v březnu 1988), Maďarské demokratické fórum (MDF; vzniklo v září 1987, ve stranu se přeměnilo v červnu 1988), Svaz svobodných demokratů (SzDSz; vznikl v říjnu 1988). Svou činnost obnovily některé strany, které v Maďarsku působily před začátkem komunistické éry (1948/49): Nezávislá strana drobných hospodářů (FKgP; založena v roce 1930, obnovena v listopadu 1988) a Křesťansko-demokratická lidová strana (KDNP; vznikla v září 1989, je pokračovatelkou Lidově demokratické strany z let 1945-1948). Úvod do politického vývoje po roce 1989Hlavní zásady přestavby politického systému Maďarska byly dohodnuty u tzv. Trojhranného stolu, kterého se účastnily tři strany: MSzMP, tzv. Kulatý stůl opozice (vznikl 22. března 1989 a sdružoval 8 opozičních uskupení, mimo jiné FIDESZ, MDF, SzDSz, FKgP aj; v létě se připojila také KDNP) a tzv. Třetí jednací strana (jednalo se o další politické organizace a hnutí jako například Vlastenecká lidová fronta, Maďarský demokratický svaz mládeže, Svaz maďarských žen atd.). Rozhovory byly zahájeny 13. června a skončily 18. září 1989. Během tří měsíců se uskutečnilo 238 zasedání ve 13 výborech. Výsledkem debat bylo šest návrhů zákonů týkajících se novelizace ústavy, statutu Ústavního soudu, postavení a fungování politických stran, způsobu voleb do parlamentu, změn v trestním zákoníku a úprav trestního procesu. První svobodné parlamentní volby proběhly v Maďarsku na přelomu března a dubna 1990. Byly to první svobodné volby v celé postkomunistické středovýchodní Evropě. Volby přinesly triumf pro Maďarské demokratické fórum, které po volbách sestavilo vládu v koalici s FKgP a KDNP (ve vládě byli také 3 nestraníci). Předsedou vlády se stal šéf MDF József Antall. Dne 3. srpna 1990 parlament zvolil prezidentem republiky osmašedesátiletého spisovatele a překladatele Árpáda Göncze, který byl spjatý se Svazem svobodných demokratů. Göncz svůj mandát obhájil i v roce 1995, kdy jej parlament zvolil prezidentem na druhé volební období (mandát mu vyprší letos v létě). V červnu 2000 parlament zvolil ve třetím kole voleb novým prezidentem republiky devětašedesátiletého profesora mezinárodního práva Ference Mádla (dostal 243 hlasů z 339, proti hlasovalo 96 poslanců).V parlamentních volbách v roce 1994 drtivě zvítězili postkomunisté (MSzP), kteří překonali absolutní většinu mandátů (208 z 386, absolutní většina činí 194). Vládu sestavil lídr MSzP G. Horn a koaličním partnerem postkomunistů se stal Svaz svobodných demokratů, který získal 69 mandátů (vládní koalice dohromady /278/ překročila dvoutřetinovou většinu, která činí 258 mandátů). Obrat přinesly třetí volby z roku 1998, kdy zvítězil Svaz mladých demokratů v čele s tehdy pětatřicetiletým Viktorem Orbánem, který se stal premiérem, a k moci se tak dostala opět pravice (v létě 1998 vznikla vládní koalice FIDESZ, MDF, KDNP a FKgP). Řádný termín pro příští parlamentní volby je rok 2002.   Politický režim v MaďarskuMaďarsko má parlamentní režim. Spolu s Českou republikou je Maďarsko jediným příkladem čistého parlamentarismu v postkomunistické středovýchodní Evropě. Typ politického režimu je dán ústavou, která vymezuje vztahy mezi nejdůležitějšími státními institucemi. Nynější ústava byla přijata parlamentem 18. října 1989. Nejedná se o ústavu zcela novou, nýbrž o novelizaci komunistické ústavy z roku 1949 (před rokem 1949 Maďarsko nemělo psanou ústavu). Nicméně je tato novela natolik rozsáhlá, že se de facto (nikoli de iure) jedná o ústavu novou. Ze 78 paragrafů zůstalo 8 beze změn, 59 bylo změněno úplně, 11 bylo změněno částečně a 29 bylo úplně nových. Počet kapitol stoupl z 9 na 15. Článků má maďarská ústava jen 78 (pro srovnání polská ústava má 243 článků, slovinská 174, estonská 164 nebo rumunská 152). Ústavu může měnit pouze parlament, a to dvoutřetinovou většinou všech poslanců. ParlamentMaďarsko má jednokomorový parlament Národní shromáždění (Orszaggyules), který je tvořen 386 poslanci a jeho funkční období trvá čtyři roky. V čele parlamentu stojí předseda a místopředsedové. Parlament tvoří výbory (stálé a mimořádné – nejčastěji vyšetřovací). Zákonodárnou iniciativou disponuje prezident republiky, vláda, parlamentní výbory nebo poslanci. Schválený návrh zákona je postoupen prezidentu republiky, který může během 15 dnů návrh zákona vetovat (parlament může veto odmítnout absolutní většinou hlasů všech poslanců), nebo zažalovat u Ústavního soudu. Když Ústavní soud shledá návrh zákona v nesouladu s ústavou, prezident republiky vrací návrh zákona parlamentu. Pokud Ústavní soud shledá návrh zákona v pořádku, prezident republiky jej musí podepsat. Návrhy zákonů týkající se mimo jiné právního statutu poslanců, výjimečného stavu, jednacího řádu parlamentu apod. jsou schvalovány dvoutřetinovou většinou přítomných poslanců. Kromě tvorby legislativy parlament dále stanoví sociálně-hospodářský plán státu, bilancuje státní ekonomiku, ratifikuje mezinárodní smlouvy, rozhoduje o použití ozbrojených sil uvnitř i vně státu. Může vypsat referendum, a to opět dvoutřetinovou většinou přítomných poslanců. Má rovněž některé jmenovací pravomoci a vyhlašuje amnestii. Parlament může být rozpuštěn prezidentem republiky před skončením řádného funkčního období když v průběhu 12 měsíců čtyřikrát vysloví nedůvěru vládě a pokud během 40 dnů nezvolí prezidentem republiky navrhovaného premiéra. Před rozpuštěním parlamentu prezident republiky konzultuje svůj krok s premiérem, předsedou parlamentu a šéfy parlamentních frakcí. Parlament nemůže být rozpuštěn v případě trvajícího výjimečného nebo krizového stavu. Volební systém pro volby do parlamentuMaďarsko má smíšený volební systém, který velmi složitě kombinuje většinové a proporční prvky. Z celkového počtu 386 poslanců je 176 voleno většinově a 152 proporčně. Zbylých 58 mandátů je voleno také proporčně, ale v jednom celostátním volebním obvodě. 176 poslanců je voleno dvoukolovým většinovým systémem v jednomandátových volebních obvodech. V prvním kole je třeba ke zvolení získat nadpoloviční většinu hlasů při minimální účasti 50% všech oprávněných voličů. Do druhého kola postupují ti kandidáti, kteří získali v prvním kole alespoň 15% hlasů (minimálně však tři). Ve druhém kole stačí ke zvolení prostá většina hlasů při 25% účasti. 152 poslanců je voleno proporčně ve 20 vícemandátových (od 4 do 28 mandátů) volebních obvodech (shodují se s župami). Používá se Hagenbach-Bischoffova metoda sčítání hlasů a přerozdělování mandátů a platí 5% volební klausule (do roku 1993 to bylo 4%). Aby byly volby platné, tak i zde musí být splněna podmínka 50% účasti (jinak se volby opakují). Volič má dva hlasy – jedním volí konkrétní kandidáty v jednomandátových obvodech (176 poslanců) a druhým stranické kandidátky ve vícemandátových obvodech (152 poslanců). Nemá však třetí hlas, kterým by zvolil zbývajících 58 poslanců. Tyto mandáty jsou přerozdělovány podle zbytků hlasů nevyužitých ve většinové ani proporční části. Všechny hlasy, které nevedly ke zvolení poslance, nepropadají, nýbrž se na celostátní úrovni sečtou a podle těchto sum jsou pomocí d’Hondtovy metody přeměněny na mandáty (platí zde 5% klausule). Maďarský volební systém obsahuje několik omezení: registrace kandidáta v jednomandátovém obvodu je podmíněna shromážděním 750 podpisů, registrace stranické kandidátní listiny ve vícemandátovém obvodu je podmíněna registrací kandidátů téže strany v minimálně jedné čtvrtině jednomandátových obvodů a nakonec kandidátka strany může být zařazena do celostátního obvodu jen když tatáž strana zaregistruje své kandidátky v minimálně sedmi vícemandátových obvodech. Tato složitá kombinace většinového a proporčního volebního systému měla zmírnit ztráty utrpěné menšími stranami, ale ve skutečnosti je maďarský volební systém ve svých důsledcích výhodný pro větší strany a má spíše většinový účinek.. Prezident republikyMaďarského prezidenta volí parlament na pět let. Kandidát musí mít alespoň 35 let a může být zvolen maximálně na dvě volební období. Kandidáta na prezidenta republiky navrhuje minimálně 50 poslanců. V prvním a druhém kole je ke zvolení nutná dvoutřetinová většina všech poslanců. Ve třetím kole se rozhoduje mezi dvěma nejúspěšnějšími kandidáty z kola druhého a ke zvolení stačí již jen prostá většina hlasů (všechna tři kola se konají během tří dnů). Prezident republiky je hlavou státu a vrchním velitelem ozbrojených sil. Jeho právní akty jsou kontrasignovány premiérem nebo příslušným ministrem (netýká se pravomoci vyhlašování voleb a iniciování referenda). Prezident je ústavně odpovědný – jedna pětina poslanců může podat návrh na zahájení příslušné procedury. Parlament o takovémto návrhu hlasuje a musí jej schválit dvoutřetinovou většinou všech poslanců. O vině rozhoduje Ústavní soud. Pokud prezident republiky nemůže z jakýchkoliv důvodů vykonávat svůj úřad (například nemoc), zastupuje ho předseda parlamentu. VládaVláda se skládá z premiéra a ministrů. Kandidáta na premiéra navrhuje prezident republiky. Premiér je volen parlamentem absolutní většinou všech poslanců. Ministry jmenuje a odvolává na návrh premiéra prezident. Premiér řídí ministry a koordinuje jejich činnost. Vláda je politicky odpovědná parlamentu. Návrh na vótum nedůvěry premiérovi (de facto celé vládě, protože demise premiéra se rovná demisi celé vlády) může vznést jedna pětina poslanců, současně ale musí navrhnout kandidáta na premiéra. Vláda sama může požádat o udělení vóta důvěry a pokud ho nedostane, musí podat demisi. OmbudsmanMaďarsko má více ombudsmanů. Nejdůležitějšími jsou parlamentní mluvčí občanských práv a parlamentní mluvčí práv národnostních a etnických menšin. Ombudsmani jsou voleni parlamentem na návrh prezidenta republiky dvoutřetinovou většinou hlasů. Každoročně předkládají parlamentu zprávu o své činnosti. V případě nutnosti může parlament jmenovat další ombudsmany. Ústavní soud a soudní soustavaÚstavní soud se skládá z 15 soudců, kteří jsou voleni parlamentem dvoutřetinovou většinou hlasů. Kandidáty na ústavní soudce navrhuje speciální výbor, který se skládá z představitelů parlamentních frakcí. Ústavní soud kontroluje soulad právních norem s ústavou. Dojde-li k závěru, že právní norma není v souladu s ústavou, může ji zrušit. Soudní soustava se v Maďarsku skládá z Nejvyššího soudu, soudu hlavního města, krajských soudů a místních soudů. Předseda Nejvyššího soudu je volen parlamentem na návrh prezidenta republiky dvoutřetinovou většinou hlasů. Ústavním orgánem je v Maďarsku generální prokurátor, který je volen stejně jako předseda Nejvyššího soudu. Je odpovědný parlamentu a každoročně mu předkládá zprávu ze své činnosti. Generální prokurátor jmenuje ostatní prokurátory. Státní finanční komora a Maďarská národní bankaStátní finanční komora je parlamentní orgán, který spravuje kontrolu finační a ekonomické oblasti. Předseda a místopředsedové Státní finanční komory jsou voleni parlamentem dvoutřetinovou většinou hlasů. Výsledky své činnosti předkládá komora parlamentu formou zpráv. Úkolem Maďarské národní banky je dohled nad stabilitou měny, emise peněz a regulace finančního obratu. Prezidenta banky jmenuje na období šest let prezident republiky. Prezident banky každoročně vystupuje před parlamentem a zodpovídá se z činnosti banky. Systém místních samosprávÚzemí Maďarska je rozděleno na hlavní město, župy (19), města a obce. Občané realizují místní samosprávu prostřednictvím voleb do lokálních zastupitelstev (místní volby jsou jednou za čtyři roky) a lokálních referend. Lokální zastupitelstva mají své předsedy, výbory a mohou tvořit úřady (výkonné orgány). Lokální zastupitelstva mohou vydávat nařízení, která však nesmí být v rozporu s právními předpisy vyšší právní síly.

Pokračovat na článek


Sladký sen míru

Ve své práci bych se rád zaměřil na rozbor eseje německého filozofa Immanuela Kanta U věčného míru z pohledu jednotlivých teorií mezinárodních vztahů a pokusil se najít jak styčné body, tak i možné rozpory mezi Kantovými úvahami a výkladem těchto otázek v rámci hlavních škol mezinárodních vztahů. V první části se budu věnovat obecnějšímu pohledu na Kantovu filosofii, vymezení pojmu mír a pokusím se identifikovat subjekty mezinárodních vztahů v Kantově pojetí. V dalším oddíle přejdu k samotnému problému věčného míru, jak ho Kant, jakožto předchůdce idealistů chápe a co považuje za předpoklady k jeho nastolení. Podrobně rozeberu všech šest preliminárních článků a tři články definitivní, ač ne v pořadí, v kterém je sám Kant uvádí. Následně se budu zabývat některými dalšími úvahami tohoto významného díla světového pacifismu, obsažených v dodatcích a přílohách. V závěru zhodnotím přínos Kantova díla pro vývoj teorie mezinárodních vztahů a zamyslím se nad otázkou, zda jsme nyní, více jak dvě stě let po zveřejnění eseje, věčnému míru blíže než v době, kdy Kant svou esej psal.Sladký sen míruMír patří mezi nejvyšší hodnoty lidstva a jeho hledáním se zabýval nejeden filozof, politik či myslitel. Pro některé je dokonce metou nejvyšší, jak napovídají výroky významných osobností historie, např. "Mír za každou cenu. I nejnevýhodnější mír je lepší než nejspravedlivější válka. Mír je důležitější než všechna spravedlnost. Nikdy nebyla dobrá válka nebo špatný mír." Výčet by mohl pokračovat a byl by velmi dlouhý. Je však zřejmé, že pojem mír obsahuje pro různé lidi odlišnou náplň a jednotliví autoři by se nad jeho definicí neshodli. Pro naší západní civilizaci je základním východiskem interpretace míru obsažená v Novém Zákoně, kde je mír vymezen jako absence neshod, násilí nebo války. Tuto definici přejalo i mnoho pacifistů, pro něž je jakékoliv násilí špatné. A co rozumí mírem Kant, jak se liší jeho pojetí od této obecné definice?Odhlédneme-li od satirického nápisu "Pax Perpetua" na jednom holandském hostinci, který ho k názvu eseje přivedl, evokujícího spíše věčný mír po smrti, můžeme charakterizovat Kantův náhled jako mír mezi národy, respektive státy. Jak Kant zmiňuje v úvodu, onen nápis na štítě může mít několik určení. Buď směřuje k lidstvu jako celku, vládcům států, nebo jen filosofům, kteří sní onen sladký sen o věčném míru. Sám se řadí ke třetí skupině a rozebíraná esej je jeho pokusem, jak může být tento sladký sen uskutečněn. V jednom ohledu zobrazuje věčný mír mezi státy jako dosažitelný, ačkoli vzdálený ideál, z druhé strany ho nazírá jako princip, k němuž jsme všichni povinováni směřovat, nehledě na to, zda je jeho realizace v praxi možná. Už z toho důvodů je nutné mít na paměti, že mír je (nejen u Kanta) kategorií více méně normativníJak vyplývá z jeho pojednání, cílem Kantova snažení je dosažení mezinárodního míru, to jest míru mezi státy. Mír zde znamená absenci války mezi nimi, což odpovídá zmíněné západní tradici. Je zřejmé, že takový náhled je spíše evropocentrický a mohl by být v současné době zpochybňován. Jiný pohled, především na Východě, vidí mír jako harmonii, pokoj a shodu. Mír je poté vymezen širším způsobem, i vůči jakémukoliv antagonistickému vztahu, zahrnujícímu hrozby, obvinění, nepřátelské spory, bojkoty a demonstrace. Další výtkou ke Kantovu pojetí je jeho omezení na mezinárodní mír. Státy mohou být navzájem v míru, zatímco probíhá konflikt uvnitř státu samotného. Stejně tak i stát, jehož centrální vláda je stabilní a bezpečná, může být v určitém regionu sužován válkou (např. Baskové). Analogicky, z pohledu jednotlivého občana, nemusí mír ve státě být shodný s jeho mírem osobním. Z tohoto důvodu je nutné být si vědomi, jaká omezení Kantův koncept přináší. Mírem je myšlena situace, kdy státy nejsou ve válce navzájem mezi sebou.Stát státu vlkem?Ještě před tím, než přistoupím k rozboru Kantových předpokladů pro věčný mír, se zastavím u aktérů mezinárodních vztahů, mezi kterými má být mír nastolen. Jak vnímá státy Kant, jako předchůdce moderního idealismu? Vychází zcela nepochybně z realistického, hobbesovského pojetí přirozeného stavu. Souhlasně s Hobbesem, považuje přirozený stav mezi lidmi za anarchický, jednotlivci touží po moci a nejsou-li omezeni silným státem a jeho zákony, stávají se jeden druhému vlkem. Analogicky platí totéž mezi státy. Stát se, stejně jako jednotlivec, snaží zvětšit svou moc na úkor ostatních subjektů. Znamená to, že Kant i Hobbes vycházejí ze stejných premis. Na jejich základě však dospívají k rozdílným výsledkům. Hobbes neřeší problém anarchičnosti vztahů mezi státy, na rozdíl od roviny jednotlivce, kde se člověk podřizuje vůli Leviathana - státu, v rovině mezinárodní východisko nevidí. Kant, naopak spatřuje možnost uvést jakéhosi Leviathana i na scénu mezinárodní, například v podobě osvíceného hegemona nebo garantovat mír vytvořením svazku národů (federace), založené na mezinárodním právu. Pro Kanta je tedy mír mezi státy dosažitelný. Jakým způsobem je to možné, rozebereme dále.Nejprve Kant uvádí seznam článků preliminárních, které musí být splněny nutně, ať již hned (články 1, 5, 6) nebo v delším časovém horizontu (články 2, 3, 4). Jedná se o přechodné období, které potrvá až do nastolení věčného míru. Články jsou velmi stručné, avšak velmi závažné, zpravidla mají preskriptivní charakter. V souhrnu se všech šest podmínek týká klimatu nedůvěry mezi národy a sledují cíl vytvoření prostředí, ve kterém by věčný mír mohl vzniknout. Více než stanovení principů pro arbitráž konfliktů, sledují stabilizaci vztahů mezi národy. Nebudou-li všechny podmínky splněny, bude i nadále přetrvávat přirozený stav, tedy válka. Výčtu a rozboru všech článků bude věnována další část práce.Cesta k míru2. "Žádný samostatný stát (lhostejno, zda malý či velký) nemá mít možnost získat dědictvím, výměnou, koupí nebo darem nějaký jiný stát."15. "Žádný stát se nemá násilím vměšovat do zřízení a vlády jiného státu."2Obě podmínky mají cíl zaručit status quo v mezinárodních vztazích, zajištěním suverenity každému státu bude zmrazena jejich současná podoba. Uplatnění těchto požadavků bude vyžadováno v budoucnosti, netýká se již existujícího stavu. Zákaz se týká pouze způsobu nabytí, retrospektivně je neúčinný, neboť podle tehdejšího veřejného mínění všech států byl pokládán za právoplatný. Kant se pokouší vytvořit jakousi mezinárodně právní normu, která by fungovala na principu efektivity. V tomto smyslu se Kantovo pojetí shoduje s racionalistickou tradicí mezinárodních vztahů, kdy se státy rozhodnou podřídit se mezinárodnímu právu, které je zájmem většiny hlavních členů. To je samozřejmě v rozporu s pohledem realistů, kteří nepovažují mezinárodní právo za účinné, neboť zasahuje do suverenity států, které se ovšem státy vzdát nehodlají. Přistoupení k výše uvedeným podmínkám by bylo možné jen v případě, že je pro subjekty výhodné, taková situace však nenastává vždy a je tedy více než pravděpodobné, že při první příležitosti státy takovou normu poruší. Spíše než mezinárodně právní norma je může, jak se domnívají realisté, zastavit princip mocenské rovnováhy.3. "Stálé armády mají časem zaniknout."4. "Pokud jde o vnější státní záležitosti, nemají vznikat státní dluhy."Další dva body sledují cíl odstranit zřejmé hrozby pro suverenitu jiných států. Podmínka, že by měly stálé armády zaniknout je opravdu veskrze idealistická. K takovému kroku by byla nutná velká důvěra mezi státy. Té se však, zejména v realistickém pojetí, mezinárodnímu společenství nedostává. Státy si nedůvěřují a usilují o větší moc, ať už z důvodu svého dalšího růstu, nebo z obavy před jinými státy. Moc a její druhy, (Kant zmiňuje vojenskou, spolkovou a peněžní), jsou základními pilíři, na nichž je budována suverenita států. Kant vidí ony hrozby, ale věří, že mohou být překonány. Tím se od realistů velmi odlišuje. Jak nám ukazuje teorie her na příkladu bezpečnostního dilematu, je pro stát příliš lákavé strategii nezbrojit porušit a naopak až smrtelně nebezpečné důvěřovat druhému, že zbrojit nezačne, takové riziko patrně nepodstoupí.Zatímco u Kanta jsou žoldnéřské armády nahlíženy normativně, jako špatné, neboť si samy, z důvodu zachování své vlastní existence, hledají záminky a vytvářejí umělé hrozby, realisté se spokojí s deskripcí a přijmutím tohoto stavu jako reality, která se odrazí v počínání států - dalším zbrojení. Dle realistů jsou armády budovány ve státním zájmu a válka může být důsledkem rozporných státních zájmů, zatímco u Kanta vytváří válku již sama existence stálé armády. Také bohatství na jedné a dluhy na straně druhé vedou k válkám. Zde by bylo možné Kantovi oponovat názorem liberalistů. Pokud státy sledují své ekonomické zájmy, tak mohou žít v míru. Podle Kanta však nahromaděné bohatství působí na okolní státy jako hrozba války. Jak však k takovému hromadění dochází, státy přece maximalizují svůj užitek? Podle liberální teorie bohatnou všichni, Kant se domnívá, že jen některé státy. Buďto tedy nefunguje ona Smithova neviditelná ruka trhu nebo se Kant mýlí. Ani k přílišnému zadlužování by nemělo docházet, protože dle liberalistů třeba i rozporné zájmy mezi státy směřují k harmonii. Pokud je zadlužování způsobeno zbrojením, je v realistické smyslu nevyhnutelné. Zde se dostává Kant do rozporu také s keynesiánským pohledem na zadlužení.1. "Za neplatné má být považováno sjednání míru uzavřené s tajnou výhradou o důvodu k budoucí válce."36. "Žádný stát si nemá ve válce s jiným státem dovolit takové akty nepřátelství, které by mohly znemožnit vzájemnou důvěru v budoucí mír. Takovými projevy jsou: páchání úkladných vražd, otravy, porušení kapitulace, podněcování ke zradě ve státě, s kterým válčí atd."4Zmíněné další dvě podmínky pro věčný mír jsou praktického rázu. Jejich cílem je dosáhnout situace, kdy si budou jednotlivé státy důvěřovat. Kantovo rozlišení mezi příměřím a mírem, je zřejmě reakcí na probíhající napoleonské války v Evropě, zejména pak na uzavření míru mezi Francií a Pruskem v Basileji, který neodstranil vzájemnou nevraživost. Druhá podmínka opět směřuje do mezinárodně-právní sféry. Velmi připomíná úmluvy válečného práva, jak byly formulovány zhruba o sto let později na Haagských mírových konferencích. Mohl by zde být použit opět argument o nevynutitelnosti mezinárodního práva a jeho nepřijímání z hlediska realistů. K aplikaci těchto podmínek je nutná vůle států vzdát se určité části své suverenity a podřídit se instituci vyšší - právu. O jejich časté neochotě tak učinit nelze pochybovat, moc je silnější práva.Když mír, tak věčnýPoté, co budou (pokud vůbec) shora uvedené podmínky týkající se vztahů mezi státy splněny, mohou teprve následovat principy, které uvádí Kant dále. Zatímco po uvedení preliminárních článků do praxe bude mír nastolen, cílem článků definitivních je popsat způsob, jak takový mír udržet a učinit ho věčným, tedy vytvořit záruky proti budoucím válkám. Přestože se jedná o články tři, ryze konkrétní je pouze článek první, jiné podmínky míru Kant nedefinuje s ohledem na jejich praktickou nerealizovatelnost.1. Občanské zřízení v každém státě má být republikánské.5Republikánské zřízení se neshoduje s tehdejším pojetím demokracie. Pro Kanta demokracie znamenala diktaturu většiny, která je vybavena mocí výkonnou i zákonodárnou, dělba moci tedy nefunguje. Také dostatečně nereprezentuje odlišné zájmy. Kantův ideál - republikánství, se vyznačuje svobodou svých členů, závislostí na legislativě a rovností mezi občany. Dělba moci je zaručena, vykonává ji osvícený monarcha a volený parlament. Kant se domnívá, že menší počet exekutivy je schopen lépe reprezentovat zájem občanů, ideálně pak zástupce jeden, který sjednotí vůli jednotlivců ve státě. Důležité však je, a to platí pro kterýkoliv demokratický systém, že subjekty samy rozhodují o tom, zda vstoupí do války, nebo ji odmítnou. Subjekty jsou zároveň nositeli důsledků války, z toho důvodu si předem velmi dobře rozmyslí, zda je válka opravdu nevyhnutelná. Kant opět využívá apelu na lidský rozum, který nám radí, abychom útrapy nepodstupovali, když nemusíme.Tato pozoruhodná myšlenka našla své pokračovatele, ale i své kritiky. Realisté Kantovi budou oponovat nezávislostí státního zájmu na státním zřízení. Zcela nepochopitelně také Kant nezohledňuje moc nacionalismu, která se v historii ukázala jako velmi nebezpečná a osvícený rozum za určitých okolností odsunula na vedlejší kolej. Závěr, že republikánský režim neválčí, tedy je zpochybnitelný, ať už z uvedeného hlediska realistického, empirického, nebo pomocí statistických metod, které považují zkoumané období za příliš krátké, než aby vypovídalo věrohodně. Mezi ty, kteří Kantových poznatků využili, patří Škola demokratického míru, která podobně jako Kant hledala korelaci mezi demokracií a mírem. Domnívají se, že demokracie neválčí navzájem mezi sebou, což je jen malá odlišnost od Kantova předpokladu, že vzniklé demokratické spojení národů bude žít v míru. Právě forma uspořádání států je obsahem druhého definitivního článku.2. Mezinárodní právo má být založeno na federalismu svobodných států.6V tomto bodě je Kantovou snahou vytvořit rovnoprávné vztahy mezi státy, mezi nimiž by vládl zákon. Stalo by se tak na principu federace. Tento přístup je pouze analogií k vládě zákona mezi jednotlivci, v obou případech je sledován cíl vystoupit z přirozeného stavu. Jednotlivci a posléze i stát toho dosahují na základě rozumu. V člověku se prosazuje jakási morální kategorie, která ho směruje a posléze i dovede do kýženého stavu. Kant si je vědom rozdílného pokroku v tomto směru a neočekává, že reforma společenství proběhne všude najednou a stejnou rychlostí. Spoléhá tedy na jakýsi ostrov věčného míru, republiku, ke které se budou postupně další státy připojovat. Probíhající následná federace bude šířit mír, až pohltí celý svět a věčný mír bude dosažen. Celý proces proběhne spontánně.Nebudu se již věnovat kritice instituce mezinárodního práva, jak ji podávají realisté, neboť jsem to již učinil dříve. Nabízí se zde ještě jeden bod, který je z pohledu realismu neobhajitelný. Kant operuje s myšlenkou pokroku, státy v jeho podání se budou postupně přibližovat hledanému ideálu. To však odporuje realistické filosofii dějin, které se cyklicky opakují a jakýkoliv pokrok je dočasný. Další otázkou je, zda by státy ve vytvořené federaci zůstaly i nadále rovnocenné, nebo by se vytvořené instituce staly pouze nástrojem státu(ů) dominantního(ch) při uplatňování svých mocenských zájmů. Hlavním protiargumentem však zůstává neodhodlanost států podřídit se mezinárodnímu právu. Těžko lze uvěřit Kantově myšlence, že se státy, stejně jako jednotliví lidé, vzdají své divoké (bezzákonné) svobody, podrobí se veřejným přinucovacím zákonům a tak vytvoří jeden (...) stát národů, který by nakonec zahrnoval všechny národy země.73. Světoobčanské právo má být omezeno na podmínky všeobecné pohostinnosti.8Touto podmínkou Kant sestupuje opět na úroveň individuálních lidí a rovnosti mezi nimi. Pro mírové vztahy mezi národy je nutné, aby byl cizinec, který se nechová v rozporu s lokálními zákony, respektován jako rovný. Cílem je, aby nebyl apriori vnímán jako nepřítel. Za zmínku stojí myšlenka, že porušení práva na jednom místě se pociťuje na místech všech.Příroda a její zárukyV dodatku se zabývá Kant zárukou věčného míru, v širším kontextu své filozofie. Zmiňuje především roli rozumu, který odkrývá naší povinnost a posléze směřuje k ustavení míru. Tvrdí, že pokud jsou lidé málokdy rozumní, je to tím, že nenastaly podmínky, které rozumu nejvíce vyhovují. Rozum odkrývá povinnost, a naší povinností je chovat se tak, abychom nastolili podmínky, za kterých může rozum svobodně pracovat. Stav věčného míru je jeden ze způsobů, jak popsat tyto podmínky. Kant se zároveň snaží ukázat, že věčný mír je osudem světa, nezávisle na tom, zda lidstvo dodržuje pravidla rozumu. Píše o mechanické a morální nutnosti takového vyústění. Jak se vyjádřil ve svých Ideách k všeobecným dějinám, příroda využila lidské nesnášenlivosti ve vztazích mezi státy i uvnitř států jako prostředku, aby se v jejich nevyhnutelném vzájemném antagonismu nalezl stav klidu a bezpečí. Egoistické sklony jsou proti sobě nasměrovány tak, aby se vzájemně vyvažovaly. Zní to spíše jako teorie mocenské rovnováhy, přestože ji Kant neuvádí, státy si podle jeho názoru uvědomí neschůdnost takového stavu a vytvoří společenství založené na míru.Další zárukou míru danou od přírody je obchodnický duch lidstva. Ten nemůže koexistovat s válkou, neboť by narušoval obchodní vazby. Tím, jak roste objem a frekvence obchodních vztahů, dochází ke stále větší provázanosti mezi státy a peněžní moc se ukazuje silnější než antagonismus mezi nimi. S touto myšlenkou interdependence se shoduje se svým současníkem, Jeremy Benthamem, který ve svém Plánu celosvětového a věčného míru tvrdil, že obchod prospívá všem a válka je pro všechny ztrátou. V podobném, utilitaristickém duchu, rozvíjeli myšlenky tohoto druhu liberálové. Tvrdí, že z ekonomického hlediska je válka špatná a státy se jí zřeknou, aby zvýšily svůj užitek. Realisté se k takovému stanovisku postaví pravděpodobně záporně, pro ně je primární moc.Morální politika?V přílohách se Kant zabývá vztahem mezi morálkou a politikou. Zastává názor, že politika musí být ve svém konci morální, neboť morální zákony jsou věčné a přesahují politickou hru. Zdůrazňuje význam otevřenosti a veřejné přístupnosti norem, v opačném případě, jak se domnívá, by nebyly legitimní. Zároveň si je ale vědom, že veškeré dění na půdě politiky je veskrze takové, jak ho popsal Machiavelli - amorální egoismus. Přesto věří, že Ethos - morální vedení politické síly, se musí podílet na procesu tvorby politiky. Bez něho by se nenašel prostor pro mezinárodní kooperaci, neboť boj o moc mezi jednotlivými nezávislými státy by zcela určoval politiku. Tím v podstatě vystihl zorný úhel realistů. Ti žádné etické kategorie při zkoumání mezinárodních vztahů v úvahu neberou. Právě rozdíl mezi Machiavelliho (realistovo) a Kantovo (idealistovo) pojetím hovoří za vše.Morální pokrok lidstva spojuje Kant s morálním světem, postižitelným rozumem, jako s ideou nedostupnou skutečnému poznání a se světem jevů, v němž se tato idea realizuje díky apriorním etickým principům. K dosažení míru jsou údajně lidé vedeni především etickými motivy. Pokud chceme vytvořit mezinárodní mír, musíme poznat své racionální povinnosti vůči ostatním lidským bytostem, přestože takové kroky mohou být obtížné, nákladné a nevítané. Kant definuje tři práva míru: neutralitu, jako právo zůstat v míru když je válka blízko, záruku, spočívající v právu mít mír zajištěn tak, aby mohl pokračovat, když je dohodnut a právo aliance, tedy sjednocování za účelem společné obrany proti útoku. Naopak vylučuje právo aliance sloužící k vnější agresi. Balancování a vytváření mocenské rovnováhy umělým způsobem je tedy pro něho, narozdíl od realistů, nepřístojné. Jako by se snažil svůj slavný kategorický imperativ aplikovat i do vztahů mezi státy.Kantův vkladKantovy myšlenky obsažené v tenkém spisku, ať už s nimi souhlasíme, nebo ne, si našly své nezastupitelné místo v teorii mezinárodních vztahů. Mnohé z nich byly přejímány dalšími směry a rozvíjeny. Kant bývá zařazován jako předchůdce moderního idealismu, ale nejen jeho. Odraz jeho názorů nalezneme v moderním liberálním učení, které dalo ještě větší důraz na mezinárodní obchod, jako záruku míru mezi státy a vypustilo Kantem zdůrazňovanou dimenzi morálky. Tím však výčet nekončí. Například konstruktivismus se s Kantem částečně ztotožňuje, společně předpokládá, že když si státy začnou věřit, tak mír a spolupráce existovat může. Oním spojujícím principem je logika důvěry, tj. že vstřícnost a slušnost budou oplaceny stejným. Zároveň z Kantova odkazu čerpá federalismus, který usiluje o vytvoření jedné světové federace a tím nastolení nového, mírového prostředí. Na závěr zmíním snad už jen školu demokratického míru, která si přivlastňuje myšlenku, že demokratické státy navzájem spolu neválčí.ZávěrKantova teorie věčného míru vyvolává mnoho otázek nejen pro filozofa, ale i pro sociálního vědce. Předpovídal, že svět bude směřovat k nastolení kýženého ideálu, a vytvořil pro to dva soubory článku které mohou být použity k měření pokroku směrem k takovému stavu. Jistě by stálo za to, pokusit se empiricky určit, zda jsme naše společnost blíže onomu věčnému míru než v roce 1795, kdy esej poprvé vyšla. Každopádně je nezbytné ocenit Kantovu prorockou vizi, jeho kritéria ještě dnes fascinují studenty teorie mezinárodních vztahů. Nehledě na to, nejpřínosnější pro nás je ta skutečnost, že jím vyslovená kritika tehdejší podoby mezinárodní politiky může být použita rovnocenně i dnes.

Pokračovat na článek


Zpráva o vězněných z akcí proti EU v Soluni

Fernando, aktivista z Burgos, Španělsko, zadržený 21.června na demonstraci proti EU v Soluni, je nyní ve vážné situaci. Soudce, který ho v podstatě obvinil z „držení žhářských prostředků“ (Molotovův koktejl), libovolně změnil obvinění, obviňujíc ho z „členství v ozbrojené skupině“. Média vytvořila společenský názor, že policie během demonstrací jednala „pasivně, zatímco demonstranti ničili město“, a užívají tento případ tím, že zdůrazňují „skutečnost“, že mezi demonstranty byl „mezinárodní vůdce ozbrojené skupiny“, jak ho nesmyslně označují. Fernandův právník tvrdí, že je velmi možné, že ho chtějí zavřít do vazby na 18 měsíců a uvěznit na nejasný počet let (podle některých zpráv na 15).Fernando prožívá ve vězení muka, jelikož má zdravotní problémy a trpí chudokrevností. Eleceodeotipia, jeden z předních řeckých korporativních denníků, vystoupil s mediální kampaní proti němu s titulkem jako „Baskický anarchista se snažil mezinárodně“ a napsal, že „má nevyřešené soudní případy ve 23 zemích“.Média se poukazováním na jeho případ snaží přesunout pozornost veřejnosti od používání plynů, které jsou zakázané řeckými zákony a jež policie při zásahu proti demonstrantům použila. Mnozí účastníci protestů proti EU v Soluni si stále stěžují na nepříjemnosti na prsou a v očích způsobené použitými plyny.Jeden ze zadržených demonstrantů měl kompletně pohmožděnou ruku a přišel o část svých vlasů, protože mu je vytrhávali z hlavy coby druh mučení.Jiný kamarád, který se nachází v nepříjemné situaci, je soudruh ze Sýrie, jemuž hrozí trest smrti, jestliže bude vydán zemi svého původu.Dva aktivisté z Rakouska, kteří byli zavřeni 21.června by měli být propuštěni 24.6. v poledne.Je naléhavé vyvinout rozsáhlou podpůrnou kampaň solidarity v mezinárodním měřítku.

Pokračovat na článek


Čtyřka z Aachen

Po prvotních informacích, které jsem přinesl o případu Čtyřky z Aachen, jsem zjistil další podrobnosti. Především se týkají podstaty obvinění. Prokurátor zatčené soudruhy obviňoval z více než deseti bankovních přepadení a uvedl, že zatčení anarchisté představují "Gentlemanský gang", provádějící bankovní loupeže, který po delší dobu unikal německé policii a jeho akcím se dostávalo značné pozornosti médií. Dalšími důležitými body obžaloby byly "pokusy vraždy", které měli soudruzi spáchat střelbou na pronásledující policisty.Begoňa byla propuštěna 29. října 2004 z vazby poté, co se nepodařilo nashromáždit proti ní důkazy. Svědkové z přepadení bank ji nebyli schopni identifikovat.Proces samotný byl zahájen 23. března 2005. Ode dne zatčení, 28. června 2004 bylo jasné, že se soudruhy policie bude zacházet obzvláště pomstychtivě. Všichni čtyři byli celé měsíce drženi v naprosté izolaci. Jose druhého dne soudu začal křičet na prokurátora "Už žádné mučení, svobodu všem!" a bylo jasné, že je ve vážném stavu, vypadal značně bledý a duševně úplně nepřítomný. Dne 31. května si během přelíčení Gabriel serval šaty z horní poloviny těla na protest proti měsícům izolace vě vězení. Každý den musel před 12 policisty projít osobní prohlídkou včetně svlečení donaha a následně byl převážen se zakrytýma očima a spoután na rukou i nohou a doprovázen několika maskovanými policisty ze speciální jednotky. Právníci obou soudruhů proti těmto ponižujícím opatřením marně několikrát protestovali. Gabriel nakonec v soudní síni seděl svlečen do půl těla celkem pět dnů.Na začátku května 2005 se konal Mezinárodní den solidarity se Čtyřkou z Aachen. Proběhla celá řada menších akcí.V Miláně anarchisté rozdávali letáky před německým velvyslanectvímV Nizozemí v Nijmegenu v noci z 3. na 4. května skupina Down All Borders nasprejovala několik hesel na budovu Cizinecké policie, proti státní represi a neoliberální politice. Akce byla věnována Čtyřce z Aachen. Čtvrtého května v Amsterdamu skupina anarchistů demonstrovala před německým konzulátem.V belgickém Gentu stejné noci byla nasprejována hesla na ohradu kolem nově stavěného Justičního paláce a na ještě nedokončené budově bylo rozbito několik oken. Prohlášení, ve kterém se k této akci hlásí místní anarchisté, obsahovalo tato slova:Proti justici a státu a jejich nenávisti. Solidaritu se Čtyřkou z Aachen. Ať žije anarchie!Od dnešní půlnoci tato hesla zdobí ohradu kolem nového justičního paláce v Gentu. Došlo také na několik nových oken. Chtěli jsme tím vyjádřit svůj hněv vůči symbolu represivní mašinerie, státu. Vyjadřujeme solidaritu s našimi uvězněnými soudruhy, kteří se museli zúčastnit spektáklu, nazvaného justicí. Dokud nebudeme svobodní, neustaneme v boji. Ať žije anarchie!--Rovněž v Gentu byla pobočka Deutsche Bank posprejována hesly, vyjadřujícími solidaritu se Čtyřkou z Aachen.V Bruselu anarchisté protestovali před německým velvyslanectvím.V Berlíně se anarchisté shromáždili před vězením Moabit.V anglickém Brightonu se "Brightonští anarchisté" přihlásili k útoku na budovu Brightonské kurátorské služby a Barclays Bank a vyjádřili solidaritu se soudruhy ve vězení. Text končil slovy "Spalme všechny soudy, policii, vězení a politiky. Zničme kapitalismus a autoritu".V Londýně se v šest hodin odpoledne shromáždila skupina anarchistů před prestižním Goethe Institutem. Na lešení před budovou byly rozvinuty dva transparenty "Guantanamo - Abu Ghraib - Belmarsh - Aachen, svobodu pro Čtyřku z Aachen" a ke značné nevoli vedení institutu byly před budovou i uvnitř rozdávány letáky. Vedení následně přivolalo policii, ale nikdo nebyl zatčen.K největší akci došlo přímo v Aachen, které přímo v tento den navštívil španělský král Juan Carlos II., aby se zúčastnil předávací ceremonie prestižní ceny Karlspreis. Navzdory ohromnému nasazení policie se místním anarchistům podařilo rozvinout transparent, rozdávat letáky a uspořádat menší pouliční divadlo, odsuzující brutalitu, mučení a vraždy v izolačních vězeňských jednotkách FIES ve Španělsku.Solidární akce se odehrály také v Latinské Americe, kde byly na 1. Máje v Montevideu a Buenos Aires rozdávány letáky na podporu soudruhů ve vězení a známý anarchistický časopis "Libertad" otiskl článek s informacemi o případu. V USA v Oregonu byly rozšiřovány letáky o případu. Dne 16. května se v Buenos Aires před německým velvyslanectvím konala protestní akce, pořádaná místními anarchisty. 

Pokračovat na článek


Porovnání stavu lidských práv v novém a starém Tibetu

Ženy byly utiskovány, vmnoha chrámech měly zakázány vstup do určitých místností či sálů. Ve feudálním otrokářském systému postupněspolečnost a hospodářství Tibetu upadaly, zemědělských a orných prací bylo sice mnoho, ovšem jako výrobních nástrojů se stále používaly dřevěné pluhy a motyky; louky a pastviny pustly, objevovaly se závažné nemoci. Společnost a kultura dlouhodobě zpomalovaly, nové myšlenky, nová kultura či věda a technologie byly považovány za heretické. Negramotnost přesahovala více než 90%. Život obyvatel byl extrémně nuzný, podle záznamů varchívech nemělo vroce 1950 více než 90% obyvatel Tibetu obydlí. Ve Lhase, ve které tehdy žilo pouze 37 tisíc obyvatel, žilo čtyři až pět tisíc žebráků. Místopředseda celostátní politické konzultativní konference kdysi řekl: „Podle záznamů ze 40. let 20. století jsem spolu sblízkými přáteli několikráte diskutoval o krizi ve společnosti staréTibetu, všichni si myslí, že tento model nebude trvat dlouho, nevolníci vymřeli, aristokracie nemůže přežít, celá společnost bude zničena. Tudíž demokratické reformy nejenže osvobodily nevolníky a výrobní sílu, ale zároveň také zachránily celý Tibet."[5]Práva obyvatel nového Tibetu jsou zabezpečenaCo se týče lidských práv, soudruh Teng Xiaoping pronesl známý projev: „Co jsou to lidská práva? Za prvé, jakého počtu lidí se lidská práva týkají? Jedná se o lidská práva většiny nebo menšiny? Nebo jsou to lidská práva pro všechen lid vzemi? Lidská práva tak, jak je chápe západní svět, jsou něco úplně jiného než lidská práva vČíně, názory jsou rozdílné."[6] To znamená, že se Čína vrámci ochrany lidských práv bude zaměřovat na lidský práva většiny obyvatel. Při uvažování o problematice lidských práv vTibetu se zaměřujeme na lidská práva početného obyvatelstva Tibetu. Od mírového osvobození Tibetu vychází ústřední vláda právě ztohoto stanoviska a chrání a rozvíjí základní práva obyvatel Tibetu. Za prvé, ústřední vláda na základě „Dohody o sedmnácti bodech" a podle „Ústavy" a „Zákona o autonomii národnostních oblastí Čínské lidové republiky" vybudovala v Tibetu autonomní režim. Početný pracující lid v Tibetu uchopil moc nad svým vlastním životem do svých rukou. Stejně jako národ Hanů i oni rovnocenně požívají práv vyplývajících ze všech stávajících zákonů a předpisů, navíc však mají ještě specifická práva, tj. uskutečnit autonomní systém národnostní oblasti. V nové Číně stanoví ústava toto: všechna práva Čínské lidové republiky patří lidu, orgány, které uplatňují práva lidu jsou Všečínské shromáždění lidových zástupců a lidoví zástupci místních vlád. V autonomní oblasti Tibet všichni, kdo dosáhnou 18 let, mají bez rozdílů národnosti, rasy, pohlaví, povolání, rodinného zázemí, náboženské víry, stupně vzdělání či majetkových poměrů právo volit a být zvoleni. Možnost vznášet připomínky a požadavky kolektivu lidu lidových zástupců, předkládat různé návrhy a předávat je vládě k řešení plně Tibeťanům a dalším národnostním menšinám zabezpečují postavení vůdce při začlenění se do státních záležitostí a záležitostí místního charakteru. V roce 2008 se ve volbách do vlád autonomní oblasti Tibet, do městkých, okresních a vesnických vlád účastnilo přímých voleb na okresní úrovni více než 95% voličů z celé oblasti, v některých oblastech se počet voličů přiblížil až 100%. Mezi lidovými zástupci zvolenými ve volbách přesahuje procento zastoupení lidových zástupců tibetské národnosti nebo jiných národnostních menšin ve vládě autonomní oblasti a městské vládě 80%, ve vládách okresů a vesnic přesahuje tento počet 90%. Velká snaha, která je věnována výchově kádrů mezi národnostními menšinami, je klíčová proto, aby se uskutečnila autonomie národnostních menšin a vyřešila se národnostní problematika. Národ realizující oblastní autonomii uskutečňuje autonomní práva prostřednictvím národnostních kádrů vrámci autonomních orgánů, které spravují vnitřní záležitosti příslušného národa a které jsou pány sebe sama. Současně jakožto rovnocenní členové velké rodiny mateřské země se národnostní menšiny stejně jako Hanové zapojují do správy státních záležitostí. „Zákon o oblastní autonomii národnostních menšin Čínské lidové republiky" stanoví: „Každý národ má svobodu používat a rozvíjet vlastní jazyk a písmo".[7] Od mírového osvobození Tibetu stále dbá čínská vláda na to, aby se na všech stupních tibetských škol vyučovala, používala a rozvíjela tibetština. Od roku 1978 ústředí několikráte svolalo pracovní sympozium Tibetu, na kterém se zdůrazňovalo studium a použití tibetského jazyka a písma. Včervenci 1987 vypracovala autonomní oblast Tibet „Rozhodnutí o studiu, použití a rozvoji tibetského jazyka a písma" a jasně tak byla stanovena stejná váha tibetského a čínského jazyka vautonomní oblasti Tibet, přičemž důraz byl kladen na princip studia tibetského jazyka a písma. Vláda autonomní oblasti navíc vznesla realizování připomínek vrámci studia, použití a rozvoje tibetského jazyka a písma. Na tibetských školách se vyučuje vtibetštině a hodiny tibetštiny jsou hlavním studijním předmětem. Vzdělávací systém spočívá vtom, že studijní materiály od základních škol po školy střední jsou psány vtibetštině, stejně tak jako ostatní doplňkový studijní materiál. Všechny materiály autonomní oblasti a všechna vydaná oznámení, značky na veřejných místech a soudní spisy jsou psány jak tibetštině tak včínštině. Popularizace vzdělání je důležitou cestou krealizaci suverénních práv dnešních Tibeťanů. Ve starém Tibetu neexistovaly základní školy vmoderním smyslu slova, více než 95% pachtýřů a otroků bylo odepřeno právo na vzdělání, procento dětí dosahujících věku pro zahájení školní docházky nedosahovalo 2%. Např. varistokratické rodině Dazi bylo 550 lidí z581 negramotných. Většinu z 31 gramotných lidí tvořili feudální pán, jeho zástupci, děti a několik mnichů.[8] Po založení autonomie investoval stát obrovskou lidskou, materiální a finanční sílu, a do září 2006 dosáhl počet žáků navštěvujících všechny typy a stupně škol vcelé oblasti Tibetu 530 tisíc, počet dětí dosahujících věku pro zahájení školní docházky dosáhl 96,5%.[9] VTibetu mají své magistry, doktory a řadu významných odborníků a učenců vcelé Číně.[10]Vdnešním Tibetu existuje bezplatné vzdělání od základních škol po školy vysoké, stát navíc ve školách nacházejících se v oblastech vzdálených a špatně dostupných realizuje tzv. „tři balíčky" (balíček jídla, balíček bydlení a balíček ošacení). Za hlubokého zájmuze strany ústřední vlády byl vpasteveckých oblastech vybudován nový mechanismus pro zabezpečení vzdělání a financování na základních a středních školách a zvýšila se tak úroveň zabezpečení povinné školní docházky. Studenti, kteří jsou ve fázi povinné školní docházky, nemusí platit poplatky za studium, jsou jim zadarmo poskytovány studijní materiál a sešity, vpasteveckých oblastech je uplatňována politika „třech balíčků", jehožhlavním obsahem jsou „balíček jídla, balíček bydlení a balíček výdajů na studium". Tří-balíčkové fondy každoročně vydají asi 330 milionů yuanů. Zájem a pomoc státu tibetskému vzdělání je patrná i vmé rodině. Narodil jsem se vrodině pachtýře, já a mí čtyři sourozenci jsme všichni absolvovali vysoké školy. Dnes jsem prorektorem a tutorem doktorandů vnejvyšší vzdělávací instituci národnostních menšin vČíně - Ústřední národní univerzitě. Moji sourozenci pracují jako státní zástupci, lékaři, vysokoškolští učitelé, dva znich studovali na univerzitě tibetský jazyk a literaturu. Bylo by toto možné ve staré společnosti? Mohu uvést ještě jeden příklad, ve vesnici Banjuelunbu vtibetském Jiangzi se ptali vesničanů, jak jsou spokojeni s docházkou svých dětí do školy. Kromě jedné rodiny, která neodpověděla, vyjádřilo 22 rodin velkou spokojenost, 21 rodin vyjádřilo spokojenost.[11] Ztéto vesnice pochází několik státních kádrů na úrovni převyšující představitele vesnice. Je evidentní, že rozvoj vzdělání velice zvýšil vědecké a kulturní kvality všech národností obývající Tibet, což vytvořilo nezbytné podmínky pro to, aby se masy zapojily do politických záležitostí. Autonomní oblast Tibet obzvláště dbána chranu a uspořádání tibetskéhokulturního dědictví a rozvoj a rozkvět kultury tibetského národa. Po mnoho let, kdybyla vzácná historická díla vtibetském jazyce a historické archiválie uzavřeny a veřejnosti tak málo známy, se mohly znovu objevit na denním světě. Projekt vytvoření správné verze „Velkého zákona Tibetu", který stát podporuje především, je již dokončen. „Velký zákon Tibetu", který je nazýván „pokladnicí sta věd" starobylé společnosti Tibetu, byl systematicky uspořádán a vydán vcelém svém rozsahu. Obzvláště stojí za vyzdvihnutí nejdelší historická báseň na světě „Vyprávění o králi Gesaerovi". Od roku 1979 vybudovala vláda orgány a investovala finance, aby zachránila, uspořádala a vydala tato díla, dosoučasné doby nahrálo 57 umělců 130 děl, přepsáno bylo více než 90 děl, více než 30 děl bylo uspořádáno a vydáno. Plán druhé řady státního nehmotného kulturního dědictví, který letos zveřejnilo Ministerstvo kultury Číny, zdědilo 551 lidí, zčehož 22 lidí pochází zTibetu. Vědecké a výzkumné plány státu jako jsou „Sbírka čínských lidových příběhů – svazek Tibet", „Sbírka čínských národních říkadel – svazek Tibet", „Sbírka čínských lidových písní – svazek Tibet", „Sbírka čínských operních písní – svazek Tibet" či další kompilace jsou již dokončeny. Toto je efektivní a ochranný příslib pro celkovou záchranu krásné tibetské národní tradiční kultury a lidového umění. Svoboda náboženského vyznání obyvatel Tibetu a jejich tradice a zvyklosti jsou respektovány a ochraňovány. Podle statistik od 80. let 20. století věnoval stát přes 300 milionů yuanů a množství materiálu ze zlata a platiny na opravu a ochranu tibetských chrámů. Ztoho na opravu paláce Potála uvolnil stát částku přesahující 55 milionů yuanů, vprůběhu více než pěti let je to za posledních několik století restaurátorský projekt snejvyššími výdaji a snejvětším rozsahem. Vsoučasné době se vTibetu nachází více než 1700 buddhistických chrámů a míst určených pro náboženské aktivity, vchrámech žije přes 46 tisíc mnichů a mnišek, všechny velké náboženské svátky a náboženské akce se pravidelně konají; každoročně zavítá do Lhasy více než milion tibetských věřících při své pouti poklonit se Buddhovi a obětovat vonné tyčinky.[12] Vhlavních tibetských městech jako jsou Lhasa, Žikace, Zedang či Čchamdo jsou dodnes symbolickými stavbami stále palác Potála a některé velkolepé skvoucí buddhistické chrámy. „Přes 2 miliony věřících vTibetu má kdispozici tolik náboženských míst, tolik jich není vžádné jiné čínské provincii a pravděpodobně ani nikde jinde na světě.[13]Za současnéhouchování si tradice a zvyklostí v tibetském odívání, stravě a bydlení absorbovali Tibeťané nemálo nových moderních a civilizovaných prvků vtěchto oblastech i voblastech svatebních obřadů, pohřbívání či manželství, což do velké míry obohatilo život obyvatel Tibetu. Je nezbytné zmínit, že někteří lidé dnes vzahraničí rozvíjejí pochybnosti o tibetské kultuře. Avšak ti, kteří opravdu navštívili Tibet, zřetelně viděli krásnou a poutavou tibetskou kulturu, která postupně vzkvétá a rozvíjí se. Čínská vláda klade velký důraz na masovou kulturu a umění. Vautonomní oblasti Tibet je 10 speciálních uměleckých divadelních souborů, 18 lidových uměleckých souborů, více než 500 dobrovolných uměleckých seskupení a 160 souborů tibetské opery. Každoročně pořádané oslavy svátků jako jsou svátek Shoton ve Lhase, umělecký svátek Perlového vrcholku voblasti Žikace, umělecký svátek Yalongvoblasti Shannan či závody na koních a slavnost qiaqin voblasti Naqu a další rozsáhlé lidové masové kulturní akce se již postupně staly tradičními kulturními lidovými svátky vcelé oblasti. Tyto soubory také často vystupují vzahraničí, kde bez výjimky vzbuzují velký rozruch.[14] Jeden cizinec po shlédnutí vystoupení tibetských písní a tanců jej zhodnotil takto: „Měli jsme možnost obdivovat tance a hudbu se specifikami Tibetu a pocítit starobylou a nádhernou východní kulturu." Tibetští krajané žijící vzahraničí pak dojatě našim hercům řekli: „Vaše vystoupení byly čistě tibetské lidové a tradiční tance a zpěvy."[15]Aby mohla být zabezpečena plná realizace správy vlastních suverénních práv tamní ekonomické výstavby autonomní oblasti Tibet, poskytla ústřední vláda pro rozvoj společnosti a ekonomiky autonomní oblasti Tibet speciální pozornost, v oblastech financí, daní, bankovnictví a dalších oblastech realizuje speciální politiku výhod, v oblastech kapitálu, technologie a lidských schopností a dalších oblastech poskytla velkou podporu, obzvláště od roku 1980 po současnost. Ústřední vláda ustanovila politiku řady výhod a podpůrných opatření a postupně několikráte nashromáždila a naplánovala množství infrastrukturních projektů. Z toho v roce 1994 naplánovala 62 projektů o celkových investicích 5 mld. yuanů; v roce 2001 naplánovala 117 projektů o celkových investicích 3,12 mld. yuanů; v roce 2007 znovu naplánovala 180 projektů a celkově investovala více než 100 mld. yuanů. Ústřední vláda investuje především do energetických zdrojů pro dopravu, do infrastruktury zemědělství a pastevectví, do ochrany životního prostředí a do zlepšení a zkvalitnění výrobních a životních podmínek početných rolníků a pastevců. Dnešní Tibet, který prošel několika desítkami let výstavby, udělal skok z feudální otrokářské společnosti do moderní civilizované společnosti. Početný tibetský lid již není otrokem feudálních pánů, jejich život zaznamenal kvalitní skok vpřed, stali se z nich pány společnosti. Ve starých dobách vládla v zasněžených oblastech náhorní plošiny vitalita a živoucí síla. Na tomto místě bych použil několik čísel pro vysvětlení problematiky: podle statistik v roce 2007 činil průměrný příjem tibetských rolníků a pastevců 2788 yuanů, což představuje nárůst oproti předcházejícímu roku o 14,5% a oproti roku 2002 o 83,8%; o 7 procentních bodů přesahuje průměrnou úroveň v celé zemi, průměrný plat rolníků a pastevců si v posledních pěti letech udržuje dvoumístný nárůst.[16]Není tedy divu, že rolníci v Tibetu upřímně říkají: „Současný systém je dobrý, i vláda je dobrá. Všichni to vítáme a ochraňujeme. Lidé, kteří jsou znalí a schopní, jsou velice žádaní; a i ti, kteří nejsou znalí a nebo jsou méně schopni, i o ty se postaráme. Někteří lidé bohatnou rychleji, někteří pomaleji, rychleji nebo pomaleji, všem se daří dobře. A proč? Protože toto místo spravuje vláda a sleduje jej. Když se objeví těžkosti, máte se na koho obrátit o pomoc; když pociťujete křivdu, máte se u koho dovolat spravedlnosti; ať jsou vedra nebo mrazy, vždy je někdo, kdo se o vás postará; když onemocníte nebo jste zraněni, z vesnice vyšlou člověka, aby vás doprovodil do nemocnice. To ve staré společnosti také existovalo? Já jsem o tom neslyšel, ani o tom neslyšel můj otec, možná to existovalo ve vyprávěních."[17] Není také divu, že když se redaktor kanálu světově známé společnosti DISCOVER, která vyrábí dokumentární filmy, vrátil z Tibetu, řekl, že Tibet má „velice krásnou kulturu, ve které jsou hodně patrné lidské city, jsou skvělí. Na tvářích všech lidí vidíte úsměvy, což je v dnešním světě velice vzácné."[18]Ano, kdokoliv, kdo je bez předsudků, uzná, že čínská vláda vycházející z reálií vlastní země svou neutuchající snahou dosáhla podle cílů ústavy Organizace spojených národů a esence příslušných mezinárodních listin o lidských právech, a pro podnícení a ochranu lidských práv čínského lidu, pozoruhodných výsledků, obzvláště změny v situaci lidských práv v Tibetu jsou obrovské. Avšak někteří lidé přesto stále napadají tibetskou politiku Číny, obzvláště v březnu tohoto roku využili někteří lidé na Západě násilného incidentu bití, pálení a rabování ze 14. března a podpořili malou skupinu separatistů na nezávislý Tibet v jejich neustálém volání po „ochraně lidských práv v Tibetu", bezpředmětně kritizovali čínskou vládu za „vážné narušení lidských práv v Tibetu", prohlašovali „bojujme za lidská práva pro Tibeťany". Proto nemůžeme nevznést takovouto pochybnost: když ve starém Tibetu žili obyčejní lidé v propasti útrap jako otroci a žebráci, proč byli tito ochránci lidských práv ze Západu ze strachu zticha? Kdo tehdy vznesl požadavek po zlepšení situace kolem lidských práv vTibetu? A když se tibetský lid stal vládcem nad svým vlastním osudem a ve všech ohledech dosáhl historického pokroku, proč se přesto objevily různé špinavé řeči, proč se toto stalo? Po násilném incidentu ve Lhase ze 14. března tohoto roku postupoval stát vzájmu ochrany početného lidu podle práva, což je ve všech právních státech normální, proč tedy, když se jedná o Čínu, se do toho někteří lidé vměšují?Americký prezident Lincoln kdysi řekl, že když pastevci vyženou vlka, názor ovce a vlka je naprosto odlišný. Tzv. „otázka lidských práv vTibetu" je ve skutečnosti snahou o rozdělení Číny pod vlajkou ochrany lidských práv. Vhistorii se některé imperialistické státy velice snažily podpořit invazivní politiku, iniciovaly a podporovaly malou skupinu separatistů vTibetu a bez skrupulí vykřikovali „nezávislost Tibetu". Britské impérium vletech 1888 a 1903 vyslalo své vojáky kinvazi do Tibetu, ale i když to bylo vdobě úpadku státní síly Číny, stejně nebyla tato invaze úspěšná. Po založení Čínské lidové republiky bylo ještě obtížnější docílit imperialistických plánů o rozdělení Číny ozbrojenou silou. Princip je jednoduchý, jelikož je Tibet jednou ze součástí Číny, což je všeobecně uznáváno mezinárodní společností, neuznání malé skupiny lidí je naprosto neefektivní. Vtomto bodě mají západní protičínské síly jasno. Proto podporují novou cestu pro tibetské separatisty, změnily prostředky a vyrazili s „otázkou lidských práv vTibetu". Tím si myslí, že se chytají stébla. Fakta dokazují, že se rozhodně nezajímají o „otázku lidských práv vTibetu" zdůvodu morálky a spravedlnosti či ze soucitu spočetným tibetským lidem. Zajímají se o svou moc a svou nadvládu. Kanadský tibetolog Dan Gelunfu „uhodil hřebíček na hlavičku", když řekl, že „pro zájem vlastní země udělali zTibetu pouhou vlajku, kterou můžou vyvěsit, a to proto, aby to odpovídalo jejich potřebám o strategickém rozmístění ve světě." Jinými slovy řečeno tedy chtějí tímto prostředkem vyvolat národnostní nálady a podnítit rozpory mezi národnostmi, vyvinout tlak, kontrolou rozvoje socialismu v Číně donutit čínský lid změnit cestu, kterou si sám zvolil. Toto rozhodně nemůže být čínským lidem přijato zahrnujíce do toho i početný tibetský národ.

Pokračovat na článek


Nikoho nezaměstnám. Jsem asociální?

Komunismus vám nepřipadá zas tak hrozný, když je řeč o znárodňování hollywoodských filmů prostřednictvím torrentů. Prý je dnes dokonce módní být pirátem a hlásat, že majetek je zločin. Všechno dnes touží po svobodě, peníze jsou kořenem všeho zla a korporace zotročují lid. Tak tak, říkat podobné věci je dnes zkrátka in, nicméně mi opravdu můžete věřit, že žít v zemi, kde komunismus reálně funguje, je ve skutečnosti pěkný opruz.A vím taky, že módní je dnes i sociálno všeho druhu. Nakonec sám používám Facebook. Jenže žít v reálném socialismu je nesmírně frustrující. Socialismus z člověka udělá naprostého asociála. Mohu to sám dosvědčit, neboť jsem v reálném socialismu strávil celé mládí. Kdybyste prodělali stejnou zkušenost, zaručuji vám, že byste slovo „sociální“ hluboce, z duše nenáviděli.Být sociální byla povinnostVšechno to začalo, když lidi napadlo, že by si všichni měli být rovni. Že bohatí by neměli mít víc peněz než chudí. Že chudí jsou potřebnější. Myšlenka rovnosti, že si všichni zaslouží slušně žít, byla velmi populární. No ale abych to zkrátil, prarodiče se nakonec museli vystěhovat ze své vily ven a spousta chudých lidí se zase nastěhovala dovnitř. Lidé usoudili, že moji prarodiče nepotřebují pozemky ani auto, že není fér, aby měli všeho tak moc, když ostatní mají tak málo. A usoudili taky, že je obzvlášť nefér, aby hrabiví kapitalisté zotročovali chudé, neboť spousta chudých ani neměla práci a byla hladová, zatímco boháči si žili v okázalých vilách, nacpávali se vybranými jídly a dokonce nosili šperky. To spoustu lidí doopravdy žralo. Bez práce totiž lidé hladovějí a pak se moc, moc, moc hněvají na ty, kteří mají tolik jídla, že ho ani všechno nesnědí.Tyto hlasy získaly v politice na síle. Abych to znovu zkrátil, přišla a odešla druhá světová válka a za dalších pár let jsem se narodil já, Andor Jakab, ve velice socialistickém Maďarsku. Všichni měli práci! Nemít práci byl dokonce zločin. Nezaměstnaným se říkalo „közveszélyes munkakerülö“, což znamená nebezpeční pobudové. Nebylo jich však mnoho, pár básníků, hrstka intelektuálů; většina lidí práci měla. A všichni museli být povinně moc, moc, moc sociální. Všichni museli být kamarádi, lidé se oslovovali „elvtárs“, což znamená soudruhu. Asociálové se tenkrát netrpěli tak jako dnes. Víte, dnes spoustu lidí popuzuje, že jsem tak sociálně nezodpovědný, že ani nechci nikoho zaměstnat. Jenže asociálno bylo v Maďarsku ještě před dvaceti lety vyloženě nezákonné. Dokonce tak, že existovala pouze jedna strana, která se jmenovala Maďarská socialistická dělnická strana (MSZMP). Byla to skutečně velká strana a všichni měli práci. Nikdo nemusel o zaměstnání škemrat.Nerovnost se schovala pod pultemSocialismus chránil pracující. Tenkrát nikdo nemusel řešit dilema, zda si založit firmu, nebo ne. Založit si vlastní firmu a vykazovat zisk se totiž tenkrát nesmělo. Bylo to protizákonné. MSZMP zatkla spoustu darebáků, kteří chtěli vykořisťovat dělnickou třídu a hrabat zisky. Všichni si byli rovni, přinejmenším v tom smyslu, že všichni měli co jíst – chleba, máslo, mléko. Vejce. To vše bylo levné a dostupné. V neděli vepřové s bramborem. Dokonce jsme měli i televizní stanici. Jmenovala se Maďarská televize. Běžel v ní televizní program, každý den kromě pondělí. V pondělí v televizi nedávali nic. Od úterý do neděle nás ale televize učila, že socialismus je dobrý a že jednoho dne dospějeme do komunismu, kdy nikdo nebude potřebovat peníze, protože všichni budou mít vše, po čem zatouží, a zadarmo.Před Vánoci MSZMP obvykle dovezla banány a pomeranče z kapitalistických zemí, abychom byli ještě spokojenější. Jelikož nám však ani 40 let přípravy na slibovaný komunismus nestačilo, nedovezla strana nikdy tolik banánů, aby bylo dost pro všechny. A tak je prodavačky v obchodech schovávaly pod pult, a když jste znali někoho, kdo chránil pracující lid a socialismus před kapitalistickým nepřítelem z nějaké obzvlášť významné stranické kanceláře, mohli jste se na něj s důvěrou obrátit a on vzkázal prodavačce, aby vám kilo banánů odložila. Museli jste je však koupit diskrétně, protože ostatní by se na vás velice rozhněvali. Proč vy berete kilo a oni nic? Kolovaly tenkrát takové zvěsti, nevím, nakolik pravdivé, že v socialismu si vedoucí straničtí funkcionáři mohou koupit tolik banánů, kolik jen sní.Na návštěvě u zlých kapitalistůNa střední škole, zhruba před dvaceti lety, jsme se učili, že kapitalismus je moc špatný a socialismus moc dobrý. Soudružka učitelka říkala, že kapitalismus je špatný, protože chamtivé kapitalistické korporace, například Coca-Cola, zotročují pracující lid a dokonce do té své pochybné černé limonády sypou nějaké drogy či co, nejspíš kokain. A ti ubozí mladí lidé pak poslouchají nějakou divokou muziku a válejí se po zemi, protože jsou na tom kapitalistickém svinstvu úplně závislí. Ve škole nám dále vysvětlovali, že v socialismu má každý všechno, co potřebuje, že neexistují lidé bez práce a že socialismus chrání pracující lid před hamižnými kapitalisty, kteří by je ze všeho nejraději zotročili. A byla to pravda. Pokud člověk potřeboval kupříkladu telefon, mohl se obrátit na stát, že by si rád zřídil telefon, a stát jej zapsal do pořadníku. Za deset až patnáct let, pokud úředník usoudil, že telefon skutečně potřebujete, vám přístroj zapojili. Telefonování bylo velmi levné, pokud jste ovšem nechtěli volat do zahraničí, což se nesmělo.Co bych vám tak ještě řekl. Chleba byl opravdu hodně levný. Dokonce tak, že spoustě Maďarů, kteří dnes mají hlad, se do očí derou slzy, když si vzpomenou, jak levný byl za socialismu chleba. Mohli klidně spořádat kilo i dvě. Maso bylo o něco dražší a tu a tam i zelené, ale většinou ne. Takže socialismus měl i své světlé stránky. Ale celkově jsem z něj byl psychicky opravdu na dně a velice jsem záviděl Zápaďanům jejich kapitalistický způsob života.Jednou nám dovolili vycestovat do Vídně, to je v Rakousku. U nás se sice platilo forinty, které nebyly směnitelné za západní měny, ale socialistická strana byla tak velkomyslná, že nám nějaké západní peníze přislíbila, když jsme slušně poprosili. Bylo mi tedy dovoleno zakoupit pár šilinků, to by dnes bylo nějakých 20–30 eur, strana mi vydala pas a posadila mě na autobus, abych si mohl na vlastní oči prohlédnout ten zkažený západní svět. Prohlédl jsem si jej a usedavě se rozplakal. A když jsem se vrátil, propadal jsem opravdu hlubokým depresím, obzvlášť ve škole, kde jsem musel soudružce učitelce opakovat, jak je kapitalismus špatný a socialismus dobrý. Jinak by mě nejen vyhodili ze školy, ale nepustili by mě na univerzitu, nebo by mě rovnou zavřeli a pak dělali problémy celé rodině. Jenže chleba byl levný, tak levný, až už to dál nešlo a Sovětský svaz se zhroutil a my vstoupili do Evropské unie.V socialismu přežívají a vzkvétají nikoli ti nejschopnější, nýbrž ti nejzkorumpovanějšíSocialismus je založený na ideologii ochrany. Chrání slabé zhruba stejně jako mafie „chrání“ živnostníky. Socialisté dokážou nadělat obrovské škody, zvláště ti národní. Jako ti svalovci v gangsterkách, holohlaví, neurvalí a s tlustým krkem. V ostatních nejprve vzbudí nervozitu a potřebu ochrany, a pak – za „férový“ podíl na zisku – jim nabídnou své „služby“. Zaručí jim pevné zdraví. Taková nabídka se samozřejmě těžko odmítá, poněvadž oni vás ochrání, ať chcete, nebo ne. V socialismu potřebují lidé stále víc ochrany. Je to šikmá plocha. Stále víc lidí musí být chráněno stále důkladněji, a tak musí stát vybírat stále víc daní, jinak by samozřejmě nemohl ochránit všechny potřebné.Dávám přednost kapitalismuNezlobte se, ale opravdu dávám. Je podle mě logičtější a navíc si myslím, že ta nabídka nucené ochrany je jen obyčejné vybírání výpalného. Podvod, trik, švindl, klam, podvrh, podfuk, levota. Věšení bulíků na nos. Vysoké daně jsou ve skutečnosti úplně zbytečné. Nikdo je nepotřebuje. Ani zaměstnavatel, ani zaměstnanec. Je to lež, že daně jsou báječné, protože je platí hlavně bohatí, zejména banky, mezinárodní korporace a vlastně všichni ostatní, jenom ne vy. Ochranu krajních socialistů ve skutečnosti nikdo nepotřebuje. Vím, že opět zním obhrouble, ale opravdu jsem o tom přesvědčen. Mnohem míň daní by bohatě stačilo a nemuseli bychom trpět všechny ty falešné úřady, které lidem víc škodí, než pomáhají. Krajní socialisté jsou jako slon v porcelánu. My zaměstnavatelé bychom se se svými zaměstnanci úplně v klidu dohodli, kdyby nás ti trollové neustále neštvali proti sobě. V pohodě bychom spolu vyšli, kdyby socialisté nikoho nechránili.Co by ale dělali potřební, kdybychom boháče zdaňovali méně?Pracovali. Řešení je jednoduché. Všichni bychom se zkrátka dohodli, že těhotné ženy, ženy vracející se z mateřské nebo ženy obecně, mladé, staré, nemocné, postižené, zkrátka všechny, kdo by potřebovali pomoct, by mohli podnikatelé zaměstnávat bez dodatečných odvodů státu.Například bych chtěl vzít někoho za 760 eur čistého. V tomto hypotetickém scénáři by přišlo na konkurz mnoho uchazečů. Kdybych měl štěstí, pár z nich by bylo osvobozených od státních odvodů. Pak bych stál před poměrně snadným podnikatelským rozhodnutím. Buď budu na zaměstnance vynakládat 1080 eur měsíčně, nebo vezmu někoho „osvobozeného“, čímž se mi podstatně sníží náklady a konkurenceschopnost/ziskovost mé firmy výrazně stoupne. Všichni mí zaměstnanci by samozřejmě brali stejně, tedy 760 eur měsíčně, bez ohledu na zdravotní stav. Tak by stát všem potřebným pomohl nejvíce. A pomohl by i mně, protože by mě tolik nesdíral z kůže a nerdousil naprosto absurdními regulacemi. Navíc by sám pochopitelně dál vybíral spoustu peněz na daních od neosvobozených pracovníků, z DPH a ze spotřebních daní u legálních drog jako alkohol nebo cigarety. Z těchto prostředků by pak mohl pomoct lidem, kteří nemohou pracovat vůbec. Věřte mi, že takové řešení by bylo sociálně mnohem zodpovědnější než socialismus.Zvláště pak národní socialismus. Ale o tom zase až příště.

Pokračovat na článek


Frantisek Ferdinand politik

Dějiny habsburské monarchie od poloviny 19.století provázely i názory na její reformu. Jeden z prvních návrhů pochází z pera velkého českého historika a politika Františka Palackého, který navrhoval uplatnění etnicko-jazykového principu při federalistické přestavbě mnohonárodnostní říše.Rakouská sociální demokracie přijala na svém sjezdu v Brně r. 1898 národnostní program, který žádal přetvoření Rakouska v ,,demokratický národnostní stát spolkový", ve kterém by historické hranice korunních zemích byly nahrazeny samosprávnými jednotkami určenými podle jazyka obyvatelstva.V roce 1906 vyšla kniha sedmihradského Rumuna Aurela Popoviciho ,,Spojené státy Velkého Rakouska". V ní obsažený projekt reformy habsburské monarchie věcně vykazuje řadu prvků společných s návrhem Palackého i s návrhy sociálnědemokratickými. Popovici uzavírá svou knihu výzvou: ,,Čas kvapí, říše potřebuje pomoc, všechny národy jsou v táboře rakouském a čekají na osvobození od jha dualismu, na císařův osvobozující čin. Okamžik je historický a rozhoduje navždy: má habsburská říše existovat, nebo zahynout? Ještě se vše může obrátit k dobrému, všechno může být zachráněno.Platí: teď, anebo nikdy!"Theodor Sosnovski poradce následníka trůnu: ,,Tato knížka musela působit na takového muže, jakým byl František Ferdinand, jako zjevení: to byla cesta, která vedla k ozdravení sjednocení budoucí říše! To byl muž, který měl ukázat tuto cestu! Velké Rakousko! To bylo správné slovo, pregnantní pojem, který potřeboval jeho vlastní, politický ideál! A Velké Rakousko se stalo heslem, které charakterizovalo politiku následníka trůnu a bylo nadšeně přijato ve všech kruzích, kde se myslelo a cítilo rakousky."Dualismus,,Dualismus je největším neštěstím, dominantní postavení Uher, popřípadě hrstky Maďarů, je zcela neoprávněné a škodlivé pro mocenské postavení monarchie. Já, jako následník trůnu, mohu být, vzhledem k císařově věku, kdykoliv povolán na trůn a bude mě čekat nezáviděníhodná úloha vládnout této říši. Mám tedy povinnost se zabývat tím, co musí být učiněno, aby byly změněny a nově pevně vybudovány státoprávní základy monarchie. Přemýšlel jsem o tom v mnoha bezesných nocích a stále znovu jsem dospíval k přesvědčení, že musí být důkladně změněny vztahy k Uhrám. Je proto nutné odstranění dualismu a návrat k jednotné společné monarchii."Rakousko-uherské vyrovnání považoval následník trůnu za zlo, které ničí říši a oslabuje dynastii. V dopise Karlu Schwarzenberkovi píše:,,Toto vyrovnání je největší neštěstí, které vydobyli na ubohém císaři po neštěstí v roce 1866, hospodářsky nás ruinuje a ruinuje celou monarchii. To křičí až do nebes, co Maďaři provádějí!"František Ferdinand své mínění o maďarské politice dával najevo i tím, že se vyhýbal stykům s nejvýznačnějšími maďarskými politiky. A pokud musel nějakého maďarského politika přijmout, neproběhlo takové setkání harmonicky.,,Ano, ti by chtěli všechno maďarizovat, ta banda. Jeho Veličenstvo naléhalo, abych jednoho z těch chlapíků přijal. Nejdřív jsem vzdoroval. Nakonec jsem musel splnit přání Jeho Veličenstva. Přijal jsem hraběte Andrássyho. Vykládal mi o zákoně o odvodu branců. Přirozeně za tím vězel úder dýkou proti armádě. Nechal jsem ho klidně domluvit a potom jsem mu řekl: Můžete se dnes vyrobit tolik zákonů, kolik chcete. Jestliže však mi Prozřetelnost neodejme hořký kalich a já budu jednou rozhodovat, pak nebudu dbát zákonů, které vedou k ochromení armády. Nechť si to pánové uherská hrabata zapamatují. Pak jsem ho propustil. Víte, jak chlapík vypadal, když se vypotácel? Takhle byl bledý (František Ferdinand ukázal na arch bílého papíru, který ležel před ním na stole)."V letech 1910-1911 nechal František Ferdinand připravit program konkrétních opatření, kterými by měl, až se po smrti Františka Josefa stane panovníkem, zahájit svou vládu jako František II. Dal vypracovat harmonogram akcí, kterými by nejen převzal moc, ale zároveň zahájil reformu říše. Hlavním autorem programu byl náčelník následníkovy vojenské kanceláře podplukovník Alexander Brosch, dále se na jeho vypracování jako poradci podíleli: Heinrich Lammasch, Edmund Steinacker, Josef Kristóffy, Ottokar Czernin, Milan Hodža a baron Eichhoff.V manifestu, jenž měl následník připravený a kterým se chtěl po svém nástupu na trůn obrátit na Naše národy, prohlašoval: ,,Naším zásadám rovnoprávnosti všech národů a stavů odpovídá, že budeme usilovat o to, aby každému národnímu kmeni monarchie byl zaručen národní vývoj, pokud o něj bude usilováno v jejím rámci. Dále se chceme veškerou Naší silou zasadit o konečné odstranění jazykového zápasu v monarchii, který po desetiletí brzdí kulturní a hospodářský vývoj; nechť žijí národy podunajské monarchie, které k sobě historicky a geograficky patří, v bratrské lásce, nechť soutěží jen o palmu hospodářského a kulturního pokroku."Byl připraven i první armádní rozkaz, kterým by se nový císař přihlásil k armádě jako záruce jednoty a velmocenského postavení habsburské říše:"Vojáci !  Po staletí byla slavná stará armáda ve štěstí i neštěstí, ve válce i míru, nejpřednější a nejspolehlivější oporou trůnu, nejvznešenější zárukou velmocenského postavení monarchie. Dynastie a armáda nejdůrazněji ztělesňují jednotu říše, která, vzdor všem bouřím a jednostranným snahám, byla až dosud šťastně zachována. Jednotná musí být také v budoucnosti nikoliv jen říše, ale také vojsko, tato nejdůležitější součást ozbrojených sil. Pod starobylími zástavami a znaky, jež posvětila staletí, bude vojsko a válečné námořnictvo, jestliže se Bohu zlíbí, bojovat za císaře a vlast, nedotčeno všemi národnostními a sociálními proudy, stát pod jednotným velením, bude jen nástrojem svého Nejvyššího vojenského pána."Nadnárodní, jednotná, císaři osobně oddaná armáda měla za úkol mocensky zajistit reformy, kterými chtěl František Ferdinand upevnit, obrodit její vitalitu a mezinárodní postavení. Společným prvkem všech reformních pokusů byla snaha odstranit dualismus, odstranit rozdělení říše na dvě poloviny, na dva státy, jejichž svazky byly stále více oslabovány. 

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Amerika

Chystaném trestním procesu proti Jaggi Singhovi

Po mnoha odkladech a téměř třech letech od rozsáhlých protestů proti americkému summitu a FTAA (připravovaný projekt Americké zóny volného obchodu) v Quebeku v dubnu 2001 se plánuje na 19. ledna 2004 začátek procesu proti Jaggi Singhovi před porotou města Quebec. Soudní líčení by mělo probíhat tři týdny. Jaggi Singhovi (jeden z nejaktivnějších anarchistů v sociálních bojích na východě Kanady) hrozí v případě, že bude uznán vinným, trest odnětí svobody v délce dvou let. Velmi pravděpodobné je pak uložení trestu odnětí svobody alespoň na několik měsíců. Singh původně strávil 17 dní ve vazbě, čekajíc na propuštění na kauci. Následně byl obviněn z držení nebezpečné zbraně a účasti na riotu. Nakonec však byla obžaloba vznesena pouze ohledně druhého bodu. Připomeňme ještě, že proti Jaggi Singovi jsou paralelně vedeny i další procesy, např. za účast na protestu proti příjezdu Benjamina Netanjahua na Concordskou universitu či za aktivity na protiválečné demonstraci v září 2001 ve městě Quebeku. V průběhu quebeckých protestů proti FTAA bylo v dubnu roku 2001 zatčeno mnoho účastníků pouličních akcí. Soudní procesy proti těm obžalovaným, kterým jsou kladeny za vinu nejzávažnější trestné činy, však začínají teprve nyní. V práci stále pokračuje Libertas Legal Collective, který podporuje obžalované aktivisty, a jenž můžete kontaktovat na následující adrese: legal@tao.ca. Jaggi Singh vyzývá k mezinárodní solidaritě se stíhanými účastníky protestů. Jak uvádí, při vlastním nedávném stíhání za účast na demonstracích v Montrealu v roce 2000 si uvědomil, jak nesmírně významné je asertivně žádat o pomoc ještě před počátkem procesů. Pomoc přitom může zahrnovat různé formy - od solidarity (morální či finanční) až po zapůjčení videodokumentace či fotografií z událostí.Jestliže jste proto byli účastníky quebeckých protestů, nebo někoho takového znáte, Jaggi Singh se na vás obrací s prosbou, zda byste nemohli pomoci v některém z následujících bodů:Obvinění proti Singhovi se vztahují k prvnímu dni velkých protestů v Quebec city (pátek 20. dubna 2001). Jestliže máte jakékoli dokumenty (video či audio nahrávky, fotografie), zachycující Antikapitalistický karnevalový pochod, nebo přímo Singha, zkontaktujte prosím Jaggi Singha na jaggi@tao.ca a jaggisingh2003@yahoo.ca. Taktéž v případě, že jste se na místě nacházeli jako svědci. Jaggi též vyzývá ostatní případné obviněné, aby se vzájemně zkontaktovali a uvědomili i právní tým – Libertas Legal Collectiv – legal@tao.ca. Na zmíněné adresy můžete zasílat i jakékoli solidární finanční příspěvky. Jaggi Singh bude vděčný i za podpůrné maily v průběhu procesu.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Slovensko

Československo a Evropa

Před vypuknutím 1. světové války dlužily Spojené státy Evropě 50 milionůdolarů. Když v roce 1918 válka skončila, dlužila Evropa Spojeným státům 10,5miliardy dolarů v tehdejší hodnotě. Americký průnik na evropský kontinent bylsoučasně počátkem snah o sjednocení a pacifikaci Evropy.Cílem vítězů 1. světové války, především USA, bylo rozbití velkých mocenskýchstátů a zničení jejich vlivu v Evropě: Rakousko – Uherska, Německa, Ruska aTurecka. V těchto státech vládli dědiční monarchové, kteří byli současněhlavními oporami náboženských idejí a církví. Likvidace všech těchto pilířůmocenské stability byla základní podmínkou úspěšnosti světového nástupuamerického mezinárodního kapitálu do takto uvolněného prostoru a jeho politicképrojekce: Internacionalizace světa, jeho socialisace, oslabení a později odstraněnívelmocenského postavení Evropy v něm (zbavení zámořských kolonií) a jejípostupné podřízení kosmopolitním neevropským cílům, až po globalisaci světa podvedením levicových liberálů USA.K tomuto účelu byla programově aplikována idea atheismu a idea národnostní vjejí odstředivé podobě. Současně tak byla prakticky likvidována hospodářská apolitická moc aristokracie (většinou křesťanské) a církví.V dějinách Evropy po pádu Říma až do doby osvícenecké a francouzské revolucepřevládala univerzální idea náboženská, která měla ohromnou moc a vliv na osudyEvropy. Po francouzské revoluci však vznikla národnostní idea, vzbuzená toutorevolucí, která měla rozbít mocné státní útvary, rozkouskovat Evropu, zničit mocšlechty a církví. Před francouzskou revolucí národnostní idea neexistovala, národyjí nepřikládaly žádný význam. O osudu národů rozhodovaly panovnické sňatky,dědické nároky dynastií, nebo válečná vítězství či porážky. NapoleonBonaparte nakládal zcela libovolně s územím jednotlivých národů a vyvolalv Evropě národnostní myšlenky. Evropské universální náboženské myšleníbylo v této etapě vývoje lidské společnosti, začínající zrychleným tempemsměřovat k úplné emancipaci člověka jako svobodné duchovní bytosti, rozvrácenoideami přirozených lidských práv, svobod, lidské a občanské rovnosti anárodnostní idea se tak stala jedním z dalších účinných prostředkůpostupné mocenské pacifikace Evropy jako duchovně, kulturně a relativně i politickyspřízněného celku, a to podle osvědčené imperiální zásady rozděluj a panuj.Filosofický základ poskytl národnostní ideji v Německu Herder a od té chvílese jí dostávalo všeobecné propagace, jejímž následkem bylo rychlé pronikánítéto a postupně i dalších ideí, ideí postupného drobení až k atomizaci najednotlivé lidské bytosti, do všech evropských zemí bez ohledu na jejich historickéhranice, zájmy dynastií, plány státníků, diplomatů a církví. Svým poslánímbyla idea národnostní revoluční od samého počátku – likvidace stávajícíhopolitického a mocenského stavu. V propagačním tvaru usilovala tato idea opřetvoření Evropy na takových základech, aby každému národu, i nepočetnému, sedostalo samostatnosti. Souběžně s národnostní ideou byla zcela účelově aprogramově použita idea liberalismu, po níž pak následovaly ideály demokracie asocialismu. Všechny směrovaly k destrukci aktuálního evropského myšlení astávajících mocenských poměrů. Význam, který národnostní ideji připisoval americký president Wilson, vyjádřil nakonci své řeči z 8. ledna 1918, když řekl:“Je to zásada spravedlnosti pro všechny národy a kmeny a jejich právo žít vespolekve stejných podmínkách svobody a bezpečnosti, ať jsou silné nebo slabé.”Na základě mírové smlouvy (1919 a 1920) vznikla ČSR, bylo osamostatněno Polsko,utvořeno království S.H.S. (dnešní Jugoslávie), k Dánsku byla připojenaseverní polovina Šlesvicka, Francii vráceno Alsasko – Lotrinsko, k Rumunskupřipojena Besarábie, Sedmihradsko a část Banátu, k Itálii přivtěleny Tyroly,Terst, atd. předtím byly utvořeny jako samostatné státy Finsko, Estonsko, Lotyšsko aLitva. Toto přerozdělení bylo v Evropě provedeno s odvoláním naspravedlivou národnostní ideu, avšak skutečným důvodem k němu byly mocenskézájmy a záměry s Evropou, zejména ze strany USA. Vzdor tomu prohlásil Wilson 11.února 1918 v americkém kongresu. “Národy a země nesmějí již být dálepředávány z nadvlády do nadvlády jako nějaké zboží nebo kostky ve hře.Určité vymezené požadavky národnostní musí být v mezích možnostíuspokojeny, aby nebyl pokoj Evropy a celého světa rušen.”Když se záhy ukázalo, že toto rozdělení Evropy bylo předehrou k bolševickýmrevolucím, které měly Evropu znovu sjednotit v bolševickou internacionální mocnostpod vládou komunistického Ruska, vystoupila propaganda národnostní idejes výkladem, že principy svobody a sebeurčení národů nelze plně uskutečnit dovšech důsledků, jednak vzhledem k promísenosti národů, zvětšující sesměrem na Východ, a jednak vzhledem k nutnosti respektování zeměpisných ahospodářských podmínek. Jejich nerespektování by znamenalo učinit nové národnístáty neschopnými života, čímž se zdůrazňovala nutnost podřízení jedněchnárodů druhým, tedy rehabilitace stavu, který v Evropě existoval už předjejím rozdrobením. Všechny státy v Evropě měly tedy dále a znovu národnostnímenšiny, často i početně i jinak významné, zejména když tyto minority měly zasebou velký a mocný stát národa, k němuž příslušely. Národnostní idea sepřetvořila z vnitřní záležitosti států v otázku mezinárodní a takbyla manipulace soustředěna do pravomoci mezinárodních společností (Společnostnárodů, od roku 1945 OSN) a stala se prostředkem mezinárodní politické manipulace.Problémy, které byly dříve přehledné v rámci velkých států, staly senepřehlednými v rámci nenárodnostních, cizích, mezinárodních institucí.Československý stát bez jakéhokoli raison d‘étre byl experimentem státu, umělevytvořeného na základě výsledků 1. světové války na přání vítězné VelkéČtyřky /USA, Velká Británie, Francie, Itálie/. Nebyl založen ani na principusebeurčení, ani na principu národnostním (žilo v něm 46,81% Čechů aSlováků, ostatní obyvatelstvo bylo jiných národnostní). Byl vytvořen jako klín,zabraňující styku Německa s Rakouskem, což bylo symbolicky vyjádřeno státnívlajkou. Československo nebylo zbudováno pro vojenskou nebo politickou sílu, nýbržk docílení hospodářského úspěchu a proto dostalo hlavní přírodní zdroje aprůmyslové bohatství starého Rakouska a bohatý díl přírodních zdrojů Uher,hýčkáno Francií, Spojenými státy a Anglií jako instrument jejich politického vlivuv Evropě. Zájem vítězných velmocí se k němu upínal vzhledem k tomu,co se od něho očekávalo v budoucnu: Československo mělo největší možnosti ahrozilo mu největší nebezpečí. Obchodně a průmyslově vyvinuté obyvatelstvo mělorozšířit po východní Evropě síť obchodních tepen, které by daly životvyčerpaným národům, politikou těsné spolupráce mělo ulehčit utrpení sousedů astát se vůdcem v rozvoji střední Evropy na zásadách parlamentní demokracie.Tyto záměry byly v současné době pouze modifikovány, jejich podstata se všaknezměnila. T.G. Masaryk byl tímto posláním ČSR srozuměn a není zajisté náhodou,že V. Havel byl v Izraeli prohlášen Masarykovým pokračovatelem.Vzájemný poměr Čechů a Slováků byl v roce 1918 pro velmoci zcela zanedbatelnýa nezajímavý. Jejich hlavní myšlenkou, jež vedla k rozhodnutí mírovékonference vytvořit ČSR, bylo zřídit v centru Evropy vysoce vyvinutý a soběstačnýprůmyslový stát, fungující na principech parlamentní demokracie, a to bez ohledu nanárodnostní vztahy. Vše za jediné podmínky, že v něm německý a maďarský živelnebude tvořit většinu. Naopak při zřizování Rakouska a Uher se nehledělok hospodářským potřebám, ale k tomu, aby byli soukmenovci pod jednoustřechou. Rozdíl byl v tom, že v případě ČSR šlo o přátele vítězů,v druhém případě o jejich nepřátele.Mír St. Germainský, Wilsonových 14 bodů a Versaillský kongres daly vzniknout novýmstátním útvarům, nedisponujícím přirozeně regulujícím principem tradice,špatně odolávajících totalitní bolševické propagandě a primitivní sociálnídemagogii a s nepatrnou nebo žádnou váhou v dějinách Evropy. Československonemělo nikdy velkou, mocnou šlechtu ani vlastní vlivnou buržoazii a proto celé jehopolitické dějiny jsou poznamenány plebejstvím jeho politiků i obyvatelstva.Politický vliv tradičních středoevropských velmocí byl v Evropě anulován abylo započato s prováděním koncepcí na sjednocování Evropy, které z nímělo v celosvětovém měřítku postupně učinit druhořadý kontinent (Vanderlipůvnávrh na banku Spojených států evropských, Panevropa R. Coudenhove – Kalergiho,Briandův návrh evropské konfederace, atd.). Tradiční evropské státy měly býtpředevším zbaveny svých kolonií a tím značné části svých trhů a svéfinanční síly, což bylo nutným předpokladem pro úspěšné zahájenífinanční a mocenské expanze v Asii, Africe a Latinské Americe ze stranykosmopolitní finanční moci. Hitlerem vedená vzpoura národně socialistickéhoNěmecka tyto záměry na čas pozdržela a současně usnadnila jejich realizaci poporážce Německa ve 2. světové válce, kdy následovalo nové přerozdělenísvětových mocenských pozic a v Evropě 45 let okupace, po jejímž ukončení senyní opět přistupuje k nové formě podřízenosti Evropy.Autoři sjednocovacích koncepcí pro Evropu, Rusové a Američané, usilují omechanické sjednocení už přes 70 let a usilují o ně ve svém velmocenském zájmu.Ukazuje se však naprosto nesporně, že ryze politické řešení problému reorganizaceEvropy pod zorným úhlem politické účelnosti, je nemožné. Každý pokus vybudovatnový kontinentální či dokonce světový, mezinárodní řád se zřetelem jen na cílea zájmy světových velmocí, nemůže skončit jinak než chaosem. Imanentní slabinouvšech spolků států v minulosti bylo a zřejmě i bude nedostatek úzkého právního amravního spojení mezi organizací centrální spolkové moci, jeho reprezentací ajednotlivými lidmi, nazývanými jednoduše lidem. Přes všechnu obrovskou finanční avojenskou moc sjednocovatelů Evropy jsou možnosti všech tvůrců velkých,integrovaných politických systémů, velmi omezené. I kdyby se formálně podařilopostavit ve smyslu logické právní architektury ladnou budovu právního sjednoceníevropských národů, nepanoval by v ní onen soulad, duch dobrovolné přijatéhopodřízení a sebeobětování, onen sociálně charismatický prvek, bez něhož i státsám se stává neoduševnělým a mechanickým Leviathanem. Právní a mocenské technikynemohou tento problém rozřešit, pokud ho vnitřně nepříjmou lidé. Ani na začátku21. století by vláda Sjednocené Evropy neměla komu panovat, protože by neměla svévlastní poddané, které by inspirovala, kteří by vizi Sjednocené Evropy přijali zasvou.Tradiční evropské státy (Anglie, Francie, Německo, Itálie, Rakousko, skandinávskézemě apod.) jsou si tohoto problému vědomy. Není si toho vědoma reprezentaceČeskoslovenska. Nasazení internacionálních poradců presidenta, izolace jeho kabinetuna Hradě, konstrukce osobní moci a autoritářské výkonné organizace pod Hradem,vzbuzují přirozenou nedůvěru Evropy, z níž plynou nebezpečí vážných rizikpro stát. Václav Havel se stává pro Evropu národů nepřijatelným tím, že na sebevzal úlohu mluvčího cizích, neevropských sjednocovacích koncepcí.Naprostá většina Evropanů pociťuje potřebu oprostit úsilí o duchovní a kulturnísolidaritu lidstva od podivností pacifismu, internacionalismu a kosmopolitismu, kteréEvropu vnitřně ničí a kazí a jejichž hlasatelem se stal právě V. Havel. Duchovníjednota Evropy stojí nad, ale i mimo politické boje a nad i mimo fakt, že existujíválky. Klást požadavek, že se Evropané musí vzdát svého bojovného ducha, že semusí podřídit pacifickému míru v zájmu světa, aby bylo dosaženo duchovní akulturní beztvarosti, může být pouze axiomem nesmyslné logiky, odporující smysluevropských dějin. Ještě osudnějším axiomem je vnucovaný názor, že je nutnévzdát se silného a vyhraněného svérázu národů a nahradit jej bezbarvou, jednotnouzamerikanisovanou duchovní jednotou Evropy nebo z vnějšku vnucenou zdánlivou jednotoupolitickou, vojenskou a hospodářskou, jak o to usilovali nadnárodní bolševickýinternacionalismus a americký kosmopolitismus posledních 45 let. Naopak: jen Evropasestávajících ze silných, svérázných a sebevědomých národních jednoteks hlubokými kořeny a jasně vyhraněným hlubinným duchovním charakterem, můžeprospět vytvoření vysoké společné duchovnosti, která, stejně jako nebyla zničenaposledními dvěma světovými válkami a téměř půlstoletou okupací, nebude zničenaani jinými válkami a okupacemi, kterým snad bude ještě Evropa v budoucnostipodrobena.Ve své dlouhé minulosti mohla Evropa, bezesporu právě díky svým mnohotvárnýmsložením, tak dlouho udržet světovládu, přičemž hegemonie přecházela ponenáhluz jednoho národu na druhý tím, že každý národ podle jakési imanentníposloupnosti přebíral vedení, dala tato mnohotvárnost evropskému duchu velikýpřínos myšlenek, tradic, novou duchovní sílu. Mocná síla Evropy tkví v tom,že měla vždycky národy vyznačující se větší zkušeností, větší zralostí avedle toho mladší a vitálnější národy. Posloupnost těchto národův přebírání vedoucího mocenského postavení stála Evropu mnoho krve, aleprávě tou sílila velká evropská civilizace. Není důvodu předpokládat, žebudoucnost se bude příliš lišit od minulosti, nesměřuje-li Evropa ke své zkáze.Neuvědomí-li si president a vláda Československa tyto skutečnosti včas, riskuje, žeimanentní vývoj Evropy Československo smete.

Pokračovat na článek


Československá anarchistická federace

Ano, v tom jsem s anarchistama vždycky souhlasil a souhlasím, to musí bejt celkový. Tady nejde jen o nějakou hospodářskou změnu, ale o celkovou změnu. A když už jsme na to kápli, tak i když se k tomu vrátíme, chtěl jsem to říkat v příštím bodě: Vy plným právem poukazujete na to, že je nutno zničit nejen ekonomický východiska kapitalismu, ale i celou tu politickou strukturu, nadstavbu, všechny jeho zařízení, instituce, právní atd., komplet všecko, včetně organizace školství a já nevim co ještě všechno. To máte naprostou pravdu. Jenomže si musíte uvědomit to, co si plně uvědomuju já a co také bezpečně mohu dokumentovat a plně zastávám, že tato zásadní změna, která plně odpovídá tomu ohromnýmu disasteru, kterej se teďka vyskytl v rámci procesu diskontinuty a kontinuity, tak teď je ten moment diskontinuty, v němž se mění lautr všecko, a to je vždycky absurdní bordel. Ono to zas něco pozitivního přinese, pokud to teda vůbec nějací lidé přežijou, je možné, že to nepřežijou. No a teďka jsme v disasteru tak hlubokém, že je možné odstranit třídní společnost jako takovou, nejenom její kapitalistickou formu, ale vůbec celou. Znamená to ovšem vědět jak na to. Jednou z prvních věcí, která v tomhle případě nastane, je ta, že bude absolutní ekonomickej debakl, od Západu až po Bangladéš. No tak v tom Bangladéši si utáhnou ještě víc opasek, a místo dvou tří zrnka rýže budou mít jedno, oni jsou zvyklí, oni to přežijou. Ale v té Americe, tam budou řvát. Já nejsem žádnej humanista, ani teda zase nejsem žádnej pomstychivec, ale těm lumpům to přeju. Každej máme nějaký mouchy, tak i já mám právo, abych vůči nim nebyl zrovna vlídnej, a těm to teda přeju. Ten ekonomickej disaster bude kompletní. Budou sociální poruchy, rozvíjení xenofobních až militantně nacionalistickejch hnutí. No prostě to bude bordel nad bordel. Například se vůbec nebude vědět, jak uspořádat novou koordinaci tý společnosti. Faktem je, že bezprostředně zavádět v této společnosti přímou demokracii je okamžitej krach. To nejde. Zavádět za týhle situace parlamentní systém, no to je k smíchu, taková hovadina snad nikoho ani nenapadne. A co teda? Ale tady přece bude jednat nějaké revoluční hnutí, a to hnutí se bude muset spravovat přímo-demokraticky... Moment. To revoluční hnutí nesmí mít povahu organizace, to znamená nesmí mít žádný řídící centrum, na tom zkrachovala druhá internacionála, na tom zkrachoval celej marxismus, kterej nás tím také přivedl do týhle situace. Nebejt druhý internacionály, tak nevznikla první světová válka, ta byla plodem politiky druhý internacionály. To se dá plně prokázat. To se nesmí opakovat. Žádná organizace, žádný centrální vedení, žádná disciplína, žádný takovýhle věci. To je všechno třeba nahradit novejma formama kontaktů, koordinace, porad atd. Zavádět ale v této situaci přímou demokracii – to vznikne nepřehlednej bordel, kterej se nehne z fleku a vytvoří to jen nespokojenost všech lidí, kteří v té společnosti budou žít, s tím, že to děláme tak blbě, že snad bude lepší vrátit se k nějakým už zaběhaným formám. Takže my si musíme uvědomit, že s tímhle byl udělanej jenom jedinej pokus, kterej ale zůstal na papíře. To bylo to, jak si to představoval Lenin. Jenomže ono to většinou zůstalo na papíře, protože Lenin hned vzápětí udělal takové nejenom omyly, ale i přímo vědomý chyby, že to volá do nebes. A uvědomte si, že první sovětská ústava, která přes noc dokázala to, že bylo přes noc odstraněno soukromé vlastnictví výrobních prostředků, tak ta se nezměnila do roku 1989. Tam se muselo jenom krást, ten Sovětskej svaz byl rozkradenej tou vzrůstající stínovou vládnoucí třídou, ale naprosto nelegálně. Tam ústava zůstala v platnosti a normální člověk se jí držel. Ta zaručovala základní sociální vymoženosti, ty priority, ta zaručovala v podstatě to, co by mělo bejt, jenže proces, o který v tom Sovětskym svazu šlo, byl od konce dvacátejch let proces tak rychlý degenerace, že, jak říkám od padesátých let, bylo jasný, že se s tim nedá nic dělat, že se to nedá reformovat. Ale už od roku 1921 bylo jasné, že tam je vládnoucí elita, která bude těmi výrobními prostředky, i když jsou státní, disponovat... Jenomže tato elita, která vznikla hned v roce 1921, ta vznikla z jednoho důvodu. Tady byly Leninem udělány dvě podstatné věci, z nichž první a nejdůležitější byl Dekret o míru. Druhej dekret, vydanej o několik hodin, maximálně o 24 hodin později, byl Dekret o půdě. Jemu se to rozleželo nějak v hlavě, nebo mu to některej blbec poradil, tam to byl jeden blbec vedle druhýho... Tam byli i lidi jako Felix Džerdžinskij, kteří byli v pořádku... jéžišmarja, kdyby tady byl rudej Felix, tak... ale byl tam taky Bucharin, Zinověv a takovýhle hadry na podlahu... Tak někdo tam možná zablábolil, že to je málo, dekret o míru, že by se to mělo podpořit dekretem o půdě, kterej byl přejatej od eserů. Celou dobu, co bolševici trvali, tak tohleto odmítali, a plným právem, protože to je táhlo dolů, a on se dal takhle umluvit. Lenin se zřejmě domníval, že to bude provizorní řešení. Jenže to nedokázal prosadit, odstoupil nějaké dva roky na to, dva roky na to natáh brka, a co se stalo? Rvali se tam dva idioti, Trockij se Stalinem, jeden blbější než druhej, i když byli oba dva mazaní jak lišky... no prostě darmo hovořit. A tím se ztratilo pět let, kdy byl Sovětskej svaz bez jakýhokoli ekonomickýho řízení. No a kdo toho využil? No pochopitelně ti, kteří na tom měli bezprostředně ručičky. Většinou to nebyl aparát, kterej nebyl vyškolenej v managementu. To byli lidi, kteří přišli zvnějšku, vstoupili do strany a jánevimco, a z těch vyrostla ta nová stínová třída. Ten stranickej aparát odstranil ve třicátejch letech Stalin a postavil ho úplně na druhou kolej, naprosto ho znevýznamnil. Když v roce 1956 Chruščov formálně vyhlásil, že se moci chopila nová vládnoucí třída, tak už to bylo fait accompli, hotová věc, to už žádnej aparát nebyl. Byla generalita, která byla poměrně velmi silná, no a pak tady byla byrokratická, vědecko-inženýrská... prostě aristokracie. Já nejsem historik, ale když si promítnete dějiny do třicátých let, tak zjistíte naprosto bezpečně, proč Stalin podepsal jedním škrtem pera ten dekret, kterej vytvořil podmínky pro vznik nový třídní společnosti, a z kterých lidí tu novou třídu vytvořil. Jenom z managementu, odstranil z toho lidi z aparátu. Ti, co předtím dělali ten management, tak se báli aparátu, dávali od toho všeho a zejména od zodpovědnosti ruce pryč. A Stalin řekl, že to teda ne. Ti musejí být zodpovědný, když nebudete plnit plán, tak hlavu dolů, žejo, nebo gulag, a na aparát nehleďte, kdyžtak se obraťte přímo na mě. A ono to začalo fungovat. Jenomže nikdo nedělá nic zadarmo, a to Stalin dobře věděl, a tak jim dal přepychový byty, soukromý automobily, dělníci před nima museli smekat čepici... Ovšem tahleta třída, tehdy ještě stínová, spíš teda vrstva, ta zachránila Sovětskej svaz za druhý světový války. Aparát se ukázal neschopnej, přestárlej, nevzdělanej, ani zorganizovat evakuci Ukrajiny nezvládl. To už jsou ale věci z historie. To můžeme studovat, tak jako studujeme punský války, tak můžeme studovat historii Sovětskýho svazu. No ale ten dekret o půdě, to byl základ všeho, poněvadž když Lenin dva roky na to odstoupil do vedení a pak umřel, tak tenkrát vznikla skutečně třída, která v carským Rusku nebyla. Mám na mysli kulaky. Oni byli za carskýho Ruska vrstvou, nepočetnou a nevýznamnou, a teď se stali třídou. A pak ještě Lenin vyhlásil NEP – to mu musel poradit nějakej Bucharin nebo někdo, tak blbej Lenin nebyl. On si podle mě říkal – to je jenom takový provizorium dočasný. A všimněte si, tehdy ten vstup zahraničního kapitálu do Sovětskýho svazu, tomu zabránili právě partajníci, poněvadž oni bojovali na frontách občanský války a proti intervenčním armádám, no a teď měli vítat zahraniční kapitál, tak to zbrzdili. To se ovšem netýkalo vnitřního trhu, kterej ovládli kulaci a NEPmani, a z toho vyrostlo to další. Tak to byly ty dvě chyby, dekret o míru a dekret o půdě. Mezi nima je ještě třetí, která byla minimálně stejně tak důležitá jak ty dvě. A to byla otázka desátýho sjezdu a kronštadtská stávka na podporu toho desátýho sjezdu. Tehdy o ní Lenin dostal telegram asi dvě hodiny před zahájením sjezdu. Bylo jasné, jak ten sjezd dopadne. Ty hlasy byly spočítaný, 75 % pro Dělnickou opozici, 15 % pro Lenina, 5 % pro Trockýho. Výsledek byl jasnej. Lenin by si býval svou osobní autoritu udržel, ale musel by pracovat s lidma, kteří byli předtím proti němu. Já nevim, kdy umřel Felix, ale ten by na ně vzal železný koště – ne na tu Dělnickou opozici, ta měla recht a svatou pravdu a tu právě podporovali kronštadtští námořníci, ale na ty Buchariny a ty ostatní by vzal železnou metlu už tenkrát. Co se stalo? Lenin udělal to, co udělal Bismarck s tou Emžskou depeší, zfalšoval ten text a prohlásil, že to je kontrarevoluční akt proti X. sjezdu. No, a pak poslal ty z té Dělnické opozice, ty, kteří se legálně – poněvadž tehdy byla frakční svoboda – sdružovali do frakcí, do prvních řad do toho Krondštadtu, aby je tam postříleli. To byl vědomej podvod. Lenin si nedělal žádný skrupule, stejně jako předtím s tím dobrodruhem Parvusem, se kterým dlouhý léta nechtěl nic mít, a potom najednou, když Parvus přišel v únoru 1917 a nabídl mu vlak do Ruska, tak mu byl Parvus dobrej, i když věděl, jakej to je hajzl. Prosím, revolucionář nemusí mít vždycky nějaký extratvrdý morální skrupule, to mu nevyčítám. Lenin se ale domníval, že udělal dobrej švindl, kterej se dá napravit. Co ale bylo důsledkem? Důsledkem byla prohra demokracie sovětů, která byla asi nejvýznamnějším Leninovým teoretickým přínosem a která se nikdy nerealizovala ani na deset hodin. Demokracie sovětů je nevyzkoušenej model, o němž neříkám, že bychom ho měli chtít napodobit, poněvadž věci se všelijak změnily, máme dneska všechny možný masmédia, který... prostě asi by to nešlo. Ale je to nevyzkoušený, muselo by se to adaptovat. Faktem je, že přímá demokracie je zvláště v turbulentní situaci vo krk. Koneckonců z aténskejch a dalších městskejch států to dobře známe, jak se přímá demokracie dá zmanipulovat. O komunikaci, Číně a teroruJá bych si dovolil nesouhlasit a připomenout argumentaci proti tvrzení, že nová technologie je překážkou přímé demokracie, která vychází z toho, že naopak informační technologie umožňují mnohem vyšší úroveň přímé demokracie a kvalifikované rozhodování širokých lidových vrstev.... Podívejte se, kdyby se dostaly do našich rukou, no tak samozřejmě, že ano, jenomže v našich rukou nejsou... No, kupříkladu technologie jako internet v podstatě ano... Moment. Nežijte v bludu. Nečtete vědeckou literaturu. Vědci ve svých časopisech se už posledních pět let ozývaj, že zatímco jsme na přelomu osmdesátých a devadesátých let žili v blaženejch nadějích, že vstupujeme do věku informatiky, tak jsme se o patnáct let později ocitli ve věku dezinformatiky, která je daleko hroznější než cokoli předtím, poněvadž ten internet je jako hromada hnoje. Pro vás to může bejt koneckonců fuk, ale vědec, který potřebuje najít nějaký ten přesný údaj a kterej se kdysi domníval, že mu teda stačí zmáčknout knoflík na internetu, tak kdyby se na to spolehli, tak by jim to hledání a ověřování trvalo půl roku, zatímco když zatelefonujou svými kolegovi z Londýna do Singapuru, tak to dostanou za pět minut. Opakuju: internet v současný podobě jak je, to je hromada hnoje, jíž se každej člověk, kterej opravdu dělá vědeckou práci, obloukem vyhne. Tam si můžete opublikovat co chcete, ať už pornografický filmy nebo Egona Bondyho nebo trockisty nebo co já vím Bucharina, ten internet snese všechno, ale kdo se v tom má vyznat? To je pravda, ale zároveň tam mohou existovat stránky založené na vzájemné důvěře, na tom, že je dělají lidé, které znáte... No, ale to zase musíte nejdřív poznat ty lidi, ten internet vám to neřekne. Egon Bondy tam má asi šest webovejch stránek. Já jsem ani jednu z nich nezaložil, já jsem v životě internet neviděl. Kdo tam ty stránky založil a co tam otisknul, to já nemůžu kontrolovat, poněvadž mě to nezajímá, je to na hovno. To se musej lidi sejít a seznámit se, a pak vzít internet do vlastních rukou. A to souvisí s dalšími věcmi. Uvědomte si, že vědci dnes ve světě, lidi, kteří mají velice blízko k ekonomii a současně to jsou specialisti na management a ty moderní informační technologie, tak se vesměs jeden vedle druhýho shodujou v tom, že jediná věc, jak okamžitě – a to jsou prosím lidi, kteří nejsou žádní revolucionáři, to jsou praktici – zabránit bezprostřednímu disasteru celý planety, je okamžitě zastavit aplikovanou vědu, díky níž vzniká naprosto umělej, nafouklej, zbytečnej a nepotřebnej nadbytek nabídky, která vede k hyperkonzumu, kterej ekologicky ničí planetu, oblbuje všecky lidi, podívejte se na ten dobytek, co potkáváte po ulicích, co minimálně jednou za rok musí mít novej mobil, a já nevim co všecko, ten mobil je jen taková maličkost, tak to je binec... Tady nejde ani tak o dospělé lidi, člověk tak od dvaadvaceti v podstatě sedí nad svou vlastní prací a má jasno, ale do té doby se rozkoukává, a teď na něj z dvaceti kanálů valí nesmysly a z jednoho rozumný informace, no jak se v tom ten teenager má vyznat? My se teď dožíváme jednoho z nejhorších našich zklamání. To, že to skončí naší porážkou, jsme už dlouhá léta tušili a potom bezpečně věděli. Ale nikdy jsme netušili dvě věci: že budou odstraněný základní sociální jistoty a že vznikne znova rozdělení lidí na vzdělaný, kultivovaný, kulturní – kterejch je deset procent, maximálně – a devadesát procent dobytka. Protože jestli něco byl tvrdej program všech revolucionářů, tak to bylo kulturní povznesení pro všechny, vzdělání přístupný všem, a aby bylo lidstvo homogenním celkem, aby spolu mohlo komunikovat. Já nemůžu komunikovat tady se zdejším číšníkem, protože žijeme každej v jinym světě, a přitom pamatuju čtyřicet let minulýho režimu, kdy se tohleto vyrovnávalo. Tehdy taky automaticky platily nějaký sociální jistoty. Ty začaly bejt jedna po druhý odbourávaný. Já jsem se nedávno setkal s ředitelkou filozofickýho ústavu, což je v Číně ústav marxismu-leninismu, která jela na nějakou konferenci o Marxovi do Paříže jako vedoucí čínský delegace. No a hledala nějakýho nekonvenčního marxistu a někdo jí dal tip na mě. A tak přijela za mnou a začala mi vykládat, jaká je socialistická reforma v Číně. No a já jsem jí říkal: pani kolegyně, to mi jako nepovídejte, já vám zaručuji absolutní diskrétnost, budem mluvit jenom mezi čtyřma očima, co vy na to? Oni se ovšem neodváží ani v soukromí promluvit otevřeně, ale jasně dávala najevo, že si je vědoma, že tam z marxismu ani ze socialismu nezůstalo ani ň, že to je do posledního puntíku opsanej thatcherismus. Do posledního puntíku, a to se stalo teďka přes noc, ein zwei, najednou... Ale pořád to je doplněné o tu vládu tvrdé ruky... Právě to chci říct: Thatcherismus si mohli zvolit angličtí voliči jako alternativu, protože se nemuseli bát, protože dělníci měli odbory, který nepustěj svoje lidi. Střední vrstvy se mohly dušovat – my máme stovky let parlamentní demokracii, my jsme taky krytý, Thatcherová tu nemůže zavýst žádnou totalitu. Ona teda nakonec tu totalitu zavedla, aniž by si toho lidi všimli, no ale faktem je, že oni měli krytý záda, kdežto v Číně nemaj krytý záda ničím, tam je to ustavení režimu, proti kterýmu byly nacistickej nebo sovětskej dětský hračky. Pro Čínu to není nic novýho, Čína na tom stojí tři tisíce let, je na to zvyklá. Oni také už vědí, jak to obcházet, pro ně to není zas tak strašný překvapení. Můj bývalý žák Hála, kterej se na to tady, na Havla a tak, vysral a odjel tam, tak jako první dostal do evropskejch novin zprávu o tom, co je opravdový novum – tam vzniklo regulérní náboženství Mao Ce-Tunga, několik milionů věřících, kolektivní sebevraždy dělníků na nádvořích v továrnách... to svědčí o tom, že ta situace je hodně zoufalá. Ovšem ty lidi v Číně nejsou modrý mravenci, oni si nějak poraděj. Ovšem nejhorší je, že v preambuli k jednomu čínskýmu vyhlášení stojí, že Čína se přihlašuje všemi deseti ke globalizaci a že hodlá přeměnit G7 na G8, protože tam chce sedět jako rovnoprávný partner a podílet se na vládě nad světem. To je maximálně nebezpečný, protože od Mao Ce-Tungovy porážky v kulturní revoluci se sice vědělo, že Čína není na straně revolučního hnutí, to věděl ve světě každý, ale doufalo se aspoň, že zůstane neutrální, že to je koneckonců vlastní zájem Číny. A teď se přihlašuje k tomu programu globalizace. To už je nebezpečný, a stále se to přivostřuje a blíží se to skoro až explozi. Kdo by si tohleto byl pomyslel před pouhými deseti lety! Takže tady v této situaci je jediná odpověď násilí. Dostáváme se k tomu, že i kdyby šlo všechno jak po másle, tak stejně ekonomickej, politickej, sociální, kulturní a jánevimjakej chaos zavládne po celym světě, a to ne na tejden. S tím bude spojenej i značnej demografi ckej pokles. Je nutno počítat s tím, že to bude velmi tvrdý, tomu se není možno vyhnout. Teďka – jaký formy násilí? Musíme se dohodnout na tom, že všechny formy násilí, který někdo ovládá a jdou k témuž cíli, tak jsou akceptovatelný. Já mám ruce jak věchýtek, já můžu maximálně dělat nějakýho kamikadze, kdyby mě o to někdo požádal, ale víc dělat nemůžu. Ten, kdo má ruce silný, tak je může třeba škrtit. Každej může svoje... Všechny formy násilí, který mají společný cíl, tedy odstranění kapitalismu do základů, jeho vykořenění, tak můžou používat všech forem násilí, které jsou úměrný sociálním podmínkám toho kterýho regionu a jeho tradicím... Je třeba respektovat všechny formy násilí, které mají společný cíl, tedy úplné a naprosté zničení kapitalistického výrobního způsobu, žádnou nelze vyřazovat. Už není potřeba a bylo by dokonce velmi škodlivé vytvářet nějaké nové organizace, založené na disciplíně, vedení, jednotné linii, něco jako Leninova idea profesionálních revolucionářů, která má značné prvky centralismu, naopak je potřeba pouze velmi volná koordinace, založená na osobních kontaktech a konzultacích. Pokud jde o teror jako formu násilí, je třeba o tom diskutovat, protože to je dvousečná zbraň. Je nutno k tomu přistupovat velmi jemně a citlivě zvážit, jak k němu sahat, aby se našlo to měřítko mezi jeho užitečností a škodlivostí, a používat ten teror racionálním způsobem. Někdy zabere masovej teror, ale musí být cílený, ne proti civilnímu obyvatelstvu pokud možno, ale na ty vojenský paláce, na ty prestižní budovy, symbolický a tak dále, který demoralizujou tedy toho nepřítele. A ten teror musí být nárazovej, masovej, tvrdej, aby skutečně demoralizoval toho nepřítele už od začátku. Pokud jde o individuální teror, jak ho provozovaly Rote Armee Fraktion nebo Brigate Rosse, to se neukázalo bejt účinný. Ten individuální teror je opravdu dost komplikovaná a zbytečná záležitost. Ale na tom všem je nutno se dohodnout. Na to by měla být svolána určitá mezinárodní porada. K takovému tématu bude dost těžké ji svolat... O teroru je třeba diskutovat. Opět se ukazuje, jak jsou třeba osobní kontakty. Vy jste mladý, vy můžete do toho Chiapasu jet klidně se spacákem…(zde končí zvukový záznam, následující část rozhovoru je rekonstrukcí na základě paměti a písemných poznámek) O nevyhnutelnosti tří set let diktaturyA druhá věc, o které jsem chtěl mluvit, ale která patří na první místo: je potřeba nic menšího než diktatura – nikoli globální, celosvětová, ale jednotlivé regionální diktatury. Ty budou mít ideový obsah podle jednotlivých místních tradic, v islámském světě to bude samozřejmě islámská diktatura atd. Bude to skutečná diktatura, protože vzhledem k nebezpečí, jakému nyní čelíme, nestojí kecy o demokracii nebo lidských právech ani za onu příslovečnou fajfku tabáku. Pokud si přečtete současné latinoamerické spisovatele, tak hrůzy, které líčí, před těmi i gulag bledne závistí. Pokud vezmeme v potaz, kolik lidí zemřelo například v Chile... bílý teror je vždycky horší než rudej teror, jen si srovnejte ty dva tisíce lidí, který zabil ve Francii revoluční teror, s těmi počty, které byly obětí kontrarevoluce... Nebude ale diktatura, která může být vykonávána jen menšinou, znamenat obnovu třídní společnosti? Ano, diktatura je na samé hranici únosnosti, není to nic, z čeho bychom byli čtyřikrát šťastní. Jenže s lidmi tak, jak dnes jsou, prostě nelze vytvořit komunistickou společnost, a proti tomu disasteru, proti té katastrofě, kterou připravuje kapitalismus, je třeba se bránit. A tak se jedná o to, na čem se shodli Marx, Lenin či Mao, jedná se o nějakou formu přechodného období. V situaci, kdy se vše bude hroutit, mnoho věcí nebude fungovat, je holým šílenstvím a naprostým nesmyslem vracet se někam k buržoazní demokracii – to by bylo jako cesta z Mekky do Mediny. Ještě méně pak ale bude fungovat demokracie přímá. Forma diktatury je samozřejmě špatná, v naší situaci ale jediná možná. Co bude hned po revoluci třeba, je propracování legislativy, a to tak, že do mrtě. Vítězný lid bude muset vytvořit své normy, a to velmi přísné normy, které znemožní obnovu kapitalismu, kapitalistického hospodářství. Je jasné, že v tom přechodném období bude někdo bohatší a někdo chudší, to se nedá svítit, ale toto bohatství nesmí být využito ke kapitalistickému hospodaření. Samozřejmě, že někteří lidé budou pracovat na svou pěst, jmenovitě ve službách, budou působit jako živnostníci, to nelze nějak shora řídit a ten systém, který se o to pokoušel, na tom pohořel... No a ten krejčí bude mít třeba tovaryše, nebo několik zaměstnanců, řekněme maximálně pět, ale to je všechno. A musejí být stanoveny velmi drakonické tresty za soukromé podnikání a protirevoluční činnost obecně, a nesmí se z toho slevovat, protože jinak to dopadne tak, že ten, kdo ukrad pár šupů, bude dvacet let sedět, a skutečný kontrarevolucionář se z toho nějak vyzuje. Já nejsem nijak krvežíznivý, ale jinak se ta revoluce jednoduše neubrání. Jak už jsem řekl, ideová motivace těch diktatur se bude region od regionu lišit a tato autonomie bude respektována. Důležité je, aby lidé z celého světa souhlasili s tím, že než kapitalismus, to už je lepší vrátit se do doby kamenné. Kapitalismus totiž nyní hrozí likvidací lidstva jako druhu, onoho gens humana. Zamlčeným cílem celého toho projektu globalizace totiž není nic menšího než globální genocida, snížení počtu obyvatel na několik set milionů... Když už dnes Fukuyama, a to není žádný žvanil jako Toffler, to je člověk, který posledních patnáct let radil americkým prezidentům, ať už tam seděl jakýkoli z těch šmejdů, tak když už dnes ten Fukuyama říká, že lidé budou do pár desetiletí z velké části nahrazeni klony, protože ti jsou po všech stránkách užitečnější, takže lze čekat, že si nechají jen těch pár set milionů a možná ani to ne, protože lepší budou ty klony. Já proti tomu neprotestuji proto, že to je amorální nebo čertvíco, to filosofa nevytrhne, ale tohle představuje tak velký a nepřirozený zásah do fylogeneze lidského druhu, gens humana, že si nedokážu představit, že se to velmi tvrdě a rychle neodrazí, že ten zbytek lidstva nevyhyne nebo nezdegeneruje. Už dnes slýcháme argumenty proti nepotřebným lidem, které jsou opsané z 18. století. Tehdy se tvrdilo, že chudí lidé jsou amorální – protože si nejsou schopni vydělat žádné peníze. I takový ideolog lidských práv jako John Locke říkal, že existují lidé, kteří si tato lidská práva nemohou nárokovat, protože jsou amorální... a tak klidně obchodoval s otroky. A ta genocida možná už začala – dneska jde spolu s jodem klidně pustit do soli i antikoncepci, Pentagon má, jak nedávno uniklo i do tisku, ale nikdo to pochopitelně nekomentoval, plné sklepy jedů rozlišujících mezi Finy a Švédy, mezi Čechy a Němci. Dnešní zbraně mají hrozivé dopady, podívejme se na Jugoslávii, po jejímž bombardování tam došlo k povodni, jakou nikdo neuměl vysvětlit... A oni dnes použijou všechny zbraně, co mohou. Delegátka USA ve WHO (Světová zdravotnická organizace) klidně řekla roku 1998, že dávat nějakou pomoc Africe je ekonomický zločin. Rozumíte – ekonomický zločin! Takže jim tam nejde posílat ani sušený mlíko. Holandský ekonom Franc, žádný revolucionář, normální liberál, napsal, že existují v podstatě dva modely – latinoamerikanizace a afrikanizace. Do latinské Ameriky se investuje, protože kdo by podřezával slepici, která mu nese. Afrika se nechává jednoduše vymřít. Východní Evropa byla zařazena do procesu afrikanizace, s výjimkou bývalého NDR a České republiky, které si vzalo pod svá křídla Německo. Já bych se ještě vrátil k té otázce přímé demokracie. Kapitalistický systém přece svrhne nějaké hnutí, a to bude muset být přímodemokratické, a ta přímá demokracie může být také pojistkou proti obnově třídní společnosti... Podívejte se, experimenty s přímou demokracií jsou vždycky krajně problematická záležitost. Pokud bychom ji aplikovali hned po vítězství revoluce, v tom všeobecném rozvalu, tak je to ještě pomalejší záležitost než buržoazní demokracie. Samozřejmě, že je možné o tom diskutovat, ale je nutné spolknout tu hořkou pilulku, že jinak, bez diktatury, to jednoduše nepůjde. Vždyť dneska už i liberálové tvrdí, že dneska jsou všechny režimy na světě totalitní. Já nejsem takový pokrytec jako Bělohradský... Ovšem Václav Bělohradský se poměrně značně vyvinul, dobu, kdy byl podporovatelem ODS zreflektoval a dnes je schopen zpochybnit i soukromé vlastnictví... Podívejte se, to už bude na vás, tohle monitorovat, to už není práce pro mě, mě už to nezajímá. Jestli se změnil – budiž... ale pak to chce také vědět, jestli by byl ochoten podporovat socialistickou revoluci – protože na tom záleží, ne na nějakých abstraktních morálních odsudcích kapitalismu. Víte, obecně vzato jsou intelektuálové v boji hrozně nespolehliví. Já nechci nějak kálet do vlastního hnízda, ale mám prostě svou zkušenost. Oni jsou potřební, protože mají řadu nepostradatelných znalostí, ale zároveň s nimi nelze moc napevno počítat. Lídři musí být z lidových vrstev, protože pracující lidé mají své instinkty, kterým si intelektuálové odvykli. Chtěl jsem se vás ještě zeptat, coby pamětníka a zároveň účastníka české radikální levice, který osobně znal Kalandru a Teiga, a posléze Hnutí revoluční mládeže, Levou alternativu i underground... zanechala česká radikální levice dnešku něco, k čemu by stálo za to se vracet, co by bylo inspirativní pro dnešek? Ne, vůbec ne. Jsou to pořád variace na jednu notu. Ovšem není to nic výjimečného, ideologické zmatení existuje všude a ani se není čemu divit, vzhledem k tomu, jak tady v Evropě jedna násilnická ideologie střídala druhou. Není to tedy žádná naše hanba, podívejte se koneckonců na Francii. My jsme pořád aspoň drželi prapor, byli jsme stále levicoví a nekompromisní. Co se můžeme poučit, je to, že je třeba přestat s hádanicemi a více komunikovat. Tím nevolám po nějaké bezbřehé toleranci například s trockisty, poněvadž každý trockista patří do márnice, ale s jinými, méně dogmatickými skupinami je třeba se sblížit. Jak už jsem se zmiňoval, je třeba velmi opatrně přistupovat k intelektuálům, ti jsou důležití, ale limitovaní strachem, že se ta revoluce dotkne jich. To je příklad kulturní revoluce v Číně – dodnes skučí, jaký to byl teror, ale jediné, co se dělo, bylo to, že se tisíce těchto intelektuálů vyvezlo na převýchovu na venkov... dodnes na to vzpomínají často, když si čtete vzpomínky těch, kteří se pak dostali na západ, tak v podstatě říkají: byli jsme mladí, byla to taková rekreace... víte, kdybych já byl poslán na převýchovu na vesnici, nepřežil bych tam ani tři dny, a proto se tomu pochopitelně snažím vyhnout, ale stejně bych nekřičel, že se mi děje nějaká křivda, natožpak abych podle toho analyzoval společnost... Je rovněž třeba důkladně propracovávat ústavní řešení, právní řešení porevoluční situace. To se nedělalo, to bylo notoricky podceňováno – a na to se také dojelo. Další chybou bylo, že člověk byl pokládán za "rozumnou bytost", které stačí všechno vysvětlit a ona už bude jednat racionálně, ve svém dlouhodobém zájmu. To se rozhodně neosvědčilo. A konečně, v minulosti se toho hodně nabrečelo kvůli tzv. "špatným vlastnostem" člověka, jenže ty je třeba zohlednit a do značné míry z nich vycházet a stavět na nich. Ony totiž nejsou tak docela negativní. Když je někdo tzv. "líný" – no tak se šetří, chrání svou pracovní sílu, bojuje o svůj volný čas, nenechává se vykořisťovat... To jsou všechno velmi dvousečné věci a také hned neuděláte ze dřeva diamanty, to si vyžaduje mnoho let a složité chemické procesy. Stejně tak Československo svého času nezahynulo na problémy se zajištěním toho konzumního blahobytu, vždyť my jsme se tu měli jako prasata v žitě, problém byl v pošlapávání lidské důstojnosti, ve vrchnostenském přístupu k těm lidem dole, takže ti lidé měli dojem, že se k nim chovají jako k dobytku. Jenže nehrozí jakákoli diktatura podobným zacházením? Podívejte se, ta diktatura musí být pod nějakou kontrolou... Lze například uvažovat o tom, že by se konečně realizovala ta sovětová demokracie, se skutečnými volbami a skutečnou imunitou těch sovětů. Jinak se to samozřejmě strašně snadno zvrhne. Na to všechno je ale potřeba hrozně přísnej právní řád. Je to složitá situace, ale stojíme před úkolem nahradit třídní společnost něčím novým. To něco nového se bude rodit za pochodu, in progress – a v jistém smyslu to bude možná nejlepší prověrka pro to nové. V sázce je ovšem osud lidstva a budoucnost celé planety. Kvůli tomu by se tedy filozof ještě netrápil, jenže zároveň to bude znamenat takové narušení univerza, které se musí nutně někde odrazit. Zbývá nám na to všechno tak zhruba třicet let, a pak nás patrně bude muset čekat tři sta let diktatury. Ta bude nutná, protože nová společnost bude čelit prudkému snížení produkce, katastrofám všeho druhu, a odborníci budou s největší pravděpodobností na straně kapitalistů. Bude se lámat epocha – vzpomeňme koneckonců na pád západořímské říše – jak tehdy stoupla negramotnost, k jak prudké došlo depopulaci atd... A i kdyby šlo všechno jako po másle – a to tedy věru není pravděpodobné – vždy je třeba být připraven na horší možnosti, protože vyloučit je rozhodně nemůžeme. Marná sláva, pokud polezete Himaláje, také se na to připravíte a nevyrazíte tam, jak kdybyste lezl na Sněžku...

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Magazín

Původ Eboly pravděpodobně odhalen

Současná epidemie Eboly začala zřejmně z infikovaného netopýřího masa, netopýři jsou v Africe loveni ke konzumaci napsali v britském „Independent“. V prosinci 2013 se dvouleté dítě z vesnice v jihovýchodní Guinei stalo první obětí epidemie Eboly,po snězení netopýřího masa.V Africe se rozšířil prodej masa divokých zvířat, včetně různých druhů opic a netopýrů. Předpokládá se, že tento obchod, a to zejména lovení nakažených zvířat je základem dalších ohnisek Ebola v minulosti.Podle Světové zdravotnické organizace „jsou kaloni typu Pteropodidae přirozeným hostitelem viru Ebola.“Závažnost současné epidemie, která zabila tisíce lidí a přichází do různých částí světa, vede k volání po zákazu lovu, prodeji a konzumaci masa divokých zvířat.Ale rozhodnutí není tak jednoduché, protože možný zákaz této činnosti, jejíž rozměry jsou obrovské,se bude pravděpodobně i nadále provádět nezákonně. Podle Centra pro mezinárodní lesnický výzkum se každý rok v povodí Konga v Africe sní pět milionů tun masa divokých zvířat.Výzkumem ,který tato organizace provedla mezi obyvately Ghany, bylo zjištěno, že většina místních lidí není obeznámena s riziky vyplývajícími z lovu a pojídání masa z volně žijících zvířat. Vědci se domnívají, že bychom se měli snažit vzdělávat lidi, kteří se zabývají touto činností.Kaloni (Megachiroptera) jsou jeden ze dvou podřádů letounů, což jsou savci příbuzní netopýrům. Zařazuje se k nim jediná čeleď, kaloňovití (Pteropodidae). Přes své velké rozměry jsou kaloni velmi lehcí a i ti největší kaloni dosahují hmotnosti jen jeden kilogram.

Pokračovat na článek


Krize v cestovním ruchu z pohledu makroekonomiky

Světová ekonomická krize, o které se poprvé začalo mluvit v dubnu minulého roku, hluboce zasáhla i oblast cestovního ruchu. Již od druhého čtvrtletí minulého roku se v něm odráží důsledky tohoto hospodářského útlumu. S problémy se potýkají nejen majitelé ubytovacích a stravovacích zařízení, ale také provozovatelé cestovních kanceláří a agentur, letecké společnosti, dopravní společnosti, prodejci suvenýrů v turistických destinacích i ostatní společnosti působící v oborech souvisejících s cestovním ruchem. O dopadech krize na český cestovní ruch svědčí razatní úbytek hostů v ubytovacích zařízeních a pokles výjezdů českých turistů do zahraničí. Alarmující je také nárůst nezaměstnanosti v tomto oboru, který v současné době dává práci téměř 240 000 lidem[1]. Na počátku roku 2008 počet příjezdů do Evropy stagnoval a od druhého pololetí již statistiky hlásí pokles. Takovéto dopady světové krize jsou dány jejími specifiky, jedná se o nejhlubší finanční krizi od 30. let 20. století, která propukla ve světové velmoci - Spojených státech amerických. Tato krize nevznikla z nadvýroby jako ostatní, její původ se nachází v masivním poskytování tzv. sub-prime hypoték, odkud se krize velmi rychle rozšířila do celého bankovního sektoru a dále pak do ostatních odvětví. I přes mohutné zavádění protikrizových opatření, tzv. protikrizových balíčků, které mají za cíl co nejvíce zmírnit negativní dopady ekonomické krize a stabilizovat národní ekonomiky, výkony evropských ekonomik poklesly. Celkové HDP Evropské unie v prvním čtvrtletí 2009 pokleslo podle údajů Eurostatu o 4,5 % a v Eurozóně dokonce o 4,8 %. Ještě razantnější propad ekonomiky, o 6,9 %, přitom zaznamenalo Německo, jeden z evropských hlavních tahounů, na kterém je silně závislá celá česká ekonomika. I ve druhém čtvrtletí letošního roku pokračoval meziroční pokles HDP EU 27, podle předběžných odhadů Eurostatu pokleslo o 4,8 % v porovnání se stejným obdobím minulého roku. Výkon české ekonomiky v meziročním srovnání ve 2. čtvrtletí poklesl o 4,9 %. Výkon německé ekonomiky sice ve 2. čtvrtletí meziročně poklesl o 5,9 %, avšak oproti prvnímu čtvrtletí letošního roku vzrostl o 0,3 %, což mnozí ekonomové považují za první příznak ekonomického oživení, zvláště pak, když se jedná o tak ekonomicky významnou zemi. Světová finanční krize se v cestovním ruchu odráží hlavně v omezení cestování, snižuje se počet příjezdů i výjezdů, tím pádem klesá počet hostů v ubytovacích a stravovacích zařízeních, klesají příjmy jejich majitelů, ale také cestovních kanceláří a agentur a celkově se do oběhu dostává méně peněz. V České republice odhadujeme pro letošní rok pokles počtu příjezdů zahraničních turistů v rozmezí 12 až 15 %. V prvním čtvrtletí tohoto roku poklesl počet příjezdů zahraničních turistů do ČR o vysokých 17,1 % a tržby sekce Ubytování (CZ-NACE 55) v tomto období poklesly o 14,8 %. Kromě již zmíněné krize se na tomto počátečním vysokém poklesu návštěvnosti České republiky podílel i termín velikonočních svátků, které letos připadly až na duben. Ve druhém čtvrtletí 2009 byl meziroční pokles příjezdů nerezidentů do tuzemských hromadných ubytovacích zařízení nižší než v předchozím čtvrtletí. Příjezdy zahraničních turistů poklesly o 8,7 %, což bylo způsobeno mimo jiné také tím, že se jejich pokles začal projevovat již od 2. čtvrtletí 2008. Tržby sekce Ubytování poklesly ve 2. čtvrtletí meziročně o 17 %, tedy ještě výrazněji než v 1. čtvrtletí. Podle společnosti Mag Consulting by měly v letošním roce tržby hotelů a dalších hromadných ubytovacích zařízení v porovnání s předchozím rokem poklesnout o 11 až 14 %. Takovýto vývoj s sebou přináší nemalé dopady na majitele a provozovatele ubytovacích zařízení i na ostatní živnosti v cestovním ruchu. Pražské i mimopražské hotely již několik měsíců pociťují úbytek hostů, navíc turisté šetří a utrácejí co nejméně, na což doplácí také prodejci suvenýrů, restaurace, správci památek a mnozí další. Pokles příjezdů pociťují ubytovací zařízení ve všech regionech ČR, nejvíce však v Praze, kam až do roku 2007 jezdilo každoročně více zahraničních turistů. Nejvyšší meziroční nárůst turistů zaznamenala Praha v roce 2004, přijelo sem o jeden milion turistů více než v roce minulém. Jako odpověď na stále vzrůstající počet přijíždějících turistů se v Praze začalo budovat mnoho nových hotelů, ubytovací kapacity narůstaly tak rychle, že již v roce 2005 jejich nárůst převyšoval počet přijíždějících turistů. Od tohoto roku začala klesat pokojová obsazenost hotelů v Praze, navíc od 2. čtvrtletí 2008 se již začal v důsledku propukající světové ekonomické krize projevovat pokles příjezdů turistů. Pro letošní rok očekáváme, že obsazenost pokojů v hromadných ubytovacích zařízeních v Praze poklesne pod hranici 50 %, v ostatních krajích ČR dokonce pod hranici 40 %. Pozitivnější výsledky hlásí provozovatelé stravovacích zařízení, kteří nejsou tolik závislí na cestovním ruchu a zahraničních turistech. Navíc na rozdíl od ubytovacích zařízení jsou stravovací zařízení vyhledávána i jednodenními návštěvníky. Tržby sekce CZ-NACE 56 Stravování a pohostinství poklesly dle údajů Českého statistického úřadu v prvním pololetí 2009 v porovnání se stejným obdobím minulého roku o 6,8 % - v 1 čtvrtletí o 8,6 % a ve 2. letošním čtvrtletí o 5,3 %. Oproti tomu tržby sekce CZ-NACE 55 Ubytování poklesly v prvním pololetí letošního roku meziročně o vysokých 16,1 %. Nejinak je tomu u výjezdů tuzemců do zahraničí, přestože většina Čechů se dovolené vzdát nechce, při výběru stále více zvažuje cenu a na dovolené Češi co nejvíce snižují své výdaje. V prvním čtvrtletí letošního roku se v ČR projevil poměrně výrazný trend upřednostňování tuzemské dovolené před zahraniční, zatímco počet cest tuzemců v rámci České republiky v tomto období vzrostl o 7,1 %, počet cest tuzemců do zahraničí poklesl o 12,9 %. Domácí turisté tedy v prvních třech měsících letošního roku výrazně podpořili tuzemský cestovní ruch, a to jak v oblasti ubytování, tak v oblasti stravování. Naopak pokles tržeb pocítily především cestovní kanceláře a agentury specializující se na výjezdy tuzemců do zahraničí. Celkově v prvním letošním čtvrtletí poklesly v meziročním srovnání tržby cestovních kanceláří o 5,5 %. Daleko větší propad ale přineslo 2. čtvrtletí. Přestože se v tomto období zájezdy prodávají daleko více, podle ČSÚ poklesly v tomto období tržby sekce „Činnosti cestovních agentur, kanceláří a jiné rezervační a související činnosti“ (CZ-NACE 79) o 16,5 %. Zajímavé budou výsledky za 3. čtvrtletí, do kterých se promítne prodej v současné době velmi oblíbených zájezdů last minute a také snižování cen zájezdů pod hranici rentability. Navíc se v současnosti stále více prosazuje trend vlastního organizování cest bez využití služeb cestovních kanceláří či agentur. Češi, především ti mladí, si zajišťují dovolenou sami, prostřednictvím internetu. Tento způsob cestování je v mnoha případech nejen levnější, ale i mnohem rychlejší a pohodlnější. Pokles přijíždějících i vyjíždějících turistů negativně ovlivňuje tržby subjetktů působících v cestovním ruchu. Roste nezaměstnanost :zaměstnavatelé v rámci snižování výdajů volí variantu snižování stavu zaměstnanců, rušení benefitů či snižování platů. V 1. čtvrtletí letošního roku došlo dle ČSÚ k nárůstu průměrného počtu nezaměstnaných osob oproti IV. čtvrtletí 2008 o 65 900, což představuje nárůst o 1,3 procentního bodu. Ve 2. čtvrtletí letošního roku počet nezaměstnaných dále rostl: oproti předchozímu období o 44 900 osob, tj. nárůst o 0,8 procentního bodu. Celková míra nezaměstnanosti dosáhla ve 2. čtvrtletí 2009 dle Českého statistického úřadu hodnoty 6,3 %. Dle ministerstva práce a sociálních věcí byla míra nezaměstnanosti k 31. 8. 2009 v rámci celé ČR 8,5 %, zatímco v srpnu minulého roku byla pouhých 5,3 %. K 31. 8. 2009 eviduje MPSV celkem 493 800 nezaměstnaných. Pro srovnání: v EU 27 byla v červenci dle Eurostatu nezaměstnanost 9% (v lednu 2009 byla 8,0 %), v zemích Eurozóny se vyšplhala z lednových 8,5 % na červencových 9,5 %. zdroj: MPSV, Mag Consulting Světová ekonomická krize se negativně promítá i do sekce CZ-NACE 79 – Činnosti cestovních agentur, kanceláří a jiné rezervační a související činnosti. Těmto subjektům v souvislosti s poklesem světové ekonomiky, menší ochotou cestovat a snahou domácností i firem co nejvíce ušetřit, klesají tržby a zisky. Ne všechny cestovní kanceláře a agentury probíhající krizi odolávají, mnohé sužují finanční problémy, některé dokonce krachují. V roce 2009 již vyhlásilo úpadek celkem pět cestovních kanceláří a osm jich ukončilo svoji činnost dobrovolně, aniž by měly závazky vůči svým zákazníkům. Vlády mnoha zemí již od počátku této krize vypracovávají a zavádí stimulační balíčky protikrizových opatření, do kterých často zahrnují také opatření na zmírnění krize v cestovním ruchu. Hlavním iniciátorem zavádění těchto protikrizových opatření je UNWTO, která opatření rozděluje do 8 skupin: fiskální, monetární, marketingová opatření, lidské zdroje, opatření na podporu cestování, spolupráce veřejného a soukromého sektoru, environmentální opatření a mezinárodní spolupráce. Například v Německu jsou zaváděna v CR taková opatření, která mají za cíl využít jako konkurenční výhodu výborný podíl value for money (reklamní kampaně na podporu domácího CR, prodejní kampaně mezi touroperátory a aerolinkami na hlavních tradičních trzích,…) Itálie pomáhá sociálně slabším rodinám speciálními slevami na dovolené v domácích destinacích mimo hlavní sezónu. Navíc Itálie uzavírá s Francií a Španělskem určité strategické partnerství, které má za cíl společnou propagaci tří států především na geograficky vzdálených trzích. Celkově se protikrizová opatření v zemích Evropské unie soustředí především na nezaměstnanost v CR, úsporu energií, inovace a celkové zlepšení ekologické situace. I česká vláda usilovala o zavedení protikrizového balíčku obsahujícího opatření na podporu cestovního ruchu, některá opatření již byla uvedena do praxe a některá pravděpodobně nebudou schválena. V Praze byla spuštěna marketingová kampaň na podporu příjezdového cestovního ruchu. Ministerstvo pro místní rozvoj považuje za priority především přístup k inovacím, aktivní politiku zaměstnanosti a efektivní využití zdrojů z Evropského sociálního fondu. Vybrané makroekonomické ukazatele a jejich vliv na cestovní ruch Ještě v roce 2008 zaznamenala česká ekonomika 3% růst HDP. Avšak již v prvním čtvrtletí letošního roku poklesl podle ČSÚ HDP o rekordních 4,5 %. Ve druhém letošním čtvrtletí došlo k meziročnímu poklesu HDP o 5,5 % (očištěno o cenové, sezónní a kalendářní vlivy), což je sice velmi výrazný propad, avšak oproti 1. čtvrtletí 2009 to znamenalo 0,1% nárůst HDP. Celkově byl za první pololetí vytvořen o 5 % nižší HDP než ve stejném období minulého roku. Na stabilizaci české ekonomiky ve 2. čtvrtletí měl dle ČSÚ vliv především zpracovatelský průmysl a dále stavebnictví. Registrovaná nezaměstnanost v ČR na konci června vzrostla z loňských 5,01 % na letošních 7,99 %. V prvním čtvrtletí letošního roku pracovalo v České republice v sekci I CZ-NACE Ubytování, stravování a pohostinství 56 200 fyzických osob (při přepočtu na plně zaměstnané je to 122 700 osob), což představuje 2,2% nárůst v počtu oproti stejnému období minulého roku. Naopak průměrná hrubá měsíční mzda v této sekci poklesla o 1,3 % na 15 213 Kč (při přepočtu na plně zaměstnané je to pokles o 6,1 % na 11 721 Kč). Ve 2. čtvrtletí letošního roku došlo k poklesu počtu zaměstnaných osob v sekci CZ-NACE ubytování, stravování a pohostinství, dle ČSÚ pracovalo v oboru dle ČSÚ 54 800 fyzických osob (v přepočtu na plně zaměstnané zde pracovalo 117 800 osob), což představuje meziroční pokles o 0,2 %. Průměrná měsíční mzda poklesla v porovnání se stejným obdobím minulého roku o 0,8 % na 15 777 Kč (na přepočtené počty zaměstnanců činila ve 2. čtvrtletí 13 041 Kč). Celkově pracovalo v 1. pololetí letošního roku v sekci Ubytování, stravování a pohostinství dle ČSÚ 121 100 osob, což je v porovnání se stejným obdobím roku 2008 o 1 100 osob více, tedy 0,9% nárůst. Nejvyšší míra nezaměstnanosti byla dle MPSV registrována na konci srpna v okrese Most (12,3 %), Karviná (11,7 %) a Teplice (10,1 %). Celkově pracuje v cestovním ruchu ČR necelých 240 000 osob, což převyšuje dokonce i počet zaměstnanců automobilového průmyslu. Výdaje na konečnou spotřebu narostly v prvním čtvrtletí o 3,6 %, což bylo způsobeno především zvýšením výdajů domácností i institucí. Ve 2. letošním čtvrtletí narostly výdaje na konečnou spotřebu o 1,9 %, což pozitivně ovlivnilo vývoj HDP. Mezičtvrtletně vzrostly výdaje na konečnou spotřebu v uplynulém čtvrtletí o 0,2 %. Ukazatel tvorby hrubého kapitálu byl v 1. čtvrtletí 2009 o 18,1 % nižší než ve stejném období minulého roku a ve 2. čtvrtletí se pokles dle ČSÚ dále prohloubil na 24,9 %. Bilance zahraničního obchodu zbožím a službami vykázala i ve sledovaných obdobích aktivní saldo, oproti loňskému roku ale díky rozdílnému vývoji vývozních a dovozních cen pokleslo v prvním čtvrtletí o 33,1 %, přestože bylo nižší pouze o 5,7 mld. Kč. Vývoz zboží a služeb poklesl v reálném vyjádření v 1. letošním kvartálu o 20,5 %, dovoz zboží a služeb poklesl o 19,6 %. I ve 2. čtvrtletí bylo aktivní saldo zahraničního obchodu zbožím a službami v běžných cenách o 8,5 mld. Kč vyšší než ve stejném období minulého roku, ve stálých cenách však celkové saldo meziročně pokleslo o 7,8 %. Vývoj v reálném vyjádření poklesl o 16,6 %, dovoz o 17 %. Cestovní ruch je důležitou součástí národních hospodářství, jeho podíl na hrubém domácím produktu nedosahuje tak významných hodnot jako například průmysl, je ale spojen s celou řadou návazných oborů či odvětví. V roce 2003 byl podíl cestovního ruchu na HDP 3,4 %, v roce 2006 již pouze 3,0 % a v roce 2008 poklesl dle propočtů společnosti Mag Consulting na 2,8 %. Tento podíl je v porovnání s ostatními zeměmi relativně nízký, Česká republika se specializuje na průmyslovou výrobu a pro cestovní ruch nemá takový potenciál jako například státy Středozemí. V roce 2009 předpokládáme, že například v Řecku bude cestovní ruch tvořit více než 16 % HDP země, stejně jako ve Španělsku, Tunisku či Maroku. Sektor cestovního ruchu je celosvětově jednou z oblastí nejvíce postižených světovou ekonomickou krizí. I přes zavádění nejrůznějších protikrizových opatření v mnoha zemích se krize projevila v razantním úbytku turistů po celém světě. Podle UNWTO došlo v letošních prvních čtyřech měsících k meziročnímu poklesu mezinárodních příjezdů turistů o 8 %, přičemž nejvíce krize ovlivnila příjezdy v Evropě (pokles o 10 %) a na Středním východě (pokles o 18 %). UNWTO předpokládá, že v průběhu letošního roku se situace mírně zlepší, vše bude záviset na ekonomickém vývoji a na obnovení důvěry spotřebitelů a podnikatelů. Podle UNWTO čeká cestovní ruch za letošní rok pokles o 4 – 6 % oproti minulému roku. Přes všechna protikrizová opatření se dá očekávát, že bude mít recese výrazné dopady na celkové příjmy z mezinárodního cestovního ruchu. Již v prvním čtvrtletí 2009 poklesly devizové příjmy z cestovního ruchu ČR o 7,3 % ve 2. čtvrtletí o 10 %. Společnost Mag Consulting očekává, že celkově v letošním roce poklesnou devizové příjmy ze zahraničního cestovního ruchu o 7 až 10 %. Krize se odráží v téměř všech oblastech, dotýká se všech obyvatel a z pohledu cestovního ruchu ovlivňuje všechny turisty. Její trvání navíc nebude krátkodobé, v cestovním ruchu by krize mohla trvat zhruba dva roky a její následky budou viditelné mnohem déle. Ne všechny ale budou zcela negativní. Krize vyčistí trh od slabých podniků s nízkou konkurenceschopností, podpoří motivaci podnikatelů k rozvoji inovací a nových inovativních produktů a donutí společnosti k hledání nových konkurenčních výhod. Spotřebitelé zvýší svůj tlak na kvalitní služby veřejného sektoru za odpovídající ceny, v cestovním ruchu by se to mohlo například promítnout do rozvoje regionálního cestovního ruchu, marketingové image CR či do rozvoje destinačního managementu. Jako jistá východiska z krize v cestovním ruchu lze označit kvalitu, cenu, inovace a bezpečnost. Zákazníci v cestovním ruchu stále častěji vyžadují kvalitní inovativní služby za odpovídající cenu. Hotely bez možnosti přístupu na internet a bez vlastních internetových stránek v dnešní době jen těžko konkurují ostatním, obzvláště v době, kdy nabídka často výrazně převyšuje poptávku. Čím dál více hostů vyžaduje šetrné ekologické přístupy, ohleduplnost k životnímu prostředí a odpovídající bezpečnostní podmínky. Navíc v současné době narůstá význam sociálního cestovního ruchu. Z krize v cestovním ruchu vyjdou jen úspěšní manageři, kteří se budou muset mimo jiné velmi dobře orientovat v makroekonomické analýze a analýze cestovního ruchu, a to jak vnitřní tak i vnější.

Pokračovat na článek


Odstranovani nasledku povodni v plnem proudu

O nasledcich lonskych cervencovych zaplav informuje denni tisk uz jen sporadicky. V prerovske zeleznicni stanici vsak bylo odstranovani povodnovych skod jeste donedavna v plnem proudu. Jak me informoval dozorci prepravy Milan Pospisilik, povoden zasahla temer vsechny prizemni mistnosti ve vypravni budove i v komercnim obvodu. Vyjimkou je pouze verejne socialni zarizeni a doplatkova pokladna, kde se voda zastavila o zvyseny prah. V zasazenych prostorach se vymenovaly podlahy, ktere se misty propadly az o dvacet centimetru. Osekavaly se zdi v prumeru do vysky pul metru, ktere se znovu omitaly specialni omitkou, a opravovaly se popraskane zdene pricky. Nektere z nich se musi postavit uplne nove. Aby se veskere opravy mohly provadet za provozu, byla uvolnena mistnost po Cervenem krizi, kde funguji zamestnanci tech kancelari, ktere se zrovna opravuji. Dokonceny jsou jiz prace v osobnich pokladnach, mezinarodni pokladne, mistnostech Policie CR, v sale byvaleho kina Cas (dnes slouzi jako satny vlakovych cet), hotova je i kancelar dozorciho prepravy osobniho nadrazi, kulturni stredisko, zavazadlova pokladna, kancelar dopravniho namestka, dopravni kancelar vcetne vlakopisu a releoveho salu a mistnost udrzby SZT. Vyklizeny jsou i veskere sklepni prostory, kde voda zpusobila nenahraditelnou ztratu, protoze kompletne zlikvidovala archivni materialy a sklady CO. V dobe me navstevy jeste stale probihaly opravy uschovny zavazadel, prizemnich prostor v komercnim obvodu vcetne rozsahleho skladiste a pripravovala se informacni kancelar, mistnost puvodni uschovny zavazadel a take provizorni mistnost po Cervenem krizi. Pracovat v takovych podminkach neni jednoduche. Navic v jiz opravene mezinarodni pokladne se po vice nez pul roce objevily nad specialni omitkou vlhke skvrny, proto se steny musely znovu osekat az na cihly. V budove tzv. lamparny, kde dosud sidli pracoviste VPK, dalnopis, vozmistri a dalsi zamestnanci, byly provedeny jen nezbytne upravy k zajisteni statiky. Budova je totiz urcena k demolici a vsichni se odtud vystehuji do byvaleho strediska podnikoveho vzdelavani.Zlikvidovana uz byla uschovna kol pro verejnost a na demolici ceka uschovna kol pro zamestnance. Nahradi je nova spolecna uschovna, ktera by mela byt do leta ukoncena. Velmi rychle byla uvedena do provozu restaurace a bufet v pronajatych prostorach, kde zajistuje sluzby Restbekan, s. r. o. Uznani si zaslouzi nejen pracovnici, kteri zajistuji a provadeji rekonstrukcni prace, ale take zamestnanci stanice, kteri se po celou dobu snazili, aby ani ve ztizenych podminkach prilis netrpela kvalita sluzeb cestujici verejnosti i prepravcum. Hned v prvnich dnech po opadnuti vody denne pomahali vyklizet zaplavene prostory a dodnes vypomahaji napriklad pri stehovani kancelari. Oceneni patri i pracovnikum SDC Prerov. Prednosty spravy budov a bytoveho hospodarstvi Pavla Spacila jsme se na zaver zeptali, jaky byl jejich podil na techto akcich: "Jakmile opadla voda, zamestnanci stavebniho oddilu v cele se stavbyvedoucim Jirim Novakem se museli pustit do trhani podlah a dalsich neodkladnych praci ve vypravni budove, aby skody zpusobene povodnemi dal nenarustaly. Vedeni SDC pozadalo UVAR Brno o zmapovani skod a zpracovani navrhu na technicke a staticke reseni zasazenych objektu. Ve velmi kratke dobe byl zpracovan navrh, na jehoz realizaci bylo vypsano vyberove rizeni. Zvitezil Stavebni podnik Prerov, ktery ihned zahajil rekonstrukcni prace. Sprava dopravni cesty pak jiz zajistovala jen stavebni dozor a koordinaci praci s prerovskou zeleznicni stanici."

Pokračovat na článek


Historie ústavu ÚEL

Ústav ekologie lesa byl založen na konci roku 1968. Jeho zřízení vyplynulo z potřeby studia struktury a produkce přírodních systémů na Zemi v rámci Mezinárodního biologického programu UNESCO-IBP-(International Biological Programme). Odpovídal tomu i tehdejší název - katedra pro Mezinárodní biologický program. Posláním tohoto pracoviště bylo rozvíjet ekologickou teorii a interpretovat ji v lesnictví a zemědělství ve spolupráci s příslušnými obory lesnické a agronomické fakulty. Orientace vědecké práce byla soustředěna na analýzu biomu středoevropského lužního lesa a náhradních společenstev.Výsledky řešení byly publikovány knižní formou v nakladatelství Elsevier a Academia v roce 1991 a 1995. Touto prací byla vyplněna mezera v mezinárodně studovaných ekosystémech a v předstihu shrnula informace, které se staly předmětem zájmu v celé Evropě v pozdějších letech. Další etapou ve vývoji Ústavu ekologie lesa byla aktivní účast v mezinárodním programu koordinovaného UNESCO "Člověk a biosféra" - MAB. Tento program si kladl za cíl posoudit vliv člověka na stav různých ekosystémů a na jejich možný budoucí vývoj. Vedle pokračování studia vývoje lužního lesa po úpravách vodního režimu byl založen další ekologický projekt ve smrkové monokultuře v oblasti Drahanské vrchoviny (Rájec nad Svitavou). I zde byla provedena podrobná studie struktury a produkce, ale větší důraz byl kladen na procesy. Výsledkem bylo posouzení vhodnosti holosečné obnovy lesa ve smrkových monokulturách a vliv lesa na kvalitu vody a funkci půdy v ekosystému. Ústav v té době rovněž organizoval mezinárodní konference, stal se koordinačním pracovištěm programu MAB 2 pro lesy mírného pásma a věnoval se výchově studentů, aspirantů a projekty. Ústav navštívilo mnoho významných vědeckých pracovníků a exkurzí z celého světa. V 90. letech se ústav zabýval řešením problematiky horského smrkového lesa v oblasti Moravskoslezských Beskyd (Projekt "Vliv imisí na lesy a lesní hospodářství Beskyd"). Zde byl např. zpracován model pro předvídání distribuce imisí do lesních porostů v konkrétním území a řešena problematika acidifikace půd, jejich kontaminace těžkými kovy a účinnost melioračních opatření při obnově lesa na imisních holinách.V současné době je práce ústavu je zaměřena na problematiku trvale udržitelného hospodaření v lesích, zejména na problematiku ochrany a zachování biodiverzity, adaptace lesů na klimatické změny, přeměny smrkových monokultur na lesy smíšené. Stěžejními projekty jsou projekt "Identifikace stresu a jeho odezvy v lesních ekosystémech" financovaný MŠMT ČR v rámci Programu "Posílení výzkumu na VŠ", který je řešen od roku 1997 a Výzkumný záměr MSM 6215648902 "Les a dřevo - podpora funkčně integrovaného lesního hospodářství a využívání dřeva jako obnovitelné suroviny", kde ústav je koordinačním pracovištěm. Ústav od svého vzniku věnoval pozornost budování integrovaných terénních stacionárů a laboratoří. Ústav má vlastní chemickou laboratoř pro analýzu rostlinného materiálu, vod a půd, laboratoř ekofyziologie a v kooperaci s ústavem chemie AF laboratoř plasmové spektrometrie. Ústav je na dobré úrovni vybaven výpočetní a instrumentální technikou a zařízeními pro sběr dat.

Pokračovat na článek


Naše protesty jsou organizované zdola

V Bosně probíhají protesty proti státu. Abychom pochopili situaci v Bosně, je nutné pochopit, jak funguje naše vláda posledních dvacet let po válce. Od doby, kdy válka skončila a lidé ztratili práci, rodiny, přátele, se Bosna neposunula dál od stavu v roce 1995. Byla to ostatně živná půda pro kapitalismus. Nebyla tu hrozba národního hněvu, když byl bosenský národ vyčerpaný smrtí a destrukcí. Protože v Bosně žijí tři národy, vláda uměle používala fašistickou propagandu, aby nás udržela těch dvacet let v pasivitě. Bosna byla vždy mnohonárodní zemí a lidé si neuměli představit, že by to bylo využito ke kriminalizaci. Ale došlo k tomu. Letos 5. února utlačovaní a rozhořčení pracující z Tuzly přišli k sídlu vlády a dožadovali se svých základních práv. Je důležité vědět, že protestovali už měsíce předtím. Tito pracující nedostávali léta mzdu a podniky, ve kterých pracovali, byly zprivatizovány, takže zaměstnanci přišli vyzvat stát, aby se zapojil do řešení tohoto problému. Vláda to odmítla. Odmítla nejen řešit problém, který sama způsobila, ale vůbec s nimi jednat. Tehdy pracující podpořila mládež, která ví, že v téhle zemi nemá žádnou budoucnost. Události nabyly jiného charakteru, když protestující obsadili sídlo vlády. Potom začaly v Tuzle střety s policií. Policie byla hodně agresivní, mlátila patnáctileté děti, důchodce, válečné invalidy... a způsobila těžké zranění jednomu člověku, kterého pak zatkla a odmítla k němu pustit lékaře. Protesty v dalších městech (celkem v 21) začaly na znamení solidarity s 22 zatčenými v Tuzle.Všechny nás dění v Tuzle ovlivnilo. Lidé v Bosně vědí, že se musí vzbouřit, ale nevěděli jak a byli zklamáni akcemi, které proběhly v létě, stejně jako politikou nevládních organizací. O těch se ví, že jsou sponzorovány Agenturou Spojených států amerických pro mezinárodní rozvoj a Národním demokratickým fondem, a proto se už nechtějí účastnit jimi pořádaných protestů. Takže až když lidé viděli, že tentokrát jde o protesty obyčejných lidí a ne placených nevládek, vyšli do ulic. Pak protestující zapálili vládní sídla v Tuzle, Sarajevu, Mostaru, Zenici... V Bihači zajali starostu. Situace je stejně jako předtím složitá a nepředvídatelná, byli jsme vytlačeni z místa, kde protesty začaly, hodně lidí bylo zatčeno nebo zraněno, takže mají zdravotní problémy (policie proti nám používala slzný plyn v obrovském množství). Viděla jsem lidi v šoku, kteří se snažili nadechnout čerstvého vzduchu, a ten tam najednou nikde nebyl. Policie doslova otrávila prostor na celém kilometru ulice. Teď se pokoušíme zjistit konkrétní informace o zatčených, dáváme dohromady advokáty, distribuci jídla a šatstva pro ty, kteří se stali rukojmími státu.Co bylo příčinou eskalace násilí?Jak jsem už naznačila, vláda odmítla mluvit s protestujícími a zastupovat zájmy pracujících. Taková domýšlivost vyvolala hněv lidí. Bosenská vláda zapomněla, kdo ji volil a komu je tedy povinna se zodpovídat a pro koho pracovat – jestli pro kapitalisty, nebo pro pracující. A jak si vybrala, je zjevné. Právě tak, jako je zjevná naše volba.Jak se protestů účastní místní anarchisté? Jak ovlivňuje jejich přítomnost formu protestů? Mají podporu někoho dalšího?Místní anarchisté jsou spolu s protestujícími v ulicích. Protesty zatím neměly žádný program, protože zatím prostě běháme z jedné ulice do druhé. Snažíme se protestujícím představovat naše ideje, jako např. nepodporovat jakoukoli politickou stranu nebo organizaci. A lidé přijímají tuhle myšlenku s nadšením. Vím, že ideologicky se tu lidi moc neangažují, ale v duchu jsou vlastně anarchisty. Dali to najevo včera i dnes – v celé Bosně odmítají podporovat nevládky i politické strany, kromě Banja Luky, kde protesty organizuje nevládní OštraNula. Taky to tam byl obyčejný mítink nevládky s několika bannery. Ale jednoho člověka tam zatkli za to, že držel banner „Dodikisgayandhalf“ (což znamená zhruba Dodik je prezident Republiky srbské, která je částí Bosny, ale ne státu Srbsko). Další věci, které jsme lidem vysvětlovali a které přijali, bylo třeba to, aby se ušetřila a nezapalovala auta obyčejných lidí nebo aby se neútočilo na jejich domy, abychom osvobodili zatčené, abychom lidem v ostatních městech pomáhali organizovat protesty, protože jejich solidární projevy jsou málo (mám tím na mysli, že nepotřebujeme podporu nebo lajkování na facebooku, potřebujeme a uznáváme reálnou podporu, tedy být v ulicích, a to v jakémkoli městě), abychom odmítli politiku nevládek (bylo třeba tragikomické, když se nevládky pokusily zorganizovat koncerty na protestech, aby od nás odvedly pozornost), abychom nenosili policii žádné květiny, nestavěli před domy svíčky a všechny tyhle jímavé zbytečnosti. A to nejdůležitější – žádná smířlivost vůči vládě!Média začala mluvit o „anarchii v Bosně“ a „chaosu“ a pokusila se protesty kriminalizovat. Dnes slyším, jak dav křičí: „Kdo se ještě bojí anarchie?“Z komunikace s lidmi z jiných měst vím, že nechtějí jen jinou vládu a že protesty budou pokračovat do té doby, než si lidé zformulují jasný plán. Požadavky protestujících se objevují každou chvíli, dokonce přímo na ulicích. Vláda dostala 10 minut na to, aby nechala propustit zatčené, když to ignorovali, lidé jim kamením rozbili okna. Potom se začaly budovy zapalovat. Bude to pokračovat do té doby, dokud to protestující budou považovat za nutné.Máme podporu lidí z regionu, ale i ze světa. Je jí hodně a myslím, že je to v tuhle chvíli důležité. Ze Srbska, Chorvatska, Slovinska, Makedonie, Černé Hory, Bulharska a Řecka… Přichází podpora od všech našich sousedů a moc za ni děkujeme. A nejen podpora – říkají, že jsme je inspirovali a lidé zkoušejí organizovat protesty v Chorvatsku. To je skvělý pocit.Samozřejmě chci taky poděkovat soudruhům z Anarchistické iniciativy (Anarchistična Pobuda) z Ljubljaně, Síti anarchosyndikalistů (MASA) z chorvatské Rijeky a všem dalším soudruhům, kteří nás podporují svými prohlášeními a dodávají nám síly, a těm, kteří přijeli do Sarajeva a bojují tu s námi. Soudruzi z Anarchistické iniciativy v pondělí zorganizovali protest před bosenským velvyslanectvím.Proč myslíš, že se světová média věnují událostem v Kyjevě, ale zatím ignorovaly vaše protesty?V Kyjevě organizuje protesty opozice. V Bosně není nic jako opozice, protože posíláme do háje každého, kdo se pokouší stát lídrem našich protestů. Samozřejmě místní média zkoušejí „zkoumat“, kdo protesty organizuje. Víte, chovají se jako idioti a tvrdí, že vědí, kdo je organizátor, kdo lídr, protože jejich tupé hlavy nedokážou pochopit, že můžou být protesty organizované obyčejnými lidmi zdola. Jsme zkrátka jeden člověk v tisíci těl. Místní média taky zkoušejí kriminalizovat tyhle protesty, mluví o nás jako o chuligánech a zločincích, pokoušejí se tvrdit, že „rabujeme obchody“, což je samozřejmě lež. Napsali, že jsme „podpálili bosenský archiv“ – jenže pravda je, že jsme zapálili jen budovu a pak jsme do ní vstoupili, právě abychom archiv zachránili. Pokud jde o světová média, BBC i CNN naše protesty zatím ignorovaly. To vypovídá o mnohém, například o tom, že jde o opravdové povstání, proti kterému budou nasazeny všechny síly včetně izolace masmédií.Lidé nakonec pochopili, že zákulisím celého balkánského nacionalismu jsou prostě peníze, moc a politické rozdělení. Ztratili dvacet let, kdy nás otravovali nacionalistickými a šovinistickými mýty, jen aby nás mohli ovládat, rozkrádat bohatství vytvořené národy znepřátelenými v době někdejších nepokojů. Události v Bosně vlily do mého srdce naději, že národ to nakonec pochopil. Že poznal ten obrovský podvod: nacionalismu je jen jiné označení pro okrádání pracujících.Jak vidíš budoucnost protestů a podíl anarchistů na nich?Anarchisté mají samozřejmě v plánu zůstat na straně obyčejných lidí. Zvláště teď, kdy vláda rozšířila represe (už je víc než 100 zatčených), kdy přibrali protiteroristické oddíly a kdy americké velvyslanectví oznámilo, že naše protesty nepodporuje a že jsou šokováni. Z toho je zřejmé, že to děláme správně. Neplánujeme nějakou běžnou osvětu, dáváme ze sebe to nejlepší, abychom byli živým příkladem toho, jak mohou lidé jednat společně a bez lídrů. Taky vysvětlujeme lidem, proč nemají ničit novinové stánky, které jsou přece v podstatě zdrojem příjmu obyčejných lidí. Je hodně jiných státních a nadnárodních společností, které můžeme ničit, aniž bychom poškozovali obyčejné lidi z naší sociální vrstvy. Domníváme se, že situace se bude vyvíjet jako v Řecku a Turecku, ne jako na Ukrajině a v Sýrii. Jsou dva důvody, kvůli kterým věříme a chceme, aby to bylo právě tak.První: bosenský národ je atomizován, a jak víme, barikády jsou nejlepší místo setkání a práce lidí. V našem městě je hodně lidí, které jsem nikdy předtím nepotkala (připomínám, že v Sarajevu žije 350 tisíc lidí). Je to problém rozdělení lidí na mnoha úrovních. Nikdy jsme neměli šanci potkat se navzájem, nevíme o snech a přáních lidí, kteří s námi ve městě žijí a teď i bojují, v co věří, co si myslí o současné situaci, a hlavně jak chtějí vyjádřit svou nespokojenost a vzdor, jak se dívají na naši budoucnost.Druhý: lidé v Bosně nechtějí válku, nechtějí zabíjet lidi proto, že mají jiná jména, věří v jiného boha nebo žijí v jiné části rozdělené země.Co bys ráda řekla na závěr? Protože média lžou o „chuligánech“ a „vandalech“ v Bosně, chci ještě tuhle věc vysvětlit. Lidé, kteří říkají mladým protestujícím „chuligáni“, „vandalové“ a „pankáči“, a není důležité, jestli to říkají obyčejní lidé, média nebo politici, tihle lidi netuší, jaké to je jít do školy každý den na osm hodin bez halíře. Nikdy nepřišli domů a neslyšeli, jak máma říká: „Dneska nemáme co jíst.“ Nikdy nezažili, jaké to je nemoct si dopřát čokoládu ani jednou za měsíc. Nikdy nechodili v sepraném oblečení. Sedí si ve vytopených domech, pijou a jedí všechno, co chtějí, utrácejí peníze v „městských“ klubech, od osmnácti let mají auto. A samozřejmě kážou morálku protestujícím. KAŽDÝ mladý člověk, kterého nazývají chuligánem, vyrostl v bídě, a je tedy logické, že přišel čas, kdy toho má dost. Tihle kluci a holky jsou skvělí mladí lidé, kteří toho nechtějí moc – potřebují jen základní podmínky k tomu, aby mohli být šťastní, ale dokonce ani ty jim vláda nechce poskytnout. Tak si prostě přišli vzít to, co jim patří. Svobodu a základní lidská práva!

Pokračovat na článek


USA a probíhající krize

Jak by se daly co nejobecněji popsat záměry USA v mezinárodních vztazích? Tedy, jaké jsou překlenovací motivy a témata, které bez ohledu na zeměpisnou polohu najdeme téměř vždy při formování volby politiky USA? Jaké jsou o něco konkrétnější, ale pořád překlenovací motivy a témata politiky Spojených států amerických na Blízkém východě a v arabském světě? A konečně: Jaké jsou podle vás nejbezprostřednější cíle politiky USA v současné situaci v Libyi?Vhodný přístup k této otázce je ptát se, co NENÍ záměrem USA. Známe pár dobrých způsobů, jak to zjistit. Jedním z nich je číst odbornou literaturu o mezinárodních vztazích. Dost běžně vysvětluje politiku tak, že říká, co politika není. Je to zajímavé téma, nebudu ho však rozvíjet.Jiná, právě teď celkem vhodná metoda je poslouchat politické lídry a komentátory. Říkají, že důvody pro vojenský zásah jsou humanitární. To samo o sobě nenese žádnou informaci: prakticky všechna uchýlení se k použití síly se omlouvají touto terminologií. Dělají to i ty nejodpornější monstra, která mohou dokonce i sama sebe přesvědčit o pravdivosti vlastních slov, což však není podstatné. Hitler mohl například věřit, že zabírá části Československa, aby ukončil etnický konflikt a přinesl jeho obyvatelům výhody rozvinuté civilizace, a že napadl Polsko, aby ukončil „divoký teror“ Poláků. Japonští fašisté řádící v Číně možná věřili, že nezištně vytvářejí „ráj na Zemi“ a chrání trpící obyvatelstvo před „čínskými bandity“. Dokonce i Obama mohl věřit tomu, co 28. března řekl ve svém prezidentském projevu o humanitárních důvodech intervence v Libyi. Totéž platí o komentátorech.Známe však velmi jednoduchý test, podle kterého zjistíme, zda můžeme prohlášení o vznešených záměrech brát vážně: vyzývají autoři k humanitární intervenci a „odpovědnosti chránit“, aby obránili oběti vlastních zločinů, nebo oběti zločinů svých klientů? Žádal například Obama v roce 2006 bezletovou zónu během vražedné a ničivé invaze Izraele podporované Spojenými státy americkými do Libanonu, která neměla žádnou důvěryhodnou záminku? Nebo se spíše během volební kampaně hrdě vychloubal, že se společně s dalšími zasazoval za rezoluci Senátu USA, která podporovala invazi a volala po potrestání Íránu a Sýrie za to, že jí brání? Zde končí každá diskuse. Ve skutečnosti se při tomto jednoduchém a přiměřeném testu fakticky veškerá literatura (vše řečené a napsané) o humanitárních intervencích a právu na ochranu rozplývá.O tom jaké JSOU opravdové důvody intervencí se naopak diskutuje jen výjimečně a aby je člověk objevil, musí se v souvislosti s jakýmkoli státem podívat do dokumentů a historických záznamů.Jaké jsou tedy záměry USA? Důkazy podle mě obecně odhalují, že se od plánovacích studií předložených na vysoké úrovni během 2. světové války příliš nezměnily. Váleční plánovači si byli jisti, že se USA po válce ocitnou v pozici, v níž budou mít drtivou převahu. Žádali vytvoření sféry vlivu, v níž by Spojené státy americké „pomocí vojenské a ekonomické převahy“ udržovaly „nezpochybnitelnou moc“ a „omezily jakýkoliv výkon suverenity“ státům, které by se mohly plést do jejich globálních plánů. Sféra vlivu měla zahrnovat západní hemisféru, Dálný východ, britské impérium (kontrolující energetické zásoby na Blízkém východě) a co největší část Eurasie, přinejmenším její průmyslové a obchodní centrum v západní Evropě. Podle precizního hodnocení (oprávněně) respektovaného britského historika diplomacie Geoffreyho Warnera je z listinných záznamů celkem jasné, že „prezident Roosevelt se snažil o hegemonii USA v poválečném světě“. A co je důležitější, podle odtajněných dokumentů z let po válce a pozorování skutečnosti se důkladné válečné plány brzy zrealizovaly. Okolnosti se samozřejmě změnily a taktika podle toho přizpůsobila, základní principy jsou však dodnes stejné.Na Blízkém východě – což je Eisenhowerovými slovy „strategicky nejdůležitější oblast na světě“ – byly a zůstávají nejdůležitějším zájmem jedinečné energetické zásoby. Vlivný liberální poradce A. A. Berle si velmi brzy povšiml, že jejich ovládnutí by přinášelo „skutečnou kontrolu nad světem“. Tyto zájmy jen zřídka nestojí v pozadí událostí týkajících se tohoto regionu.Když se například již více nedal skrývat rozsah porážky USA v Iráku, hezkou rétoriku nahradily poctivá prohlášení o politických cílech. V listopadu roku 2007 zveřejnil Bílý dům Prohlášení o zásadách, v němž se tvrdí, že Irák musí vojenským silám USA udělit neomezený přístup a upřednostňovat severoamerické investory. Dva měsíce nato prezident informoval Kongres, že bude ignorovat legislativu, která by mohla omezit trvalé nasazení armády USA v Iráku nebo „kontrolu USA nad ropnými zásobami Iráku“. Těchto požadavků se musely Spojené státy americké čelíce iráckému odporu krátce nato vzdát, tak jako se musely vzdát dřívějších cílů.I když není kontrola nad ropou jediným faktorem ovlivňujícím blízkovýchodní politiku, poskytuje nám i dnes celkem dobrý návod. Spolehlivý diktátor může v zemi bohaté na ropu vládnout prakticky svobodně. V uplynulých týdnech například diktatura v Saúdské Arábii použila značnou sílu, aby zabránila jakýmkoli náznakům protestů. Totéž se stalo v Kuvajtu, kde malé demonstrace okamžitě rozdrtili. A v Bahrajnu, kde intervenovaly armády pod vedením Saúdské Arábie, aby ochránily panovníka ze sunnitské menšiny před reformními požadavky utiskovaného šíitského obyvatelstva. Vládní síly nejen že rozprášily stanové městečko na Perlovém náměstí – bahrajnské náměstí Tahrir – ale zbouraly i perlovou sochu, která byla bahrajnským symbolem a demonstranti si ji přivlastnili. Bahrajnský případ je obzvláště citlivý, protože v zemi má základnu 5. flotila USA, jednoznačně nejmocnější vojenská síla v oblasti, a východ Saúdské Arábie, který je hned za hrází, je také převážně šíitský a nachází se tam většina ropných zásob království. Zvláštní střet geografie a dějin způsobil, že největší světové koncentrace uhlovodíku obklopují sever Perského zálivu v převážně šíitských oblastech. Možnost, že vznikne tichá dohoda mezi šíity byla velmi dlouho noční můrou plánovačů.V zemích, kterým chybí velké zásoby uhlovodíku, se taktika různí. Když má preferovaný diktátor problémy, zpravidla se dodržuje obvyklé hrací plán: co nejdéle ho podporovat, a když to nejde, vydávat zvučná prohlášení o lásce k demokracii a lidským právům a pak se pokusit zachránit z režimu co nejvíce.Scénář je až otravě známý: Marcos, Duvalier, Chun, Ceauşescu, Mobutu, Suharto a mnozí další. Nyní se použil v Tunisku a Egyptě. Sýrie je tvrdý oříšek a není zde žádná jasná alternativa k místní diktatuře, která by podpořila cíle Spojených států amerických. Jemen je močál, v němž by přímá intervence zřejmě způsobila Washingtonu ještě větší problémy. Takže v těchto případech dokáže státní násilí vyloudit jen uctivé prohlášení.Libye je jiný případ. Má velké zásoby ropy a přestože USA a Velká Británie až donedávna často jejího krutého diktátora významně podporovaly, není spolehlivý. Daly by přednost poslušnějšího klientovi. Ohromné ​​území Libye je navíc z větší části neprozkoumané a odborníci na ropu věří, že může mít mnoho nevyužitých zásob, které by spolehlivější vláda mohla uvolnit pro západní těžební společnosti.Když se začalo nenásilné povstání, Kaddáfí ho násilně potlačil. Vypukla rebelie, která osvobodila druhé největší město Libye Bengází a zdálo se, že se pohne směrem ke Kaddáfího pevnosti na západě. Jeho armáda však zvrátila průběh konfliktu a dostala se k branám Bengází. V Bengází se pravděpodobně schylovalo k masakru a jak řekl Obamův poradce pro Blízký východ Dennis Ross, „každý by nám za něj dával vinu“. Bylo to nepřijatelné, stejně jako by bylo nepřijatelné Kaddáfího vojenské vítězství, které by rozšířilo jeho moc a nezávislost. Nato se USA přidaly k rezoluci číslo 1973 Rady bezpečnosti OSN (RB OSN), která žádala, aby Francie, Velká Británie a Spojené státy americké zavedly bezletovou zónu, a předpokládala, že se USA přesunou do role podporovatele.Nikdo se nesnažil stanovit omezení pro kroky potřebné k ustanovení bezletové zóny, ani o to, aby nepřekročily širší mandát rezoluce číslo 1973.Triumvirát ihned interpretoval rezoluci jako souhlas s přímým zapojením se do konfliktu na straně rebelů. Kaddáfího armádě silou vnutili příměří, rebelům však ne. Naopak při postupu na západ se jim dostalo vojenské podpory, brzy ovládli významné zdroje libyjské ropné produkce a byli připraveni pokračovat.Bezostyšné přehlížení rezoluce OSN číslo 1973 od počátku způsobovalo jisté potíže tisku, protože bylo příliš nápadné a nedalo se ignorovat. Karim Fahim a David Kirkpatrick se například 29. března v New York Times divili, „jak mohou spojenci omlouvat letecké útoky na síly plukovníka Kaddáfího v okolí [centra jeho kmene] Syrta, když se zdá, že se ve městě těší široké podpoře a pro civilní obyvatelstvo nepředstavují žádnou hrozbu.“ Další technickou obstrukcí je, že rezoluce číslo 1973 „požaduje embargo na obchod se zbraněmi, které se vztahuje na celé území Libye, což znamená, že jakékoli dodávky zbraní opozici ze zahraničí by musely být utajeny“ (jinak ovšem nejsou problematické).Někteří lidé tvrdí, že ropa nemůže být důvod, protože západní společnosti měly za Kaddáfího zabezpečený přístup ke kořisti. Nesprávně chápou zájmy Spojených států amerických. Totéž by se dalo říci o Iráku za Saddáma, nebo dlouhé roky o Íránu a Kubě ještě i dnes. Washington se snaží o to, co ohlásil Bush: o kontrolu nebo alespoň o spolehlivé partnery. Interní dokumenty USA a Velké Británie přizvukují, že „virus nacionalismu“ představuje největší obavy, a to nejen na Blízkém východě, ale všude. Nacionalistické režimy by se mohly pokoušet o nelegitimní výkon suverenity a přestoupit zásady uplatňované ve sféře vlivu. A jak si zvykl vyhrožovat Násir, mohly by se snažit přesměrovat zdroje na uspokojení potřeb obyvatelstva.Stojí za to zmínit, že tři tradiční imperiální mocnosti – Francie, Velká Británie a USA – jsou při provádění těchto operací téměř izolované. Dva velké státy v oblasti, Turecko a Egypt, by asi mohly zavést bezletovou zónu, ale nabízejí nanejvýš vlažnou podporu pro vojenskou akci triumvirátu. Diktatury v okolí Perského zálivu by rády viděly, jak nevyzpytatelný libyjský diktátor zmizí, ale přestože jsou přeplněné pokročilou vojenskou technikou (přitékající z Velké Británie a Spojených států amerických, aby se recyklovaly petrodolary a zajistila poslušnost), nemají zájem nabídnout víc, než jen symbolickou účast (Katar).I když Afrika podporuje rezoluci RB OSN číslo 1973, v celku se, až na spojence USA Rwandu, staví proti způsobu, jakým ji triumvirát okamžitě interpretoval. V některých případech velmi důrazně. Přehled postojů jednotlivých států lze nalézt v textu Charlese Onyanga-Obba v keňském deníku East African.Za hranicemi regionu je podpora malá. Brazílie se, podobně jako Čína a Rusko, při schvalování rezoluce číslo 1973 zdržela hlasování a místo toho požadovala úplné příměří a dialog. Indie se také zdržela hlasování s odůvodněním, že navrhovaná opatření zřejmě „zhorší už tak těžkou situaci obyvatel Libye“, a stejně požadovala, aby se namísto použití síly raději podnikly politické kroky. Hlasování se zdrželo i Německo.Itálie se také zdráhala. Zčásti podle všeho proto, že je ve velké míře závislé na smlouvách o dodávkách ropy uzavřených s Kaddáfím. A můžeme si připomenout, že první genocidu po první světové válce uskutečnila Itálie právě ve východní Libyi, která je nyní osvobozena a asi si uchovává nějaké vzpomínky.Může odpůrce intervencionismu, který věří v sebeurčení národů a lidu někdy vůbec legitimně podporovat intervenci OSN nebo intervenci konkrétních zemí?Uvažujme o dvou případech: 1) intervence OSN a 2) intervence bez souhlasu OSN. Pokud nevěříme tomu, že státy jsou ve formě, v jaké se v moderním světě (obvykle za pomoci extrémního násilí) etablovaly, nedotknutelné a mají práva převažující všechny další představitelná kritéria, pak je v obou případech odpověď stejná: Ano (přinejmenším v zásadě ano). Diskutovat o zmíněné víře mi nepřijde smysluplné, proto se jí nebudu zabývat.Pokud hovoříme o prvním případě, Charta OSN a pozdější rezoluce poskytují Radě bezpečnosti OSN značný prostor pro intervenci a například v Jihoafrické republice se uskutečnila. Neznamená to samozřejmě, že „odpůrce intervencionismu, který věří v sebeurčení“ by měl s každým rozhodnutím RB OSN souhlasit. Při posuzování jednotlivých případů vstupují do hry další faktory, ale znovu platí, že pokud současným státům nepřipisujeme status prakticky posvátné entity, princip je stejný.Co se týče druhého případu – toho, který vyvstává v souvislosti s výkladem rezoluce OSN číslo 1973 triumvirátem a s mnoha dalšími příklady – odpověď je opět ano, přinejmenším v zásadě, pokud globální systém států ve formě, v jaké jej zavedla Charta OSN a další smlouvy, nepovažujeme za nedotknutelný.Aby bylo možné ospravedlnit násilnou intervenci nebo jakékoliv použití síly, vždy je samozřejmě nutné přijmout velmi těžké břemeno dokazování. Břemeno je velmi těžké v druhém případě, při porušení Charty OSN, přinejmenším pro státy, které prohlašují, že dodržují zákony. Měli bychom však pamatovat na to, že globální hegemonem tento přístup odmítá a sám je vyjmut z působnosti Charty OSN a Organizace amerických států a dalších mezinárodních dohod. Když Washington při založení Mezinárodního soudního dvora (což byla iniciativa USA) v roce 1946 přijímal jeho jurisdikci, vyňal se z možnosti být obviněn z porušení mezinárodních dohod a později s podobnými výhradami ratifikoval Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidy – ze všech stanovisek prosazovaných mezinárodními tribunály, neboť jejich procedury vyžadují přijetí jurisdikce. USA obvykle k mezinárodním dohodám, které ratifikují, připojí zásadní výhrady, čímž se účinně vyjmou z jejich působnosti.Dá se břemeno dokazování unést? Abstraktní diskuse nemají velký smysl, ale známe pár skutečných případů, které by mohly splňovat kritéria. V období po 2. světové válce došlo ve dvou případech k použití síly, které bychom legitimně mohli podpořit, ačkoliv nebyly označeny jako humanitární intervence: Invaze Indie do východního Pákistánu v roce 1971 a invaze Vietnamu do Kambodže v prosinci roku 1978. V obou případech se podařilo zastavit ohromná ​​zvěrstva. Tyto příklady ale nezapadají do západního kánonu „humanitárních intervencí“, protože doplácejí na argument nesprávného činitele: nevedl je Západ. Spojené státy americké se proti nim navíc nekompromisně postavily a tvrdě potrestaly darebáky, kteří ukončili masakry v dnešním Bangladéši a vyhnali Pol Pota z Kambodže, právě když jeho zvěrstva dosahovala vrcholu. Vietnam nejenže tvrdě odsoudily, ale potrestaly ho i čínskou invazí podporovanou USA a vojenskou a diplomatickou podporou USA a Velké Británie pro Rudé Khmery, kteří na Kambodžu útočili ze základen v Thajsku.V těchto případech mohla být kritéria náročného dokazování splněna, přemýšlet o dalších však není snadné. V případě intervence triumvirátu imperiálních mocností, které právě v Libyi porušují rezoluci OSN číslo 1973, je důkazní břemeno vzhledem k jejich děsivým historickým záznamům obzvlášť těžké. A přece by bylo příliš odvážné tvrdit, že kritériím v zásadě nikdy nemohou dostát – pokud samozřejmě nepovažujeme národní státy v jejich současné podobě v podstatě za posvátné. Snaha zabránit pravděpodobnému masakru v Bengází není bezvýznamná, ať už si o jejích důvodech myslíme cokoliv.Může se člověk, který se snaží o to, aby disidenti v nějaké zemi nebyli zmasakrováni a mohli se tak i nadále snažit o sebeurčení, vůbec někdy legitimně stavět proti intervenci s cílem takovému masakru zabránit, ať jsou její další záměry jakékoli?I když v zájmu diskuse připustíme, že cíl intervence je upřímný, nevím, jak na této úrovni abstrakce ve shodě s jednoduchým kritériem, které jsem vzpomenul na začátku, odpovědět na otázku. Záleží na okolnostech. Proti intervenci se například můžete postavit, pokud je pravděpodobné, že povede k mnohem horšímu masakru. Představte si například, že by se vedoucí představitelé USA upřímně a čestně snažili zabránit krveprolití v roce 1956 v Maďarsku tím, že by bombardovali Moskvu. Nebo, že by Kreml upřímně a čestně zamýšlel v osmdesátých letech zabránit vraždění v Salvadoru tím, že by bombardoval Spojené státy americké. Vzhledem k předvídatelným důsledkům budeme všichni souhlasit, že tyto (nemyslitelné) kroky bychom mohli legitimně odmítnout.Mnozí lidé vidí analogii mezi zásahem v roce 1999 v Kosovu a pokračující intervencí v Libyi. Můžete říct nejprve něco o důležitých shodách a pak o největších rozdílech?Mnozí lidé opravdu vidí takovou analogii. Je to hold neuvěřitelné moci západního systému propagandy. Pozadí intervence v Kosovu je náhodou neobvykle dobře zdokumentováno. Mezi záznamy najdeme dvě prováděcí sbírky ministerstva zahraničí USA, rozsáhlé zprávy přímo z místa od (západních) pozorovatelů z inspekce mise OBSE v Kosovu, bohaté zdroje NATO a OSN, z britského parlamentního vyšetřování a mnohé další. Zprávy a studie se ve velké míře shodují na faktech.V krátkosti můžeme říci, že v měsících předcházejících bombardování se v oblasti nic podstatného nezměnilo. Zvěrstva páchaly i srbské jednotky, i Kosovská osvobozenecká armáda (KOA), která většinou útočila ze sousedního Albánie – v rozhodujícím období především KOA, alespoň podle vysokých britských úředníků (Velká Británie byla mezi členy aliance největším jestřábem). Největší zvěrstva nebyla příčinou bombardování Srbska vojsky NATO, byla spíše jeho důsledkem, a to plně očekávaným. Velitel NATO, generál Wesley Clark několik týdnů před bombardováním informoval Bílý dům, že by vyvolalo surovou odpověď srbské armády na zemi, a když se bombardování začalo, řekl novinářům, že taková odpověď „se dala očekávat“.OSN registrovala první uprchlíky až poté, co bombardování začalo. Obvinění Miloševiče během bombardování, založené převážně na zpravodajských informacích, se omezovalo na zločiny spáchané po jeho zahájení. Až na jednu výjimku, o níž víme, že ji lídři USA a Velké Británie, v téže době aktivně podporující ještě horší zločiny, nemohli brát vážně. Kromě toho byl dobrý důvod věřit, že se mohlo dosáhnout diplomatického řešení: ve skutečnosti byla rezoluce OSN schválena po 78 dnech bombardování z velké části kompromisem mezi postoji Srbska a NATO z jeho začátku.Všechno, včetně dokonalých západních zdrojů, jsem to do určité míry zhodnotil ve své knize Další generace stanoví hranice (A New Generation Draws the Line). Mezitím se objevily dosvědčující informace. A tak Diana Johnstone přináší zprávu o dopise Dietmara Hartwiga z 26. října 2007 adresovaném německé premiérce Angele Merkelové. Hartwig vedl evropskou misi v Kosovu až do jejího stažení 20. března, kdy bylo ohlášeno bombardování a byla to pozice, v níž dobře věděl, co se dělo. Napsal:„Ani jedna zpráva z období od konce listopadu 1998 do evakuace v předvečer války neuváděla, že by Srbové spáchali nějaké velké nebo plánovité zločiny na Albáncích. Nestal se ani žádný případ odkazující na genocidu nebo genocidě podobné incidenty či zločiny. Právě naopak, ve svých zprávách jsem opakovaně informoval, že když uvážíme stále častější útoky KOA na srbskou exekutivu, jejich vymáhání práva ukazovalo pozoruhodnou zdrženlivost a disciplínu. Jasným a často citovaným cílem srbské administrativy bylo do písmene dodržovat dohodu Miloševič-Holbrooke [z října 1998], aby se neposkytl mezinárodní komunitě důvod k intervenci... Mezi tím, o čem mise v Kosovu přinášely zprávy vlastním vládám a hlavním městům, a tím, o čem vlády následně informovaly média a veřejnost, byl velký „rozdíl ve vnímání“. Tento rozdíl lze chápat jen jako vklad do dlouhodobé přípravy na válku proti Jugoslávii. Dokud jsem neopustil Kosovo, nikdy se nestalo to, co tvrdila média a neméně intenzivně i politici. Do 20. března 1999 tedy nebyl žádný důvod pro vojenskou intervenci, která prokazuje nelegitimnost opatření později provedených mezinárodním společenstvím. Kolektivní postup členských států Evropské unie před válkou a po jejím vypuknutí vyvolává vážné znepokojení, protože zabil pravdu a EU přišla o hodnověrnost.“Historie není kvantová fyzika a vždy v ní zůstává rozsáhlý prostor pro pochybnosti. No a jen výjimečně se stává, že jsou závěry tak pevně podložené jako v tomto případě. To, že je to zcela irelevantní, hodně odhaluje. Převládá doktrína, že NATO zasahovalo, aby zastavilo etnické čistky – ačkoli obránci bombardování, kteří čelíce bohatým faktickým důkazům dokáží alespoň přikývnout, ospravedlňují svou podporu tvrzením, že bombardování bylo nutné, aby se předešlo potenciálním zvěrstvům: proto musíme jednat, abychom způsobili velká zvěrstva zabraňující těm, ke kterým by mohlo dojít, když nebudeme bombardovat. A známe ještě více šokující odůvodnění.Důvody této faktické jednomyslnosti a vášně jsou zcela zjevné. Bombardování začalo po skutečných orgiích sebezbožňování a úcty k moci, které by mohly udělat dojem i na Il-song Kima (pozn. překl.: tradičně nesprávně Kim Ir-sen). Už jsem to hodnotil na jiném místě a neměli bychom umožnit, aby tato pozoruhodná chvíle intelektuálních dějin upadla do zapomnění, do kterého je odeslána. Po tomto představení prostě muselo přijít nádherné rozuzlení. Ušlechtilá intervence do Kosova ho poskytla a fikci je nezbytné horlivě chránit.Vrátím se k otázce: mezi vypočítavým obrazem Kosova a Libye je analogie. Obě intervence jsou ve zbeletrizované verzi poháněné vznešeným záměrem. Nepřijatelný skutečný svět ukazuje spíše jiné analogie.Mnoho lidí vidí analogii i mezi pokračující intervencí v Iráku a intervencí v Libyi. Můžete v tomto případě stejně popsat podobnosti a rozdíly?Kromě toho, že jsou do obou zapojeny dva stejné státy, mezi nimi žádnou významnou analogii nevidím. V případě Iráku bylo cílem to, co se nakonec otevřeně přiznalo. V případě Libye je minimálně v jednom ohledu záměr asi podobný: víra, že spolehlivý klientský režim bude spolehlivě podporovat západní cíle a poskytne západním investorům privilegovaný přístup k velkému ropnému bohatství Libye, které, jak jsem už poznamenal, může být mnohem větší, než je dnes potvrzeno.Co očekáváte, že v nejbližších týdnech uvidíme v Libyi, a jaké by podle vás měly být v tomto kontextu cíle severoamerického antiintervecionistického a protiválečného hnutí vzhledem k politice USA?Nic samozřejmě není jisté, ale v této chvíli (29. března) je pravděpodobné, že se Libye buď rozpadne na východní část s velkými zásobami ropy, která bude silně závislá na západních imperiálních mocnostech, a na zbědovaný západ pod kontrolou surového tyrana s upadajícím postavením, nebo zvítězí síly podporované Západem. Triumvirát podle všeho doufá, že v obou případech bude na tomto území méně problémový a závislejší režim. Pravděpodobný výsledek podle mě docela přesně popsal 28. března arabský deník al-Quds al-Arabi vydávaný v Londýně. I když uznává nejistotu předpovědi, očekává, že po intervenci budou v Libyi „dva státy – na ropu bohatý východ pod kontrolou rebelů a chudobou postižený západ pod vedením Kaddáfího... Jelikož ropné vrty se podařilo obsadit, před našima očima se může objevit nový libyjský ropný emirát, který je řídce osídlen, je pod ochranou Západu a velmi se podobá emirátům v okolí Perského zálivu.“ Nebo se může stát, že rebelové s podporou Západu budou pokračovat až do konce, aby odstranily diktátora.Bojovníci za mír, spravedlnost, svobodu a demokracii by se měli pokusit najít způsob, jak poskytnout podporu a pomoc obyvatelům Libye, kteří chtějí formovat vlastní budoucnost bez omezení vynucovaných vnějšími silami. Můžeme mít své představy o směru, kterým by se měli vydat, jejich budoucnost by však měla být v jejich rukou.

Pokračovat na článek


Hitler byl auty fascinován

Hitler byl auty fascinován, jenže k tomu, aby zaplavil Říši „lidovými auty“, které by si mohl dovolit každý, potřeboval výrobce s moderním know-how. General Motors ho měli, stejně jako jim nescházela chuť vydělat si spoluprací s nacistickou říší tučný balík. Jejich šéf navíc rád udělal naschvál Rooseveltovi, s jehož Novým údělem smrtelně nesouhlasil. Sečteno a podtrženo: GM podpořili Třetí říši v době, kdy se celý svět bál toho, že nacisté rozpoutají válku, shrnuje historik Edwin Black. Fascinace čtyřmi koly Hitler věděl, že největší výrobce osobních a nákladních aut v Německu nebyl Daimler nebo jiná německá automobilka. Největším výrobcem aut v Německu – a vlastně v celé Evropě – byl General Motors, který od roku 1929 vlastnil a provozoval tradiční německou značku Opel. Opelu se od GM dostalo milionové injekce a know-how ohledně pásové linky a vyráběl nějakých 40 procent aut v Německu a asi 65 procent exportu země. Opel německé autoprůmyslu jasně dominoval. Nešlo ale jen o působivá čísla o produkci, Fuhrera fascinoval každý aspekt automobilu, jeho historie, jeho osvobozující apel a samozřejmě jeho možná úprava na válečnou zbraň. Zatímco Německo disponovalo inženýry, kteří byli známí pro své inovace, nedostatek dodávek benzínu a čerpacích stanic v zemi spolu s obrovskou nezaměstnaností způsoboval, že automobil byl mimo možnosti obyčejných lidí. V roce 1928, předtím, než svět zasáhla deprese, měl auto jeden Američan z pěti, zatímco v Německu činil poměr 1 ku 134. Ve skutečnosti jen dva měsíce před Mooneyho schůzkou na kancléřství Hitler na Berlínské mezinárodní automobilové a motocyklové výstavě uvedl: „Můžeme říci jen s hlubokou lítostí, že si v současné době, na tomto stupni civilizace, obyčejný, těžce pracující člověk dovolit automobil, prostředek moderní dopravy a zdroj potěšení ve volném čase.“ A dokonce i když si auta (GM či jiná) dovolit mohlo jen pár Němců, společnost GM poskytovala Říši mnoho pracovních míst. Hitler si byl dobře vědom toho, že firma GM, na rozdíl od německých automobilek, využívala masové techniky výroby vyvinuté v Detroitu, zvané „fordismus“ či „americká výroba“. Při schůzce na kancléřství 2. května 1934 Hitler Mooneymu a GM poděkoval za to, že jsou hlavním zaměstnavatelem (firma poskytovala asi 17 tisíc pracovních míst) v Německu, kde nacistický úspěch závisel na snížení nezaměstnanosti. Navíc, protože byl Opel zodpovědný za asi 65 procent exportů, přinášela firma Ríši rovněž cizí měnu, kterou Říše zoufale potřebovala, aby mohla nakupovat nerostní suroviny na rozjezd výroby kvůli snížení nezaměstnanosti, stejně jako pro německý zbrojírenský program. Nyní, kdy se Hitler pustil do masivního, výhružného zbrojení, mohla firma GM udělat z německé armády mocný, moderní a motorizovaný zázrak. Hledání „auta pro lid“ Během schůzky s Mooneyem Hitler odhadl, že pokud chce Říše dohnat americký poměr počtu vozů na obyvatele, potřebuje nějakých 12 milionů aut. Vzhledem k okolnostem je však realističtější cíl 3 miliony, dodal. I to by bylo ohromné vylepšení situace, vzhledem k tomu, že se v roce 1932 v Německu vyrobilo 104 tisíc aut. Mooney Hitlerovi odpověděl, že pokud nacistický režim garantuje roční prodej 100 tisíc aut, vydá dekret omezující provize pro dealery a kontrolu cen surovin, je firma GM ochotná produkovat levný vůz, který by stál jen 1 400 marek a který by měl takový masový dopad jako Fordův Model T. O splnění Hitlerova snu a vyrobení lidového auta – „volkswagenu“ soupeřilo mnoho automobilových koncernů, firma GM byla přesvědčena, že jen ona vlastní byzkoušené know-how. A nadšený Hitler zasypal své hosty z GM mnoha otázkami. Bude si moci průměrný muž dovolit auto garážovat? Nezničí auto, které bude parkovat venku, povětrnostní živly? Mooney odpověděl, že takový vůz vydrží vítr, prach i déšť od 40 mil za hodinu do 60 mil za hodinu a může zůstat přes noc venku. Aby kupování automobilů Hitler podpořil, přislíbil dokonce i legalizaci něčeho, co bylo jinde zcela běžné – parkování na ulici. Samozřejmě, Hitler se již předtím zavázal, že Říše spěšně dokončí první mezinárodní síť dálnic na světě, Autobahn. Nyní, aby podpořil rozšíření aut ještě více, Hitler navrhl Mooneymu, že německá vláda může navíc rovněž snížit ceny benzínu a daň z benzínu. Zeptak se jej dokonce, zda by mu mohl Opel poradit, jak prozíravě snížit pojistnou míru na auta, aby se tak pro průměrného Němce snížily provozní náklady na automobil. Konference v Hitlerově kancléřském úřadu, která byla plánovana na 15 minut, se nakonec protáhla na hodinu a půl. Druhého rána, 3. května 1934, řekl nadšený Hitler Kepplerovi: „Celou noc jsem přemýšlel o tak mnoha věcech, které mně řekly ti lidé z Opelu!“ A dal mu instrukce: „Zkontaktujte je, ještě než opustí Berlín.“ Hitler chtěl vědět ještě více. Později téhož dne strávil Mooney dlouhé hodiny ve svém hotelovém apartmá, aby písemně zodpověděl mnoho Fuhrerových dodatečných otázek. Hitler považoval masové rozšíření aut za součást osudu Německa. Není sporu o tom, že Mooney a GM byli ohledně vyhlídek na strategický vztah s nacistickým Německem velmi optimističtí. Několik týdnů po prodlouženém jednání na kancléřství tiskoviny firma GM nazvaná General Motors World, přemrštěně tvrdí: „Hitler je silná osobnost, vhodná k tomu, aby vyvedla německý lid z předchozí ekonomické bídy… Nevede je silou nebo s pomocí strachu, ale skrze inteligentní plánování a vykonáváním rozumných principů vládnutí.“ Ironií je, že Hitlerova slavná neschopnost dotahovat myšlenky do konce vedla představitele GM k pochybám, zda nezašli v textu o setkání na kancléřství ve svém listě příliš daleko. Než začaly být kopie General Motors World v Německu šířeny, zabavili je zástupci Opelu. Později Mooney uvedl, že nechtěl udělat nic, co by Hitlera pohněvalo. Pro Mooneyho a německou pobočku GM byl vztah s Říší především o penězích (o bilionech dolarů podle jejich současné hodnoty), které měla přinést touha nacistů začít znovu zbrojit, a to dokonce navzdory tomu, že svět očekával, že se Německo uvrhne Evropu a Ameriku do devastující války. Typickým článkem o událostech oné doby je text z 26. března 1933 z The New York Times, nazvaný „Hrozba jménem Hitler“. Článek cituje prezidenta princetonské univerzity Johna Hibbena a dává zaznít strachu z války, který se šířil po obou stranách Atlantiku: „Adolf Hitler je hrozbou pro světový mír, a pokud jeho politika přivede Evropu do války, nemohou se Spojené státy vyhnout účasti na ní.“ A to byl jen jeden z mnoha takových článků, které tehdy vycházely v amerických novinách, doprovázeny příspěvky v rozhlasu a filmových týdenících. Velitelskou silou, která rozhodovala o chování automobilky však nebyl Mooney, muž General Motors v nacistickém Německu, ale chladnokrevný a pečlivě kalkulující prezident firmy Alfred P. Sloan, který seděl v ředitelství společnosti v Detroitu a New Yorku.

Pokračovat na článek


Každý den je den pro přímou akci

Za nejaktuálnější hrozbu lidstvu a stávajícímu stavu Matky Země je považováno globální oteplování a úměrně k tomu reaguje i ekologické hnutí v západních zemích. U nás je řešení tohoto tématu zatím tlumeno velkou anti-oteplovací kampaní průmyslové lobby a modrého politického křídla. Emise uhlíku jsou ve světě pro ekologické organizace nepřítelem číslo jedna, takže jsou vedeny jak politické kampaně organizací typu Friend of the Earth za pomoci mediálních hvězd jako jsou Radiohead tak přímé akce za zastavení uhelných elektráren.Příkladem může být akce z června 2008, kdy fízlové v severní Anglii zatkli 29 ekologických aktivistů, kteří zastavili vlak s uhlím pro tepelnou elektrárnu.Demonstranti vylezli na vlak a připoutali se k vagonům řetězy. Dlouhá souprava vezoucí zhruba 1000 tun uhlí tak zůstala několik kilometrů od tepelné elektrárny Drax, která je označována za největšího svého druhu v Evropě.6)O několik dnů poté 18. června klimatičtí aktivisté ze skupiny Leave it in the Ground okupovali britskou největší uhelnou společnost UK Coals Lodge House v Derbyshire tak, že se zabarikádovali v bývalé farmě a vylezli na stromy na místě povrchového dolu.7)Přestože životní styl Britů se dobrovolné skromnosti nebo snad ekologickému luxusu vzdaluje na hony (ne jen protože v Londýně musí jezdit popeláři každý den, aby odvezli to nekonečné množství odpadu), jsou přímé nebo symbolické akce v ochraně klimatu relativně časté.Jednou z velkých akcí proti klimatickým změnám v Británii a jinde ve světě je Camp for Climate Action, který se dále pořádá v Německu, USA, Kanadě, Austrálii a na Novém Zélandě. Každý Camp for Climate Action je protkán čtyřmi základními tématy: vzdělávání; přímé akce; udržitelný způsob života a budování hnutí pro efektivní nástroje klimatických změn odporem ke klimatickým zločinům a rozvojem udržitelných řešení. Climate Camp je založen na filozofii Do It Yourself, práce bez vůdců, sdílení zkušeností a ideálů a tvorby společných rozhodnutí. Kemp je vytvářen z mnoha lokálních skupin, které pracují během celého roku. Po Londýně během července zvaly plakáty s mottem Be prepared na Climate Camp 2008 nedaleko tepelné elektrárny v Kingsnorthu, která se stala cílem tohoto Climate Campu. Kemp se měl odehrát od 3. srpna, kdy z Londýna vyrážela skupina cyklistů na určené místo nedaleko elektrárny, do 11. srpna, kdy akce končila. Na sobotu 9. srpna byl určen Mass Action Day, kdy měla být elektrárna obléhána ekologickými aktivisty.První Climate Camp v Británii byl v roce 2006, kdy se sešlo asi 600 aktivistů u největšího britského zdroje oxidu uhličitého elektrárně Drax v západním Yorkshiru. Deset dnů vzdělávání a udržitelného způsobu života vyvrcholilo dnem masové akce proti elektrárně. O rok později se Climate Camp 2007 uskutečnil několik set metrů od londýnského letiště Heathrow. Přes 2 000 aktivistů během týdenního pobytu podpořilo místní odpor proti stavbě třetí runwaye.V pořadí třetí britský Climate Camp byl zaměřen proti plánu energetické společnosti E.ON (ta se již snaží proniknout na český trh a konkurovat ČEZu) a britské vlády postavit novou uhelnou elektrárnu na místě dnešní plynové tepelné elektrárny, které jsou oproti Českým zemím (kde máme jen ty uhelné) na ostrovech mnohem častější. Současně se jedná o první novou stavbu uhelné elektrárny v Británii za posledních 30 let, což nelze v dnešní době ohrožené klimatickými změnami označit jinak než debilita a pojem „čisté uhlí“, které by se zde údajně mělo spalovat, nazvat jinak než dvě nejšpinavější slova. Proč plyn ano a uhlí ne? Množství emitovaného oxidu uhličitého závisí na uhlíkovém faktoru, který udává, kolik vznikne při spalování tohoto plynu na jednotku vyrobené elektrické energie.8) Uhlíkový faktor pro různá paliva stoupá v následující posloupnosti: zemní plyn, ropa, uhlí. Z toho plyne, že z hlediska produkce skleníkových plynů je nejvýhodnější energetické spalování plynu a nejméně výhodné spalování uhlí.9)V pátek 8. srpna vyrážím vlakem z Lonýna do Stroodu v hrabství Kent na východně od Londýna. Tam je nejbližší vlaková stanice od kempu samotného a funguje odsud kyvadlová doprava do blízkosti kempu. Ihned po nástupu do mikrobusu jsme rychle varováni před počínáním fízlů, kteří kontrolují a intenzivně prohledávají každého příchozího do kempu, stejně tak jsme školeni o našich právech pokud bychom byli zatčeni. Dostáváme informační karty pro případ zatčení, kde jsou čísla na právníky, naše práva v případě zatčení, právu mlčení, právu na jeden telefonát, právu na veganské jídlo, právu odmítnout sdělit jméno a adresu (v zemi kde mají jenom pasy a nemají občanky je tohle relativní výhoda), pasážích trestního zákona a zákona o veřejném pořádku (Criminal Justice and Public Order Act), pasážích zákona o terorismu (Terrorism Act) a mnoho dalšího. O nutnosti těchto všech informacích se přesvědčíme ještě při cestě ke kempu, kdy na nás mávají benga skrz okénko cedulí s nápisem, abychom jeli za nimi. U fízlovského checkpointu jsme všichni kompletně prohledáni včetně všech zavazadel, která si sebou vezeme. Za odměnu dostáváme od fízlů růžové papírky, kde si zapíšou naše pohlaví přibližnou výšku (jméno a adresu nedáváme), čas a místo a taky, že nemáme žádné zbraně a nástroje potřebné ke Criminal Damage (poškozování cizí věci). Kamarádka z Polska měla tu smůlu, že si sebou vezla tábornické potřeby, kde měla kudličku a nějaké otvíráky, takže to ji zabavili s tím, že jí to posléze vrátí. Asi vyhodnotili, že se jedná o nebezpečnou zbraň použitelnou proti fízlum nebo, že by tím mohla zničit ohradníky okolo elektrárny. Ať tak či tak pokračujeme všichni dále na dohled ke kempu. Vystupujeme z mikrobusu a ke kempu musíme dál pěšky, jelikož fízlové nepouštějí žádná auta dál. To postihlo i zásobování kempu jídlem a všechno se musí nosit rukama na místo. Pomáháme vzít z dodávky bedny s organickou zeleninou a neseme je směrem ke kempu. Asi dvě stě metrů před ním je velký checkpoint s opravdu dlouhou frontou, zkoušíme projít s tím, že jsme byli před 5 minutami prohledáni a ukazujeme růžové papírky. Fízlové nás nepustí ani omylem a vyžadují se opětovného prohledání. Naštěstí jako nosiči zásob jsme puštěni na začátek fronty a celé martýrium s báglama se opakuje. Pak už spěcháme k bráně kempu, kde pro vpuštění dovnitř vyžadují fízláci kontrolující u vstupu vidět růžové papírky s čerstvým časem, a poté teprve vcházíme dovnitř.Organizace kempu je, i přesto že se jedná o DIY organizaci, na jedničku. Kempová oblast určená pro stanování je rozdělen do částí podle geografické příslušnosti a každá tato část má kuchyňský stan fungující jako společenská místnost. Dále je oblast kempu vyhrazená pro mediální centrum, kino v jurtě a několik velkých stanů, kde se odehrávají workshopy, přednášky, meetingy a další události a program kempu. Život v tomto pestrém táboře by vydal na dlouhý popis, ale jedno se musí nechat: pokus o udržitelný způsob života a ekologicky přijatelnější život. Mediální centrum bylo napájeno ze solárních panelu a větrné elektrárničky. Kino bylo poháněno dvěma cyklisty generující elektrický proud. Jídlo v kuchyních bylo vždy vegan-organické vařené na kotli spalujícím dřevo. Recyklaci odpadu snad nemusím zmiňovat. Mimochodem recyklace odpadu snad nelze chápat ani jako ekologické chování, ale spíše jako poslední záchranu a slušnost, protože ekologické je spíše odpad neprodukovat. Různě po kempu jsou rozmístěné další stany např. Reclaim the Streets, Food not Bombs, jinde prodávají anarchistickou, radikálně ekologickou, zvířeckoprávní a další literaturu stejnou jakou lze zakoupit v londýnských anarchistických knihkupectvích.Najdeme část určenou pro Londýn (ta je samozřejmě ze všech největší), postavíme stan a jdeme do uvítacího stanu na začátku kempu, kde dostaneme příručku, kde je program workshopů a všech akcí, které se v rámci kempu pořádají, dále je v příručce všechno o organizaci (média, jak se dělá rozhodování v kempu, veřejné debaty, praktické informace o kempování, klimatická teorie, mezinárodní situace kempů, principy sebeorganizace, právní rady, rady pro přímé akce, proč volit přímé akce, taktiky a rozdělení skupin během dne akcí). Zjistíme, že se bude konat meeting pro nově příchozí ve velkém stanu a dojdeme na tento sraz, kde se shromáždí několik desítek nově příchozích včetně mě a kamarádky. Jelikož je pátek a den akcí je plánován na zítřek na sobotu, tak se informace točí především okolo organizace a rozdělení do čtyř skupin podle taktiky jak budeme postupovat.Oranžová skupina (Orange Group) má být pestrý mírový pochod k bráně elektrárny a je pravděpodobné, že bude podpořena masivní podporou lidí, kteří přijdou až v den akcí. Jelikož elektrárna samotná je na pobřeží moře, tak modrá skupina (Blue Group) se bude snažit proniknout k elektrárně po moři na různých plavidlech, která si v průběhu kempu vyráběli nebo které si s sebou dovezli. Tato skupina již čítala asi 200 aktivistů. Zelená skupina (Green Group) se bude snažit proniknout skrz ploty a případně vniknout dovnitř. Taktika stříbrné skupiny (Silver Group) byla proniknout vzduchem pomocí pravděpodobně létajících draků, té ovšem nepřála povětrnostní situace. Blue Group a Silver Group byla taktika, která vyžadovala přípravu a účast na kempu v předchozích dnech, takže tyto skupiny byly pro nás uzavřené. Zbývalo si vybrat mezi Green Group a Orange Group. Kamarádka volila oranžové, já preferoval zelené. Problém byl, že taktika v zelené skupině vyžaduje práci ve skupině lidí, kteří si navzájem věří a mohou se na sebe spolehnout v případě nouze. To psali i v rozdaných publikacích pro taktiky přímé akce (týká se Green Group). Byly tam nejen známé informace o tom, co dělat, jak se chovat, co si vzít sebou a co nikoliv, ale také o taktice tzv. affinity groups a buddy systemu, jak pracovat ve skupině lidí při přímých akcích. Buddy skupina jsou 2 -3 lidé kteří jsou pořád spolu a dávají pozor jeden na druhého během akce. Být v buddy znamená nikdy neopustit partnera – což zaručuje, že nikdo nebude zapomenut. Affinity groups jsou skupiny je obvykle skupina 6 – 12 lidí, kteří provádí přímou akci spolu a podporují se emocionálně nebo v případě zatčení. Affinity group se běžně skládá se z několika buddy skupin.10) Zatčení na čtyři dny bez udání obvinění, možnost odebrat DNA a otisky prstů, právo na překladatele, na odmítnutí udání totožnosti11) a další informace byly něčím novým a liší se od situace v Čechách. Varování před možnou infiltrací v kempu ze strany fízlů navíc dost komplikovala možnost přidat se k někomu dalšímu. Nikdo s dostatkem soudnosti si nepustí do affinity group někoho neznámého. O riziku a případech infiltrace klimatických aktivistů v Británii varovali i v letním čísle časopisu The Ecologist. Organizace Plane Stupid, bojující proti letectví formou blokád a přímých akcí, byla infiltrována a po roce odhalila tato ne-hierarchicky organizovaná skupiny agenta Toby Kendalla z C2i International (soukromá „bezpečnostní“ firma), který se podílel na jejích akcích a setkáních. Podle Undercurrents, radikální tiskové kanceláře, přichází opět s aférou Tobyho Kendalla řetězec dalších podobných pokusů o infiltraci.12)Večír trávíme u ohně nedaleko Londýnského stanu a k poslechu hraje menší soundsystém připojený ke dvoukolu, je to ten oblíbený z Critical Mass. Potkáváme španělského kamaráda z Londýna, které byl také při obraně squatu v Hackeny. To pomůže při rozhodování, se kterou skupinou se zítra vydat. Kamarádka jde s Orange Group, která by měla být relativně bezpečná. Spolu s kámošem ze Španělska a jeho kámoškou z Jižní Afriky utvoříme buddy a půjdeme zítra ráno se zelenýma. Dále se dozvídáme informace, že zelená skupina vyráží dříve než bylo oficiálně oznámeno takže jdeme spát ať zítra vstaneme včas.Shot down Kingsnorth!!!Ráno se v londýnském stanu setkáme a jdeme na sraz Green Blocku, kde se shromáždilo již několik desítek aktivistů a aktivistek. Na místě je i několik lidí v reflexních vestách s nápisem: „legální pozorovatel“, kteří jsou vybaveni psacími potřeby a dalším náčiním pro monitoring očekávaného násilí na aktivistech ze strany fízlů, kterých jsou na místě a v okolí kempu stovky (alespoň podle odhadu z množství policejních dodávek u příjezdové cesty ke kempu). Elektrárna Kingsnorth je od nás 3 míle (asi 5 km) na západ (na východ od elektrárny je moře) a podle map, kterými jsme vybaveni nás čeká přeběhnout několik polí místních farmářů. Při vyjednávání projevili farmáři strach o jejich úrodu, proto jsme byli předem upozorněni na to nedělat pokud možno škody na polní biomase.Poslední lidé si dopisují fixou na ruce telefonní čísla na právníka nebo někoho blízkého pro případ zatčení. Po osmé hodině vybíháme z místa srazu v počtu asi sto až sto padesát aktivistů a aktivistek a přeskakujeme zadní plot kempu. Naše skupina neunikne pozornosti hlídkujících fízlů, ale jejich křik nás už nemůže zastavit. Naším cílem je dosáhnout elektrárny a ukázat, že nás zájmy nadnárodního kapitálu nezastaví. Běžíme po polní cestě a v ústrety nám přijíždí první fízlovská dodávka, kterou obíháme aniž bychom uhnuly z našeho směru. Už nad námi krouží vrtulník s bengama a na nejbližší silnici je několik dodávek s pár desítkama fízlů, kteří nás nechtějí pustit dál. Dochází k prvnímu mlácení lidí a vyhrožování zatčením pokud přejdeme silnici na druhou stranu k našemu cíli. Zastrašit se nenecháme a snažíme se zátarasy obejít, ale bohužel se fízlum podaří naší skupinu rozdělit, prvních asi sto lidí míří k elektrárně nejbližší cestou a naše skupina asi 30 aktivistů a aktivistek je následuje po polních cestách, tak abychom se vyhnuli dalším blokádám fízlů. Snažíme se běžet a přesouvat co možná nejrychleji směrem k elektrárně, potkáváme po cestě několik aktivistů na kolech, kteří nás informují o situaci v okolí elektrárny. Přidávají se k nám novináři z Indymedia, kteří běží dále s námi. Po kratší poradě, kde se probere a prodiskutuje další postup se vydáváme dál na elektrárnu. Protože my Kingsnorth sejmeme!!! Dobíháme na dohled plotů elektrárny, kde vidíme armádu fízlů v reflexních vestách, fízlovské dodávky, fízly na koních. Rozhodneme se přijít k elektrárně z jihu a tak dále běžíme po louce a následuje nás fízl na terénní motorce, kterému utíkáme za ostnatý drát. Když jsem sto až dvě stě metrů od elektrárny vidíme druhou větší skupinu Greeen Blocku na pobřeží jak se pohybuje podél plotu elektrárny blíže k nám. U plotu elektrárny se spojíme opět dohromady, ale zdá se, že nás trochu ubylo. Od elektrárny nás dělí první drátěný skládací plot, další v zemi zapuštěný plot z kovových tyček, vodní příkop a poslední plot s vysokým napětím, za kterým již bylo několik fízlů se psy a kamerami. U naší početné skupiny je pár hlídkujících fízlů, dva na motorkách a několik novinářů.Je čas na akci dokud nepřijdou posily zásahové jednotky. Nemáme žádné nářadí jako pily, francouzáky nebo kleště takže skupina maskovaných i nemaskovaných aktivistů a aktivistek rozebírá díly prvního plotu ukotveného jen betonovými bloky a použije je pro překonání druhého plotu, který přeskočí první aktivista, který bere další díly plotu na druhou stranu. Takto se na druhou stranu dostane ještě mnoho dílů plotu, zatímco přeskakují za druhý plot další a další aktivisti a aktivistky. Kusy plotu se použijí i na překonání vodní zábrany a dále přistávají na plotu s vysokým napětím i další díly plotu. Takže zjišťujeme, že elektrický plot je bez elektriky. Několik desítek aktivistů již překonalo druhý plot, ale většina zůstává před ním, což je vzhledem k přítomnosti a monitoringu policie pochopitelné. Dochází k roztažení transparentů na „elektrické“ zábraně několika aktivisty, další transparent je roztažen na plot prostřední. Novináři fotí jako o život a blíží se zásahová jednotka, které se aktivisti a aktivistky snaží zabránit odstranit díly plotu umístěné na druhém plotu. Po menší strkanici fízlové vyhrávají a několik aktivistů se snaží dostat zpět za prostřední plot. Dochází i prvnímu zatčení, kdy jeden aktivista hrající si na hrdinu přeskočí z elektrického plotu do náruče několika fízlum. Pochopíme, že končí možnost dále postoupit a část aktivistů míří pryč od elektrárny a my se stahujeme k pobřeží, kde jsme svědky jak člun s pěti aktivisty a aktivistky z Blue Group pluje směrem k elektrárně. Posádka táhne člun přes bahno odlivu a nevyčkává asi ze strachu před fízly na člunech na příliv, ale brodí se bahnem k molu, kde roztáhne transparent. Další aktivisté a aktivistky jim jdou v ústrety a pomáhají jim, což jim od blížících se fízlů nepomůže.Setrvání na místě vyhodnotí naše buddy skupina jako zbytečné a kontraproduktivní a s dalšími lidmi vyrážíme zpět. Na polní cestě slyšíme jak tlampač vrtulníku vyhrožuje aktivistům u brány elektrárny, kde by měl probíhat mírový pochod, proto měníme směr a jdeme je podpořit. Zjišťujeme, že na plotě elektrárny je početná skupina klimatických aktivistu a aktivistek a další stovky jim míří v ústrety po silnici. V davu u plotu elektrárny zahlídneme rudočerné vlajky. Vyhodnotíme, že dostat se k plotu elektrárny přes pole není vhodné řešení. Přidáme se proto k pochodu, který už se pohybuje směrem pryč a setkáváme se s kamarádkou, která je ráda, že nejsme zatčeni. Vydáváme se společně při vyprávění událostí zpět do kempu na zasloužený relax a veganské organické jídlo. Další postup k bráně elektrárny je díky masivní přítomnosti fízlů nemožný a riskantní.Zpátky v kempu odpočíváme, jíme, prohlížíme, co jsme předchozí den nestihly. Večír se koná velký meeting ve velkém stanu za účasti několika set účastníků. Lidé se hlásí o slovo a diskutuje se o událostech a taktice, vystřídá se několik desítek speakrů a jejich proslov je vystřídán buď nesouhlasným třesením rukou nebo souhlasným potleskem. Hodnotí se počet zatčených a chválí se hrdinské činy, kdy například někteří aktivisté osvobodili zatčenou aktivistku, a další dnešní události. Zalíbí se mi především práce bez vůdců a všeobecné rozhodování většinou přítomných. Nechápu, jak tak velká akce může fungovat bez vedení a na decentralizované struktuře regionálních skupin a sklízí to u mě obdiv. Večer se koná menší oslava ve velkém stanu, při které přítomní tančí na beaty od DJs a sledují záběry ze života kempu promítané na střechu stanu.V neděli ráno se pomalu loučíme, navštívíme poslední workshopy a odcházíme z kempu směrem na autobus, který nás doveze do Stroodu odkud pokračujeme zpět do hektického Londýna. Zpětně se dozvím, že bylo zatčeno během celého kempu 100 aktivistů a aktivistek, z toho asi polovina během Mass Action Day. Pravděpodobně velká část jich byla zatčena při bráně elektrárny s Orange Group, jelikož někteří radikální aktivisti dorazili do Kingsnorthu v době, kdy byla Green Group již na cestě k elektrárně. Je třeba si uvědomit, že taková akce nemá jen protestní charakter, ale hlavně výchovný a vzdělávací. Mohu jen litovat, že jsem se účastnil jen na tak krátkou dobu.Zajímavá v souvislosti s elektrárnou v Kingsnorthu je i zpráva o verdiktu Královského soudu ve Velké Británii, který osvobodil šest aktivistů Greenpeace, kteří pomalovali 200 metrů vysoký komín této elektrárny a byli obviněni z poškozování cizí věci a způsobení škody 30 tisíc liber. Obhajoba byla postavena na tom, že měli legitimní omluvu, neboť konali ve stavu “krajní nouze” vedeni snahou chránit majetek, a to v celosvětovém měřítku, před hrozícími dopady klimatických změn, zčásti též způsobených spalováním uhlí. Co však toto rozhodnutí znamená pro energetickou vládní politiku Británie? Ve světle verdiktu plány na vybudování nové uhelné elektrárny v Kingnorthu svědčí nejen o naprosté neschopnosti vlády čelit klimatické změně, ale bohužel i o tom, že celá její politika je vedena špatným směrem.13)

Pokračovat na článek


15. brezen - Mezinarodni den proti policejni brutalite

15. brezen bude jiz paty rok Mezinarodnim dnem proti policejni brutalite. Tato udalost - kterou iniciovali v roce 1997 Black Flag ve Svycarsku, za pomoci COBP (francouzska odnoz Citizens Opposed to Police Brutality) z Montrealu, Quebecku, Kanady - je odpovedi na policejni nasili na dvou detech.Tento den sice poukazuje jen na jeden priklad zneuziti uredni moci, ale policejni brutalita zdaleka neni izolovanym jevem. Federace anarchistickeho cerneho krize (ABCF), sest let existujici revolucne anarchisticka formace, venujici se podpore, obrane a osvobozeni politickych veznu a valecnych zajatcu, vydava na podporu Mezinarodniho dne proti policejni brutalite toto solidarni prohlaseni. V soucasne dobe se mnozi revolucionari, aktivizujici se za svobodu a proti policejni brutalite, nachazeji za sve usili ve vezeni. Tyto sestry a bratri se stali cilem pro statni organy kvuli svemu uvedomelemu povstani proti utisku a kolonialnim silam, ktere okupuji nase komunity, kriminalizuji nasi mladez a drzi nas sevrene v ekonomickem i politickem otroctvi. Politicti vezni a valecni zajatci jsou vezni ve valce bez casoveho omezeni. Bojovnici proti policejni brutalite, stejne tak jako hnuti za osvobozeni politickych veznu a valecnych zajatcu, jsou kriticti k pausalnimu osvobozujicimu zapasu. Musime povstat, abychom branili nase bojovniky za svobodu, jez jsou statem ocejchovani jako kriminalnici, a abychom spolecne vystaveli novou spolecnost, kde budeme svobodni vsichni. Takove skupiny jako organizace MOVE ve Philadelphii, domorodi aktiviste z Kanady, vybor Raza Rights v Kalifornii, the Chattanooga Three (Lorenzo Kom'boa Ervin, Damon McGee a Mikail Muhammad), Black Bloc, antiautoritari i dalsi aktiviste bojujici proti globalizaci a kapitalismu, stejne jako revolucionari touzici po novem svete - ti vsichni se setkali s policejnim obtezovanim, vyhruzkami, brutalitou i vrazdami. I kdyz jsou mezi mnohymi z nas zasadni politicke rozdily, musime poznat, ze nas skutecny nepritel nechce nic vic, nez nas rozdelit. ABCF se domniva, ze ujma jednoho je ujmou vsech, a ze vsichni spravedlive smyslejici lide museji protestovat proti zneuzivani moci policii vuci organizatorum, mladezi a nasim spolecenstvim. Policejni brutalita, vezneni, utisk barevnych, neopravnene zasahy do lidskych prav a poklesle trestni soudnictvi, to vsechno neni jen shoda okolnosti. Pripady policejni brutality nejsou jenom zalezitosti "spatnych policajtu", jak to popisuji titulky vsech hlavnich medii. Policejni brutalita je produktem systemu, ktery broji proti svobode a tem, kteri vystupuji proti genocide. Politicti vezni a valecni zajatci jsou pripominkou toho, co stat bude delat, aby nas odstranil. Mezinarodni den proti policejni brutalite je vyznamnym prispevkem v boji proti represi. ABCF zdravi vsechny nase soudruhy organizujici 15. brezen - Mezinarodni den proti policejni brutalite. V minulosti na sebe tato udalost vzala rozlicne formy, vcetne poulicniho divadla, zdi, demonstraci, workshopu a kulturnich akci - ABCF je solidarni s Mezinarodnim dnem proti policejni brutalite.

Pokračovat na článek


Sovětský systém, nebo diktatura proletariátu?

Myslí si snad čtenář, že našel chybu v názvu a že sovětský systém a diktatura proletariátu jsou jednou a tou samou věcí? Ne. Jsou to dvě radikálně odlišné myšlenky, které, vzdáleny tomu, aby se vzájemně doplňovaly, si jsou vzájemně protikladné. Pouze nezdravá stranická logika může akceptovat jejich splynutí, když to, co tu je ve skutečnosti, je jejich nesmiřitelný rozpor. Myšlenka sovětů je dobře definovaným vyjádřením toho, čím by měla být sociální revoluce, je prvkem náležícím zcela ke konstruktivní stránce socialismu. Původ pojmu diktatura je zcela buržoazní a jako takový nemá nic co do činění se socialismem. Je možné tyto pojmy spojit uměle, pokud po tom někdo touží, tím bychom ale vytvořili velmi ubohou karikaturu původní myšlenky sovětů, která by zároveň znamenala odvrhnutí základních principů socialismu. Myšlenka sovětů není nová, ani nevznikla, i když se tomu často věří, během ruské revoluce. Objevila se na nejpokročilejším křídle evropského hnutí pracujících v době, kdy se dělnická třídě vymaňovala z područí buržoazního radikalismu a stávala se nezávislou. Bylo to v době, kdy Mezinárodní dělnické sdružení (tzv. První internacionála, pozn. překl.) dosáhlo uskutečnění svého velkolepého plánu spojit pracující z různých zemí do jednoho obrovského svazu, a otevřela jim přímou cestu k jejich skutečné emancipaci. Internacionála byla zamýšlena jako široce založená organizace sestávající se z profesních těles, její stanovy byly navrženy tak, aby umožnily všem socialistickým tendencím své doby zapojit se pod jedinou podmínkou, že souhlasí s konečným cílem organizace: úplnou emancipací pracujících. Je docela přirozené, že v době jeho založení byly myšlenky velkého sdružení vzdáleny tomu, aby byly jasně definovány – tak tomu bylo na kongresech v Ženevě v roce 1866 nebo v Laussanne 1867. Čím více zkušeností měla Internacionála a čím více se šířila po celém světě jako bojovná organizace, tím jasnější a objektivnější byly úvahy jejích myslitelů. Praktická činnost, vyvolaná každodenními boji mezi kapitálem a prací, sama o sobě vedla k hlubšímu pochopení základních principů.Po bruselském kongresu se Internacionála veřejně přihlásila k podporování kolektivního vlastnictví půdy, půdního podloží a pracovních nástrojů. Čímž byly položeny základy pro další vývoj Internacionály.Na basilejském kongresu dosáhl vývoj tohoto velkého dělnického sdružení svého zenitu. Nehledě na otázku půdy a půdního podloží, čerstvě zváženou kongresem, bylo hlavní otázkou, jak mají být zakládány, jak mají fungovat a k čemu mají sloužit sdružení pracujících. Zpráva o této otázce, prezentovaná Belgičanem Hinsem a jeho přáteli vyvolala na kongresu živý zájem. Při této příležitosti byly poprvé vyjasněny úkoly, kterými se tato dělnická sdružení měla zabývat, a stejně tak jejich význam, coby zcela jediný postup vedoucí k cíli, což do určité míry připomínalo Roberta Owena. A tak bylo v Basileji jasnými a zřetelnými slovy vyhlášeno, že odborové svazy a místní federace jsou něčím víc než pouhými odbory, běžnými a dočasnými tělesy, jejichž jediným důvodem k existenci by byla kapitalistická společnost a které by byly odsouzeny zaniknout spolu s ní. Podle toho, co přednesl Hins, byl radikálně opraven státně-socialistický názor, že by dělnická sdružení měla omezit svou činnost na zlepšování životních podmínek pracujících ve vztahu ke mzdám, nic více a nic méně. Zpráva Hinse a jeho přátel ukazuje, jak mohou být organizace pracujících pro ekonomický boj chápány jako základní organizační jednotky budoucí socialistické společnosti a že úkol Internacionály je vzdělávat tyto místní organizace, aby byly vybaveny pro splnění svého historického poslání. Kongres sice přijal názor Belgičanů, dnes už ale víme, že mnoho delegátů, zejména těch z německých organizací pracujících, si nikdy nepřálo uskutečnění rezoluce uvnitř hranic svého vlivu.Po basilejském kongresu, a zejména po válce z roku 1870, která zavedla evropské sociální hnutí na dost odlišnou cestu, se stalo zřejmým, že v internacionále byly dva směry tak nesmiřitelně oponující jeden druhému, že tento vzájemný odpor vedl až k rozkolu. Později byl činěn pokus omezit tento rozpor na osobní hašteření mezi Michailem Bakuninem a Karlem Marxem s jeho Generální radou v Londýně. Nemůže být pomýlenější vysvětlení než toto, které je založené na naprosté ignoranci faktů. Pochopitelně, že osobní úvahy hrály v těchto střetech svou roli, což je v takových situacích obvyklé. V každém případě to byli Marx a Engels, kdo se ve svých útocích uchyloval k jakékoli dostupné ráně pod pás. Tuto skutečnost nemohl zamlčet ani Marxův životopisec, Franz Mehring. Ve svém základě to ale nebyla otázka ješitného a hloupého hašteření, ale střetu mezi dvěma ideologickými pohledy, které měly a mají určitou přirozenou důležitost. V latinských zemích, kde Internacionála nalezla své hlavní zázemí, byli pracující aktivní ve svých organizacích pro ekonomický boj. V jejich očích byl stát politickým prostředníkem a obráncem majetných tříd a z tohoto důvodu nemělo být pod žádnou maskou uskutečněno uchopení moci, protože by to nebylo nic jiného, než začátek nové tyranie při zachování vykořisťování. Z tohoto důvodu se vystříhali napodobování buržoazie zakládáním další politické strany, která by byla zárodkem nové vládnoucí třídy vedené profesionálními politiky. Jejich cílem bylo získat kontrolu nad stroji, průmyslem, půdou i půdním podložím a správně tušili, že se tímto přístupem radikálně oddělí od jakobínských politiků buržoazie, kteří obětovali vše politické moci. Latinští členové Internacionály správně tušili, že stejně jako monopol vlastnictví by měl být opuštěn monopol moci, a že celý život společnosti by měl být založen na zcela nových základech. Poté, co za svou startovní čáru vzali fakt, že “nadvláda člověka nad jeho blízkými” byla záležitostí minulosti, se tito soudruzi pokusili dosáhnout myšlenky správy věcí. Nahradili politiku stran ve státě ekonomickou politikou pracujících. Navíc pochopili, že reorganizace společnosti v socialistickém smyslu musí být uvnitř samotné výroby, což je základní myšlenka teorie rad (či sovětů).Neobyčejně jasným a přesným způsobem prohlubovaly a rozvíjely tyto myšlenky antiautoritářského křídla Internacionály kongresy Španělské regionální federace. Právě odtud pochází pojmy “junty” a “dělnické rady” (které znamenají to samé jako sověty). Libertariánští socialisté z První Internacionály velmi dobře pochopili, že socialismus nemůže být nadekretován vládou, ale musí organicky vyrůst zdola nahoru. Pochopili také, že bude na samotných pracujících, aby se ujali organizace práce a výroby a zároveň distribuce pro rovnou spotřebu. To byla hlavní myšlenka, s níž oponovali státnímu socialismu parlamentních politiků. Jak šla léta, a to až dodnes, je hnutí pracujících těchto latinských zemí vytaveno nejsurovějším perzekucím. Tato krvavá politika může být vysledována zpět až k represím proti Pařížské komuně z roku 1871. Později se reakční excesy tohoto druhu rozšířily do Španělska a Itálie. Výsledkem bylo, že myšlenka rad byla zatlačena do pozadí, protože veškerá otevřená propaganda byla potlačována a tajné dělnické organizace vytvářené radikály byly nuceny vynaložit všechnu svou energii k boji proti reakci a na obranu jejích obětí.Revoluční syndikalismus a myšlenka radV době svého rozkvětu revoluční syndikalismus znovu objevil tuto myšlenku a vdechl jí nový život. Během nejaktivnějšího období francouzského revolučního syndikalismu mezi lety 1905-7 byla myšlenka rad rozvíjena ve své nejkomplexnější, dobře definované podobě. I letmý pohled na spisy Pougeta, Giriffuelhese, Monatta, Yvetota a některých dalších je dostačující k tomu, abychom se přesvědčili, že ani v Rusku ani nikde jinde nebylo přidáno ani ň k tomu, co propagandisté revolučního syndikalismu zformulovali patnáct či dvacet let před ruskými událostmi roku 1917. Po celá léta pouštěly socialistické dělnické strany myšlenku rad ze zřetele. Většina z těch, kdo dnes obhajují (1) myšlenku sovětů (zejména v Německu) opovrhovala myšlenkou rad jako “novou Utopií”. Neméně Lenin, který řekl v roce 1905 předsedovi delegátů petrohradské rady v roce 1905, že systém rad je zastaralou institucí s níž strana nemá nic společného. A tak teorie rad a zásluhy o ně náležely revolučním syndikalistům, kteří ji označili za nejdůležitější a ustanovili za základní kámen hnutí pracujících, díky čemuž dnes můžeme dodat, že systém rad je jedinou institucí, která pravděpodobně povede k tomu, že se socialismus stane skutečností, zatímco každá jiná cesta bude chybná. “Utopie” zvítězila nad “vědeckostí”.Stejně tak je mimo diskusi, že myšlenka rad přirozeně vyrostla z libertariánsky socialistické vize, která se zakořenila ve velké části mezinárodního hnutí pracujících když se stavěla proti etatistické myšlence s její závislostí na buržoazních ideologických tradicích. “Diktatura proletariátu” – dědictví po buržoaziiVše, co může být řečeno o diktatuře je to, že není produktem socialistického myšlení. Diktatura není dítětem hnutí pracujících, ale politováníhodným dědictvím po buržoazii, přivedeným do proletářského tábora k zajištění jeho “štěstí”. Diktatura je úzce spojená s touhou po politické moci, která je taktéž buržoazní už od svého vzniku. Diktatura je jedna z forem, kterou na sebe může vzít stát, který vždy prahne po moci. Je to stát na válečné noze. Jako všichni zastánci státu, zastánci diktatury by chtěli – dočasně (?) – vnucovat svou vůli lidu. Už tato koncepce sama o sobě je překážkou sociální revoluce, jejíž krví je právě konstruktivní participace a přímá iniciativa mas. Diktatura je popřením, zničením přirozeného způsobu bytí, přirozených forem organizace, která jde zdola nahoru. Někteří tvrdí, že lid ještě není dostatečně zralý na převzetí zodpovědnosti za svůj vlastní osud. A tak tu musí být vládce nad masami, poručnictví “odborné” menšiny. Stoupenci diktatury mohou mít ty nejlepší úmysly na světě, ale logika moci je bude nutit nastoupit cestu nejextrémnějšího despotismu. Naši státní socialisté převzali své pojetí diktatury od před-buržoazní strany, od jakobínů. Tato strana odsoudila stávku jako zločin a zakázala dělnické organizace pod trestem smrti. Nejaktivnějšími mluvčími tohoto panovačného chování byli Saint-Just a Counton, zatímco Robespierre jednal pod jejich vlivem. Chybný, jednostranný způsob, jakým buržoazní historici většinou popisují Velkou revoluci velmi ovlivnil většinu socialistů a silně přispěl k tomu, že jakobínská diktatura získala špatně zaslouženou prestiž s tím, jak mučednictví jejích hlavních vůdců zdá se neustále narůstá. Všeobecně bývá lid snadno ovlivněn kultem mučedníků, který jej odvádí od pozorné kritiky myšlenek a činů. Co přinesla francouzská revoluce je dostatečně známo – zrušila feudalismus a monarchii. Historici to velebili jako dílo jakobínů a revolucionářů v Konventu, nicméně postupem času se tento obrázek ukázal jako úplné zfalšování celé historie revoluce. Dnes víme, že tato interpretace je založena na vědomém ignorování historické skutečnosti, zejména faktu, že většina tvůrčí práce revoluce byla vykonána rolníky a městským proletariátem navzdory národnímu shromáždění a Konventu. Jakobíni a Konvent vždy spíše silně oponovali radikálním změnám, až dokud nebyli nuceni s nimi souhlasit, tedy dokud jim lidové akce tyto změny nevnutily. Proto i proklamace Konventu, že feudální systém je zrušen, nebyla ničím jiným, než oficiálním uznáním zásahů činěných přímo revolučními rolníky do starého utlačovatelského systému navzdory prudké opozici, jíž čelili od politických stran své doby.Až do roku 1792 se Národní shromáždění ani nedotklo feudálního systému. Teprve následujícího roku se tzv. revoluční Shromáždění snížilo k tomu, aby poskytlo spravedlnost “venkovské chátře” potvrzením zrušení feudálních práv, tedy toho, co už lid vykonal svým rozhodnutím. Stejně, nebo skoro stejně, to vypadalo s oficiálním zrušením monarchie. Jakobínská tradice a socialismusPrvní zakladatelé lidového socialistického hnutí ve Francii pocházeli z jakobínského tábora, takže je přirozené, že byli velmi zatíženi politickým dědictvím roku 1792. Když Babeuf a Darthey vytvořili spiknutí “rovných”, chtěli prostřednictvím diktatury přeměnit Francii v agrárně komunistický stát a jako komunisté uznávali, že aby vůbec dosáhli ideálu velké revoluce, musí rozšířit řešení ekonomické otázky. Ale, stejně jako jakobíni, “rovní” věřili, že by tohoto cíle mohli dosáhnout dalším posílením státu, tím, že se mu přidělí ohromná moc. S jakobíny dosáhla víra ve všemocnost státu svého vrcholu a oni jí byli skrz naskrz prodchnuti, takže nedokázali přijít na jinou možnost než tuto.Babeuf a Darthey byli polomrtví dovlečeni ke gilotině, ale jejich myšlenky žily v lidu, naleznuvše útočiště v tajných společnostech, jako byli “rovnostáři” za vlády Ludvíka Filipa. Muži jako Barbes nebo Blanqui pracovali ve stejném duchu, bojujíce za diktaturu proletariátu vytvořenou k tomu, aby učinila cíle komunistů realitou. Právě od těchto mužů Marx a Engels zdědili představu diktatury proletariátu, kterou vyložili ve svém Komunistickém manifestu. Tímto prostředkem chtěli dosáhnout centrální moci s nepopiratelnými možnostmi, jejímž úkolem by bylo rozdrtit potenciál buržoazie radikálními donucovacími zákony, a, až k tomu nastane čas, reorganizovat společnost v duchu státního socialismu. Marx a Engels přešli od buržoazní demokracie do socialistického tábora, jejich myšlení bylo veskrze formováno jakobínským vlivem. Co bylo důležitější, socialistické hnutí nebylo v té době schopné nastoupit svou vlastní autentickou cestu. Socialismus obou dvou vůdců byl více či méně podřízen buržoazním tradicím vracejícím se k francouzské revoluci.Vše pro radyDíky nárůstu hnutí pracujících v době Internacionály socialismus zaujal stanovisko odmítnutí posledních zbytků buržoazních tradic a stal se úplně nezávislým. Koncepce rad nahradila pojem státu a mocenské politiky pod jakoukoli maskou. Stejně tak se zásadně stavěl proti všem návrhům diktatury. Ve skutečnosti nejen, že se pokusil zbavit nástrojů moci síly, které je vlastnily a stát, ale také směřoval k tomu, posílit svůj vlastní vliv tak, jak jen to bude možné.Předchůdci systému rad si dobře uvědomovali, že spolu s vykořisťováním člověka člověkem musí zmizet také nadvláda člověka nad člověkem. Pochopili, že stát, který je organizovanou mocí vládnoucích tříd, nemůže být přeměněn na nástroj emancipace pracujících. Rovněž byli toho názoru, že prvotním úkolem sociální revoluce má být svržení staré mocenské struktury, vyloučit možnost jakékoli nové podoby vykořisťování a ústupků.Nikdo nemůže namítnout, že “diktatura proletariátu” nemůže být srovnávána s klasickou diktaturou, protože to je diktatura třídy. Diktatura třídy nemůže jako taková existovat; a tak v podstatě skončí jako diktatura určité strany, která si osobuje právo mluvit za tuto třídu. Stejně tak liberální buržoazie, ve svém boji proti despotismu, mluvila jménem “lidu”. Ve stranách, které nikdy neměly moc, nabývá chtíč po moci nebo touha jí vykonávat extrémně nebezpečných podob. Ti, kdo nyní získali moc, jsou dokonce ještě horší, než ti, kteří ji měli před nimi. Příklad Německa je ve svém ohledu ilustrativní: Německo nyní (2) žije pod mocnou diktaturou politiků sociální demokracie a centralistických funkcionářů odborů. Neshledávají žádný přístup dostatečně podlý nebo surový na to, aby jej neuplatnili a potlačují členy “své vlastní” třídy, kteří si s nimi troufnou nesouhlasit. Když tito gentlemani, zrazující socialismus, “šli ke dnu”, zahodili dokonce i výdobytky buržoazních revolucí, garantující určitou míru svobody a osobní nedotknutelnosti. A co víc; zplodili také nejohavnější policejní systém, který jde tak daleko, že zavírá každého, kdo se chová neuznale k úřadům, aby jej na dlouhou dobu zneškodnily. Proslulé “lettres de cachet” francouzských despotů a administrativní deportace ruského carského systému byly exhumovány a znovu zavedeny těmito jedinečnými bojovníky za demokracii.Samo sebou, že tito noví despotové mluví o své podpoře pro ústavu, která garantuje všechna možná práva dobrým Němcům; ale tato ústava existuje pouze na papíře. I francouzská republikánská ústava z roku 1793 trpěla touto vadou na kráse – nikdy nebyla prakticky uskutečňována. Robespierre a jeho pomahači se to pokusili ospravedlnit tím, že vlast je v nebezpečí. Proto “Neúplatný” a jeho muži udržovali diktaturu, která vedla k Thermidoru, hanebné vládě direktoria a nakonec k vládě meče za Napoleona. V současné době jsme v Německu dosáhli našeho Direktoria: Jediné co nám chybí, je muž, který by hrál roli Napoleona. (3) Už víme, že revoluci nelze dělat růžovou vodou. A víme také, že vlastnící třídy se nikdy nevzdají svých privilegií dobrovolně. V den vítězné revoluce budou pracující muset vnutit svou vůli současným vlastníkům půdy, půdního podloží a výrobních prostředků, čehož nemůže být dosaženo – vyjasněme si to - bez toho, aby pracující převzali kapitál společnosti do svých vlastních rukou a, především, bez toho, aby zničili autoritářskou strukturu, která je, a vždy bude, pevností udržující masy lidu pod nadvládou. Takový čin je, bezpochyby, činem osvobození; vyhlášením sociální spravedlnosti; pravou podstatou sociální revoluce, který nemá nic společného se zcela buržoazním principem diktatury. Fakt, že se velký počet socialistických stran přihlásil k myšlence rad, která je znakem libertariánských socialistů a revolučních syndikalistů je doznáním, připuštěním toho, že způsob, kterým jednali až dosud je výsledkem překroucení, zkomolení, a že v radách si musí hnutí pracujících vytvořit orgán, schopný uskutečnit neokleštěný socialismus, po kterém uvědomělý proletariát již dlouho touží. Na druhou stranu by nemělo být zapomenuto, že tato náhlá změna znamená riziko zavedení mnoha cizích prvků do koncepce rad, prvků, které nemají nic společného s původním konceptem socialismu, a které by měly být odstraněny protože představují ohrožení dalšího rozvoje rad. Tyto cizorodé prvky mohou chápat věci pouze z diktátorského úhlu pohledu. Musí být našim úkolem čelit tomuto riziku a varovat naše třídní soudruhy před experimenty, které nemohou nijak přiblížit počátek společenské emancipace, a které jej ve skutečnosti naopak jednoznačně oddalují.

Pokračovat na článek


Konflikt v Kongu

Jednalo se o nejotresnejsi valku devadesatych let a prece k ni doslo za neobycejne male pozornosti sveta - nepocitame-li ovsem tezarske korporace, zbrojarske firmy a vyrobce pocitacu a mobilnich telefonu. Napravit neznalosti o valce se snazi clanek, ktery prelozil jeden clen CSAF pro Literarni noviny. Uverejnujeme jej ve verzi pred redakcnimi upravami Literarnich novin. Genocidni valka v Kongu, ktera zacala v roce 1998 a nyni je pozastavena vratkym mirovym procesem, zabila zhruba 3 miliony lidi. Jedna se o nejvetsi krveproliti behem celych devadesatych let. Jeji pocatky byly ovlivneny jinym velkym krveprolitim devadesatych let – rwandskou genocidou z roku 1994. Ta je zapadnimi komentatory casto vyzdvihovana jako ukazka „neschopnosti zasahnout“. Skutecne se v te dobe ukazala „neschopnost“ mezinarodniho spolecenstvi a zejmena USA. Ty odmitly poskytnout leteckou prepravu africkym vojakum, kteri se chteli rozmistit, aby zabranili genocide. Odmitly take pro popis toho, co se tehdy ve Rwande delo, pouzit slovo genocida. Rovnez Francie jednala se zlocinnou nezodpovednosti – intervenovala az pote, co genocida probehla, a pouze pomohla odklidit jeji pachatele do Konga. Ironii zustava, ze „mezinarodni spolecenstvi“ bylo tak znechuceno svou „neschopnosti zasahnout“, ze umoznilo, aby byl pripad Rwandy vyuzit jako duvod pro bombardovani Jugoslavie, bombardovani a napadeni Afghanistanu a bombardovani a okupaci Iraku, cimz jasne demonstrovalo, ze jeho zajem o Africany trpici terorem a genocidou je pouze retoricky. Kdyz Rwanda a Uganda napadly v roce 1998 Kongo, nevenovala se teto mezinarodni agresi prilisna pozornost. To, ze armady techto rezimu (jejichz dustojnici byli cviceni na vojenskych skolach v USA a jinych zapadnich zemich) nemely prilisne uspechy na bojisti, jim mohl vynahrazovat fakt, ze byly zcela beztrestne. Z hlediska geopolitickeho schematu USA zamereneho na izolaci Sudanu byly „protivahami“. Uganda byla modelovym prikladem neoliberalnich strukturalnich uprav, verne plnicich predpisy MMF. A samotna genocida ve Rwande byla pouzita k tomu, aby poskytla rwandskemu rezimu volnou ruku pri okupaci Konga: Jestlize „mezinarodni spolecenstvi“ nebylo schopno zasahnout, aby zabranilo genocide v roce 1994, jakym pravem by ted chtelo vytykat rwandske armade, ze dela vse potrebne pro svou obranu? A to i v pripade (jak se to casto v ruznych pripadech „sebeobrany“ stava), ze by rwandska sebeobrana zahrnovala vrazdeni nevinnych, okupaci cizich uzemi a v konecnem dusledku ohrozeni bezpecnosti vlastniho lidu? A tak kdyz zemrely miliony lidi, a to vetsinou v oblastech okupovanych Ugandou a Rwandou v primem dusledku okupace, vyvolalo to mimo samotnou Afriku jen maly zajem. Jen malo lidi, a to i tech, kteri se zajimali o africke zalezitosti, bylo obeznameno se zakladnimi fakty o valce. Pochopit tragedii Konga ovsem mohou pomoci dve knihy vydane v roce 2002. Lidove dejiny Konga napsal Georges Nzongola-Ntalaja, vysokoskolsky pedagog, ktery prednasel v Africe a v USA a v soucasne dobe pracuje pro Rozvojovy program OSN. Africke sazky v konzske valce je sbornik eseju o ruznych aspektech valky, jehoz editorem je africky vysokoskolsky pedagog John F. Clark. Nzongola-Ntalaja vypravi ve sve knize dejiny valky z lidove nacionalisticke perspektivy. S poctivosti, sympatii k lidu a vztekem vuci drancovani a olupovani Konga starymi i novymi kolonialisty, v kombinaci se znalostmi a vztahem k zemi vytvoril knihu, ktera zahrnuje mnohem vice nez jen nedavnou valku a kterou stoji za to si precist. Tyto dejiny Konga doplnuje Clarkova kniha zamerujici se na mezinarodni aspekty konfliktu s kapitolami o ruznych intervenujicich sousedech, Kabilove rezimu, vzbourencich a klicovych otazkach tykajicich se zbrani, uprchliku a ekonomiky valky. Determinanty: Slabost Konga a rwandska genocida Nzongola-Ntalaja se pta: Jak mohlo dojit k tomu, ze staty, ktere jsou pokud jde o rozlohu, pocet obyvatel a zdroje oproti Kongu trpasliky (tedy Rwanda a Uganda), mohly napadnout a okupovat sveho mnohem vetsiho souseda? „Takova situace by byla nemyslitelna, pokud by konzske statni instituce fungovaly normalne jako organy vladnuti a narodni bezpecnosti spise nez jako mafianske organizace slouzici sobeckym zajmum Mobutua a jeho okoli (str. 214). A dodava, ze kdyby Kongo melo schopnou a zodpovednou vladu, mohlo v roce 1994 zastavit genocidu ve Rwande, nebo alespon zabranit tomu, aby pachatele genocidy vyuzivali konzske zakladny k najezdum na Rwandu pote, co genocida skoncila. Genocida se nicmene odehrala. Po zabiti zhruba 800 000 Tutsiu a umirnenych Hutuu uprchli pachatele genocidy (milice nazyvane interhamwe i vojaci z rwandskych ozbrojenych sil [FAR]) s francouzskou pomoci a spolu se stovkami tisic Hutuu do uprchlickych taboru v Kongu. Rwandska vlastenecka armada (RPA), ozbrojena slozka Rwandske vlastenecke fronty (RPF) tvorena prevazne Tutsii, ovladla s podporou ugandskeho rezimu Rwandu. Iterhamwe se rychle reorganizovaly a zacaly z konzskych taboru podnikat najezdy na rwandske uzemi. V roce 1996 RPF napadla a znicila tyto konzske tabory, pricemz ovsem zabila podle odhadu az dve ste tisic hutuskych civilistu. Behem desetimesicni valky, ktera nasledovala, pomohly Rwanda, Uganda, Angola a dalsi zeme svrhnout v Kongu Mobutuovu diktaturu a nastolit vladu Laurenta Kabily. Rezim Laurenta Kabily Kabila, ktery byl nastolen koalici sousednich statu, postradal silnou zakladnu domacich stoupencu a byl zavisly na svych zahranicnich spojencich – zejmena na Rwande, Ugande a Angole. Vsechny tyto tri zeme pomahaly nastolit Kabilu ve snaze zastavit utoky na sve uzemi vedene z Konga: utoky interhamwe na Rwandu, napadani Ugandy povstaleckou skupinou jmenem Spojene obranne sily (ADF) a najezdy UNITA na Angolu. Absence posunu k demokratizaci a Kabilova zavislost na vnejsich podporovatelich ve vojenskych a bezpecnostnich zalezitostech vedly k tomu, ze v pocatecnich mesicich sve moci Kabila neziskal mnoho domacich stoupencu. Pritomnost Rwandanu a Ugandanu v klicovych mocenskych pozicich byla dalsi pricinou nelibosti. Kdyz byla Rwanda obvinena ze zlocinu proti lidskosti pro svou roli ve valce z let 1996-1997, Kabila odmitl umoznit vysetrovani OSN. To jej stalo mezinarodni i domaci podporu. Podle Kevina C. Dunna se Kabila pokusil distancovat se od svych byvalych podporovatelu v roce 1998, kdyz nahradil klicove tutsijske ministry kandidaty z Katangy, ale „Rwanda a Uganda brzy ukazaly, ze nebudou jen prihlizet tomu, jak je muz, ktereho pomahaly vynest k moci, pomalu vyrazuje ze hry.“ Podle Nzongola-Ntalaja ovsem Rwandane a Ugandane nezautocili v reakci na Kabilovy snahy o jejich marginalizaci. Misto toho podle nej vyuzily Kabilovu neschopnost ziskat domaci podporu, jeho nekompetenci ke zvladani problemu zeme a to, ze neudrzel vladnouci koalici. Kabila se pokusil zkonsolidovat svou moc odstranenim souperu, cimz prispel k dezintegraci konzskeho statu. Valka zacina Dunn i Nzongola-Ntalaja se shodnou v tom, ze valka byla spise invazi nez obcanskou valkou. Rwanda a Uganda mely zpocatku urcite uspechy, prevzaly klicova vychodni mesta a take zasahly hloubeji do vnitrozemi a obsadily hydroelektricky komplex Inga Dam zasobujici Kinshasu a kinshaske letiste. Ale at uz byly Kabilovy prehmaty jakekoli, vnejsi invaze byla odmitnuta a primela mnohe podporit jeho rezim. Vzbourenecke skupiny shromazdene a podporovane Ugandou a Rwandou (vcetne Raccemblement congolais pour la democratie - RCD, ktere se pozdeji rozpadlo, a Movement de Liberation du Congo) byly pokladany za zasterky utocicich a okupacnich mocnosti. Navic byly vnitrne rozdelene – klienty Rwandy byli konzsti Tutsiove, zatimco klienty Ugandy byvali stoupenci Mobutua, levicovi intelektualove a oportuniste. Takova kombinace mohla byt podle Nzongola-Ntalaja konzskemu lidu jen stezi sympaticka. Kabila odpovedel zorganizovanim „lidovych“ sebeobrannych skupin, ktere napadaly utocniky i konzske Tutsie. Pozorovatele slyseli v Kabilove protitutsijske retorice ozvenu rwandske genocidy, ale (jak poznamenavaji autori Clarkovy knihy) i sami utocnici pachali otresne ukrutnosti, z nichz nikoli nejmensi bylo i odriznuti Kinshasy od vody a elektrickeho proudu. Objevily se i lidovejsi milice bojujici s utocniky, zejmena Mai-Mai, zalozena roku 1993 a predurcena stat se behem druhe valky hlavni politickou silou. Kabiluv rezim nakonec nebyl zachranen ani lidovym odmitnutim invaze ani sebeobrannymi skupinami. Namisto toho doslo k intervenci Angoly a Zimbabwe v Kabiluv prospech a ve snaze zabranit uspechu invaze Ugandy a Rwandy. Angolsti vojaci prevzali kontrolu nad Inga Dam. Komanda ze Zimbabwe obsadila kinhasske letiste. Po intervenci Agoly a Zimbabwe se vojenska situace dostala do slepe ulicky. Jednotlive valcici strany, ktere nebyly schopne dosahnout rozhodujiciho vitezstvi na bojisti, zahajily roku 1999 podepsanim Dohod z Lusaka mirovy proces. Deleni a loupeni Nzongola-Ntalaja tvrdi, ze Dohody z Lusaka byly od zacatku chybne. Zaprve proto, ze nepriznavaji, ze valka byla vnejsi agresi, a zachazeji se vsemi stranami stejne – tedy s Rwandou a Ugandou, zahranicnimi agresory, kteri zahajili valku, i se Zimbabwe a Angolou, ktere intervenovaly na zadost rezimu a v mezinarodnim pravnim ramci. A zadruhe proto, ze jeste dlouho do roku 2003 nemela mise OSN pravomoci na vymahani miru podle kapitoly VII a postradala autoritu k odzbrojovani bojovniku. Dohody z Lusaka vyznacily bod obratu, kdy skoncily hlavni strety mezi bojovniky. Ale to neznamenalo konec utrpeni konzskeho lidu. Namisto toho se valka (ponechame-li stranou boj mezi etnickymi skupinami Hema a Lendu v Ituri, ktery trva dodnes) stala jednoduse valkou proti civilistum. Zeme byla v podstate rozdelena, Zimbabwe a Angola kontrolovaly klicove regiony na zapade a Uganda a Rwanda na vychode. Nasledoval rezim pleneni a drancovani, ve kterem se tito ruzni okupanti spojovali s konzskymi warlordy a nadnarodnimi korporacemi a sitemi ve vykradani zeme a potlacovani jejich obyvatel. Nejvetsi podil umrti byl na vychode, v oblastech kontrolovanych Rwandou a Ugandou. Jak uvadi Nzongola-Ntalaja, Rwanda mela z tohoto pleneni mnohonasobny prospech: „Rwandane ziskali na okupovanych uzemich moznost udilet zahranicnim firmam koncese na tezbu vzacnych kovu jako nobium a tantal... Rwanda ma take nejvetsi prospech z... tezby kolumbia-tantalitu (neboli koltanu), pro nejz je hlavnim obchodnim centrem mesto Bukavu.“ (str. 237). Drancovala i Uganda, jak ve sve knize uvadi John F. Clark: „Napriklad v roce 1997 bylo zlato a jeho slouceniny druhym nejvetsim zdrojem ugandskych prijmu z vyvozu (nasledovaly za kavou), pricemz se jednalo o castku 81 milionu americkych dolaru, respektive o 12 % veskerych prijmu z vyvozu. Za povsimnuti stoji, ze sama Uganda produkuje zlata extremne malo... Ugandske kamiony, plne takovych produktu jako je mydlo, plech, zbozi z umele hmoty a konzervovane potraviny nyni zaplnuji silnice do Konga a dopravuji tam plody ugandskeho lehkeho prumyslu, ktere tam budou obchodovany za mistni zbozi.“ Ale nedrancovaly jen Rwanda a Uganda, ackoli jejich drancovani melo mnohem vetsi a nicivejsi rozmery nez drancovani ze strany Angoly a Zimbabwe, ktere zasahly, aby je zastavily. Dunn informuje, ze angolska okupace Inga Dam a okolnich oblasti „pomohla ochromene ekonomice Angoly a poskytla ji faktickou kontrolu nad povodim reky Kongo.“ V dalsi kapitole diskutuji Koyame a Clark hospodarske dopady valky na jeji ruzne ucastniky. S odkazem na zpravu Rady bezpecnosti OSN popisuji vytvoreni spolecne angolsko-konzske ropne spolecnosti. Behem intervence Zimbabwe se „armada a nekteri vladni urednici... zapletli... do mnoha nezakonnych kontraktu a spolecnych podniku, ktere slouzi predevsim k obohaceni vysokych armadnich dustojniku a clenu Mugabeho vlady.“ Popisuji jednotlive pripady: „Gecamines, konzsky tezebni gigant, poskytl „bonusy“ primo jednotlivym zimbabwskym vojakum... Ale jeste mnohem znamejsim pribehem je pripad COSLEG, spolecne firmy vytvorene konzskou statni dovozni a vyvozni firmou COMIEX a OSLEG, zimbabwskou spolecnosti vlastnenou nekolika obchodniky, byvalym pracovnikem ministerstva obrany a generalporucikem Zimbabwskych ozbrojenych sil... Dalsi obchod, v ramci ktereho mela byt zimbabwske tezebni spolecnosti KMC Group poskytnuta koncese na tezbu kobaltu a medi, cekal na podpis prezidenta Lauranta Kabily v dobe jeho zavrazdeni v lednu 2001.“ Mezitim se zhroutil system verejneho zdravotnictvi, ekonomika a potravinovy system. Spise nez prime nasili to byl tento kolaps, co zabilo ty zhruba tri miliony lidi, kteri zemreli ve valce. Doslo take k masivnimu presidlovani. Humanitarni situace je stale kruta. Navzdory vsemu loupeni zjistily zeme, ktere okupovaly Kongo, ze ekonomicke a politicke naklady valky a okupace jsou vysoke. Angola se pote, co se uspesne vyporadala se svym povstanim, snazila stahnout. Zimbabwe „vstoupilo v roce 1999 do nejhorsi krize za celou dobu sve nezavislosti... rust HDP... se v roce 1999 zastavil, v roce 2000 pokleslo HDP o 6 %... Vladni rozpoctovy deficit se dramaticky zvysil... na 22,7 % HDP v roce 2000... hodnota zimbabwskeho dolaru klesla z 12,11 zimbabwskych dolaru za jeden americky dolar v roce 1997 na 55 zimbabwskych dolaru za jeden americky dolar v cervnu 2001... Vladni vnitrni dluh se roku 2000 takrka vymkl kontrole.“ Rwandska RPF, jejimz puvodnim duvodem k intervenci bylo v letech 1996-1997 chranit konzske Tutsie a zabranit vpadum interhamwe do Rwandy, zjistila v roce 1998, ze zpusobila tolik zasti proti sobe i proti konzskym Tutsium, ze jsou znovu v ohrozeni. Ugandsky rezim celil otazkam, proc intervenoval v zahranici, kdyz se neni schopen vyporadat s domacim povstanim. Vsech zemi se dotykaly nejen drasticky rostouci vojenske naklady – z nichz meli zisk jen prodejci zbrani – ale take korupce jejich vojenskych struktur a oslabeni jejich vojenskych kapacit, nemluve o jejich mezinarodnim postaveni. Tyto faktory vedly k obnovene vaznosti v mirovych rozhovorech a k touze okupujicich zemi stahnout se. Prave trvani Laurenta Kabily na vojenskem reseni, ktere zejmena jeho angolsti spojenci nechteli, je mohlo vest k tichemu souhlasu s jeho vrazdou a nahrazenim jeho synem Josephem Kabilou v roce 2001. Vlada Josepha Kabily a soucasny mirovy proces Nzongola-Ntalaja napsal, ze prezidenstvi Josepha Kabily je „obtizne hodnotit, protoze nevladne. Zeme je rozdelena mezi warlordy. On vladne v Kinshase.“ Vec jiz ma cenu sledovat je podle nej Mezikonzsky dialog a soucasna vlada Narodniho svazu. Kdyby tato vlada mohla vytvorit celostatni armadu, ziskat kontrolu nad celym uzemim a usporadat skutecne volby, konzska nocni mura by mohla skoncit. Casova osa je kratka. Vlada narodni jednoty byla vytvorena v cervnu 2003 a ma dva roky na to, aby uspela v techto zkouskach. Uspech miroveho procesu (jednani probihaji v JAR) byl podle Nzongola-Ntalaja prekvapivy: „Nikdo neocekaval, ze se dostanou tak daleko, ale mezinarodni spolecenstvi dalo jasne najevo, ze chce, aby se Konzane drzeli planu. Nekteri z tech lidi se dopustili straslivych zlocinu, ale doufam, ze uspeji,“ napsal s tim, ze valcici strany ukoncily podpisem mirove smlouvy nejhorsi cast valky. Mirova smlouva je navod k rozdeleni moci, podle ktere ma byt Joseph Kabila i nadale prezidentem, ale ma mit ctyri viceprezidenty, pricemz tri budou patrit k ruznym valcicim stranam a ctvrty vzejde z neozbrojene opozice. Prozatimni parlament narodni jednoty ma mit 500 poslancu a 120 senatoru, jejichz kresla maji byt rozdelena podle stejneho klice jako posty viceprezidentu. To, ze jsou v prozatimni vlade pritomny sily zodpovedne za loupeni a genocidni nasili v Kongu vede k otazce, zda se lze dostat kupredu. Nzongola-Ntalaja souhlasi: „Tato situace neni pro Kongo ojedinela. Podobne to je v jinych konfliktech, v Afghanistanu, Iraku, Kosovu, Sierra Leone, Liberii. Chcete ty zlocince dostat k moci, nebo je chcete pronasledovat? A jestlize je chcete pronasledovat, mate k tomu dostatecne prostredky?“ „Do Sierra Leone poslali Britove 3000 elitnich jednotek, aby zastavili RUF. Ale problemy v Liberii pokracuji. Kongo je prilis velke. Nikdo nema prostredky nebo vuli odzbrojit tyto milice, uveznit vsechny zlocince a predat je spravedlnosti. A tak s nimi musime spolupracovat. Amnestie neni nejlepsi reseni, ale nekdy je nevyhnutelna.“ Ve valce i v miru byl zvlaste kriklavy dvoji metr mezinarodniho spolecenstvi. At uz byly rezimy Sadama Husajna v Iraku a Talibanu v Afghanistanu sebekrutejsi, nemely tolik obeti jako ti, kdo se dnes podileji na konzske prozatimni vlade. Amnestie pro Sadama nebo Taliban je pro americke elity a tvurce verejneho mineni nemyslitelna, zatimco jen pokrcili rameny nad sdilenim moci v Kongu jako nad tim nejlepsim, co bylo za danych okolnosti mozne. A tak uz ani neprekvapi, jestli bude jednou masakr v Kongu pouzity na dukaz toho, ze je treba bombardovat nejake jine nestastne lidi, podobne jako byl pouzivan masakr ve Rwande ve stejne dobe, kdy bylo naprosto ignorovano a opomijeno zabijeni v drancovanem Kongu. Situace se pravdepodobne nezmeni, dokud se lide – mineno lide mimo loupici korporace, oportunisticke statni funkcionare a spoluvinna media – nezacnou zajimat o Afriku a neco se o ni nedozvedi. Knihy Nzongola-Ntalaja a Clarka k tomu mohou napomoci.

Pokračovat na článek